V sobotu 13. května 1939 se z Hamburku vydal na zaoceánskou plavbu německý parník St. Louis. Na palubě vezl dohromady 937 cestujících, jejichž většinu tvořili židovští uprchlíci. O dva týdny později, zrána 27. května, parník zakotvil v kubánské Havaně; místní úřady ale uprchlíky na své území nevpustily. Již 5. května totiž kubánská vláda přijala dekret, jenž ode všech zahraničních návštěvníků (vyjma občanů USA) vyžadoval potvrzení od ministerstev zahraničí a práce. Kromě toho retroaktivně zneplatňoval všechna již vydaná víza: o tom ovšem němečtí židé na palubě St. Louis neměli ani tušení.
Po dlouhých jednáních mohly na pevninu alespoň necelé tři desítky osob: 22 židů s platným americkým vízem, 4 Španělé a dva Kubánci s platnými vstupními dokumenty a konečně jeden cestující ze zdravotních důvodů. Zbývajících více než devět set cestujících muselo 2. června odplout. St. Louis ale nechtěli přijmout ani Američané (Pobřežní stráž dokonce stínovala německou loď a přehradila jí přímou cestu k pobřeží, aby na něj nemohla ani úmyslně najet), ani Kanaďané.
Velitel lodi, kapitán Schröder, tak musel zamířit zpět přes Atlantik. Po celou dobu ale odmítal vrátit se do Německa dříve než budou uprchlíci přijeti v některé evropské zemi. Nešťastný parník 17. června zakotvil v Antverpách, odkud se 288 pasažérů vydalo do Spojeného království, které jim udělilo azyl. Po dalších vyjednáváních s úřady se kapitánu Schröderovi podařilo umístit i zbývajících více než šest set židů: 224 jich přijala Francie, 214 Belgie a 181 Nizozemí (poslední zbývající cestující v průběhu plavby zemřel).
Prázdná loď se poté vrátila do Hamburku.
Poválečné zkoumání ukázalo, že z pasažérů vysazených zpět v Evropě bylo 254 osob zavražděno během války.
