V pozdních večerních hodinách vypukl požár v budově německého Říšského sněmu v Berlíně. Ačkoliv o skutečných iniciátorech žhářství se dodnes vedou spory, čerstvě jmenovaný pruský ministr vnitra, Hermann Göring, okamžitě označil požár za signál ke komunistickému puči a požadoval pravomoci k tvrdým opatřením na ochranu státu. Těch se mu dostalo již následujícího dne, 28. února, kdy říšský prezident Hindenburg podepsal „Výnos na ochranu lidu a státu“, který výrazně omezoval osobní práva jednotlivců, svobodu projevu, tisku, shromažďování, listovní tajemství atd.
Policie v Říšském sněmu nalezla holandského nezaměstnaného dělníka Marinuse van der Lubbeho, který tvrdil, že požár založil on sám. I přesto byli pozatýkáni představitelé komunistické strany (KPD) i komunistické internacionály, což umožnilo nacistům ve volbách 5. března 1933 získat 44 % hlasů a společně s Německou národní lidovou stranou (DNVP, ve volbách obdržela 8 % hlasů) vytvořit většinu v Reichstagu.
Aby ale prošel tzv. Zmocňovací zákon, který vyžadoval dvoutřetinovou většinu, museli se nacisté uchýlit k dalším nečistým praktikám: komunisté byli i nadále potlačováni a zatýkáni, navíc některým sociálnědemokratickým poslancům bylo zabráněno v účasti na hlasování. Výsledkem bylo, že 23. března 1933 byl zákon schválen a o čtyři dny později začal platit.
Dohru za požárem říšského sněmu pak znamenal proces s van der Lubbem, Dimitrovem a dalšími.
