Bomber Command RAF provedlo v noci z čtvrtka 16. na pátek 17. prosince 1943 v pořadí šestý nálet v „Bitvě o Berlín“. Britské těžké bombardéry se nad Německo vrátily po třináctidenní přestávce (poslední velký nálet se uskutečnil v noci na 4. prosince, cílem bylo Lipsko), způsobené nepřízní počasí a jasným svitem Měsíce po větší část noci, kdy navíc bylo okolo úplňku. Bylo nasazeno celkem 498 letounů — 483 Lancasterů a 15 Mosquit.
Protože Měsíc stále ještě byl ve třetí čtvrti, i když měl vyjít až pozdě v noci, byl opět naplánován časný start strojů, a současně zpáteční trasa od cíle — v době, kdy již Měsíc vycházel — vedla nejkratší možnou cestou pryč z německého území i z pevniny. Vracející se stroje nabraly směr severo-severozápad nad Balt, přelétly Dánsko a zpět na základny se vracely přes Severní moře. Plán také počítal s tím, že nad letišti německých nočních stíhačů v Nizozemí a v severním Německu by podle předpovědi počasí měla být mlha a nízká oblačnost. Plánovaný čas nad cílem: 19:58 až 20:12.
Skutečností je, že podle německých záznamů po vyhlášení poplachu vzlétlo pouze 58 nejzkušenějších osádek nočních stíhačů. Přitom jeden Bf 110 od III/NJG 5 se krátce po startu zřítil, nejspíše kvůli námraze tvořící se na jejich stroji v mracích. Osádka Oberleutnanta Ulricha Wulffa přišla o život. Německé stíhačky byly později navedeny k Brandenburgu, ale návodčí zaváhali s jejich vysláním nad Berlín — při náletu na Lipsko v noci na 4. prosince totiž Britové přelétali v blízkosti Berlína a německé stíhačky zamířily nad něj (přitom devět bombardovacích Mosquit patřících k PFF v téže době nad Berlínem předvádělo „začátek značkování cíle“), ale svaz se pro obránce nečekaně stočil k jinému cíli. Výsledkem bylo, že nad Lipskem britský svaz ztratil pouhé dva bombardéry sestřelené flakem a třetí — až v samém závěru náletu — se podařilo sestřelit nočnímu stíhači. I nad Berlín se tak dostalo jen několik nočních stíhačů, a to ještě jen již v samém závěru náletu (žádný stíhač přitom nad Berlínem nezaznamenal jediný úspěch).
Nad cílem opět byla prakticky souvislá oblačnost, takže žádný z bombardérů se nevrátil s fotografiemi cíle. Nicméně cíl byl dobře označen skymarkery svrženými podle radaru. Na straně Britů byl i velice slabý vítr nad Berlínem, takže značky nebyly snášeny větrem mimo. Podle německých záznamů se bombardování soustředilo v pásu táhnoucím se od západu k východu, dlouhém asi šest kilometrů a o šířce asi 800 metrů, jižně od středu města. Tentokrát nedošlo k rozsáhlým požárům, které způsobovaly obrovské škody během listopadových náletů. Jednak bombardování bylo méně soustředěné, jednak samotné Lancastery svrhly menší celkovou tonáž pum (navíc značně zranitelné starší verze Halifaxů, aby se dostaly do větších výšek, nesly relativně lehký náklad složený převážně ze zápalných pumiček). Mimo to se jako vcelku neočekávaná pomoc pro obránce ukázaly být svým způsobem přínosné rozsáhlé oblasti vyhořelé při předchozích náletech, kde zůstaly jen sutiny — tvořily tak jakési protipožární průseky, bránící rozšíření nových požárů.
Tentokrát byla asi nejvíce postižena železniční doprava. Vybombardována byla dvě nádraží, jedno rozsáhlé nákladové nádraží a také jedno seřaďovací nádraží. Navíc byly poničeny objekty generálního ředitelství Říšských drah. Nové škody a kumulovaný účinek předchozích náletů způsobily, že v Berlíně zůstalo po celý týden zablokováno víc než tisíc železničních vagonů s nákladem zbraní, munice a dalšího vojenského vybavení a výstroje, mířících na východní frontu. Celkem bylo tuto noc svrženo 1773 tons (1801 „metrických“ tun) leteckých pum, 925 tn pum trhavých (52,17 procenta) a 848 tn pum zápalných. V oblasti cíle bylo zabito nebo zůstalo nezvěstných 720 osob.
Nečekaný obrat svazu směrem k Baltu znamenal, že noční stíhačky s ním ztratily kontakt. Jeden z poškozených strojů, Lancaster Mk.II (s/n DS762, OW-V) kanadské 426. squadrony, kvůli značné ztrátě paliva z poškozených nádrží obrátil k neutrálnímu Švédsku — druhou možnou alternativou by ovšem bylo smrtelně nebezpečné noční nouzové přistání do ledových vln Severního moře.
Jednou z dalších změn hodných zaznamenání bylo postupné posilování a rozšiřování britské No. 100 Group (součást Bomber Command), která byla před nedávnem posílena noční stíhací squadronou číslo 141, její stroje přitom byly vybaveny přístrojem Serrate. Ta se navíc v té době postupně přezbrojovala ze strojů Beaufighter na stíhačky Mosquito — ty byly nejen výkonnější, ale měly i větší akční rádius. Této noci poprvé vyslala vedle dvojice Beaufighterů i dvě Mosquita. Osádky Mosquit přitom byly instruovány, že veškeré kontakty Serrate (přístroj zaměřoval vysílání palubních radarů německých stíhaček) nad Nizozemskem mají ignorovat, obě „Mossie“ měla operovat nad Německem, v okolí svazu bombardérů. Jedna osádka nedaleko Berlína získala kontakt a dostala se do boje s nočním stíhacím Bf 110, který nakonec vyvázl s poškozením způsobeným střelbou čtveřice 20mm kanónů britské stíhačky. Byla to první předzvěst potíží, jaké až do konce války měly pronásledovat německé noční stíhače nad jejich vlastním územím.
Britové činností nepřítele či z neznámých příčin ztratili 25 Lancasterů (5,02 procenta strojů nasazených při náletu na Berlín), včetně jednoho poškozeného stroje, který celá osádka v pořádku opustila na padácích nad neutrálním Švédskem. (Vedle toho, díky nečekaně zhoršenému počasí nad vlastními základnami, bylo při návratu zničeno či odepsáno 30 Lancasterů při haváriích, nezdařených přistáních, či byly osádkami opuštěny na padácích. Byly to nejhorší ztráty u Bomber Command způsobené nepřízní počasí za celou válku. Celá událost se v Bomber Command stala pověstnou jako „Černý čtvrtek“.) Celkový počet operačních vzletů Bomber Command této noci byl 589 (celkem 26 strojů ztraceno nad nepřátelským územím nebo nad mořem, tedy celkem 4,42 procenta).