Nálet Bomber Command RAF na Lipsko v noci na 20. 2. 1944
19. 2. 1944 - 80 let

V noci z 19. na 20. února 1944 britské Bomber Command provedlo nálet na Lipsko (Leipzig).

Po třech dnech, kdy byly kvůli nepříznivým meteorologickým podmínkám za sebou postupně zrušeny tři operace proti Berlínu (16., 17. a 18. února 1944, připravované operace měly pokud možno ihned navazovat na nálet na Berlín provedený v noci z 15. na 16. února), byl pro nadcházející noc naplánován nálet na Lipsko. Při tomto náletu bylo nasazeno 823 strojů (561 bombardérů typu Avro Lancaster, 255 Halifaxů a 7 Mosquit). Ztráty činily 78 strojů (44 Lancasterů a 34 Halifaxů), tedy 9,48 procenta. Stroje Bomber Command tuto noc provedly celkem 921 operačních vzletů, při ztrátě 79 letounů (8,58 procenta).

Důvodů vysokých ztrát při této operaci bylo několik. Jednak Jägerleitungsoffiziere (JLO; dispečeři či „pozemní návodčí“ Luftwaffe, na operačních stanovištích Gefechtsstand u tzv. letové kontroly a navádění) poměrně rychle zjistili, že svaz bombardérů nasměrovaný do oblasti Kielu (skupina 49 čtyřmotorových bombardérů, jejichž úkolem bylo položit protilodní miny) je pouze „vějičkou“ sloužící k odlákání od hlavního svazu, navíc zcela ignorovali další diverzní akci (nálet 15 Mosquit na Berlín). Dalším faktorem, patrně ještě důležitějším, byla nepřesná meteorologická předpověď. Podle té navigátoři počítali s čelním protivětrem, ve skutečnosti ale nebyl vítr východní nýbrž severní — což naneštěstí část navigátorů během letu nezjistila. Výsledkem bylo, že zkušené posádky tomu sice přizpůsobily trasu letu, takže byly nad cílem v předem určený čas (to se týkalo především mnoha posádek od Path Finder Force), ale mnoho jiných s méně zkušenými navigátory pokračovalo podle předem připravených letových plánů. ¹ Tímto došlo k roztažení svazu, takže se stal mnohem snáze zachytitelný pro německé noční stíhače operující podle taktiky „zahme Sau“ (u rozptýleného svazu se také projevila menší účinnost pasivního rušení německých radarů pokovenými papírovými pásky Window, a u jednotlivých strojů které se dostaly mimo svaz nízká hustota pásků nebyla postačující ani k zahlcení radarů sloužících k řízení palby PL děl množstvím odrazů od „falešných cílů“, takže tyto se mohly snadno stát obětí Flaku). Navíc mnoho strojů se dostalo k cíli příliš brzo a pak dlouho kroužily v okolí — čili byly poměrně snadným cílem. (Skutečností ovšem je, že vedle naplánování celé operace či počasí vliv měla i pouhá náhoda — kupříkladu hned při následující operaci, při náletu na Stuttgart v noci na 21. února 1944, bylo sestřeleno pouze 9 strojů z 598, tedy 1,51 procenta.)

Výsledky náletu opět ovlivnilo nepříznivé zimní počasí. Město bylo zakryto oblačností, takže označení cíle se uskutečnilo bez použití značkovacích pum, pouze za pomoci padáčkových „skymarkerů“. Vzápětí poté co byly svrženy první značky, odbombardovalo množství strojů kroužících okolo cíle — a to zcela bez ohledu na předem určený čas po „H nula“. Z druhé strany to přineslo poměrně vysoké soustředění útoku, zejména v prvních minutách náletu; ovšem vzhledem k tomu, že se po několik následujících dnů nepodařilo kvůli nepřízni počasí provést fotografický průzkum cíle, není možné určit jaké škody způsbil britský nálet, a které byly způsobeny při hned druhý den následujícím útoku svazu 417 strojů Boeing B-17 Flying Fortress americké 8th AF (primární cíl bombardovalo 239 „Fortressů“). ²

Vysoké ztráty se samozřejmě projevily na různých taktických změnách, postupně zaváděných během dalších operací Bomber Command; prakticky okamžitě byl zaveden „pohyblivý čas H nula“, umožňující s ohledem na skutečně panující meteorologickou situaci posunout začátek náletu (mimo to se časem stalo pravidlem použití taktiky „hlavního bombardéru“ — Master Bomber —, která stále ještě nebyla používána při všech náletech; přitom poprvé byla ve velkém měřítku tato taktika použita při náletu na výzkumné středisko v Peenemünde, ke kterému došlo v noci ze 17. na 18. srpna 1943). Další změny se dotkly také windfinders. ³ Mimo to se stále zvyšovala hustota strojů nad cílem, čímž se zároveň i zkrátil svaz bombardérů (kupř. při operaci Millenium bylo nad cílem 12 strojů za minutu, o necelé čtyři týdny později, při náletu na Brémy v noci na 26. června 1942, to bylo 16 strojů, tj. v prvním případě měl svaz bombardérů délku přes 300 mil, zatímco v druhém asi 220 mil — nakonec bylo nad cílem kolem 60 strojů během jedné minuty, takže nálet osmi set strojů mohl být zkrácen na cca 17 minut, takže svaz se zkrátil na nějakých 60 mil!), takže úspěšně jej zachytit bylo pro německé noční stíhače stále obtížnější.

 ¹  Kupř. podle logu navigátora F/Lt H. J. Wrighta (člen posádky Lancasteru patřícího 156. squadroně, No. 8th Group, Path Finder Force — v té době měl za sebou již 53 operačních letů), zjistil skutečnou sílu a směr větru již 7 minut po vzletu, podle čehož upravil plánovanou trasu, aby jejich letoun byl nad cílem v plánovaný čas; ve skutečnosti byl jejich stroj nad cílem oproti plánu s odchylkou pouze ½ minuty (při dodržení původního letového plánu by byli nad cílem dříve o 31 minut).

 ²  Mimo to patrně stojí za zmínku, že zároveň šlo o první operaci amerického USAAF, kdy provedlo alespoň 1000 vzletů bombardérů, viz. zde:
Operace Millenium a některé další „tisícové“ nálety na Německo.

 ³  Windfinders — jak je zmíněno výše, jedním z problémů bylo i udržení sevřeného, pokud možno co nejkompaktnějšího, svazu bombardérů. Poměrně prostým řešením bylo, že několik posádek se zkušenými navigátory mělo v pravidelných intervalech kódovaně hlásit údaje o směru a síle větru, určené podle snosu letounu; tyto informace pak měly být, po získání průměrných hodnot, ze země zpětně kódově vysílány v pravidelných meteorologických relacích. Výhodou bylo, že i v případě ne zcela přesně určeného směru a síly větru byla tato informace aktuálnější než data předaná navigátorům během předletové přípravy (briefingu), a hlavně všichni mohli navigovat podle shodného údaje, čili že celý svaz by sice nemusel být přesně na plánované trase, ale udržel by se pohromadě.