V noci ze čtvrtka 27. na pátek 28. dubna 1944 britské Bomber Command provedlo nálet na Friedrichshafen — jednalo se o poměrně malé město, ale vzhledem ke své velikosti v něm bylo značné množství významných průmyslových cílů. Vzlétlo celkem 323 bombardérů (322 Lancasterů a jedno Mosquito). Na cíl bylo svrženo celkem 1234 tn (tedy cca 1253,8 metrické tuny) pum, jednalo se o mimořádně přesný a ničivý útok, při kterém byla těžce zasažena průmyslová výroba (ve Friedrichshafenu se mj. vyráběly tankové motory a převodovky), přičemž závod produkující převodovky do tanků byl prakticky zničen. (Podle fotoprůzkumu bylo v různém stupni zasaženo 99 akrů rozlohy městské zástavby — jak obytných částí a veřejných budov, tak i průmyslu —, tj. asi 67 procent celkové zastavěné plochy.) Při náletu bylo ztraceno 18 Lancasterů, tedy 5,573 procenta nasazených strojů. (Ztráty byly — opět — způsobeny především nočními stíhači, nicméně těm se tentokrát nepodařilo svaz zachytit a infiltrovat před příletem nad cíl, teprve až v průběhu samotného útoku na Friedrichshafen se nočním stíhačům podařilo svaz dohnat.)

Tento nálet je významný a tudíž hodný pozornosti mj. i tím, že se uskutečnil v období jasného měsíčního svitu, čili za podmínek, které významně usnadňovaly činnost nočních stíhačů protivníka (mj. německá radarová technika sice umožňovala navedení palubním radarem až do vzdálenosti vizuálního kontaktu s cílem, ovšem vést palbu bez vidu, jen podle údajů palubního radaru, možné nebylo). Při některých předchozích náletech (zejména několik nepříliš šťastných operací během února a března 1944) za obdobných okolností docházelo k poměrně vysokým ztrátám, které by byly trvale neúnosné. Ovšem v tomto případě zdokonalování metod Bomber Command *) nesporně přineslo ovoce — ztráty na úrovni 5,57 procenta příliš nepřekračovaly hodnoty považované za stále ještě únosné a příznivá meteorologická situace spolu s dobrou viditelností cíle PFF umožnila přesné značkování. Následoval velice dobře soustředěný nálet (ovšem vedle takových změn, jako v předcházejícím období mimo jiné bylo i zavedení a zlepšování práce windfinders či window openers, příznivou roli sehrály i meteorologické podmínky a s tím přímo související přesná meteorologická předpověď — za nejtěžšími ztrátami v minulých měsících totiž v první řadě stál naprosto neočekávaný mimořádně silný vítr).

Bomber Command tuto noc uskutečnilo celkem 961 bojových vzletů při ztrátě 35 letounů (tj. 3,642 procenta).

*) Vedle zmíněných windfinders a window openers ze zpětného pohledu můžeme především vyzdvihnout zvyšování hustoty svazu (a tedy zkracování doby pobytu nad cílem, kdy samotný nálet, včetně značkování, je zkrácen i pod 20 minut), rozdělení svazu na několik menších, pohybujících se po různých trasách a v nejrůznějších časech (a buď útok na několik různých cílů, a nebo i útok během jediné noci dvou zcela samostatných svazů v odstupu několika hodin), v neposlední řadě také stále aktivnější a rozsáhlejší působení No.100 Group. Ta se zabývala jednak pasivní podporou (zejména rozsáhlé rušení nepřátelské radarové sítě — s tím je pochopitelně spojeno i rozsáhlé monitorování a vyhodnocování radiového vysílání protivníka ve všech pásmech), tak i aktivní — stále rozsáhlejší činnost vlastních nočních stíhačů při nepřímých doprovodech svazu. Vlastní stíhači při nich nejsou v přímém kontaktu se svazem — v tom případě by byli mj. ohrožováni i vlastními střelci nočních bombardérů, ale jen v oblasti pohybu svazu, kde aktivně vyhledávali a napadali nepřátelské noční stíhače. Zahrnuje to také různé podpůrné akce postihující noční stíhače Luftwaffe jen nepřímo (kupř. nálety na letiště bombardovacími Mosquity PFF, která za pomoci zařízení OBOE mohla být kdykoli bez problému navedena na cíl, či útoky „hloubkařů“ při operacích Night Intruder a Day Intruder).

Možná kupodivu, ale ne až tak veliký vliv měla i „klikatá“ trasa svazu (jak ukazuje průběh ztrát podél trasy), což tak zcela nepodporuje tehdejší stanovisko velitele PFF, Air Vice-Marshala Donalda C. T. Bennetta (ten poukazoval, a to nejen ze zpětného pohledu ale ne až tak zcela opodstatněně, na nevhodně volené trasy náletů — a to zejména po náletu na Norimberk z konce března 1944). Nicméně ponechme zcela stranou jeho kritiku, ať již byla či nebyla oprávněná, či byla i ovlivněna jistou animozitou, vládnoucí zejména mezi „jeho“ PFF a „konkurenční“ No. 5 Group, které velel Hon. Ralph A. Cochrane — nepochybně na tento názor měl právo, a navíc na rozdíl od dnešních „pokojových stratégů“ musel nejen hodnotit zpětně, ale i uvažovat (a také i rozhodovat!!) i dopředu — a za svá rozhodnutí také i nést zodpovědnost.