Jugoslávie útočí na Albánii

Mezi naší veřejností se mnoho neví o tom, jak si Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (KSHS, Kraljevina Srba, Hrvata i Slovinaca, rovněž Kraljevina Jugoslavija, Краљевина Југославија), které bylo předválečným spojencem ČSR v rámci tzv. Malé Dohody, už od obsazení Rakouska Hitlerovým Wehrmachtem a následného anšlusu, tedy připojení Rakouska ke Třetí říši, hodlalo a také se pokusilo s pomocí armády zajistit alespoň holou existenci.

Když se nad Evropou začala stahovat mračna další války, v Jugoslávii vládly značné rozpory v názorech o tom, jak pokračovat dál v politice na Balkánu ve vztahu nejen k přímým sousedům, ale i k italskému diktátorovi a zprostředkovaně také k jeho německému kolegovi. Rýsovaly se dva hlavní směry – vládnoucí politici se povětšině přikláněli k tomu, aby byly všechny požadavky mocností Osy přijímány vstřícně, naproti tomu pak opozice spolu s důstojníky generálního štábu a většinou generality požadovala tvrdou obranu nezávislosti země. To se odrazilo i v plánovací činnosti generálního štábu armády.

Události roku 1939 a 1940 pak rozpory mezi zmíněnými politickými směry ještě zostřily. Rok 1940 znamenal pro operační oddělení generálního štábu a další armádní složky období horečné práce. Ta vyústila v několik proveditelných alternativ činnosti, jedna zásadní pak byla zvolena a dále rozpracovávána. Generální štáb měl už dlouho za neodvratné, že po rozpadu Malé dohody a porážce Francie zůstane Jugoslávii fakticky pouze jeden či možná dva potenciální spojenci. K nim se pak naděje armády i většiny národů tohoto nesourodého království upínaly. Další pokus o zabezpečení obrany země totiž učinila vláda KSHS zahájením jednání se zástupci SSSR o možnosti uzavřít smlouvu o neútočení, vzájemné pomoci a spolupráci při obraně signatářských zemí. Na vyslanectví SSSR se jugoslávští politikové obrátili s tímto návrhem 30. března s vidinou jakési slovanské vzájemnosti, ale z tohoto omylu je následující události rychle vyvedly. Stalin nabídl toliko smlouvu o vzájemném neútočení a přátelství. Jugoslávská delegace tedy odejela do Moskvy, aby se snažila dosíci co nejvýhodnějšího obsahu smlouvy. Smlouva byla sice relativně rychle dojednána, ale její znění nebylo ani příliš jednoznačné, ani povzbudivé pro Jugoslávii. Dne 4. dubna své rozhodnutí smlouvu podepsat Stalin oznámil prostřednictvím Molotova německému vyslanci v SSSR Schulenburgovi. Ten namítl, že vztahy Jugoslávie a Německa jsou velmi napjaté, ale sovětský komisař zahraničních věcí odvětil, že takovouto smlouvu považuje SSSR za příspěvek k udržení míru a ke snížení napětí na Balkáně.

Sovětsko-jugoslávská smlouva o přátelství a vzájemném neútočení nese v archivech datum 5. dubna 1941, ale v Kremlu byla podepsána až brzy ráno 6. dubna. Po podpisu následovala recepce, ale pro Bělehrad to byla ve skutečnosti jen pohřební hostina. Němci totiž v těch hodinách zahájili z oprávněné obavy ze zhroucení italského tažení do Řecka a z nepřátelského postoje nové jugoslávské vlády vůči státům Osy a zvláště Německu ozbrojený vpád do obou zemí. Jugoslávci se však od Sovětů bohužel nedočkali ani zbraní, ani zvláštního pochopení, v neomezené míře se jim dostalo jen slibů a řečí. Stalin, dokonale informovaný o jednostranném průběhu bojů, se záhy tváří v tvář dalšímu z bleskových vítězství Němců rozhodl, že se případnému konfliktu s Němci kvůli Jugoslávii vyhne. V této souvislosti lze směle říci, že od té doby až do zahájení Velké vlastenecké války uplatňoval vůči Hitlerovi de facto politiku appeasementu. Po čtrnácti dnech bojů pak zdrcení Jugoslávci požádali vítězící Německo a Italy o mír. To jsme však předběhli čas i události.

Jugoslávská armáda měla na podzim roku 1940 pro případ masivního napadení vojsky Osy vypracován operační plán činnosti s krycím označením R-41. Podle něj se měla většina jednotek jugoslávské královské armády za ústupových bojů na všech frontách stahovat. Jedinou výjimkou byl jižní směr, kde byla rozmístěna silná 3. armáda. Ta měla podle zmíněného plánu v součinnosti s řeckými jednotkami zahájit útok proti italským jednotkám rozmístěným v Albánii, okupované Mussoliniho jednotkami od invaze roku 1939.

Takovýto útok měl zajistit ostatním svazkům jugoslávské armády bezpečný prostor na jihu země, kam by se hlavní síly mohly bezpečně stáhnout a bránit odtud dalšímu postupu útočníků. V případě dalšího nezbytného nepřítelem vynuceného ústupu (viz výše: „Ústupová část operačního plánu R-41“ na mapce) by bylo možno při něm s výhodou využít obsazeného albánského území, dosáhnout tudy v relativním bezpečí hranic Řecka, zapojit se případně vojskových formací určených k jejich krytí a spojeneckého kontingentu tam rozmístěného.

Zámysl provedení operace v její poslední fázi byl založen na předpokladu, že řecká, jugoslávská a spojenecká vojska následně vytvoří obrannou linii podobnou frontovému postavení u Soluně za I. světové války. Ústupem podél jadranského pobřeží by si jugoslávská armáda současně kryla východní bok sestavy pochodujících vojsk, který by jinak byl na opačné straně, tedy ve vnitrozemí blíže k Makedonii vystaven pravděpodobným velmi nebezpečným blokujícím bočním úderům nejen německé armády, o které Jugoslávie předem neuvažovala, ale i hitlerovského spojence Bulharska přes Černou Horu a Srbsko. Taková situace by hrozila přehrazením ústupové trasy pro všechny jednotky, které by se zřejmě během stahování na jih musely zapojit do obranných bojů při odrážení útoků a nakupily se tak právě před takovouto překážkou.

Jugoslávská 3. armáda byla součástí sestavy 3. armádní skupiny a právě ona dostala za úkol uskutečnit ofenzívu proti italské armádě rozmístěné na severu Albánie. Za tím účelem soustředil její štáb v regionech Kosova a Černé Hory následující svazky:

• 15. pěší divize „Zetska“
• 13. pěší divize „Hercegovačka“
• 25. pěší divize „Vardarska“
• 31. pěší divize „Kosovska“
• Jízdní oddíl „Komski“ v síle kombinovaného pluku.

Strategickou zálohu 3. armádní skupiny tvořila 22. pěší divize „Ibarska", která byla rozmístěna v prostoru u města Uroševac v Kosovu. Jako podpůrný úder byl zamýšlen kombinovaný útok proti italskému území na dalmatském pobřeží u Zadaru (tehdy Zara), který měla provést 12. pěší divize „Jadranska“ s podporou letectva a námořnictva. Celkový počet pozemních vojsk zapojený podle plánu do operace činil přibližně 70 000 osob.

Německý Wehrmacht zahájil útok na Jugoslávii pod kódovým názvem Operace 25 nebo také Operation Strafe (Operace Trest) dne 6. dubna 1941 s cílem podrobit si tuto zemi s nově vytvořenou vládou, která byla silně protiněmecky zaměřená. Nezbytné je dodat, že útok byl zahájen pouhé dvě hodiny poté, co zástupci vlády KSHS podepsali po krátkém jednání se Sovětským svazem dohodu o vzájemné pomoci a spolupráci při obraně obou zemí, aniž by tato dohoda mohla být zveřejněna. Na dotaz vlády KSHS, zda SSSR literu smlouvy naplní i tak, Stalin odpověděl negativně s dodatkem, že takováto změna situace mění názor SSSR na budoucí spolupráci a navíc vzhledem k okolnostem nenabyla tato smlouva ani platnost.

Němci se přes hranice vrhli svými obrněnými kolonami a letectvem v časných ranních hodinách a vzápětí následoval masivní nálet Luftwaffe na hlavní město KSHS Bělehrad, při kterém zemřelo na 17 000 bezbranných civilistů. Spolu s německými jednotkami Jugoslávii napadla také vojska italská a později i maďarská. Vzápětí po napadení země se velení jugoslávské armády rozhodlo neprodleně přistoupit k provedení svého plánu R-41.

První fázi útočné operace v severní Albánii zahájily jednotky jízdního oddílu „Komski“ 7. dubna vstupem do údolí Gusinje v horách Prokletije, odkud postupovaly směrem na albánskou vesnici Raja-Puka (Bajram Curri). 31. pěší divize překročila hranici Albánie v prostoru Prizrenu a za drobných potyček postupovala údolím Driny do hloubi albánského vnitrozemí. 25. pěší divize dobyla místních úspěchů v prostoru Debaru, přičemž zbytek armády se ještě stále formoval a připravoval k postupu.

Složité terénní podmínky v Prokletije

Následujícího dne, tedy 8. dubna, 15. pěší divize útočila podél silnice Podgorica - Shkodër. Jízdní oddíl „Komski“ úspěšně přešel přes hřebeny hor Prokletije a dosáhl údolí řeky Valjbone. Jižně od něj prorazila 31. pěší divize úspěšně italskou obranu v údolí Driny, ale v téže době navzdory útočnému elánu svých vojáků byla 25. pěší divize donucena po dobytí Skopje Němci své útočné operace v Albánii přerušit.

Dne 9. dubna jugoslávská armáda postoupila jen nepatrně. I když 15. pěší divize pod velením útočně naladěného Varjačiče pokračovala úspěšně ve svém postupu na Shkodër a jízdní oddíl „Komski“ už také dosáhl Driny, musela 31. pěší divize svůj postup a veškeré bojové aktivity na albánské frontě urychleně ukončit vzhledem k tomu, že Němci mezitím náhlým útokem dobyli Prizren.

Bojovná a dobře vedená 15. pěší divize však 10. dubna přesto pokračovala ve svém postupu za občasných střetů s Italy dále směrem na Shkodër a v některých místech se z výchozích postavení pro útok vzdálila až na 50 km. Její postup byl úspěšně podporován jugoslávským vojenským letectvem, jehož 66. a 81. bombardovací skupina napadly letiště, soustředění italských jednotek okolo města Shkodër a přístav Durrës, plný italských nákladních lodí se zásobami pro armádu.

Jízdní oddíl „Komski“ a pravokřídelní jednotky 31. pěší divize pokračovaly za tvrdých bojů podél pravého břehu Driny směrem ke Shkodëru, kde se měly spojit s 15. pěší divizí. Avšak střed sestavy 31. pěší divize a její levé křídlo byly pod tlakem nepřítele donuceny zaujmout spěšnou obranu, aby odolaly rostoucímu náporu německých útočících jednotek.

V období mezi 11. a 13. dubnem 1941 byla 15. pěší divize donucena vést ústupové boje na zdrženou s italskými a německými jednotkami a odcházela postupně směrem na řeku Pronisat. Napadána byla hlavně jednotkami italské 131. obrněné divize „Centauro“ a v postavení u této řeky, kde se urputně a úspěšně bránila opakovaným italským útokům, také zůstala až do konce bojové činnosti, kterou přinesla kapitulace 17. dubna.

Dne 12. dubna pak zaútočila na Jugoslávii maďarská 3. armáda svými devíti brigádami - jednou jízdní, dvěma motorizovanými a šesti pěšími. Jugoslávská vojska zde kladla jen omezený odpor, protože v té době už Němci týden bojovali s jejich nejlepšími jednotkami a řadu jich eliminovali jako bojovou sílu. Hlavní boje se odehrály v oblasti jugoslávských pohraničních opevnění, jejichž osádky se přesile nevzdaly, dočasně zadržely maďarský postup a tak musely být doslova vystříleny dělostřelectvem. Jejich ztráty dosáhly takřka 400 padlých a obránci měli také značné množství raněných. Maďarské kolony po proražení pásma hraničních pevnůstek vstoupily do prostoru Baranja v meziříčí Dunaje a Drávy, načež okupovaly oblast Bačky ve Vojvodině, o kterou Maďaři přišli v důsledku uplatnění Trianonské smlouvy. Tato agresivní akce proti mírumilovnému sousedovi měla nepředvídatelný následek: na důkaz nesouhlasu s ní spáchal sebevraždu tehdejší maďarský předseda vlády Pál Teleki.

Divize „Centauro“ poté podle dohody s Němci postupovala směrem na základnu jugoslávského válečného námořnictva v Kotorském zálivu (Boka Kotorska) v Černé Hoře. Tam zůstaly po kapitulaci soustředěny moderní lodě jugoslávského válečného námořnictva, odborníky značně ceněné a výkonné, jejichž dělovou výzbroj velmi moderního typu včetně plně automatických nabíjecích zařízení a dokonalých optických zaměřovačů dodala z velké části plzeňská Škodovka.

Lodě jugoslávského válečného námořnictva kotvící v přístavu Boka Kotorska

Italská Supermarina (vrchní velení námořních sil fašistické Itálie) se přes svou drtivou převahu v námořních silách jugoslávských lodí obávala. Relativně malý počet vlastních lodí Jugoslávii nijak nebránil v tom, aby zaminovala s použitím minonosných člunů, torpédoborců, letadel a ponorek všechny přístupy k albánským přístavům a řadu přístupových tras k přístavům v Itálii. Tím by při úspěšném provedení těchto akcí z valné většiny odřízla Mussoliniho expedičnímu sboru v Albánii přísun nezbytných zásob. Vyslat do vod Jadranu na dosah jugoslávského letectva a vstříc četným námořním minám nějaký odminovací oddíl minolovek, spolu s nimi na jejich ochranu také bojová plavidla silnější než měli k dispozici Jugoslávci, bylo pro obvykle poněkud váhavé a nepříliš bojechtivé italské admirály značným rizikem. Proto také se kapitulace Jugoslávie stala vynikající příležitostí k doplnění řad Regia Marina o dobrá plavidla. O kvalitách těchto lodí se přesvědčili nejen Italové, ale o dva roky později, po kapitulaci Itálie, také Němci, kteří některé tyto lodě převzali. Ale to jsme předběhli kolo dějin o několik roků.

Jugoslávské námořnictvo mělo ke dni napadení k dispozici následující síly: jeden starý školní lehký křižník, čtyři torpédoborce, šest starých torpédovek po Rakousku-Uhersku, čtyři ponorky, deset moderních torpédových člunů, jeden nosič hydroplánů, šest minolovek po Německu z dob 1. světové války, pět menších minonosných člunů, čtyři říční obrněné monitory z dob Rakouska-Uherska a přibližně třicet menších pomocných plavidel. Torpédoborec LJUBLJANA byl právě opravován v suchém doku na námořní základně v Kotoru a jeho 40 mm PL kanony Bofors posílily obranu základny. Byly sice obavy, aby vzhledem k blízkosti albánské hranice, za kterou byla rozmístěna vojska italské okupační armády, nedošlo ke přímému útoku na základnu i pozemními jednotkami, ale větší obavy panovaly z útoků leteckých nebo námořních.

Velení jugoslávského válečného námořnictva se proto rozhodlo, že odešle torpédoborec BEOGRAD, čtyři zastaralé torpédovky (po Rakousko-Uhersku) a šest moderních motorových torpédových člunů do přístavu v Šibeniku, který byl pouze 80 km daleko od Italy ovládané enklávy v Zadaru (Zara), aby se tam všechny tyto lodě zúčastnily přípravy k podpoře pozemního útoku na Italy. Plán útoku byl už předem vypracován jako kombinovaná operace pozemních, leteckých a námořních sil. Na zemi se jej měla zúčastnit 12. pěší divize „Jadranska“ a celá akce měla být podporována ze vzduchu 81. bombardovací skupinou jugoslávského vojenského letectva.

Jugoslávci spustili útok 9. dubna ráno a zpočátku to vypadalo, že se jim jejich záměr vyhnat Italy ze Zadaru a okolí poměrně snadno podaří. Stal se však pravý opak - Italové se kupodivu na rozdíl od vojsk rozmístěných v Albánii bili jako lvi a generál Vittorio Ambrosio, jejich velitel, je v nastalé poměrně obtížné operační situaci dokázal zvládnout natolik, že 13. dubna zahájili protiútok a o pouhý den později už obsadili Benkovac.

Jugoslávské námořnictvo při podpoře akcí pozemních vojsk v tomto prostoru ale zcela selhalo, protože hned po začátku operace byl torpédoborec BEOGRAD vážně poškozen blízkým zásahem pumy z italského letounu poblíže Šibeniku. Střepina prorazila hlavní parovod pro hnací turbinu na pravém boku. Pravoboční lodní šroub byl tím pádem bez pohonu a loď dosáhla rychlost nanejvýše 15 uzlů, navíc s ní nebylo možné manévrovat tak, aby se vyhnula případnému dalšímu leteckému útoku. Kapitán torpédoborce rozhodl odpojit hlavní spojku pravoboční turbiny, aby se lodní šroub mohl volně protáčet a poté už následoval potupný ústup zpět do Kotoru. Při něm jej do bezpečí základny a opravárenského doku až příliš ochotně doprovodily i všechny zbývající lodě, které měly akci pozemních vojsk podpořit.

Letectvo nasadilo také své hlídkové hydroplány, které prováděly průzkum a kromě přímých útoků, pro Italy nepříliš nebezpečných, hlavně kryly ze vzduchu minování prováděné z lodí poblíže zadarského přístavu. Při průzkumných letech k italskému a albánskému pobřeží byly vybaveny také pro útočnou činnost menšími pumami. Jedním z jejich úspěchů bylo poškození italského tankeru poblíže italského přístavu Bari pumou svrženou do jeho těsné blízkosti, dalšími pak poškození několika menších plavidel, směřujících se zásobami a posilami do přístavu v Dürresu a rozbití tamního přístavního zařízení i řady lodí v něm kotvících. Tyto úspěchy nepočetného jugoslávského letectva nebyly ale zdaleka jedinými.

Tak kupříkladu 9. dubna osamělý jugoslávský hydroplán typu Do 22 napadl úspěšně konvoj tuctu zdaleka viditelných, pomalu plujících a silně dýmajících nákladních parníků, doprovázených přes Jadran dokonce osmi italskými torpédoborci a torpédovkami. Bez ohledu na hustou a relativně dobře vedenou protiletadlovou palbu bojových plavidel umístil své pumy do těsné blízkosti transportních lodí. Dvě z nich se poté musely z obav před vodou masivně vnikající trhlinami v obšívce trupu vrátit do přístavu.

Závěrem je třeba vyhodnotit záměry jugoslávského generálního štábu jako relativně dobře promyšlené a jejich způsob provádění naplánovaných operací jako vysoce aktivní. Útočící strana - 3. armáda KSHS - měla sice omezené operační možnosti a ani její síly vedoucí aktivní boj nebyly příliš početné, ale vedení útočné bojové činnosti ve velice obtížném horském terénu zjevně její příslušníci i štáby zvládli dobře. Využili dokonale především zvláštních terénních poměrů na tomto válčišti k tomu, aby se kryli před napadením a přitom mohli současně vést útočnou bojovou činnost bez nebezpečí narušování vlastní sestavy a spojení útočících jednotek s týlem.

Pravdou však zůstává, že kvůli aplikovanému způsobu rychlého vedení mobilních operací Wehrmachtu byla celková bojová činnost jugoslávské armády odsouzena k nezdaru. Přesila při nasazení silných mechanizovaných vojsk Wehrmachtu s podporou letectva a blokování nemnohých případných použitelných cest ústupu jak od moře italskými loďmi a letectvem, tak na pevnině pomocí úderů Luftwaffe zaměřených na kritické body takticko-operační sestavy armády KSHS, znamenala „zamrznutí“ pohybu jugoslávských vojsk hlavně ve vnitrozemí. To mělo za nevyhnutelný důsledek jejich porážku, rychlý rozpad a kapitulaci. Díky masivním pohybům jugoslávských vojsk hornatými oblastmi se však dostalo ještě před kapitulací a také po ní do rukou civilního obyvatelstva značné množství zbraní a munice jak jugoslávské, tak italské armády. Tyto zbraně pak v rukou partyzánů znamenaly do budoucna trvalé ohrožení bezpečnosti okupantů.

Epilog:

Zpráva z tisku dne 3. 10. 2014: Na mořském dně Jadranu našli pozoruhodně zachovalé trosky střemhlavého bombardovacího letounu německé výroby známého jako Stuka. Letadlo s oficiálním názvem Junkers Ju 87B potápěči objevili po více než 70 let od jeho sestřelení nedaleko chorvatského ostrova Žirje. Letadlo vypadá, jako by na mořském dně hladce přistálo, tvrdí Igor Miholjek z chorvatského institutu restaurátorů. „Motor, který se pravděpodobně utrhl, jakmile letadlo dopadlo do vody, se našel nedaleko a zbytek stroje je kompletní a ve velmi dobrém stavu,“ říká Miholjek, účastník výpravy, která letadlo objevila. Není jasné, zda letoun bude možné z hloubky 27 metrů vyzvednout.
Stroj, na jehož palubě byla pravděpodobně italská posádka, byl nejspíše sestřelen jugoslávskou válečnou lodí v dubnu 1941.

Prameny:

• Tomaševič, Jožo: "Yugoslavia during the Second World War", zařazeno v knize Vucinich, Wayne S.: Contemporary Yugoslavia: Twenty years of Socialist Experiment, Berkeley: University of California Press, 1969, strany 59–118, ISBN 978-05-200153-6-4 
• Tomaševič, Jožo: War and Revolution in Yugoslavia, 1941 – 1945, San Francisco: Stanford University Press, 1975 a 2001. ISBN 0-8047-0857-6 a ISBN 0-8047-3615-4.
• United States Army Center of Military History, Publication 104-4: The German Campaign in the Balkans (Spring 1941), 1986.
• Fatutta, F., Covelli, L.: 1941: Attack on Yugoslavia, články v The International Magazine of Armies & Weapons, Year IV - No. 15 - January a 17 - May, 1975, Lugano, Švýcarsko.
• Conways´ All The World's Fighting Ships 1922-1946, vyd. Conway Maritime Press, London, 1980. ISBN 0-85177-146-7
• Degras, J.: Soviet Documents on Foreign Policy, Vol. 3 (1933 - 1941), str. 363 - 371, Oxford University Press, London 1953
  
• Zajac, Daniel L.: The German Invasion of Yugoslavia: Insights For Crisis Action Planning And Operational Art in A Combined Environment,  School of Advanced Military Studies, United States Army Command and General Staff College, Kansas, květen 1993.
• Čulinovič, Ferdo: Jugoslavija između dva rata, Tom I. i II., Jugoslavenska akademija znanosti i umjetnosti, Zagreb 1961.

Za neocenitelnou spolupráci při ilustrování tohoto článku děkuji váženému kolegovi J. Skalickému, který tomuto obtížnému úkolu věnoval mnoho cenného času.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials in question qualifies as fair use under United States copyright law."