O zbraních SS bylo napsáno již mnoho knih různorodé kvality. Většina z nich se věnuje nejznámějším jednotkám této „ozbrojené pěsti národně socialistické strany Německa“. Především jednotky vzniklé až koncem války jsou zahaleny určitým tajemstvím a nepřesnostmi. Tato kniha se snaží přiblížit čtenáři činnost a osudy vojáků dosud málo známé 31. dobrovolnické granátnické divize zbraní SS. Sám autor pochází z rodiny etnických Němců regionu Baška (ležící dnes na rozhraní jižního Maďarska a Srbska, v minulosti součást Rakouska-Uherska) a mezi jehož příbuznými byli čtyři členové této divize, což naznačuje osobní zájem autora o tuto problematiku a i určitou kvalifikovanost...
Úvodem se čtenář seznámí se strategickou situací na východní frontě v polovině roku 1944 a s důvody, které vedly SS–Führungshauptamt k vytvoření 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division. Hned zpočátku autor vyvrací dodnes často nesprávně uváděné označení této divize čestným titulem „Böhmen und Mähren“ a naopak uvádí, že 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division na rozdíl od jiných žádný čestný název neměla. 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division byla často neoficiálně označována jako „Divize Lombard“ dle velitele, „Divize Batschka“ (maďarsky Bácska-hadoszály) dle oblasti odkud pocházela většina mužstva a kde se provádělo formování této divize a taktéž jako „Kukuruz Division“ dle toho, že většina členů byli převážně farmáři živící se pěstováním kukuřice.
Jedna zajímavá kapitola z období formování divize je věnována historii 23. Waffen-Gebirgs-Division der SS „Kama“ (kroatische Nr. 2), ze které přešla část mužstva do nově utvořené 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division. Tato 23. divize SS byla tvořena z velké části z bosenských muslimů a v knize jsou o nich zajímavé poznámky pamětníků. Dozvíme se, jaké problémy činil velitelům této divize starý muslimský zvyk (známý i dnes) oslavovat cokoliv hlasitým tancem dokola a masivní střelbou do vzduchu. Obrovská spotřeba tehdy už vzácných nábojů vedla velitele 23. Waffen-Gebirgs-Division k požadavku o speciální dodávky slepých nábojů. Zajímavá je i poznámka jakéhosi velitele muslimského pluku o tom, že po té, co zakázal svévolné a neúnosné zabíjení vepřů v celém okolí (prase je pro muslimy nečistý tvor), musel se přes noc nechat hlídat ostrahou z Němců, neboť muslimští členové jednotky mu vyhrožovali smrtí.
Ačkoliv autor zdůrazňuje, že do zbraní SS se dobrovolně přihlásila většina vojáků z etnických Němců regionu Baška a z Dunajského Švábska, citace vzpomínek pamětníků poněkud upravují pojem „dobrovolnická“ v názvu této divize. Většina etnických Němců v Maďarsku si prakticky dle dohody mezi vládou Třetí říše a Maďarska mohla pouze vybrat, zda povinně narukují do maďarské armády anebo se dají do Waffen SS. Většina Němců samozřejmě volila druhou možnost i vzhledem k většímu žoldu, nicméně někteří pamětníci v knize tvrdí, že odvody etnických Němců byly často i násilné a existovaly i případy, kdy odvodní komise na ulici sbalila i patnáctileté kluky. To se projevilo, jak je dále v knize popsáno, i v poněkud velké dezerci po zapojení divize do boje. Mužstvo bylo tvořeno z velmi mladých a nebo velmi starých mužů, neboť mezi etnickými Němci toto byla již asi třetí (a poslední) verbovací vlna. Většina „vhodnějších“ ročníků už byla odvedena.
Další část knihy se věnuje zapojením divize v obraných bojích na Dunaji, do kterých byla v polovině října 1944 nedokončená divize nasazena. Následuje podrobný popis evakuace divize a civilního německého obyvatelstva z regionu Baška, ústupových bojů přes tzv. Dunajské Švábsko, bojů v okolí Fünfkirchenu (Pécs) až k praktickému rozbití divize u Balatonu. Suchý popis akcí je stejně jako v celé knize proložen vzpomínkami pamětníků. Zajímavé jsou poznámky o tom, že většina muslimských členů divize dezertovala ještě před zahájením bojů i z celou výbavou.
Následují kapitoly popisující stažení rozbité divize do dolního Štýrska v okolí dnešního Mariboru a její přezbrojení a znovuzformování. Během ledna 1945 dostala divize nové vybavení a výzbroj a přísun nových vojáků z jižního Tyrolska a z Říše. Zhruba kolem 17. února dostala 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division rozkaz přesunout se do Slezska do oblasti města Jauer.
Autor pokračuje popisem bojů na slezské frontě v březnu 1945 především v okolí města Streigau. Boje byly spíše poziční, neboť tato fronta byla pro SSSR podružná, hlavní úder Rudé armády vedl na Berlín.
V dubnu se divize přesunula podél slezské fronty na úbočí sudetských hor směrem dále na východ ke městu Strehlen. Zde autor popisuje poměrně klidnou část působení 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division. Zaznamenává poměrně malé územní zisky při bojích se slabou ruskou obranou a spíše zákopovou taktiku. Zajímavé jsou opět vzpomínky pamětníků popisující vylidněné evakuované Slezsko v posledních dnech nacistické vlády a relativně „seriózní“ vztahy s Rusy. Nicméně popisují též téměř denní popravy dezertérů a vojáků, kteří projevili „slabost před nepřítelem“.
Velice zajímavý je popis téměř neznámé poslední větší ofenzívy nacistických vojsk ve 2. světové válce - pokus o prolomení obklíčení města Breslau (Vratislav). 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division se zúčastnila v noci z 5. na 6. května úderu na překvapené Rusy ve směru od města Zobten na Breslau. Některé jednotky se dostaly ráno 6. května až na dálnici poblíž Breslau, ale celá fanatická akce neměla již žádný smysl, neboť přibližně ve stejném čase „Festung Breslau“ kapitulovala.
Ovšem pro nás nejzajímavější část celé knihy je na konci. Poslední kapitoly se věnují kapitulaci a stažení divize z fronty na naše území. Autor se věnuje strategické situaci v květnu 1945 a po vyhlášení příměří 7. května a tomu, jak na to zareagovala vojska umístěná daleko na východě. Většina velitelů a prostých vojáků kapitulaci nečekala, počítalo se s přemístěním říšské vlády do Prahy a pokračující obranou českého prostoru.
Vojska byla poměrně intaktní a stále dobře vyzbrojena. Ti z velitelů, kteří čekali kapitulaci, se domnívali, že přijde až někdy kolem 19. května a že budou mít dost času se stáhnout do amerického zajetí, anebo že západní spojenci mezitím obsadí Čechy a Moravu. Nikdo z nich si neuvědomil, že byli jednoduše obětováni za účelem zajistit stažení říšských Němců na západ, většina vysunutých jednotek na východě byly Waffen SS a většinou též etnického a ne-říšského původu.
Velitel skupiny armád Střed nově jmenovaný polní maršál Schörner vyřešil příměří ze dne 7. května jednoduše. Oficiálně vydal rozkaz zastavit bojovou činnost všem jednotkám a vzdát se aktuálnímu protivníku, ale zároveň sdělil, že není schopen zaručit předání rozkazu. Neoficiálně dal příkaz krýt ústup a evakuaci Němců a stáhnout se pokud možno nejrychleji do oblasti obsazené Američany.
31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division začala stahování z oblasti Strehlen 8. května. Velitel Lombard vydal rozkaz zničit těžkou výzbroj a ustoupit do zajetí západních spojenců. To ale nevěděl, že na území protektorátu se mezitím z jejich hlediska rozpoutalo peklo. Autor o situaci v Čechách píše nelichotivými slovy a Čechy samotné nazývá zbabělci s bestiálními sklony, kteří kopali do umírajícího lva jen pro zvýšení svého kolaborantského sebevědomí. Dle autora a mnohých pamětníků 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division překročila dezintegrovaně české hranice kolem 9. května ráno u Broumova buďto beze zbraní a nebo pouze s osobními zbraněmi, jak nařizoval rozkaz velitele Lombarda. Hned za hranicemi se pak údajně stali terčem zdivočelých po zuby ozbrojených Čechů a během 9. května bylo údajně přes 4000 příslušníků divize brutálně zmasakrováno na cestě od hranic do Hradce Králové, což byly největší ztráty této divize během jednoho dne za celou její existenci.
Zbytky divize až na malé výjimky padly do zajetí v okolí Hradce Králové a zajatí vojáci byli později předáni Rusům a dopraveni do SSSR jako váleční zajatci. Kapitola obsahuje množství vzpomínek popisující bezdůvodné krutosti páchané na neozbrojených německých vojácích. K tomu je nutno dodat, že české prameny hovoří jinak. Především v oblasti Broumova a Náchoda přecházela násilně jakási silně vyzbrojená jednotka SS včetně těžké tankové techniky. Vše nasvědčuje tomu, že to mohla být právě 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division a tudíž slova pamětníků v knize chtějí pouze zakrýt porušení podmínek příměří ze své strany. Některé vzpomínky to potvrzují a hovoří o tom, že minimálně část jednotky rozkaz neuposlechla, zbraně nesložila a snažila se probít do amerického zajetí, někteří dokonce v civilních šatech.
Nicméně faktem je, že pro povstalce byli členové SS lovnou zvěří často likvidovanou na místě odchytu a tak se někteří příslušníci 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division snažili ve skrytu pohraničních hor utéct na německé území. Jeden pamětník tvrdí, že po desetidenním putování horami objevili nějakou jednotku estonských SS, která někde v Krkonoších ještě kolem 20. května 1945 bojovala a nevěřila, že Německo kapitulovalo. Všichni citovaní členové 31. SS-Freiwilligen-Grenadieren-Division se ale shodují, že oblast Čech se pro ně stala neočekávaným „ďáblovým kotlem“, který se proměnil ve smrtící past.
Závěr knihy pak tvoří vzpomínky na život v ruském zajetí a na návrat domů, respektive do Německa.
Celkově lze knihu hodnotit jako dobrou, ale autor si bohužel neodepřel některé patetické poznámky o kamarádství ve zbrani, o ušlechtilé obraně vlasti a titoistických či českých bestiích, obvyklé v obrázkových knihách o SS, což snižuje jinak docela dobré historické zpracování. Nicméně četbu lze doporučit každému vážnému zájemci o historii 2. světové války především pro velké množství originálního materiálu a popis událostí, které se přímo dotkly i nás.