Horká balkánská půda VI.

V první polovině května 1943 byly dokončeny přípravy na mohutnou protipartyzánskou operaci "Schwarz". 117 000 německých, italských a bulharských vojáků a příslušníků kolaborantských jednotek obklíčilo osvobozené území v Hercegovině, Sandžaku a Černé Hoře, kde se nacházelo 19 000 jugoslávských partyzánů a 4500 jejich raněných a nemocných. Po zahájení 5. nepřátelské ofenzívy (jak partyzáni operaci "Schwarz" nazvali) se k nim připojily ještě desetitisíce uprchlíků. Spolu s nimi zde byl i Tito a Hlavní štáb. Okupanti si byli jisti naprostým úspěchem nadcházející akce, která měla skončit úplnou likvidací povstání.

15. května 1943 zahájili nacisté a jejich spojenci útok sbíhavými směry za masivní podpory těžkých zbraní a letectva. A ihned od počátku se pro ně operace nezačala vyvíjet tak, jak si představovali. Partyzáni při svých akcích neměli moc na výběr. Nacházeli se v úplném obklíčení, a proto se nemohli začít stahovat jako při předchozích nepřátelských ofenzívách. Tito odmítl i plán na okamžité probití z obklíčení, protože by to znamenalo opustit raněné a nemocné a nechat je napospas nepříteli, což by znamenalo jenom jejich jistou smrt. Tak nezbylo nic jiného, než zůstat a bojovat s nepřítelem, který měl drtivou převahu v počtu a výzbroji.

Čím hlouběji se nořily okupační jednotky do partyzánského území, tím se jejich postup zpomaloval. Okupanti si představovali, že když během svého postupu narazí na partyzánské jednotky, tak je buď rozdrtí nebo před nimi začnou partyzáni ustupovat. Ve finále pak partyzány postupným utahováním smyčky obklíčení zaženou na malé území, kde je zcela potřou. Zde ale poprvé narazili.

Partyzáni se okupantům postavili v přímém boji. Využili toho, že poprvé od počátku povstání měli k dispozici více těžkých zbraní. Týkalo se to hlavně děl a minometů, kterých měli několik desítek kusů. Tanky NOAJ v průběhu 5. nepřátelské ofenzívy proti útočícím vojskům Osy nedisponovala (na rozdíl od předchozí ofenzívy, kdy do bojů nasadila 12 kořistních tanků, na druhou stranu ale jen asi dvě desítky děl). Partyzánské jednotky byly oproti předchozím bojům také lépe vyzbrojeny a celkově měla NOAJ v operaci "Schwarz" větší palebnou sílu, než kdykoliv předtím. To ji umožnilo přijmout boj a úspěšně čelit nepřátelskému postupu. Znalosti terénu a nezávislost na komunikacích a zásobovacích spojích partyzánům zajišťovala také větší mobilitu, díky které dokázali daleko lépe manévrovat než nepřítel a přebírat tak iniciativu.

Ani trochu se tato operace nepodobala onomu honu vlků na zajíce, jak to vypadalo při německých protipartyzánských operacích v jiných okupovaných zemí a jak by tomu nasvědčoval poměr sil. Okupanti se dostávali do stále urputnějších bojů a jimi opovrhování "banditi" jim dokázali úspěšně čelit, což je přivádělo až k nepříčetnosti. Není proto s podivem, že okupanti partyzánský odpor označili za "zákeřný, zbabělý a nečestný" způsob boje a prý jako odvetu za něj zahájili popravy zajatých partyzánů. Například už 5. května obdržela německá 118. myslivecká divize rozkazy, že každý, kdo se otevřeně zúčastnil boje proti Wehrmachtu a padl do zajetí, má být po výslechu zastřelen. Nacisté moc nerozlišovali, kdo je partyzán a kdo ne, pro ně byli "banditi" všichni a tak na civilní obyvatelstvo dolehly krvavé represe. Ani tyto krvavé represe nedosáhly svého cíle a operace, která měla trvat jen několik dnů, se začala protahovat.

Přes všechny úspěchy, díky kterým se partyzánům dařilo místy přebírat iniciativu, se ale jejich situace horšila den za dnem. Okupanti měli mnohonásobnou početní a materiální převahu a ta se musela projevit. Ztráty partyzánů narůstaly. Jeden z největších problémů bylo nepřátelské letectvo, proti němuž neměli adekvátní obranu a které podnikalo na partyzány silné nálety. Při jednom z nich padl zástupce velitele britské vojenské mise kapitán Stuart (někdy označován za jejího velitele), která u partyzánů působila od května 1943. Začalo být jasné, že je jen otázkou času, kdy okupační vojska partyzány přes jejich houževnatý odpor rozdrtí.

Tito a hlavní štáb se proto rozhodli probít se z obklíčení a pokusit se s sebou vzít co nejvíce raněných a uprchlíků, kvůli kterým na počátku zamítli okamžitý odsun. Nyní ovšem hrozila likvidace hlavního partyzánského velení a to by znamenalo pro celé hnutí velkou ztrátu. O tom, že se Tito snažil až do poslední chvíle myslet na partyzánské raněné a uprchlíky, svědčí i to, že se k rozsáhlé průlomové akci odhodlal až v červnu. Právě tato snaha zachránit uprchlíky a raněné vedla k výraznému zlepšení morálky u partyzánů a velmi popularizovala hnutí i mezi obyvatelstvem, když ostře kontrastovala s přístupem nepřátelských jednotek.

Jako první zahájila část partyzánů průlomový útok směrem na Sandžak. Rozpoutal se zuřivý boj, ve kterém nakonec partyzáni, vzhledem k obrovské nepřátelské přesile, podlehli. Německé velení už málem začalo oslavovat úplné vítězství, ale jednalo se o typické chválení noci před večerem. Krátce na to v údolí řeky Sutjesky zahájila 1. a 2. divize NOAJ další pokus o průlom, směrem do východní Bosny. Jejich útok byl tak prudký, že obkličovací kruh nevydržel a prolomil se. Vzniklou mezerou začali ihned proudit partyzáni na svobodu. Okupanti reagovali stažením dalších sil do prostoru průlomu a rozpoutala se krvavá řež. Než se jim podařilo shromáždit dostatečné síly a uzavřít průlom, podařilo se uniknout 1., 2. a 7. divizi NOAJ, Hlavnímu štábu v čele s Titem, britské vojenské misi a menší části raněných. Část partyzánského zadního voje a větší část raněných zůstala v obklíčení a byli následně Němci pobiti. Tím prakticky skončila 5. nepřátelská ofenzíva.

Výsledky operace

Přestože se v hlášení o operaci "Schwarz" z 20. června 1943 mimo jiné uvádí že, "průběh bojů ukázal, že komunistické síly pod Titovým velením jsou skvěle organizované, obratně řízené a že v nich vládne bojová morálka, která vyvolává údiv…", celkově se nálada v OKW nesla ve vítězném duchu. Němci měli za tom, že se jim podařilo zcela zničit NOAJ, ne-li úplně zlikvidovat jugoslávský odboj. Proto také se na rozdíl od operace "Weiss" nesetkáme s nějakým svalováním viny mezi spojenci z Osy. Žádný neúspěch se v jejich očích nekonal. Skutečnost byla ale přeci jen poněkud jiná.

Základní cíl operace "Schwarz", to je zničení hlavních sil NOAJ, nebyl, podobně jako v předchozí operaci "Weiss", splněn. Partyzáni sice v bojích ztratili na 12 tisíc bojovníků, zraněn byl i sám Tito, ale jak se dovíme dále, nebyly to ztráty zase tak kritické, jak by se na první pohled zdálo. Důležité bylo, že se podařilo zachránit jádro NOAJ, včetně vrchního velení, a tak zachovat strukturu ozbrojených sil partyzánů. V průběhu 5. nepřátelské ofenzívy partyzáni předvedli, že se jejich bojové schopnosti výrazně zlepšily. Celý měsíc vzdorovali v obklíčení útokům vojsk Osy, která měla šestinásobnou početní převahu, o převaze materiální ani nemluvě a nakonec se dokázaly jejich hlavní síly probít ze smrtícího sevření na svobodu.

Partyzáni tak v první půli roku 1943 překonali nejtěžší období partyzánské války na Balkáně. Byli vystaveni dvěma krátce po sobě jdoucím, mohutným protipartyzánským operacím, při kterých měli nacisté drtivou převahu jak v počtu, tak ve výzbroji. Ačkoliv se v jejich průběhu dostali partyzáni do obklíčení, vždy se z něj dokázali probít a spořádaně ustoupit. To velmi posílilo nejen jejich bojovou morálku a sebevědomí, ale i Titovu prestiž doma i v zahraničí. Po proniknutí z kleští, kterými je sevřela 5. nepřátelská ofenzíva, se Hlavní štáb spolu s jádrem NOAJ přesunul 250 kilometrovým pochodem do města Jajci ve východní Bosně.

Aby okupanti dosáhli potřebnou koncentraci vojsk a materiálu k provedení "Schwarz", byli nuceni oslabit svou vojenskou přítomnost v některých oblastech Jugoslávie. Proto v průběhu 5. nepřátelské ofenzívy vydal Hlavní štáb instrukce o zintenzivnění partyzánských akcí mimo zasaženou oblast. Jednak měly být narušovány logistické linie a přepadávány důležité opěrné body okupantů, čímž mělo dojít k zeslabení jejich tlaku na jádro NOAJ, ale hlavně mělo dojít k rozšíření území ovládaného partyzány, upevnění jejich moci a získání dalších bojovníků. Poslední bod byl po značných ztrátách NOAJ velmi důležitý. Zde se projevil kredit, který si partyzáni získali boji na Naretvě a Sutjesce. Už v červenci 1943 bylo zformováno 5 nových divizí o více než 10 tisíci bojovníků, čímž se de facto pokryly ztráty NOAJ způsobené v předchozích bojích.

Zmenšení vojenské přítomnosti okupantů využili nejlépe chorvatští partyzáni, kteří svými akcemi silně narušili a místy i rozvrátili komunikace v Baniji, Kordunu a Lince a na trati Záhřeb-Bělehrad. Také založili první větší partyzánské celky v Přímoří a Kordunu. Partyzáni překonali nejkrizovější období v první půli roku 1943 a vyšli z něj v plné síle a odhodlání.

Akce na Balkáně se dočkaly přiměřené odezvy z Británie. Od dubna 1943 zahájili Britové pravidelné letecké dodávky zbraní a vojenského materiálu. Současně dospěli k rozhodnutí, že po víceméně testovací misi kapitána Deakina, vyšlou k Titovi plnohodnotnou vojenskou misi. Poprvé za celou dobu jugoslávské rezistence se tak partyzánům začalo blýskat na časy.

V OKW si mezitím uvědomili, že jejich hodnocení úspěchu operace "Schwarz" bylo poněkud optimistické. V situaci na Balkáně nenastalo rozhodné zlepšení v jejich prospěch, jak by si přáli. Přesto ale nebyla hodnocena jako kritická a věřilo se, že v případě pokračování tlaku na Titovy partyzány, dojde k jejich úplné porážce. Okupanti si byli jisti, že v druhé půli roku 1943 dojde v partyzánské válce v Jugoslávii k zásadnímu obratu. V tom se nacističtí generálové rozhodně nemýlili.

Základní literatura:
Dějiny druhé světové války, Naše vojsko, Praha 1977-82
Kenneth MacKsey, Zapalte Evropu!, Jota, Brno 2000
Miroslav Tejchman, Válka na Balkáně, Academia, Praha 1986
Miroslav Tejchman, Ve službách Třetí říše, Mladá fronta, Praha 1999
Kolektiv autorů, Dějiny jihoslovanských zemí, NLN, Praha 1998

Horká balkánská půda I.
Horká balkánská půda II.
Horká balkánská půda III.
Horká balkánská půda IV.
Horká balkánská půda V.
Horká balkánská půda VII.
Horká balkánská půda VIII.
Horká balkánská půda IX.
Horká balkánská půda X.