Horká balkánská půda II.

Na podzim 1941 byl Wehrmacht nekorunovaným králem bojišť. O to větší překvapení vyvolala zpráva o povstání v Jugoslávii. Nacisté si už zvykli považovat veškerá dobytá území za svá a události na Balkáně je překvapily. Situaci ale hodnotili jen jako větší řádění "banditů", které bude brzy potlačeno. Postupem času se ale ukázalo, že místní okupační a kolaborantské oddíly si se vzniklou situací nejsou schopny poradit. Za centrum povstání bylo od počátku považováno Srbsko a hlavní aktivita se soustředila na něj.

13. září 1941 velitel jihovýchodní oblasti maršál List požádal OKW o posily a 16. září 1941 byl vydán rozkaz k potlačení povstání. Současně bylo nařízeno, aby za každého zabitého německého vojáka bylo popraveno 50-100 "komunistů". Netřeba dodávat, že jako "komunista" byl označován prakticky každý, kdo bojoval proti okupantům a mnohdy i obyvatelé, kteří byli jen podezřelí z podporování partyzánů. Na Balkán byly poslány 2 pěší divize a množství pomocných útvarů. Spolu s okupantskými a kolaborantskými jednotkami bylo na útok proti srbským partyzánům soustředěno 80 000 vojáků.

Situace v Srbsku a Černé Hoře

28. září 1941 byl zahájen útok proti osvobozeným partyzánským oblastem v Srbsku. Partyzáni to nazvali jako 1. nepřátelskou ofenzívu.

Díky své převaze v počtu a výzbroji, ale i vzájemným bojům mezi partyzány a četníky, se Němcům dařilo rychle postupovat a už 29. září obsadili Užici. Zdejší partyzánské oddíly (celkem jich bylo 12) se začaly stahovat do Sandžaku, kam se podařilo ustoupit asi 2000 partyzánům. Spolu s nimi se stáhl i Hlavní štáb. Části se podařilo rozptýlit v horách a lesích, odkud partyzáni pokračovali v boji.

Jednotky Osy po skončení bojů zahájily vyčišťovací akce, které trvaly až do října a během nichž vypálily desítky vesnic a povraždily přes 11 tisíc lidí. Dalších 20 tisíc bylo posláno do koncentračních táborů. Němci všechny označili za partyzány či za napomáhače partyzánů, což bylo značně přehnané, většinu zabitých a odvezených tvořilo trvale žijící místní obyvatelstvo.

Partyzáni ztratili kontrolu nad západním a východním Srbskem a Šumadijí. Moc Nediče se zde upevnila a trvalo až do roku 1944, než v Srbsku partyzáni opět získali rozsáhlejší území a moc.

V Černé Hoře se situace po počátečním úspěchu povstání nevyvíjela dobře. Po podpoře projevené exilovou vládou četníkům se zde jejich hnutí zaktivizovalo. Začalo být také ve větší míře podporováno místním obyvatelstvem, rozladěné navíc některými akcemi komunistických partyzánů, kteří chtěli osvobozené území ihned "sovětizovat". Na stranu četníků přešlo dokonce i několik partyzánských oddílů. Četníci ihned využili situace a zaútočili na partyzány, kteří čelili útokům jednotek italské 2. armády, mezitím posílené na 200 000 vojáků. A tak pod soustředěnými útoky italských vojsk a četníků byli partyzáni nuceni vyklidit větší část Černé Hory a stáhnout se do Sandžaku.

Situace v Bosně a Chorvatsku

Boje se rozpoutaly i v Bosně a Hercegovině a Chorvatsku a zde se partyzánům podařilo udržet na většině získaného území. V Chorvatsku se jejich situace dokonce zlepšila. Ustašovská vláda snila sen o Velkém Chorvatsku a začala ho naplňovat. Součástí této vize bylo i úplné vysídlení všech jiných etnik - hlavně Srbů. Na území tzv. "Nezávislého státu Chorvatsko" žilo 3,4 milionu Chorvatů, 200 tisíc Němců a Maďarů a 2,5 milionů obyvatel hlásících se k jinému etniku - převážně srbskému a bosenskému. Proti nim byl soustředěn cílený teror. Ustašovská milice zahájila jejich systematické vyvražďování a vysídlování.

Během šesti měsíců roku 1941 ustašovská milice zavraždila 125 000 Srbů, na 100 000 Srbů násilně vysídlila a 250 000 násilně konvertovala na katolickou víru. Statisíce jich byly odvezeny do koncentračních táborů. Zde byli zabíjeni tak nelidskými způsoby, jako bylo utopení či shození do solných dolů. Největším z těchto táborů byl komplex v Jasenovaci, ve kterém bylo podle současných odhadů zavražděno na 100 000 lidí. Ustašovské počínání dokonce přimělo Italy a Němce, aby v srpnu 1941 proti masakrům protestovali.

Srbové a Bosňáci v Chorvatsku se začali bránit, vznikaly ozbrojené skupiny, které se později přidaly na stranu partyzánů. Ač se Chorvatům ve většině líbila idea samostatného státu a přivítali ji s nadšením, tak krutost s jakou si Ustaša při její realizaci počínala, vyvolala všeobecné pohoršení. Rozladění způsobila i přítomnost vojsk Itálie a Německa, které se v Chorvatsku navíc chovaly jako v okupované zemi. Chorvaté brzy zjistili, že hlavní slovo ve správě země mají Italové, popřípadě Němci, a moc ustašovské "nezávislé" vlády je velmi omezená. Ta se ostatně ukázala jako absolutně neschopná při správě státu.

Partyzáni se snažili zlepšit vztahy s místním obyvatelstvem. Pod trestem smrti bylo zakázáno jakékoliv rabování či násilné excesy, veškeré zásoby musely být vykupovány. Partyzáni dále prosazovali, že v budoucím státě bude mít každý národ právo na sebeurčení. Navíc hlavní velitel partyzánů Tito byl Chorvat. Všechno toto působilo, že na přelomu let 1941/42 se chorvatské obyvatelstvo začalo stavět k partyzánům příznivěji.

Na konci roku 1941

Rok 1941 pomalu končil. Partyzáni během něho zaznamenali skvělý úspěch v počátku povstání, ale i porážku při následné ofenzívě Osy. Partyzáni byli nuceni opustit většinu území Srbska a Černé Hory. Přesto ale nebyla situace beznadějná, neboť okupantům se nepodařilo zničit osvobozenecké hnutí. Tomu se naopak podařilo pevněji se zachytit v Chorvatsku.

Na konci roku 1941 se navíc stala významná událost, která měla velký vliv na další události na Balkáně. 21. prosince 1941 byla v Sandžaku, na základě usnesení ve Stolici, ustanovena 1. proletářská národně osvobozenecká brigáda. Tím byly položeny základy k pozdějšímu vytvoření Národně osvobozenecké armády Jugoslávie (NOAJ). Brigáda přímo podléhala Hlavnímu štábu a měla být nasazována jako jeho úderná skupina. Současně s tím pokračovala výstavba dalších menších jednotek.

Partyzáni byli sice pod tlakem Osy nuceni stáhnout se ze značné části osvobozeného území, ale stále si zachovali dostatečnou sílu . Na počátku roku 1942 se jejich síly skládaly z 1 brigády, 15 samostatných praporů a 48 partyzánských oddílů. Celkem v nich bylo soustředěno na 80 000 bojovníků. Nevýhodou ovšem bylo, že postupem jednotek okupantů byl ztracen přímý kontakt Hlavního štábu s partyzány v Chorvatsku a Slovinsku. Další závažný problém představovala výzbroj. Nedostatek zbraní brzdil výstavbu dalších partyzánských jednotek.

Bylo to způsobeno hlavně tím, že partyzáni nebyli uznáni ani exilovou vládou, ani SSSR. Všechny zbrojní dodávky z Velké Británie mířily k Mihailovičovým četníkům, kteří je ale více používali k útokům na partyzány, než k bojům s okupanty. Sám Mihailovič sice zatím žádný osobní kontakt s okupační mocí nenavázal, ale činili tak jeho podřízení. Nejvíce porozumění našli u Italů, se kterými uzavřeli už v lednu 1942 dohodu o společném postupu proti partyzánům podporovanou i vyššími italskými činiteli. Četníci místy spolupracovali i s Němci, dokonce podepsali v únoru 1942 smlouvu o neútočení, ale Hitler sám jakékoliv kontakty s rebely, tedy i četníky, zakazoval a vše se tak dělo tajně proti jeho vůli. Změna postoje Berlína přišla až v dalším průběhu války.

Situaci na Balkáně na přelomu roku 1941/42 museli přehodnotit i Němci. Ukázalo se, že povstání je daleko větší, než se původně zdálo a rozhodně překračuje rámec protipartyzánského boje, na jaký bylo OKW doposud zvyklé. Na Balkáně proti Titovým partyzánům musela Osa soustředit (k březnu 1942) 17 italských, 5 bulharských a 5 německých divizí a část jednotek ze 3 maďarských divizí spolu s posilovými útvary. Spolu s nimi operovala i Chorvatská domobrana, ustašovské milice a Nedičovi legalizovaní četníci. Celkem měly tyto kolaborantské jednotky na 200 tisíc mužů. Partyzáni hatili záměry Říše na klidném využívání značného nerostného bohatství Jugoslávie, narušovali provoz na komunikacích spojujících Německo se Středomořím a provoz na Dunaji, po kterém se dopravovala důležitá nafta z Rumunska. Němci a jejich spojenci se proto snažili co nejrychleji odpor rozdrtit.

OKW se rozhodlo zahájit další protipartyzánskou ofenzívu v lednu (2. nepřátelská ofenzíva) a dubnu 1942 (3. nepřátelská ofenzíva). Soustředilo na ni 45 000 vojáků a kolaborantů za podpory tanků, dělostřelectva a letectva. Cílem 2. ofenzívy bylo osvobozené partyzánské území ve východní Bosně a Srbsku. Útokem německých a kolaborantských jednotek mělo byt rozetnuto na dvě části a italská vojska je měla následně obklíčit. Poté měly být postupně zničeny hlavní partyzánské síly. Operace začala 15. ledna a skončila 5. února 1942.

Ve východní Bosně se ocitla v ohrožení i partyzánská 1. brigáda, která koncem ledna přešla ve třicetistupňových mrazech a půlmetrových závějích sněhu pohoří Igman nedaleko Sarajeva a dostala se tak z obklíčení. Podobně se podařilo stáhnout většině partyzánských jednotek nebo se rozptýlit do okolí. Novým centrem povstání se stalo bosenské město Foča, kam se 25. ledna 1942 přesunul i Hlavní štáb. V březnu se partyzánům podařilo opět získat pod kontrolu část území Bosenské Krajiny. Okupantům se jejich záměr nezdařil, hlavní síly partyzánů, ač utrpěly značné ztráty, zničeny nebyly.

3. ofenzíva (duben - červen 1942) byla vedena italskými vojsky na území Černé Hory a Hercegoviny. V průběhu těchto bojů byli partyzáni nuceni pod tlakem nepřítele opustit území ve východní Bosně, středním Srbsku, Černé Hoře a Sandžaku.

Úspěch partyzánů z března v Bosenské Krajině vyvolal silnou reakci ze strany OKW. Do oblasti byla poslána bojová skupina "Baden", která utvořila základ operační skupiny "West Bosnien". Celkem v ní bylo soustředěno 11 německých a 27 ustašovských praporů. Skupina zahájila 10. června útok. Pod jejím tlakem byli partyzáni nuceni ustoupit do pohoří Kozary v západní Bosně. Zde byli obklíčeni značnou přesilou. Spolu s nimi v pasti uvízl i velký počet uprchlíků - celkem zde bylo na 80 000 lidi, včetně množství žen a dětí. Boje trvaly až do poloviny července, kdy bylo obklíčení zlikvidováno. Padlo 4000 partyzánů a asi 1000 se podařilo probít z obklíčení. Zbytek z oněch 80 tisíc tvořili civilisté, kteří ve většině zůstali v obklíčení. Podle Němců šlo o partyzány nebo jejich napomáhače a podle toho s nimi bylo naloženo. Wehrmacht ztratil na 3000 vojáků.

Partyzáni během těchto dvou ofenzív utrpěli značné ztráty a byli nuceni opustit rozsáhlá území ve východní Bosně, Bosenské Krajině, Srbsku, Černé Hoře a Sandžaku. Udrželi ale souvislé území zahrnující části Bosny, Hercegoviny, Černé Hory a Sandžaku. Přestože utrpěli také značné lidské ztráty, stále si zachovávali značnou bojovou sílu. Časem se o tom okupanti měli přesvědčit na vlastní kůži.

Základní prameny:
Dějiny druhé světové války, Praha 1977-82
Kenneth MacKsey, Zapalte Evropu!, Brno 2000
Miroslav Tejchman, Válka na Balkáně, Praha 1986
Miroslav Tejchman, Ve službách Třetí říše, Praha 1999
Kol. autorů, Dějiny jihoslovanských zemí, Praha 1998

Horká balkánská půda I.
Horká balkánská půda III.
Horká balkánská půda IV.
Horká balkánská půda V.
Horká balkánská půda VI.
Horká balkánská půda VII.
Horká balkánská půda VIII.
Horká balkánská půda IX.
Horká balkánská půda X.