Horká balkánská půda IX.

V první polovině roku 1944 slavili Titovi partyzáni značné úspěchy jak doma, tak v zahraničí. Jejich největším spojencem se stala Velká Británie, která poskytovala jugoslávským partyzánům značnou pomoc.

22. února 1944 pronesl Churchill před britským parlamentem projev k situaci v Jugoslávii. Velmi kladně v něm zhodnotil Titovo hnutí a označil ho za jediného představitele jugoslávského odboje:

"Partyzáni maršála Tita jsou ovšem jediní lidé, kteří nyní (v Jugoslávii) vedou nějaký účinný boj proti Němcům."

V projevu také odsoudil Mihailovičovy četníky a ostatním dal jasně na srozuměnou, že jediný, s kým se počítá, je Tito a jeho spolupracovníci. V závěru projevu sdělil, že partyzánům bude Británie poskytovat veškerou možnou pomoc. A ta nebyla malá.

Nejvýznamnější částí této pomoci byly dodávky vojenského i nevojenského materiálu. Do poloviny roku 1944 dodali Britové do Jugoslávie skoro 25 000 tun materiálu po moři a 3000 tun materiálu letecky. Jednalo se o zbraně, munici, výstroj, léky, potraviny, ropné produkty a další.

Za celou dobu války bylo dodáno:

• celkem 60 000 tun materiálu
• 116 906 pušek a samopalů
• 17 413 kulometů
• 5000 protitankových pušek
• 393 minometů
• 228 děl
• 207 tanků a obrněných vozidel
• 346 letadel
• 2113 aut
• 118 malých lodí.

Hlavně těžké zbraně byly partyzány velmi žádané, neboť jim umožňovaly efektivněji a úspěšněji bojovat s nacisty. Partyzáni měli kořistní těžkou výzbrojí už od roku 1942, ale té bylo málo a nebyla dostatečně kvalitní. Jednalo se o francouzské a italské tanky a obrněné automobily, kterých za válku disponovali celkem až stovkou kusů (najednou použito v bojích bylo samozřejmě vždy méně, kvůli průběžným ztrátám a opotřebení).

S nasazením britských obrněnců vznikl ovšem menší problém, neboť partyzáni neměli dostatek vycvičených posádek. Proto byla vyslána počátkem roku 1944 skupina partyzánů k výcviku do Káhiry, kde se k nim postupně připojila další skupina vojáků z jugoslávského exilu. Jejich výcvik byl úspěšně završen a 16. července 1944 zahájila v Jugoslávii působení 1. tanková brigáda NOAJ. Její výzbroj tvořily tanky M3 a M5 Stuart a obrněná vozidla AEC. Od dubna 1944 také probíhal u Benghází výcvik pilotů, kteří v následně v létě vytvořili 1. a 2. letku NOAJ, nasazenou v Bosně a nad jadranským pobřežím. Od této chvíle měla NOAJ zajištěnou stálou, byť omezenou, tankovou a leteckou podporu.

Přes toto všechno zůstávala ale těžká výzbroj základní slabinou NOAJ až do konce války. Další posilou bylo na přelomu let 1943/44 5 brigád, vytvořených ze zajatých Jugoslávců, kteří sloužili v italské armádě, a které byly dopraveny do Jugoslávie a zařazeny do jednotek NOAJ.

Britská vojenská účast na Balkáně

Britská pomoc zahrnovala i přímou vojenskou účast. Na území Jugoslávie operovaly diverzní oddíly SOE (Special Operations Executive - Ústředí zvláštních operací), které napadaly německé komunikace a zvětšovaly tak škody způsobené partyzány. Daleko významnější ale bylo vyčlenění 500 britských a amerických letadel (200 stíhaček a 300 bombardérů), které měly za úkol obstarávat stálou leteckou podporu partyzánům. Britští (a v menší míře i američtí) vojáci se také zúčastnili operací přímo ve spojení s vojsky NOAJ. Koncem prosince 1943 se totiž dostavil do italského přístavu Bari velitel britské vojenské mise generál McLean s návrhem vyslat na partyzány kontrolovaný ostrov Vis britskou jednotku, která by pomohla s jeho obranou.

Britské velení vyslovilo souhlas, 16. ledna 1944 dorazilo prvních 30 mužů a do konce ledna 1944 zde bylo rozmístěno celé 2. a část 10. (mezispojeneckého) commanda (označení pro jednotku britské námořní pěchoty o síle praporu) pod velením pplk. Jacka Churchilla (nebyl to příbuzný W. Churchilla). Do konce února se sem přesunulo ještě 40. a 43. commando a štáb 2. speciální brigády pod velením brig. gen. Toma Churchilla (ani on nebyl příbuzný W. Churchilla, ale byl to bratr pplk. J. Churchilla). Ostrov Vis se později stal základnou pro britské námořní lehké síly, která odtud podporovaly akce partyzánů. Jejich velitelem tentokráte nebyl žádný Churchill, ale korvetní kapitán Morgan Giles. Koncem roku 1943 došlo k posílení prestiže britské vojenské mise u partyzánů, když se k ní připojil Randolph Churchill (toto už byl příbuzný W. Churchilla, jmenovitě jeho syn).

Další důležitou pomocí Britů bylo poskytnutí lékařů a sester pro polní nemocnice, jakož i jejich vybavení, a evakuace raněných a nemocných partyzánů. V italských nemocnicích jich bylo umístěno na 11 tisíc.

Politický vývoj

Britové se zasadili i o propojení Titových partyzánů s jugoslávskou exilovou vládou v Londýně. Na jejich nátlak jugoslávský král Petr II. odvolal dosavadního premiéra Puriče a místo něj dosadil Ivana Šubašiče (na Američany spoléhat nemohl, protože ti dali najevo, že je poválečné dění na Balkáně nezajímá). Tím padl poslední přívrženec četnického hnutí a to se dostalo do úplné izolace. 14. června 1944 se Tito setkal s Šubašičem na ostrově Vis, kde byla uzavřena dohoda o spolupráci. 7. července 1944 byla vznikla nová exilová vláda, ve které se už angažovali i zástupci AVNOJ. Tuto novou vládu, kromě Velké Británie okamžitě uznal Sovětský svaz i Spojené státy. Tím se stalo Titovo partyzánské hnutí plně legalizované v očích Spojenců.

Část emigrace a domácí politické reprezentace sice dohodu s Titem odmítla, ale jednalo se jen o bezvýznamné skupiny, nebo o lidi zapletené do kolaborace, jejichž požadavky na straně Spojenců nikdo moc vážně nebral. Titova prestiž vzrostla ještě více poté, co se 6. srpna 1944 sešel s generálem H.M. Wilsonem, den poté s generálem H.R. Alexandrem a na závěr 12. a 13. srpna v Neapoli přímo s Winstonem Churchillem. S ním se dohodl, že anglo-americká vojska nebudou nasazena na severu země a jejich akce se omezí pouze na operace SOE. Po ukončení jednání Tito vydal prohlášení, že jeho hnutí je "demokratické" a nehodlá usilovat a "nastolení komunismu" a Churchill mu ve stejném duchu odvětil, že tomu věří. Celkově se oba státníci shodli a došlo tak k prohloubení jejich spolupráce. Tento vývoj nakonec vyvrcholil 26. srpna 1944, kdy král Petr II. jmenoval Tita vrchním velitelem jugoslávské armády.

Sovětská pomoc

Pomoc přicházela také ze SSSR, byť zpočátku ne tak rozsáhlá jako pomoc britská. V květnu 1944 byla u městečka Kalinovka vybudována letecká základna a z ní byly zahájeny dodávky vojenského materiálu. Do půli června 1944 bylo dodáno 123 tun materiálu. Výraznějšího rozsahu sovětská pomoc nabyla až v druhé polovině roku 1944, do konce války bylo NOAJ Sověty dodáno:

• 155 000 pušek
• 38 000 samopalů
• 15 000 kulometů
• 5800 děl a minometů
• 69 tanků
• 491 letadel
• a další vojenský i nevojenský materiál.

Později se Sovětský svaz také zavázal dodat výzbroj a výstroj pro 20 pěších, 3 dělostřelecké, 2 tankové a 2 letecké divize. Podobně jako v Británii, i na jeho území probíhal výcvik vojenských jednotek, které měly být zařazeny do struktur NOAJ. Jednalo se o 1 tankovou brigádu a 2 letecké pluky. Pikantní na tom bylo, že kromě vojáků, dorazivších z NOAJ, sloužili v těchto jednotkách také Jugoslávci, kteří bojovali na straně Wehrmachtu proti SSSR a ocitli se v jeho zajetí. Z nich Sovětský svaz vytvořil jednu dobrovolnickou brigádu, která byla později začleněna do struktur NOAJ.

Sovětský svaz také konečně vyslal k Titovi svou vojenskou misi. Ta dorazila 23. února 1944 a jejím velitelem byl generál Kornějev. Později se k ní připojil poručík Žarko Broz, Titův syn. Ten byl nucen před válkou emigrovat do SSSR a zde od prosince 1941 sloužil v Rudé armádě.

Nová fáze partyzánské války

Od jara 1944 začínala partyzánská válka v Jugoslávii nabývat na intenzitě. Hlavním operačním prostorem NOAJ bylo Chorvatsko a Bosna, kde se partyzáni snažili rozšířit území pod svou kontrolou a napadat německé komunikace a opěrné body. V narušování komunikací dosahovali značných úspěchů, když soustavně napadali spojení Záhřeb-Bělehrad, Knin-Bihač a Bosenski Novi-Prijedor. Méně úspěchů už bylo zaznamenáno ve Slovinsku, kde partyzáni napadali spojení mezi německými jednotkami na Balkáně a v Severní Itálii.

Nejhůře se vyvíjela situace v Černé Hoře, Srbsku a Makedonii. Zde se partyzáni omezovali většinou na obranu osvobozených území a na výraznější ofenzivní akce jim nezbývalo sil. Kromě akcí proti okupantům se partyzáni zaměřili na boj proti Mihailovičovým četníkům. Zahájili proti nim rozhodný útok a jestliže se Mihailovič mohl koncem roku 1943 pochlubit až 90 tisícovou armádou, po jarních bojích bylo všechno jinak. V červnu 1944 musel své jednotky reorganizovat do 4 sborů, ve kterých sloužilo celkem 20 000 četníků. Naproti tomu NOAJ disponovala v té době 12 sbory a dalšími jednotkami o celkové síle 350 000 partyzánů.

Mihailovič se proto rozhodl osobně kontaktovat velitele kolaborantské správy v Srbsku generála Nédiče, k čemuž došlo 20. srpna 1944 u města Valjeva. Dohodli se na úplném spojení četníků a legalizovaných četníků a na dalším společném postupu proti partyzánům.

Mezitím se schylovalo k dalšímu dramatu. Němci se rozhodli učinit poslední pokus o zničení jugoslávského odbojového hnutí. Nadcházející operace ale byla výrazně odlišná oproti předchozím. Jejím cílem nebylo zničení NOAJ či ovládnutí území kontrolovaném partyzány, ale unesení nebo zavraždění, podle situace, Josifa Broz-Tita. Za tímto účelem měly být vysazeny elitní jednotky SS a parašutistů u jeho hlavního stanu ve městě Drvar. Směrem na Drvar byl zahájen také pozemní útok, který měl upoutat zde rozmístěné partyzánské jednotky a zabránit jim v tom, aby přišly ohroženému Hlavnímu štábu napomoci. Operace nesla název Rösselsprung a partyzáni ji nazvali 7. nepřátelskou ofenzívou.

Útok začal 25. května 1944, v den Titových narozenin, a skončil naprostým fiaskem. Přestože se německému desantu podařilo v oblasti Drvaru dosáhnout překvapení a početní převahy, partyzáni se jim postavili na odhodlaný odpor a umožnili tak maršálu Titovi a Hlavnímu štábu dostat se do bezpečí - nejprve na základnu Bari a poté na ostrov Vis, který se stal novým sídlem Hlavního štábu. Pozemní část německé operace také ničeho nedosáhla. Němcům se sice podařilo dostat se k Drvaru a obsadit ho i s přilehlým okolím, ale následující partyzánské akce je nakonec přinutily ke stažení a partyzáni získali ztracené území zpět. Tak neslavně skončila poslední protipartyzánská operace Němců v Jugoslávii. Ukázalo se při ní, že už nejsou schopni soustředit dostatečné množství jednotek a zahájit rozhodný útok, který by pro partyzány představoval smrtelné nebezpečí. Po krachu "Rösselsprung" se Němci rozhodli už jenom držet současné ovládané území a zabezpečovat tak spojení mezi Středomořím, Řeckem, Jugoslávií a Říší. Partyzánům se po 7. nepřátelské ofenzívě zvedlo ještě více jejich sebevědomí, což se projevilo záhy.

Ještě v průběhu 7. nepřátelské ofenzívy zahájili partyzáni rozsáhlé ofenzivní akce, které trvaly do konce srpna. Jejich cílem byla kromě rozšíření a upevnění osvobozených území hlavně příprava útoku na Srbsko, které doposud bezpečně ovládali Němci za podpory Nédičových a Mihailovičových četníků. První rozsáhlé bitvy, spojené s jejich ofenzívou, byly svedeny na řekách Drina, Ibar a Lim. Partyzánům se v nich podařilo nepřátelské jednotky donutit k ústupu a postoupit do pohoří Jastrebac a Kopaonik, čímž začali narušovat spojení Němců se jejich jednotkami v Řecku a Podunají. Partyzáni si také připravili podmínky k útoku na Srbsko ze západu a jihozápadu. To, že se partyzáni stále nedokázali dostatečně uchytit v Srbsku, bylo dáno dvěma faktory. Prvním byla vojenská síla Němců, hlavně ta palebná. Přestože u partyzánských jednotek v tomto směru nastalo značné zlepšení, stále měli Němci výraznou převahu v těžkých zbraních a stále disponovali značným počtem vojsk. Druhým faktorem byl vliv četnického hnutí, kdy Srbové přeci jen stále ještě věřili více četníkům než partyzánům, ikdyž i to se pomalu měnilo.

V Jugoslávii se nacházela německá skupina armád "F", které velel polní maršál Maxmilián von Weichs (pod jeho velení spadala i skupina armád "H" soustředěná ve Středomoří a Řecku), čítající počátkem září 1944 22 divizí o síle 270 000 mužů, z nichž bylo více než polovina soustředěná v Srbsku. Ve Vojvodině bylo soustředěno 30 000 Maďarů ve 3 divizích a v Makedonii a Srbsku 100 000 Bulharů v 6 divizích. V Makedonii bylo 8000 četníků a příslušníků milice, v Srbsku 70 000 četníků, milicí a příslušníků Ruského ochranného sboru, v Černé Hoře, Sandžaku a Hercegovině 7000 četníků a v "Nezávislém státu Chorvatsko" na 55 000 domobranců, ustašovců, četníků a milicí. Celkem měli Němci a jejich spojenci v Jugoslávii asi 540 000 vojáků.

Proti nim stála NOAJ, která počátkem září 1944 měla 15 sborů, ve kterých bylo soustředěno 50 divizí, 2 operační skupiny (každá o síle 2 brigád), 16 samostatných brigád a 130 partyzánských oddílů. Celkem 400 000 bojovníků. Hlavní snahou Němců bylo udržet své pozice v Srbsku, protože přes něj nyní vedly hlavní komunikace mezi Řeckem a Říší. Protože letní postup partyzánů německé spojení s Řeckem ohrozil a s přihlédnutím k celkové vojenské situaci Německa, vydalo 26. srpna 1944 OKW rozkaz ke stažení skupiny armád "H" (asi 350 000 mužů) z Řecka a Egejských ostrovů do Jugoslávie a postupně do Říše. Z tohoto důvodu bylo pro Němce nezbytně nutné udržet Srbsko. Přestože se maršál Weichs vyjádřil o NOAJ pochvalně:

"Nelze mluvit bandách, jde o řádně vedené, disciplinované a dobře vyzbrojené jednotky. Vidět cokoliv jiného by znamenalo podceňovat protivníka."

Celkově si věřil, že ze svými silami Srbsko uhájí, dokud nebude přesun skupiny armád "H" dokončen. Netušil, že chválí noc před večerem.

Základní literatura:
Dějiny druhé světové války, Naše vojsko, Praha 1977-82
Hrbek, Jaroslav a Ivan, Vítězství přichází z moře, Praha 1999
Kenneth MacKsey, Zapalte Evropu!, Jota, Brno 2000
Jasper Ridley, Tito, Liberec 1995
Miroslav Tejchman, Válka na Balkáně, Academia, Praha 1986
Miroslav Tejchman, Ve službách Třetí říše, Mladá fronta, Praha 1999
Kolektiv autorů, Dějiny jihoslovanských zemí, NLN, Praha 1998

Horká balkánská půda I.
Horká balkánská půda II.
Horká balkánská půda III.
Horká balkánská půda IV.
Horká balkánská půda V.
Horká balkánská půda VI.
Horká balkánská půda VII.
Horká balkánská půda VIII.
Horká balkánská půda X.