Horká balkánská půda IV.

Koncem roku 1942 byla situace jugoslávských partyzánů nejlepší od počátku povstání. Hlavní síly partyzánské armády přečkaly mohutnou ofenzívu okupantských a kolaborantských vojsk a přesunuly se do západní Bosny a území chorvatských oblastí Kordun a Lice, které úplně ovládly. Hlavní partyzánský štáb se usadil v západobosenském městě Bihač, které se stalo centrem tzv. Bihačské republiky.

Příchod hlavních sil partyzánů do Chorvatska zde výrazně změnil dosavadní poměr sil. Povstání konečně výrazněji zasáhlo i nesrbské oblasti. Chorvati, znechuceni ustašovským režimem a tím, že země byla de facto italskou državou, začali partyzány hromadně podporovat. Řady partyzánů posílilo na 12000 chorvatských bojovníků a v Dálmácii, Přímoří a Istrii povstání nabylo na masovosti. Kolaborantská vláda "Nezávislého státu Chorvatsko" ztratila podstatnější vliv a stala se zcela závislou na vojenské síle okupantů a vlastních ustašovských jednotek.

Další zemí, kam zasahovala partyzánská Bihačská republika, byla Bosna. I zde byla podpora partyzánů velká. Podobně tomu bylo v Hercegovině. Kromě zmíněné přítomnosti hlavních sil partyzánů byla tato podpora dána hlavně jejich dobrým chováním k Bosňákům a muslimům, které ostře kontrastovalo s postojem okupantů a četníků. Obyvatelé Bosny a Hercegoviny si svojí budoucnost spojili s partyzány a jejich vizí etnicky rovné Jugoslávie, a to z nich dělalo jednu z opor odbojového hnutí.

Situace ve Slovinsku byla stála. Partyzáni zde ovládli území mezi řekou Kupa a Lublaní. Odtud se je marně snažila po celé léto vypudit italská armáda, ale bez úspěchu. Kvůli silné vojenské přítomnosti okupantů se zde ale partyzánům zatím nedařilo dosáhnout podstatnějších úspěchů a spíše se soustředili na vlastní přežití. Ve Slovinsku také operovaly silnější četnické jednotky, kterým se říkalo "Modrá garda", jako zjevná narážka na "Bílou gardu", tedy slovinské protipartyzánské resp. protikomunistické milice.

Zlepšení situace nastalo v Makedonii. U většiny Makedonců došlo k vystřízlivění a jejich původní protipartyzánský postoj se začal pomalu měnit. Vinu na tom nesli samotní Bulhaři. Ti ihned po anexi Makedonie zahájili její násilnou bulharizaci. Bulharština se stala úředním jazykem, byla založena bulharská kulturní zařízení (divadlo apod.) a zakázáno organizování makedonských stran a spolků. A tak se většina Makedonců, která původně v příchodu bulharské armády a tím i odtržení od Jugoslávie viděla možnost národní seberealizace, začala stále více stavět proti okupaci své země.

V létě 1942 bylo v Makedonii zformováno prvních pět partyzánských oddílů, z nichž byly ale 3 do konce roku zničeny. Velkým pozitivem bylo vytvoření partyzánského oblastního výboru, což dávalo na srozuměnou, že partyzánská válka bude pokračovat.

V Kosovu se sice nepodařilo místní Albánce přesvědčit o jejich zapojení do odboje, přesto i zde se v oblasti Šar zformovala první partyzánská jednotka.

Situace v Srbsku a Černé hoře

V Srbsku byla situace pro partyzány nejméně příznivá. Spojeným úsilím vojsk Osy a kolaborantů se odtud podařilo většinu partyzánů vytlačit již během 1. nepřátelské ofenzívy. Stejně těžce je postihla i malá podpora místního obyvatelstva. Proti snahám partyzánů zde působil silný vliv Nédiče a Mihailoviče, kteří rozdmýchávali Velkosrbské a nacionalistické tendence. Výsledkem byla poněkud paradoxní situace, protože Němci považovali Srbsko a Srby za hlavní pilíře partyzánského povstání. Zčásti to bylo dáno tím, že zpočátku po silných intervencích ze strany Hitlera, nerozlišovali mezi partyzánským a četnickým hnutím.

Podobně špatná byla pro partyzány situace i v Černé Hoře, odkud je vytlačila spojená ofenzíva Italů a četníků. Zde si to partyzáni přes počáteční skvělý úspěch zavinili částečně i chybným přístupem. Další problém představoval rozmach četníků, hlavně po příchodu samotného Mihailoviče, kteří byli navíc tolerováni ze strany italské okupační správy.

Vznik NOAJ

Ke konci roku 1942 tak partyzáni ovládali souvislé území, Bihačskou republiku, o rozloze 50 000 km², tedy asi 1/5 rozlohy Jugoslávie. Celkově partyzánské oddíly operovaly na asi 3/4 rozlohy země, ikdyž ne všude se stejnou intenzitou a silou. Došlo také k výrazné reorganizaci hlavních partyzánských sil. Díky přílivu nových bojovníků bylo možno vytvořit další jednotky, které se postupně sdružovaly do větších celků a vznikaly pravidelné vojenské svazky.

V listopadu 1942 tak došlo k založení Národně osvobozenecké armády Jugoslávie (NOAJ). Ta sdružovala veškeré partyzánské síly a v jejím čele byl Hlavní štáb. Na konci roku 1942 měla NOAJ 2 sbory (bosenský a chorvatský), 9 divizí, 38 brigád a 36 partyzánských oddílů. Sbor měl v průměru 10 000, divize 3 000 a brigáda 1 000 bojovníků. Celkem mělo partyzánské hnutí včetně týlových jednotek a odbojových organizací na 150 000 lidí. Partyzáni se tak stali mohutnou silou v týlu vojsk Osy.

Vznik AVNOJ a otázka podpory Spojenců

Kromě vzniku NOAJ došlo v závěru roku 1942 ještě k jedné významné události. Přes všechny své nesporné úspěchy chyběla jugoslávským partyzánům podpora Spojenců. Británie stále uznávala četníky jako hlavni odbojovou organizaci v zemi a Sovětský svaz se k ní přikláněl. Tito tak potřeboval ukázat svou dominantní roli v odboji a získat přízeň Spojenců. Současně zamýšlel demonstrovat Němcům, kdo že to vlastně je na Balkáně pánem.

Bylo nutné probrat další postup partyzánů a vzájemnou koordinaci mezi jednotlivými etnickými územími a v neposlední řadě i případnou politickou situaci po válce. 26.-27. listopadu 1942 v Bihači poprvé zasedla Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie (Antifašističko viječe narodnog oslobodjenja Jugoslavie - AVNOJ). Tito sem sezval všechny hlavní partyzánské vůdce z celé země. Ze 71 pozvaných jich nakonec dorazilo 54, nemohli se dostavit delegáti z Makedonie a Slovinska.

Na zasedání byl zvolen výkonný výbor, který de facto převzal úlohu prozatímní vlády. S přihlédnutím k politické situaci a k postoji Spojenců, kteří zatím za jediného představitele Jugoslávie uznávali exilovou vládu v Londýně, nebyl výbor zatím jako vláda označen. Antifašistická rada dále odsoudila kolaborantské režimy Nediče a Paveliče, stejně tak i kolaboraci četníků. Vyzvala Spojence, aby přestali uznávat exilovou vládu v Londýně. Churchillovi, Rooseveltovi a Stalinovi bylo zasláno pozdravné poselství.

Přijat byl šestibodový program, který byl velmi umírněný a měl ukázat, že budoucí stát nebude komunistický. Mimo jiné požadoval národní osvobození, spravedlnost, demokracii apod. AVNOJ definitivně ukončila proces vytváření hnutí odporu v Jugoslávii. Partyzáni deklarovali své hlavní postavení v boji proti okupantům.

Reakce Spojenců byla spíše zdrženlivá, přesto bylo dosaženo toho, že začali brát partyzány vážněji. K výraznějšímu oteplení vzájemných kontaktů ale mělo dojít až později. Zatím byli pro Spojence stále hlavními partnery jugoslávská exilová vláda a Mihailovičovi četníci.

Četnické hnutí

Četnické hnutí mezitím procházelo krizí. Po počátečním úspěchu hlavně v srbských oblastech přišel útlum. Po 1. nepřátelské ofenzívě musel Mihailovič přesídlit ze svého původního hlavního stanu v pohoří Rovna Gora (které bylo asi 35 km od Robaje, tehdejšího místa pobytu Tita) do Sandžaku a později pod tlakem Němců do Černé Hory, kde se usídlil poblíž města Kolašinu. Mihailovičovi se to moc nezamlouvalo, protože považoval Srbsko za ideální základnu.

K jeho smůle ale Hitler zakazoval jakékoliv styky s bandity, mezi které počítal i Mihailoviče a jeho četníky. A tak, přestože jeho podřízený podepsal už v únoru 1942 dohodu o neútočení s německým generálem Baderem, byli četníci pod vytrvalým tlakem Němců. Ti si ostatně našli ihned spojence v řadách tzv. "legálních (či legalizovaných) četníků", kterým velel Kosta Pečanac, a kteří byli de facto "armádou" kolaborantského Nédičova režimu. Mihailovič sám se ovšem také nějak výrazně do dohod s Němci nehrnul, sám pouze jednou kontaktoval důstojníky abwehru v listopadu 1941 v Divcích. O veškeré další kontakty se starali jeho podřízení, samozřejmě s jeho vědomím. Po vyhnání Mihailoviče ze Srbska se tamní četnické oddíly, pokud také neustoupily, buď rozešly domů nebo vstoupily do řad Nědičových "legálních četníků".

V Černé Hoře našel Mihailovič větší pochopení u Italů. Ti měli s partyzány sami problému dost a nesvazovala je žádná rasová politika jako v případě Němců. Už v lednu 1942 Italové uzavřeli se zdejším četnickým zmocněncem smlouvu o společném protipartyzánském postupu a později dokonce povolili Mihailovičovi provádět v Černé Hoře mobilizaci. Obdobně četníci s Italy spolupracovali v Bosně, Dalmácii a Slovinsku.

Ač Mihailoviče západní Spojenci považovali za hlavního odbojového vůdce, skutečnost byla poněkud jiná. Četníci spíše prosazovali pasivitu a čekali na osvobození ze strany Spojenců. Hned odpočátku také nenáviděli partyzány, které považovali plošně za komunisty, které je potřeba zničit. V tomto je podporovala i exilová vláda v Londýně, kde převládl nacionální srbský názor, a která se snažila co nejvíce brzdit partyzánské odbojové hnutí. Hned od prvních dnů povstání docházelo ke srážkám četníků a partyzánů, které později přerostly v otevřený boj.

Přes toto všechno měl Mihailovič stále podporu Britů. Už koncem října 1941 k němu přibyla vojenská mise v čele s majorem B. Hudsonem. Navíc Britové zahájili dodávky zbraní četníkům. První se uskutečnila 9. listopadu 1941. Již v dubnu 1942 ale Hudson začal do Londýna podávat zprávy o četnických kolaborantských aktivitách a v záři 1942 přímo prohlásil: "Partyzánská organizace je na míle před Mihailovičovou."

Mihailovič začal britského majora ve svých vlastních zprávách ostouzet, a proto k četníkům v prosinci 1942 přibyl nový přidělenec podplukovník S.W. Bailey. Ale i ten, poté co se blíže seznámil ze situací, začal souhlasit s Hudsonovými vývody a do Londýna putovaly zprávy o četnické kolaboraci a jejich neochotě k boji s okupanty. Přesto vše se Britové stále drželi spolupráce s četníky. Teprve postupem času se měl jejich postoj radikálně změnit.

Na konci roku 1942

Partyzánům přinesl konec roku uspokojení, Němcům naopak starosti. Odboj Němcům velmi křížil plány. Nejvíce ze všeho hatil snahy o využití nerostného bohatství Jugoslávie. Narušoval spojení se Středomořím, takže většina spojů vedla oklikou přes spojence Německa. Stejně tak ohrožoval i klidný provoz na Dunaji, kudy se do Německa dopravovala ropa z Rumunska. V neposlední řadě podlamoval i prestiž Říše, na kterou byli její vládci velmi hákliví.

Závažné bylo i vojenské hledisko, proti jugoslávským partyzánům musela Osa koncem roku 1942 soustředit 18 italských, 6 německých, 5 bulharských a části 3 maďarských divizí a na 200 000 příslušníků kolaborantských jednotek, kteří byli závislí na dodávkách výstroje a výzbroje z Osy, resp. Německa. To vše v době, kdy Wehrmacht krvácel u Stalingradu a na dostatek vojáků a výzbroje si určitě nemohl stěžovat. Dosavadní protipartyzánské operace, od kterých si OKW tolik slibovalo, přes dílčí úspěchy selhaly a povstání naopak nabylo na intenzitě. S tím se Němci ale nehodlali smířit. Nad partyzány se začala stahovat černá mračna.

Základní literatura:
Dějiny druhé světové války, Praha 1977-82
Kenneth MacKsey, Zapalte Evropu!, Brno 2000
Miroslav Tejchman, Válka na Balkáně, Praha 1986
Miroslav Tejchman, Ve službách Třetí říše, Praha 1999
Kol. autorů, Dějiny jihoslovanských zemí, Praha 1998

Horká balkánská půda I.
Horká balkánská půda II.
Horká balkánská půda III.
Horká balkánská půda V.
Horká balkánská půda VI.
Horká balkánská půda VII.
Horká balkánská půda VIII.
Horká balkánská půda IX.
Horká balkánská půda X.