Hon na Bismarck

Nejsilnější bitevní loď světa vyplula na svou první a zároveň poslední plavbu dne 18. května 1941 z polské Gdynie. Spolu s těžkým křižníkem Prinz Eugen měl Bismarck útočit na britské konvoje v severním Atlantiku a dezorganizovat tak celý konvojový systém. Britové, kteří měli ještě v čerstvé paměti řádění Scharnohorstu a Gneisenau, se snažili ze všech sil zjistit datum vyplutí, ale dvojice opustila přístav v Gdynii bez toho, aby se admiralita cokoli dozvěděla. Štěstí oba korzáry opustilo po proplutí Skaggerakem, kdy byli zpozorováni švédským křižníkem Gotland. Ten odeslal hlášení do Stockholmu a odtud putovala zpráva na admiralitu. Celá akce tak byla odhalena hned na samém začátku.

Velitel home fleet admirál Tovey vyslal dva svazy, aby zablokovaly obě cesty na Atlantik. Křižníky Norfolk a Suffolk (ten byl vybaven prvním nedokonalým radarem) do Dánského průlivu a trojici křižníků - Arethusa, Birmingham a Manchester na jih od Islandu. Navíc začaly ze severního Skotska a z ostrovů v Severním moři v pravidelných intervalech startovat letecké hlídky. Samotné domácí loďstvo bylo udržováno v bojové pohotovosti, protože všem bylo jasné, že jakmile oba korzáři vyplují, nesmí Britové ztratit ani minutu.

Bismarck s Prinzem Eugenem pod velením viceadmirála Lütjense mezitím zakotvily v Korsfjordu, aby počkaly na mlhu nebo deštivé počasí, přičemž Prinz Eugen si z tankeru doplnil palivo, ale Bismarck tak neučinil, což mělo později vážné následky.

Britové už je nespustili z očí a průzkumnému letounu se podařilo vyfografovat obě lodi kotvící ve fjordu. Podle zpráv z průzkumu mohl německý svaz vyplout prakticky okamžitě, a tak admirál Tovey vyslal k posílení obou křižníku v Dánském průlivu nesourodý svaz složený ze starého bitevního křižníku Hood a zbrusu nové bitevní lodi Prince of Wales.

Hned následujícího dne přišla toužebně očekávaná mlha a oba němečtí korzáři zvedli kotvy a vypluli na volné moře. Nabrali severní kurs, aby se velkým obloukem dostali od východu k Dánskému průlivu. Tovey o tom však informaci nedostal, protože mlha znemožňovala provést letecký průzkum. Další britské letadlo se nad Korsfjordem objevilo až téhož dne navečer, ale našlo záliv prázdný. Ještě téže noci okolo 22. hodiny vyplul admirál Tovey s King George V., Repulse, Victorious a torpédoborci ze Scapa Flow a zamířil směrem k Islandu.

Poměr sil

Ačkoliv byla Británie stále ještě první námořní mocnost světa, pohled na lodě, které vyslala proti Bismarckovi, byl neradostný. Žádná z britských bitevních lodí se mu nemohla postavit sama. Rodney a Nelson měly těžší děla a dobrou pancéřovou ochranu, ale jejich rychlost byla o celých 6 uzlů nižší, a tak neměly vůbec šanci přinutit německý svaz k boji. King George V. se Bismarckovi v mnoha ohledech vyrovnal, ale přesto by asi potřeboval pomoc alespoň od některého z bitevních křižníků. Výhodou snad mohla být přítomnost letadlové lodi Victorious, ale zdání klame. Victorious nesla na palubě jen 6 starých stíhaček Fulmar a 9 ještě starších torpédových dvojplošníků Swordfish. A aby toho nebylo málo, většinu posádky i pilotů tvořili nováčci jen s neukončeným výcvikem. Prince of Wales vstoupil do služby teprve nedávno a trpěl ještě dětskými nemocemi a trojice bitevních křižníků Hood, Repulse a Renown by díky slabému pancíři byla pro Bismarcka snadnou kořistí.

Shodou okolnosti to byl právě Hood a Prince of Wales, kdo se německé lodi postavil. Hlavní výzbroj Prince of Wales tvořilo 10 děl ráže 356 mm rozmístěných ve dvou věžích na přídi (4 + 2) a v jedné na zádi (4), ale ze Scapa Flow vyplouval s partou dělníků od Armstronga, kteří se během plavby snažili uvést do provozu děla v čelní čtyřdělové věži na přídi. Loď byla pronásledována neustálými problémy s kotli a mechanismem otačení věží.

Bitevní křižník Hood byl zařazen do služby v roce 1919 a byl vlajkovou lodí britské válečné flotily. Byl tím posledním a největším "štíhlým zabijákem" Jackieho Fischera se všemi nedostatky, ktere bitevní křižníky dostaly do vínku. Hlavní výzbroj tvořilo 8 děl ráže 381 mm ve čtyřech věžích po dvou kusech a maximální rychlost dosahovala 32 uzlů, což bylo o tři více než dokázal vyvinout Bismarck. Ale bolavým místem bylo pancéřování a to především paluba - její odolnost proti kolmo dopadajícím granátům byla mizivá. Hood hlavně vůbec nebyl konstruován proto, aby se utkal s bitevní lodí, ale v kritickém okamžiku se na to jaksi zapomnělo.

Bismarck se na první pohled od svých pronásledovatelů příliš nelišil - 8 děl ráže 381 mm ve čtyřech dvoudělových věžích, radar pro řízení palby, rychlost 29 uzlů, výtlak jen o málo větší než obě britské lodi. Hlavní rozdíl ale spočíval v pancéřové ochraně. Němci použili novou ocel typu Wotan a výsledkem byl lehčí a účinnější pancíř, než měla britská třída King George V. 

V Dánském průlivu

Průlivu dosáhl německý svaz 23. května pozdě odpoledne. V tomto ročním období sahalo zamrzlé moře od Grónska až daleko k Islandu a pro průnik zůstaval jen úzký koridor, který navíc střežily Norfolk a Suffolk. Ty získaly v 19:32 s německým svazem radarový kontakt, který ohlásily na admiralitu. Poté Bismarcka jen z uctivé vzdálenosti sledovaly, přičemž ten se jim čas od času připomenul sporadickou střelbou. K místu kontaktu se začaly stahovat všechny britské síly. Nejblíže byl admirál Holland se svazem tvořeným párem Hood a Prince of Wales a čtveřicí torpédoborců. Ty ovšem během noci odeslal na sever, čímž zajistil, že se nadcházející bitvy nemohly zúčastnit. Ačkoliv Suffolk stále udržoval kontakt a Bismarckův kurs byl správně ohlášen, udělal admirál Holland osudovou chybu a se svými loděmi se přiblížil tak, že dovolil viceadmirálu Lütjensovi "položit příčku na T" (přiblížit se k nepřítelově přídi bokem tak, že ten nemůže použít ke střelbě zadní věže, zatímco jeho lodě mohou pálit plnými boky).

V 5:35 došlo k prvnímu vizuálnímu kontaktu a admirál Holland vydal zbrklý rozkaz: "Nepřítel v dohledu. Utočím." - bez toho, aby počkal na své torpédoborce nebo požádal o podporu pronásledující dvojici křižníků. Britské lodě pluly v kýlové řadě, Hood v čele, ačkoliv vhodnější by bylo přitáhnout palbu na Prince of Wales, který by těch několik zásahů bez potíží vydržel. Svaz se přibližoval pod tupým úhlem, aby co nejrychleji zkrátil vzdálenost a chránil tím Hooda před vertikální střelbou. V 5:52 spustily všechny čtyři lodi palbu na vzdálenost přibližně 23 000 metrů. Obě německé lodě si během noci vyměnily pozice a vpředu byl nyní Prinz Eugen, čehož si Holland nevšiml a tím pádem Bismarcka ostřeloval jen Prince of Wales. Kvůli přibližování přišli Britové o svou dělostřeleckou převahu, protože mohli používat jen přední věže obou lodí (jedna hlaveň na Prince of Wales měla navíc poruchu, a tak mohl střílet jen z 5 místo ze 6 hlavní). Prvního zásahu dosáhl Prinz Eugen, a to již druhou salvou. Granát ráže 203 mm dopadl ve střední části lodi a způsobil malý požár. Bismarck se také rychle zastřílel a během pěti minut několikrát za sebou zasáhl Hooda 381 mm granáty.

V 6:00 se vzdálenost mezi protivníky snížila na 16 500 metru a admirál Holland vydal rozkaz srovnat kurs s nepřítelem. Ještě než se Hood stačil stočit na nový kurs dopadla na jeho palubu Bismarckova pátá salva (byl zasažen určitě čtyřmi, možná i šesti granáty najednou). Mezi stěžni se objevila záře, a pak vyšlehl z trupu několik desítek metrů vysoký plamen. Loď se rozlomila vejpůl a za pár vteřin zmizela pod hladinou. Během několika šílených okamžiků zahynulo 1416 mužů posádky.

V kýlové řadě plující Prince of Wales, který se snažil prudkými manévry vyhnout Hoodovým troskám, se mezitím stal cílem palby obou německých lodí. Během několika minut utržil dalších 7 zásahů, jeho salvy měly obrovský rozptyl a navíc se v kritické chvíli objevila závada na mechanismu otáčeni věží a loď se stala nebojeschopnou. Prince of Wales toho už měl dost, vypustil kouřovou clonu a ustoupil z bojiště. Ačkoliv o tom nevěděl, podařilo se mu během souboje Bismarcka dvakrát zasáhnout, přičemž jeden projektil prorazil palivovou nádrž a loď začala ztrácet palivo (které si v Korsfjordu nedoplnila!). Lütjensovi nezbylo než ohlásit, že došlo ke změně plánu, a že je nucen odplout sníženou rychlostí do některého francouzského přístavu.

Únik a zničení

24. května se počasí znovu zhoršilo a i přes nižší rychlost německého svazu hrozilo nebezpečí, že se Bismarckovi podaří uniknout, a tak se admirál Tovey rozhodl zaútočit palubními letouny z Victorious. Devět torpédových a šest stíhacích letadel odstartovalo až pozdě navečer a podařilo se jim docílit jen jednoho zásahu doprostřed trupu, který nezpůsobil žádné škody.

Kolem Bismarcka se ale již stahovala síť. Z Atlantiku se blížily bitevní lodě Rodney a Ramillies a z Gibraltaru plul svaz H (letadlová loď Ark Royal, bitevní křižník Renown, křižník Sheffield). V 18:00 se Bismarck náhle otočil čelem ke svým pronásledovatelům (Norfolk, Suffolk a Prince of Wales) a krátkou přestřelkou odlákal pozornost od Prinze Eugena, který vyrazil na samostatnou korzárskou plavbu.

Nasledujícího dne ráno ztratili Britové radarový kontakt! Svaz plul klikatým kursem, kvůli ohlášenému ponorkovému nebezpečí a ve chvíli, kdy se od Bismarcka vzdaloval, tak ten změnil kurs a zmizel. Lütjens nevěděl, že se mu trik povedl a vyslal dlouhou depeši na námořní velitelství, kterou Britové zachytili a tím znovu zaměřili jeho pozici. Ačkoliv k Biskajskému zálivu mířily britské lodě z celého Atlantiku, pokud by Bismarck pokračoval dál stejnou rychlostí, podařilo by se mu uniknout.

Jedinou britskou nadějí byly obstarožní Swordfishe z letadlové lodě Ark Royal, která se blížila od jihu se svazem H. Během odpoledne 26. května odstartovaly dvě útočné vlny. Ta první skončila trapasem, kdy piloti zaútočili omylem na Sheffield, který navíc ani nezasáhli. Uspěchu dosáhli až piloti druhé vlny, kteří ohlásili dva pravděpodobné zásahy, přičemž ani netušili, jaké měli štěstí. První torpédo vybuchlo ve střední části trupu, aniž by zanechalo nějaké škody, zato druhé torpédo zasáhlo na zádi kormidlo, a to právě ve chvíli, kdy bylo vytočeno na maximum doleva a v této pozici ho také výbuch zablokoval. Na admiralitě nejprve zavládlo zklamání, ale potom ohlásila průzkumná letadla, že Bismarck opsal několik kruhů a poté zamířil na sever, tedy pryč od francouzských základen. Ani přes veškerou snahu mechaniků se kormidlo nepodařilo uvolnit a loď mohla plout rovně jen střídáním chodu levého a pravého stroje a navic jen proti vlnám, aby nedošlo k zaplavení dalších prostor na zádi. Celou noc obtěžovala německou loď smečka britských torpédoborců a nenechala posádku vyspat.

Ráno 27. května vplul Bismarck přímo do naruče svých pronásledovatelů. V 8:08 ho zahlédl Norfolk a o 40 minut později zahájily obě strany palbu. Rodney, King George V. a Dorsetshire vzaly Bismarcka do křížové palby a neustále zkracovaly vzdálenost, než z německé lodi zbyla jen hořící masa. Ale agónie trvala téměř dvě hodiny a ani poté, co již utržil stovky zásahů těžkými granáty, nehodlal se Bismarck stále potopit. Admirál Tovey, který byl již značně znepokojen snižujícími se zásobami střeliva a také znechucen mizernou britskou střelbou (Tovey k tomu poznamenal: "Spíše bych Bismarcka zasáhl, kdybych po něm hodil svůj dalekohled."), nechal Bismarcka na doražení křižníkům Dorsetshire a Norfolk. V 10:25 vystřelily obě lodě z malé vzdálenosti několik torpéd a deset minut poté se Bismarck potopil.