Holandský podíl na vývoji radaru do roku 1944

Holanďani jsou při tom, když se radar dostává do výzbroje

Holandsko bylo před rokem 1940, tedy před německou invazí, v oboru elektrotechniky na velmi dobré pozici. Přesto byl v oblasti vývoje radiolokační techniky jeho přínos i v Holandsku samém téměř zapomenut. Svědčí o tom výrok pana H. B. G. Casimira, vedoucího vědeckého výzkumu firmy PHILIPS z 27. ledna 1957:
To muselo být velkým ponížením pro relativně malou skupinu lidí, která se do vývojových prací na radiolokaci v Nizozemí před i během 2. světové války zapojila, a to velice aktivně. Zadostiučiněním pak pro ně bylo vyjádření amerického historika a badatele Scheiny, který popsal vývoj radiolokační techniky v prvních létech války jako „holandsko-britský vývoj radarových zařízení“.

Když se v roce 1904 v Holandsku objevil vynikající německý vynálezce Christian Hülsmeyer, dal si také tam patentovat svůj vynález nazvaný „telemobiloskop“. Demonstroval už dříve poblíž Kolína nad Rýnem praktickou ukázkou schopnost jím vyrobeného přístroje detekovat na dálku lodě plující po Rýnu. Při průjezdu lodi zazněl automaticky signalizační zvonek, a to za podmínek na tehdejší dobu neuvěřitelných: v noci i za mlhy! To vše se dálo na vzdálenost do 1 500 metrů. Později se dosah zařízení dokonce zvýšil na cca 3-5 km. Při daleko pozdějších zkouškách bylo vědci dokázáno, že Hülsmeyerovo zařízení pracovalo na vlnové délce 50 cm, tedy asi 600 MHz, s vysoce směrovým účinkem a zařízení se dalo bez potíží namontovat na příďový stěžeň lodě. Antény pro příjem i vysílání byly otáčeny elektromotorem a byly dokonale pohybově synchronizovány! Ukázka na palubě lodi Columbus I v přístavu v Rotterdamu dopadla také úspěšně, jak o tom informoval tehdejší deník Telegraaf ve svém vydání ze dne 11. 6. 1904. Předběhneme-li čas, musíme konstatovat na rozdíl například od oficiálních britských vyjádření, že skutečným otcem radaru je Christian Hülsmeyer, který teoretickou myšlenku rozpracoval do prakticky funkčního výrobku.

Tento vynález však přišel příliš brzy - předběhl svou dobu natolik, že k němu téměř žádná firma nebyla schopna dodávat součástky a komponenty a zcela chyběly také technologie potřebné pro hromadnou výrobu, která by cenu zařízení dostala na přijatelnou úroveň. Rozhodující pro osud systému byl však komerční nezájem loďařských společností, které v té době (počátek století) investovaly značné sumy do vybavení svých plavidel jiskrovou - bezdrátovou telegrafií. Vynález, ač nepochybně funkční, se tedy nikdy prakticky neuplatnil. Stal se však pro některé vědce impulsem, který je navedl na cestu bádání v oblasti šíření a odrazu elektromagnetických vln.

Vývoj radiolokace v Holandsku šel v podstatě dvěma zásadně odlišnými směry. Jeden byl nastartován a z velké části také prováděn v tzv. Natlab PHILIPS (Natuurkundig Laboratorium - firemní výzkumná laboratoř přírodních věd) ve spolupráci s Koninklijke Marine (Královským holandským vojenským námořnictvem). Vycházel z raných obecně dostupných prací o šíření elektromagnetických vln a jejich odrazu, z teoretických výpočtů a pokusů týkajících se prvních prototypů právě vyvíjeného přístroje nazvaného daleko později magnetron a z dalších prací na součástkové základně v oboru vysokých frekvencí. Tento směr vývoje radiolokace se odvíjel hlavně od předchozích výzkumných a vývojových prací koncernu PHILIPS v oboru telekomunikací.

První pokusy s vyvíjeným zařízením se odehrály v Marsdiepu roku 1935 ve vstupu do přístavu vojenského námořnictva. Výsledky pokusů byly velkým rozčarováním - odrazy od vln na hladině dokonce dost klidného moře činily odečet údajů v praxi naprosto nepoužitelným. Po dlouhotrvajících úpravách pokusného zařízení a anténního systému v dílnách ve Wijk aan Zee proběhly následné praktické pokusy roku 1937 konečně poprvé s pozitivním výsledkem. Minolovka Jan van Brakel, kterou vojenské námořnictvo k pokusům vyčlenilo, byla zařízením detekována na vzdálenost asi 3 200 metrů. To byl proti původním výkonům značný pokrok a tak bylo rozhodnuto po dalším zdokonalení systému ve zkouškách pokračovat. PHILIPS však z důvodů vcelku pochopitelných byl k těmto výzkumným pracím chladný - neznamenaly pro něj zdroj ani bezprostředního, ani o trochu pozdějšího zisku, tedy alespoň dle názoru vedení firmy.

Roku 1937 ukázal ing. C. H. J. A. Staal, jmenovec ing. Maxe Staala, tomuto vědci předprototyp radiolokačního přístroje, jehož vývoj byl placen z prostředků vojenského námořnictva. Ve firemní laboratoři PHILIPSu vyvinul totiž ing. Posthumus v roce 1935 zcela nový vysílací prvek, magnetron s dělenou anodou. A co s tímto zařízením vlastně chtěl PHILIPS dělat? Použít jej pro komerční účely k zabezpečování dálkového směrového přenosu komunikačního signálu. Úkolem, který obdržela laboratoř od vedení firmy, bylo přednostně vyvinout komunikační zařízení na bázi směrového vysílání vlnové délky cca 15 cm s parabolickými vysílacími anténami na obou stranách přenosové linky. PHILIPS k tomu zřídil dvě pokusná stanoviště - jedno z nich bylo na Texelu. PHILIPS dokonce začal pro tato zařízení produkovat magnetron s dělenou anodou, který už v raném stádiu vývoje poskytoval na vlnové délce 13 cm výkon 80 wattů. Nebyl však při tomto výkonu stabilní a v praxi poskytoval pouze 40 W, což spolu s dalšími negativními vlastnostmi pro výrobu nebylo právě nejlepším předpokladem. Faktem zůstává, že po připojení parabol na rozdíl od původních Yagi antén, dipólů a odrazných „reflektorových“ desek se vlastnosti, dosah a směrovost zařízení rapidně zlepšily. Jeden z klonů tohoto zařízení byl pak využit v přesně neznámém počtu (několik jednotek) pro potřeby baterií pobřežní obrany, neboť Vojenský zkušební ústav jeho použití schválil už v roce 1937. Námořnictvo systém platilo, chtělo jej tedy také využít pro ochranu základen. Vláda a vojenské špičky dospěly k rozhodnutí zdokonalený systém, na kterém se kromě firmy PHILIPS měl podílet i další holandský výrobce Nederlandse Seintoestellen Fabriek, zavést do hromadné výroby a sestavit řetěz výstražných stanic skládající se ze zhruba 250 kusů systému! Zkoušky provedené s tímto magnetronem o dost později v Kielu v Německu pod vedením odborníků z J. Pintsch AG ale ukázaly, že praktický dosah tohoto systému byl v původním provedení pouze 2 - 3 km.

Veškeré tyto pokusné práce na vývoji funkčního radiolokátoru se však odehrávaly až na jaře roku 1940 a do přepadení Holandska se již zařízení nepodařilo ani opravdu významně zlepšit, natož prakticky nasadit. Přesto v Natlabu pokračoval jeden vědecký pracovník i po kapitulaci v nejvyšším utajení s tichým souhlasem vedení na vývojových pracech až do roku 1942, kdy bylo rozhodnuto z bezpečnostních důvodů tuto činnost, dosud tak dobře ukrývanou před okupanty, definitivně ukončit.

Druhý směr vývoje měl vlastně původ v ustavení britské Laboratoře pro fyzikální výzkum v roce 1935. Tuto laboratoř vedl vynikající britský vědec R. Watson-Watt, který měl v Holandsku celou řadu přátel a kolegů v oboru, převážně na univerzitách a vědeckých ústavech. Ten se stal inspirátorem i pro své kolegy v jiných zemích. Holanďané ustavili obdobnou státní instituci sice už v roce 1927 jako parlamentem zřízený Výbor pro aplikaci fyziky ve výrobě zbraní, který byl veden prof. G. J. Eliasem z univerzity v Delftu a vybaven výzkumným ústavem s vlastními laboratořemi; drahnou dobu se v něm ale nic důležitého (alespoň v oboru radiolokačním) nedělo. Původním popudem pro zřízení obou institucí - jak britské, tak holandské - byly vlastně zprávy v médiích, které ve dvacátých létech často hovořily o tzv. paprscích smrti. Nikdy se sice neobjevil ani náznak jejich reálného objevení nebo dokonce použití, ale impuls k výzkumu záření, které mělo ničit radiové přístroje a zastavovat elektrické zapalování spalovacích motorů, byl tím dán.

Ing. J. L. W. C. von Weiler a ing. S. Gratema zpozorovali při svých pokusech s přenosem radiového signálu o kmitočtu mezi 110 až 120 MHz, že prolétající ptáci ruší plynulý tok příjmu směrového signálu. Jali se tento jev v první polovině 30. let podrobněji zkoumat a vyvinuli něco, co pracovně nazývali „radioecholokátor“, kteréžto zařízení vysílalo pulzní signály a mělo společnou anténu pro vysílání i příjem. Velmi zajímavé výsledky praktických pokusů s tímto zařízením, které prokázaly jeho schopnost detekovat odrazem radiových vln vzdálené předměty, vedly k tomu, že výzkumný tým byl posílen o ing. Maxe Staala, který v tomto oboru už také získal slušnou reputaci. V roce 1934 předvedl pak von Weiler svůj první „radiový vysílací a přijímací elektrický naslouchací systém pro pozorování letadel“, jak zněl v té době v Holandsku oficiální název pro radiolokační zařízení. Systém měl velký význam jako praktický zkušební vzorek pro pokusy v tomto oboru a posunul holandské znalosti o hodný kus dál.

V roce 1936 po několika kontaktech s Brity zahájili pracovníci ústavu zcela nové pokusy v oboru radiových vln. Do ústavu byli zařazeni mimo ing. von Weilera, ing. Maxe Staala a ing. S. Gratemy J. L. van Soelst a jeho asistent P. D. Groot, dále také ing. Toxopens, který se později stal šéfem výzkumu u Royal Dutch Shell. Ústav byl umístěn do tzv. Meetgebouw (Budovy pro měření) ve Waalsdorpu na plochu cca 100 m² a tuto malou budovu navíc sdílel s Vojenskou meteorologickou službou.

Na trh začaly v té době přicházet elektronky umožňující vysílání na velmi krátkých vlnách o délce cca 70 cm. Z těchto radiolamp se už dal sestavit vysílač produkující impulsy na vlně o kmitočtu 400 MHz s opakovací frekvencí impulsů 10 000/s. Na tvorbu impulsů byl použit pracovníky ústavu vyvinutý elektronkový rychlospínač s intervalem až 1 mikrosekunda. Vysílaný signál byl veden do antény čtvercového tvaru vybavené dipóly. Anténa měla rozměry cca 3 x 3 metry a byla napájena speciální paralelní dvoulinkou typu Lechner. Vysílací prvky byly tvořeny dipóly a jako odrazný prvek bylo použito jemné vzájemně proletované ocelové pletivo. Odražené i vyslané impulsy byly zobrazovány na stínítku katodové trubice a elektronicky byl měřen rozdíl fází - fázový posun a časový úsek mezi vysláním a příjmem odraženého signálu. Naměřený špičkový vysílací výkon byl 1 kW. Bylo dokonce použito spolehlivého, i když poněkud primitivního duplexeru, který umožnil plně využít společnou anténu pro vysílání a příjem.

Zařízení bylo dále s použitím nových konstrukčních prvků zdokonalováno a bylo technicky pokročilejší než obdobné systémy vyvíjené v jiných zemích, kde se dosud používaly oddělené antény pro vysílání a příjem. Toto starší technické řešení anténních systémů v daném období prakticky znemožňovalo použít systém, jakkoli funkční a výkonný, jiným způsobem než jako stacionární nebo s velmi omezeným obzorem. Přesto se přijetí tohoto systému do péče armády, která jej měla odzkoušet a nechat vyrábět pro potřebu PVO, neukázalo jako právě nejschůdnější řešení uvedení radiolokace do praxe. První funkční předsériový vzorek byl předveden na začátku roku 1938 a je do dnešních dnů pietně uchováván ve sbírkách Technikmuseum HEIM v Hengelo.

V dubnu roku 1938 přijel na inspekci výzkumné laboratoře a na ukázku praktického předvedení vlastností nového zařízení, vedenou ing. S. Gratemou a kolegy s menším týmem techniků, generál pozemního vojska ozdobený párem nádherných řinčících ostruh. Nechal si předvést detekci letounu vzdáleného asi 18 km od stanoviště zařízení. Po ukázce se dotázal, co by se stalo, kdyby do útrob zařízení nasypal vědro písku a vylil vědro vody. Po vysvětlení, že systém je náchylný jako každé elektrické zařízení na vliv vlhkosti i nečistot a obsluha že musí být dobře vyškolená a vzdělaná, prohlásil zařízení za nepoužitelné pro potřeby armády a odjel. Podobně dopadla i návštěva korunované hlavy, prince Bernarda. „Máte raději katolíky než protestanty“, prohlásil princ. „To se mi nelíbí.“ „Proč si to myslíte, vaše královská výsosti?“, zeptal se prof. Elias. „Katolíci si před bránou postavili velký kovový kříž. Tohle nebudu podporovat,“ prohlásil princ.

Námořní přejímací komise, která se dostavila po několika dalších týdnech, byla k předvádějícímu ing. von Weilerovi již vstřícnější a po ukázce vlastností nového přístroje objednala výrobu předsérie deseti kusů pro montáž u PL obrany přístavů a na velké lodě.

Kvůli utajení byly další práce na radiolokačních systémech rozděleny mezi tři komerční výrobce a dvě univerzity. Konkrétně šlo o univerzitu v Delftu, která vyvíjela vysílací část systému a univerzita v Leidenu se zabývala pracemi na zdokonalení přijímací a detekční části; dalším členem této utajované pětky byla firma NV Hazemeyer - Elektrisch Signaalapparaturen Fabriek (Továrna na elektrické signální přístroje) v Hengelo, dále společnost NEDALO (Nederlandse Apparatenfabriek Lonneker) a NEDINSCO (Nederlandse Instrumenten Co) ve Venlo. Následovala objednávka od vojenského námořnictva a armády na celkem 50 kusů systému. V roce 1940 už na vývoji a výrobě tohoto perspektivního systému pracovalo jen v ústavu celkem 37 osob. Objednávka ale nebyla nikdy splněna, protože události se odvíjely rychlejším tempem, než bylo pro výrobu záhodno. Do doby německého vpádu se podařilo zkompletovat a odzkoušet pouze několik kusů vyrobených na původní desetikusovou objednávku - uvádí se, že nejvýše čtyři až pět, z nichž se jen dva dostaly k uživatelům. Ostatní zařízení a jejich komponenty zůstaly v různém stadiu rozpracovanosti v dílnách zúčastněných firem, v továrně v Hengelo a na univerzitě v Delftu.

Bojově byly nasazeny pouze dvě radarové stanice, z toho jedna v Malieveld v oblasti města Den Haag. Ta velice úspěšně a na vzdálenost více než 120 km dokázala zjistit blížící se svazy nepřátelských letadel, ale k dispozici nebylo žádné spolupracující PL dělostřelectvo ani stíhací letouny, které by mohly jejich zjištění využít. Nakonec tedy byla veškerá činnost této stanice, i když úspěšná, pouze důvodem k frustraci jejího personálu kvůli bezmoci, kterou pocítí každý voják, když se ne vlastní vinou nemůže bránit útočníkovi.

Poté, co vpád Němců do neutrálního Holandska vešel pomocí rádia ve všeobecnou známost a armáda i námořnictvo byly nuceny v krátkém období provést evakuaci řady prostorů, zařízení a jednotek a vyhlásit kapitulaci, byly plány, vzorky a technická výkresová dokumentace radiolokačních zařízení až na dvě výjimky zničeny. Pánové von Weiler a Staal se evakuovali jako členové doprovodu britského admirála Dickense, do té doby námořního atašé Velké Británie v Haagu, na jedné z posledních lodí, které ze země odpluly. Sebou si stihli vzít dva funkční vzorky vyrobených radarových stanic a největší část technické dokumentace. Ing. S. Gratema byl v té době bohužel vážně nemocen a nemohl se ke svým kolegům připojit.

Max Staal k tomuto tématu uvádí zhruba toto: „Když Němci 10. května 1940 zaútočili, byl jsem právě ve Vries. Ve čtyři ráno mě vzbudily výkřiky: Je válka! Němci nás napadli! Rozhodl jsem se odjet do Haagu, nasedl jsem na svůj motocykl a ujížděl po hrázi u Ijsselburgu na Zwolle. Na hrázi byl prapor pěchoty pod velením fríského kapitána. Okolí, kde už byly známky pohybu Němců, ostřeloval dělový člun J. Maurits van Nassau svými patnácticentimetrovými kanony. Díky zpoždění, které tak na tomhle směru Němci nabrali, se mi včas podařilo do Haagu dostat. Po cestě jsem už měl možnost vidět řady požárů po náletech německých bombardérů. Zahájili jsme s von Weilerem práce na demontáži zařízení a likvidaci nepotřebné dokumentace. 14. května brzy ráno se mě ing. von Weiler zeptal: „Chceš se mnou odjet do Anglie? Pokud ano, tak se do 10 minut připrav, odjíždíme do Scheveningen.“ Tam jsme nastoupili na palubu britského torpédoborce HMS Malcolm spolu s adm. Dickensem a loď zamířila na Hoek van Holland. Poblíž Katwijku jsme prodělali dva nálety německých letadel, které způsobily na lodi požár, krátce nato uhašený. Když jsem dopluli do Hoek van Holland, všude byl nesmírný chaos, v přístavu hořely nádrže s naftou a hustý černý dým znemožňoval výhled. Na pokyn admirála Dickense jsme i se svými drahocennými zavazadly přestoupili na palubu jiného torpédoborce - HMS Wessex, když vtom začal další německý nálet. Kapitán lodi se rozhodl skrýt se pod kouřovou clonu opodál hořících nádrží a tak nás Němci nezpozorovali. Posléze jsme vyrazili směrem k Anglii a bez dalších problémů jsme dorazili do Doveru. Odtud jsme byli převezeni do Londýna na výslechy, po jejichž ukončení jsme byli s von Weilerem zařazeni do štábu adm. Furstnera. Později jsme byli přiděleni do HM Signal School, kde jsme následně spolu s dalšími svými kolegy pokračovali v pracích na vývoji radarových zařízení.“

Za války bylo pod dohledem Němců 20 pracovníků vládního výzkumného ústavu převedeno pod Poštovní a telekomunikační službu Holandského království (PTT) a ti utvořili tzv. Fyzikální laboratoř PTT. Ta byla v roce 1943 přemístěna do Ústředních dílen PTT v Binkhorstlaanu, kde probíhaly práce na dalším vývoji zařízení přidělených jim německými šéfy. Po celou dobu války se jim práce dařilo s částečným úspěchem sabotovat a zpomalovat. Zřídili si dokonce tajnou radiostanici, která vysílala pro zahraniční vedení odboje zprávy o vývoji a o situaci v Holandsku. Tato stanice byla tak dobře ukryta v zařízení dílen, že se ji do konce okupace v roce 1945 Němcům ani domácím kolaborantům či policii nepodařilo odhalit.

Nyní k jednomu z dalších otců holandského radaru: Jules Jakob Aadrian Schagen van Leuwen (1896 - 1976) byl starším ze dvou synů a narodil se v holandsky mluvící části Pretorie v jižní Africe. Před 1. světovou válkou se s rodiči přestěhoval do Holandska a v létech 1913 - 1916 absolvoval Královský institut pro vojenské námořnictvo ve Willemsoordu. V roce 1929 měl hodnost námořního poručíka 1. třídy a stal se dělostřeleckým důstojníkem na školní lodi Gelderland. V roce 1931 byl převelen do mateřské země, kde učil na Válečné námořní akademii v Hoogere. Posléze byl na ministerstvu obrany pověřen konstrukcí nových obranných lodních zařízení.

Kvůli omezením Versailleské smlouvy z roku 1919 Německo přesunulo do ciziny, tedy i do sousedního neutrálního Holandska, některé firmy zabývající se zbrojní výrobou. Tak vznikla roku 1922 v Holandsku firma NV Hazemeijer - Továrna na elektrické signální přístroje. Ta byla pod trvalým dohledem holandského Královského válečného námořnictva a v jejím vedení seděl vždy Holanďan. Tím byl k 1. lednu 1936 ustanoven ing. Schagen van Leuwen. V té době měl hodnost kapitánporučíka válečného námořnictva v záloze a přestěhoval se přímo do sídla továrny v Hengelo. Záhy nato se ukázalo, že takováto dohlédací funkce není pro jejího držitele jen bezvýznamná a klidná sinekura. Na popud antifašisticky smýšlejících pracovníků firmy se van Leuwenovi podařilo úspěšně zabránit převedení značné části konstrukčních a výrobních tajemství do Japonska.

Po smrti dosavadního ředitele Fritse Hazemeijera se na žádost holandské vlády a se souhlasem německých vlastníků firmy novým ředitelem stal právě ing. Schagen van Leuwen. Tím zůstala společnost formálně v rukách neutrála. Nový ředitel se ujal prací na systému protiletadlové obrany lodí velmi rychle a za krátkou dobu se podařilo vyvinout příslušné zařízení pro PL kanony systému Bofors. To však bylo již těsně před vpádem Němců.

Nezávisle na výše popsaném zdařilém útěku von Weilera a Staala před Němci se povedl dalšímu holandskému specialistovi husarský kousek: již zmíněný ředitel firmy NV Hazemeijer - Továrna na výrobu elektrických signálních zařízení - pozdější Hollandse Signaalapparaten BV - ing. J. J. A. Schagen van Leuwen ujel ze sídla firmy v Hengelo těsně před útočícími německými jednotkami na kole s plnou taškou dokumentace a pár vzorky součástek v ranci na zádech do přístavu v Den Helder a podařilo se mu na palubě torpédového člunu také doplout do Anglie.

Schagen van Leuwen se v Anglii se Staalem později opět sešel, což vedlo k vybudování vynikajících pracovních vztahů a po válce také k velice významné spolupráci na radarech už ve vlasti. V Londýně byl Schagen van Leuwen zařazen do funkce člena štábu ředitele britského Naval Ordnance (Úřad pro námořní výzbroj) v Bathu a zodpovídal za vývoj námořního protiletadlového dělostřelectva.

Ve Velké Británii Holanďané vypracovali do velmi dokonalé podoby to, co Schagen van Leuwen a von Weiler přivezli sebou v prvotní verzi - systém řízení palby lodních 40 mm PL automatických kanonů firmy Bofors, který byl opatřen autostabilizací a mohl být popřípadě naváděn radarem. Ale už prvotní verze zařízení, se kterou do ciziny odpluli, byla schopna po jistých úpravách díky vlnové délce 50 cm a dosahu cca 20 km plně navádět PL dělostřelectvo, i když dosud bez přímého propojení baterií s radarem. Tato verze byla odzkoušena na palubě nového holandského torpédoborce Isaac Sweers. Britové nebyli složitostí tohoto systému příliš nadšeni a tak si objednali pouze systémy pro řízení palby, které vystačily na sestavení baterií PL dělostřelectva o celkem 200 hlavních. Sami jej pak použili pro další vývoj vlastního typu 289. Ale Američané, kterým byl systém rovněž předveden v praxi, si jej objednali spolu s výkresovou dokumentací a know-how včetně toho, že budou platit licenční poplatky: po válce pak zaplatili za uvedená zařízení a dokumentaci k nim továrně v Hengelo značnou sumu, kterou byla zajištěna další existence válkou poškozené továrny. Rozsáhlá suma znalostí právě z tohoto oboru urychlila v USA vývoj vlastního systému řízení palby lodních děl M9, který byl schopen dokonale spolupracovat právě s radiolokátory. Holandské vědce jistě potěšilo, když zjistili, že tisíce jejich systémů pomáhaly odrážet útoky japonských letadel na americké lodě po celém Pacifiku.

Vklad všech zmíněných holandských vědců a vývojových pracovníků byl Spojenci hodnocen jako „neocenitelná a téměř bezedná zásoba znalostí a invence“.

Ponaučení z historie holandského vývoje radiolokačních zařízení jsou možná trochu netypická - či spíše typická pro tehdejší holandské podmínky:

• Spojení „vojenské námořnictvo - velká soukromá elektrotechnická společnost“ se ukázalo jako v podstatě slepá ulička, protože u jedné strany převažovaly komerční zájmy (zisk) a u strany druhé nebyly k dispozici dostatečné finanční prostředky k tomu, aby vývoj tak potřebného systému byl urychlen.
• Specializované znalosti a teoretické vědomosti nejvyšší úrovně ze dvou významných univerzit ve spojení s pružným, státem kontrolovaným výrobcem se ukázaly v dané fázi vývojových a realizačních prací jako určující a rozhodující.

Prameny:

• Van den Hulst, R. a Goldbohm, E.: Radar een vergeten stuk geschiedenis, De Ingenieur č. 2, rok 1985, str. 52 - 59 orig. znění
• Scheina, R. L.: Holländische Marine-Geräte, Marine Rundschau rok 1979, č. 3, str. 185 - 191 orig. znění
• Burger, T., Karsdorp, F. a Otterloo, P.: Van oorschelp tot radar, Leiden 1997
• Verbeek, J.R.: Kustvesterkingen 1900 - 1940, Haarlem, 1989
  
• A brief history of Hollandse Signaalapparaten BV, Hengelo 1922 - 1974, firemní propagační materiál, 1997
• Cremer, R.: J.J.A.Schagen van Leuwen - Minister van Marine, University Leiden, 1982
• Biographical Dictionary of Netherlands, 2007
• van Burger and Thiema: From Ear to Radar. The History of particular Company, Leiden 1997
• Pritchard, David: The Radar War, Thorson Publishing Group, Wellingborough, England, 1989
• www.museumwaalsdorp.nl/en/meetgben.html

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials  in question qualifies as fair use under United States copyright law."