Od Dněpru až do Berlína - 1. část

Dněpr je po Volze druhým největším veletokem bývalého SSSR, je splavný v délce 1 677 km od ústí do města Dorogobuž a ústí do Černého moře. Je spojen vodními kanály (Berezinský, Dněpro-bugský, Dněpro-němanský) s řekami Baltského rozvodí. Zprava do něj vtékají přítoky Berezina, Pripjať, Ros a Ingulec, zleva pak Sož, Desna, Psjol, Vorskla a Samara. Šířka Dněpru se pohybuje mezi 300 až 500 metry, hloubka mezi 3 až 5 metry. Zamrzá v prosinci, jarní ledochod nastává obvykle v březnu.

Něco málo z historie

Dněperská vojenská říční flotila (Днепровская военная речная флотилия, též Днепровская военная флотилия, ДнВФ - DnVF nebo ДВФ - neplést se stejným označením pro Dunajskou vojenskou flotilu) vznikla jako samostatná v roce 1737 a už tehdy byla jejím úkolem spolupráce s pozemními jednotkami carské armády bojujícími proti Turkům v létech 1735 až 1739. Byla vybavena malými plavidly postavenými v Brjansku a základnu měla v Očakově. Po válce však byla zrušena a v následné době proti útočícím Tatarům v létech 1768 – 1774 Rusko vybudovalo namísto využití flotily říčních lodí Dněperskou opevněnou linii, táhnoucí se od říčky Moskovka až k Azovskému moři a mající tedy délku více než 200 km. Po podrobení Tatarů a připojení Krymu k carské říši v roce 1783 byla tato opevněná linie již zcela bez významu.

Další období existence vojenské říční flotily na Dněpru zahájily v roce 1919 lodě rudých vojsk i jejich protivníků. Lodě DnVF, tehdy ještě pouhé nedostatečně ozbrojené osobní i nákladní lodě nebo rybářské čluny, podporovaly vojska 12. armády Západního frontu, bojovaly s Děnikinovými vojsky a vojsky Polska. Lodě flotily se účastnily v roce 1920 Kyjevské operace, kde se obzvláště vyznamenal Severní i Jižní oddíl. Na jaře roku 1920 už měla flotila výsadkový oddíl, 18 dělových člunů, 10 strážních člunů, 4 obrněné dělové čluny a jiná plavidla. Vzhledem k celkovému stavu na pozemních frontách, který záhy po osvobození Kyjeva nevyžadoval na Dněpru či jeho rozvodí ozbrojená plavidla, byla DnVF jako samostatná flotila na konci roku 1920 opět zrušena.

V roce 1925 v říjnu byl na Dněpru zformován Samostatný oddíl říčních vojenských lodí. V červnu roku 1931 se Rada lidových komisařů rozhodla přesunout z Kyjeva oddíl říčních lodí, který tam měl od roku 1925 provizorní základnu, na Dněpr. Ten pak byl 27. června 1931 přejmenován na Dněperskou vojenskou flotilu.

V polovině září 1939 se sovětská vojska dala na pochod proti polské armádě a jednotky Běloruského zvláštního vojenského okruhu postupovaly na západní Ukrajinu a západní Bělorusko. Asistovaly jim při tom i lodě Dněperské vojenské flotily, konkrétně 6 monitorů, 1 dělový člun a 13 obrněných dělových člunů. Jakmile Rudá armáda obsadila Pinsk, stalo se toto město hlavní základnou Dněperské vojenské flotily. Jak dále uvidíme, flotila se touto akcí nejen nezmenšila, ale naopak - výrazně jí narostly svaly. Když se Němci rozdělili o teritorium okupovaného Polska se SSSR (ten zabral dokonce o něco větší část původně polského území než Němci), zbyly tedy na sovětském okupovaném teritoriu lodě polské Pinské flotily. Ty byly na příkaz velitele flotily potopeny vlastními posádkami. Ty pak po souši hledaly další možnost, jak pokračovat v boji s okupanty. Část jich odešla do jiných států a část padla jak do sovětského, tak do německého zajetí.

Dne 18. září 1939 Dněperská vojenská flotila tedy vyrazila po Pripjati vzhůru a v 1953 překročila sovětsko-polské hranice. Letecký průzkum propátral tok až k Voljanským mostům a ve 2235 objevil na úseku Sitnica - Voljanské mosty sedm říčních monitorů, tři ozbrojené civilní parníky a čtyři nákladní čluny s pohonem. Další den už pozorovatelé z letadla nalezli jen 5 monitorů, z toho dva zamaskované, dále 3 dělové čluny, potopený nákladní člun a dva ozbrojené civilní parníky. 

V prvních dnech se lodě DnVF pohybovaly vpřed po řece jen velice opatrně - vpředu pluly minovolné čluny, za nimi v koloně obrněné dělové čluny a nakonec i monitory, které měly nejhlubší ponor. V samotné řece Pripjať asi dvaapůl kilometru od ústí řeky Goryň flotila narazila na nákladní člun K-24, parník ADMIRAL SIERPINEK, ozbrojený remorkér NEPTUN, dva nákladní čluny a mateřský člun skupiny potápěčů - to vše potopené na dně.  

Polskou potopenou loď našel také obrněný dělový člun plující jako předvoj dne 21. září po přítoku Pripjati - řece Goryň. Dva kilometry od jejího ústí do Pripjati posádka objevila plovoucí dílnu K-19, jejíž paluba byla jen těsně nad vodou. Velení flotily o vyzdvižení ukořistěných lodí zájem neprojevilo, protože v té době plnila flotila naléhavější úkoly. Lodě DnVF nalezly 22. září na Pripjati čtyři potopené monitory, čtyři parníky a nákladní člun s municí do lodních děl monitorů. 

U mostu na úzkokolejné trati Janów Poleski - Kamień Kaszyrski, který byl vyhozen Poláky do vzduchu, leželo na dně řeky Pina 31 nejrůznější plavidlo ze stavu polské Pinské říční flotily. Mimo jiné, v seznamech kořisti neuvedené malé čluny, tam byl monitor KRAKOW, dále ozbrojený parník, 18 ozbrojených člunů různých typů, tři kolesové minolovné čluny, čtyři nákladní plnopalubové čluny a čtyři pomocná plavidla.

Dne 23. září dorazily lodě do Pinsku minolovné čluny, motorové čluny a dělové obrněné čluny a také posádky těch lodí Dněperské vojenské flotily, které kvůli nízkému zářijovému stavu vody až do Pinsku nepropluly. Z nich pak nově jmenovaný velitel Pinsku a jeho přístavu kapitán 3. stupně K. M. Balakirjev zformoval skupinu potápěčů a skupinu pověřenou vyzdvižením potopených plavidel. 

Mezi 29. zářím a 4. říjnem se skupinám podařilo vyzvednout ze dna s pomocí místních obyvatel všechny lodě nalezené v Královském kanálu (Kanał Królewski) a následně byly do 11. října odvlečeny do Pinsku. Na Pripjati a přítocích byly tedy podle úřeního hlášení nalezeny monitory TORUŃ, HORODYSZCZE, PINSK, WARSZAWA, WILNO, dále již zmíněný ADMIRAŁ SIERPINEK, speciální loď MĄTWA, ozbrojené parníky GENERAŁ SIKORSKI, HETMAN CHODKIEWICZ, GENERAŁ SZEPTYCKI, ozbrojené remorkéry NEPTUN a LANDAU, nemocniční loď GENERAŁ SOSNKOWSKI, parníky FARIS a HANKA, dva muniční nákladní čluny K-12 a K-13, plovoucí dílna K-19, dva bagry, plovoucí jeřáb, plovoucí nádrž na vodu, osm pomocných plavidel, dělové čluny ZARADNA, ZUCHWAŁA a ZAWZIĘTA, nákladní člun K-24, člun na tankování pohonných hmot K-15 a čluny pro potápěče K-4 a K-6. Kromě toho figurují na oficiálním seznamu kořisti, který není rozhodně úplný, také záložní a hlavní motory určené pro WILNO, hlavní motor a dělová věž i s dělem pro dělový člun ZUCHWAŁA, to vše s množstvím munice, náhradních dílů pro lodě, závěrů pro děla a řadou dalších položek.

Zajímavé je, že v citovaných hlášeních a seznamech zcela postrádáme obrněné minolovné čluny polské Pinské flotily s označením T-1, T-2 a T-3. Dá se sice z vývoje událostí předpokládat, že je jejich posádky potopily na Horodyszczském jezeře, ale neexistují žádné doklady o tom, že by tomu tak bylo ve skutečnosti. Tuto domněnku může podpořit toliko záznam vyšetřovací komise vojenské prokuratury Černomořského loďstva, která se na jaře roku 1941 pídila po osudu zmizelé skupiny pracovníků EPRONu z Oděsy, pověřených pátráním po těchto i jiných plavidlech. Šlo o 3 potápěče a sedm členů obsluhy plovoucího jeřábu KB-1, kteří měli se svými prostředky provádět „speciální práce“ v Pinsku a okolí. Zpráva o vyšetřování končí v červnu 1941 závěrem: всеx надо считать пропавшими без вести - všechny je třeba pokládat za zmizelé beze stopy. Na rozlehlé ploše Horodyszczského jezera o hloubkách 5 - 7 metrů, v kalné vodě a v mohutných nánosech jílovitého bahna se asi nikomu příliš dobře nepátralo.

Plavidla nalezená při postupu po Pripjati byla postupně vyzvednuta a odeslána do loděnic v Kyjevě. Na jejich vyzvednutí se významně podílela také skupina civilních pracovníků specializované firmy EPRON, která pracovala pro sovětské NKVD, tedy ministerstvo vnitra. Jejich specializované vybavení - kompresory, nafukovací čluny, silná čerpadla, pracovní plošiny pro potápěče, plováky, čluny s jeřáby a další zařízení - sehrálo často rozhodující roli. Následovalo přezbrojení lodí na sovětské podmínky, nezbytné drobné opravy a také to nejdůležitější, alespoň podle názoru jejich nových majitelů - přejmenování. 

Říční kolesová minolovka - lodě této třídy byly kvůli svému malému ponoru velmi účinné proti klasickým kontaktním minám a u DnVF obvykle nosily i výsadek

A tak se monitor HORODYSZCZE změnil na BOBRUJSK, KRAKOW na SMOLENSK, PINSK na ŽITOMIR, TORUŃ na VINNICA, WARSZAWA na VITEBSK, říční dělový člun ZAPADNA na BĚLORUS, RJANAJA na TRUDOVOJ, štábní loď ADMIRAL DIKMAN se změnila na PRIPJAŤ, ozbrojený parník GENERAL SZEPTYCKI na NĚMAN, loď protiletadlové obrany HETMAN CHODKIEWICZ na BEREZINU, minonoska MĄTWA na PINU a podobně tomu bylo i s desítkami lehkých i těžších bojových plavidel, minolovek a také strážních člunů pohraniční a finanční stráže Polska. Do dnešního dne se nedochovaly nové názvy v ruštině původně polských vojenských plavidel GENERAL SIKORSKI, WILNO a mnoha dalších. Pouze je známo, že sovětské lodě KAGANOVIČ, VĚRNYJ, KREML, STACHANOV, SMOLNYJ, LEVAČEV, FLJAGIN, ŽEMČUŽNYJ, ROSTOVCEV, UDARNIK, JASELDA, PARIŽSKAJA KOMMUNA, BOLŠEVIK, KARL MARKS, PUŠKIN, TĚCHNIK, VOROŠILOV, RĚKA, VODOPJANOV, DIMITROV a FRIDRICH ENGELS pocházely z kořisti, kterou SSSR získal obsazením východní části Polska podle dohody Molotov - Ribbentrop. Tím se stalo, že po několika měsících měla Dněperská vojenská flotila mnohem vyšší stavy plavidel všech tříd, než tomu bylo v počátečních dnech září 1939. Po událostech roku 1939, během kterých se hranice SSSR posunula daleko na západ a jihozápad a Dněpr se ocitl opět v zápolí, byla DnVF zrušena již potřetí, načež v červnu a červenci roku 1940 byly její lodě i s posádkami přesunuty do Dunajské vojenské flotily a nově vzniklé Pinské vojenské flotily.

Monitory DnVF na cvičných střelbách v roce 1940

Na začátku Velké vlastenecké války

V počáteční fázi Velké vlastenecké války bojovaly všechny shora uvedené lodě proti útočícím Němcům v řadách Pinské i Dunajské flotily. Pinská vojenská flotila v červnu až srpnu 1941 po neustálých ústupových bojích pak zbytkem svých plavidel, přeživším neustálé nálety Luftwaffe a palbu německého dělostřelectva i tanků, pomáhala bránit Kyjev, kde byly její lodě také do jedné potopeny.

Čelní pohled na říční kolesovou minolovku DnVF

Formování flotily v roce 1943

Nové formování Dněperské vojenské flotily započalo v dalším průběhu Velké vlastenecké války. Flotila vznikla ještě před nástupem Rudé armády ke Dněpru v září 1943 z části lodí Volžské flotily. Pokud předběhneme, můžeme jmenovat její další bojiště. Bojovala kromě Dněpru také na řekách Berezina, Desna, Pripjať, Západní Bug, Bugo-Narew, Visla, Odra a Spréva. Za Velké vlastenecké války flotile velel po celou dobu její existence až do jejího rozpuštění po válce admirál Vissarion Vissarionovič Grigorjev. DnVF se zúčastnila osvobozování Ukrajiny, Polska a dokonce i dobývání Berlína. Za úspěšnou bojovou činnost byla DnVF vyznamenána řádem Rudého praporu a řádem Admirála Ušakova.

Počátkem září 1943 dostalo velení Volžské vojenské flotily příkaz připravit se k přesunu na západ. Po řece Volze se zatím bez udání přesného cíle plavby vydala část obrněných člunů spolu s menšími plavidly. Po několika dnech plavby už to bylo jasné – narkom VMF podepsal rozkaz o zformování Dněperské vojenské flotily a dle jeho znění se předsunutý odřad DnVF skládal právě z těch lodí, které nyní pluly po Volze. Na štábní lodi VOLGA se 24. září 1943 sešli na příkaz STAVKY kontradmirál Pantělejev, V. V. Grigorjev a člen Vojenské rady flotily N. P. Zaremba. V. V. Grigorjev byl jmenován velitelem Dněperské vojenské flotily,  N. P. Zaremba se stal jeho zástupcem a v té době byly pod Grigorjevovo velení zařazeny následující jednotky:

•  2. gardový oddíl obrněných člunů (jednověžové typy 1125) – velitel kapitán 3. stupně A. I. Peskov
•  2 oddíly minolovných člunů
•  oddíl člunů PVO
•  samohybná plovoucí baterie (2 výsadkové čluny, každý s námořním dělem ráže 100 mm).

Celkem to bylo včetně menších pomocných plavidel asi 40 jednotek a navíc nově zařazená štábní loď DnVF - bývalý kladeč sítí TURA. Štáb flotily tvořili náčelník štábu kpt. 2. stupně K. M. Balakirjev, náčelník oddělení bojové přípravy kpt. 3. stupně I. A. Kuzněcov, politický zástupce velitele flotily kpt. 3. stupně I. N. Zavěrnin, náčelník operačního oddělení kpt. 2. stupně E. S. Kolčin a vlajkový mechanik kpt. 2. stupně  ing. S. G. Ionov. Lodě se na Dněpr přepravovaly po železnici. Za tím účelem se posádky a čluny shromáždily v sareptském zálivu, kde se připravovaly na obtížný úkol naložit své lodě na vagony. Současně vyslal velitel flotily na hydrografický a bojový průzkum předsunutý odřad – mobilní průzkumnou skupinu 14 různých specialistů.

První ešalon vyjel ze Stalingradu přes Kursk na Desnu ke vsi Pirogovo, kde měly být lodě spouštěny na vodu. Ves je 125 km proti proudu od Černigova, který byl osvobozen 7. října 1943. Poslední vlaková souprava s loďmi a posádkami DnVF odjela od Volhy ze Stalingradu na Podněpří o měsíc později, tedy 7. listopadu 1943, kdy byl již osvobozen Kyjev. Následovaly ešalony s týlovými jednotkami flotily a z Moskvy na Desnu dorazil oddíl lehkých motorových člunů (polokluzáků - полуглиссер) dodaných přímo z továrny, ale se zkušenými posádkami z říčních flotil.

Na konci října přidělil generální štáb Dněperskou vojenskou flotilu k 1. ukrajinskému frontu. Úkolem flotily byl přechod z dněperského rozvodí postupně do rozvodí Visly v součinnosti s vojsky 1. ukrajinského frontu a dále dle postupu vojsk frontu. Flotila byla rozdělena do tří brigád. Monitory se silnou výzbrojí a větším ponorem se do mělčích řek rozvodí nemohou dostat, takže DnVF byla průběžně posilována hlavně obrněnými čluny a lehkými motorovými čluny. Velitel flotily odejel přes Kursk na Desnu v doprovodu náčelníka štábu flotily a specialisty na výstavbu základen plukovníka ing. N. L. Běljavského. Při jejich příjezdu už u Pirogovky ležely koleje provizorní vlečky vedoucí z hlavní tratě v délce asi 800 metrů až k řece. Připraven byl i skluz, na který se ukládaly lodě z vagonů. Používaly se přitom silné železniční jeřáby a brzy se na hladině Desny objevily desítky nejrůznějších plavidel. Za bojovým nasazením se lodě ale musely vydat na Dněpr.

Hydrografická služba flotily pod velením kpt. Ing. V. I. Rjazanceva dodala podklady a práce s přesunem začaly. Desna byla rozdělena na sektory podléhající jednotlivým důstojníkům odpovědným za bezpečné proplutí lodí flotily. Na pomoc hydrografům přišli jako už tolikrát v minulosti občané a místní rybáři. Zničené navigační znaky a bóje byly s jejich pomocí rychle nahrazeny provizorními a díky tomu byla záhy plavební dráha vyměřena nejen do Černigova, ale až k ústí Dněpru. K cíli přesunu jak první vyplul oddíl Peskova a Dokukinův oddíl minolovných člunů. Lodě se ke Kyjevu blížily v době, kdy Němci u Žitomiru zaútočili směrem na Kyjev a přepravy na Dněpru tak byly pod stálým dohledem německého letectva. To se usilovně snažilo přesuny sovětských vojsk i lodí zmařit a také zničit nejen mosty, ale i veškeré přepravní prostředky použitelné k plavbě přes řeku.

U velitele 1. ukrajinského frontu generála Vatutina bylo dohodnuto, že DnVF bude přezimovat od prosince do března a pak přejde k aktivní činnosti. Led ale přišel ve třiačtyřicátém roce na Dněpr už na počátku listopadu, kdy ještě nebyly všechny lodě ani v Černigově. Jejich přeplavba tak byla značně ztížena příbřežním ledem a houstnoucími poli silných ker. Až 30. listopadu byly na místě všechny lodě; posádky malých plavidel mohly být rozmístěny v domcích okolních vesnic a zbytek i se štábem flotily se přesunul do Kyjeva vybraného za hlavní základnu DnVF.

Přípravy na boj

V polovině února roku 1944 měla DnVF i s posilami ve stavu okolo 3 000 osob a opět předbíháme, když řekneme, že v květnu 1944 už to byl dvojnásobek. Ale v únoru ještě nebylo dokončeno zformování 2. brigády obrněných člunů – nebyly další tolik potřebné lodě; 3. minolovná brigáda na tom byla podobně a ta měla přitom vyplout jako první s úkolem vyčistit plavební dráhu. Dněpr byl navíc kromě zbytků mostů a vraků lodí zamořen stejně jako předtím Volha nesčíslným množstvím min. Bylo tedy nezbytné nasadit desítky minolovných člunů a spolu s nimi mnoho pomocných plavidel z místních zdrojů. Podle zkušeností Volžské vojenské říční flotily byla řeka rozdělena na bojové sektory, z nichž každý byl svěřen jednomu z pěti oddílů 3. minolovné brigády. Po usilovné několikatýdenní práci minérů, která začala okamžitě po začátku jarního ledochodu, bylo provedeno kontrolní odminování, které prokázalo, že na Dněpru už miny nejsou. Přesto se minolovné čluny mnohokrát vracely na už vyčištěné úseky řeky, které bylo potřeba prověřit po hlášení civilních pozorovatelů. Ti však bohužel kvůli nezkušenosti považovali za miny skoro všechno, co v řece uviděli nezvyklého a varovali tedy před plavbou hlavně lodníky civilního provozu na řece. To neobyčejně ztěžovalo obvyklý lodní provoz i vojenské dodávky.

V průběhu února 1944 byla flotila převedena do působnosti 2. běloruského frontu. Jedna brigáda pod vedením Ljalka vyplula ihned po odchodu hlavní části ledů po Desně do Černigova a přes Dněpr na Pripjať, kde se soustředila u Mozyru. Další lodě zakotvily po ukončení přeplavby v nedalekém ústí řeky Ptič. Poblíž vsi Zagoriny bylo v té době umístěno záložní velitelství DnVF, ve kterém bylo několik hydrografů, náčelník operačního oddělení Kolčin se skupinou spojařů a řada štábních pracovníků.

Boje začínají

Počátek dubna znamenal sloučení 1. a 2. běloruského frontu do Běloruského frontu, kterému velel K. K. Rokossovskij. První úkol, který od něho DnVF dostala, byla palebná podpora křídla 61. armády u řeky Pripjať. Velení DnVF tam 2. dubna dokonce vysadila nevelký desant průzkumníků. Flotila nebyla v té době ještě stále dost silná – z přibližně stovky lodí bylo jen 16 obrněných člunů a jedna plovoucí baterie námořních dalekonosných děl ráže 100 mm. Velitel flotily na to nadřízenému poukázal a stěžoval si na malou mobilitu sebe sama i svých zástupců. Rokossovskij nejenže ihned nechal Grigorjevovi přidělit nový willys místo jeho téměř nepojízdného trofejního osobního opla, ale poslal do generálního štábu ostrý a rezolutně formulovaný požadavek na přednostní přidělení obrněných člunů pro DnVF. Až do léta se flotila vlastně zabývala neustálou podporou činností civilní plavby a jen zřídka docházelo k tomu, že její obrněné čluny zasypaly palbou děl a velkorážních kulometů německá vojska provádějící výpady proti útvarům 61. armády. Lodě flotily byly v době přípravy operací Běloruského frontu na dvou přítocích Dněpru: Ljalkova 1. brigáda na Pripjati a  Mitinova 2. brigáda na Berezině. Tam bylo rozvinuto i záložní velitelské stanoviště DnVF a u městečka Rěčiny pak bylo hlavní VS flotily na nově opravené štábní lodi KAMANIN. Byla to nevelká osobní paroloď, která proležela od počátku války tři roky na dně řeky a po usilovné práci se z ní stalo přes zimu pohodlné VS vybavené početnými spojovacími prostředky. Lodi velel nadporučík N. M. Bajťuljan. 1. brigáda kryla na Ptiči a Pripjati styk mezi 61. a 65. armádou. Dubnové boje místního významu se vyznačovaly nepříliš velkou urputností, ale byly to přesto první větší boje DnVF. Běloruský front se dalšími opatřeními STAVKY přijatými kvůli reorganizaci útočných uskupení opět rozdělil, a to hned na tři – 1., 2. a 3. běloruský front. Flotila pak 6. dubna 1944 přešla do operační podřízenosti velitele 1. běloruského frontu.

Přítoky Dněpru se těm volžským vůbec nepodobají. Šířka Pripjati jen zřídka dosahuje 100 metrů. Ale i tady se ukázala užitečnou schopnost obrněných člunů přepravovat na svých palubách výsadek nebo techniku menších rozměrů. Obrněné čluny nazývala pozemní vojska říčními tanky. Měly stejné dělové věže, ale bohužel daleko slabší pancéřování trupu. To chránilo jen před střepinami a střelami malé ráže. Jejich benzinové motory snadno po průstřelu vzplály a na úzké řece se zalesněnými břehy se snadno mohly dostat do křížové palby mnoha zbraní. Flotila však na schopnost obrněných člunů prorazit obranou nepřítele podél řeky po dřívějších zkušenostech oprávněně spoléhala. Zbytek flotily byl tvořen čluny různého určení se zcela nepancéřovanými trupy a s tou nejlehčí výzbrojí. Lodě neměly kromě KAMANINA názvy a byla jim přidělena pouze čísla. Ale i přes svoji relativně vysokou průchodivost se lodě nedostaly úplně všude. Proto bylo velmi důležité vždy co nejlépe znát situaci na každém břehu, na každém úseku Bereziny a Pripjati včetně jejich přítoků. Do hydrografické služby byli zařazeni místní lodníci a rybáři, dokonale seznámení s vrtochy vodních toků v rozvodí. Uměli dokonce předpovídat změny stavů vody a změny plavební dráhy, která se stále mění ukládáním nánosů splavenin. Takové znalosti mají při přípravě operační činnosti na vodních tocích cenu zlata.

Nové lodě pro DnVF se na jaře spouštěly na vodu ne v Černigově, ale už v Kyjevě na hlavní základně DnVF. Na výcvik a sžití posádek s loďmi bylo času opravdu málo, ale po dlouhé zimě vyplněné převážně nudnou každodenní prací, péčí o lodě a teoretickou výukou chtěli všichni co nejdříve zasáhnout do boje. Dne 11. června nařídil velitel 1. běloruského frontu posílit stavy lodí na Berezině. DnVF měla těmito loďmi podporovat útok dvou střeleckých sborů a v rozkaze stálo doslova, že se musí po zahájení ústupu nepřítele k Bobrujsku aktivně účastnit jeho pronásledování. Ukončení příprav bylo stanoveno na 16. červen a kvůli tomu byly 1. a 2. brigáda vzájemně zaměněny. Ljalko byl jako velitel zkušenější a kromě toho měl i silnější jednotku, což ho předurčovalo k velení na hlavním směru útoku. Výměna působišť znamenala přeplout po Dněpru asi 700 km bez stálých navigačních znaků. Vysoká úroveň hladiny po silných deštích v červnu lodím jejich úkol ulehčila; 200 lodí plulo ve dne v noci oběma směry a lodě se dostaly do určených prostorů včas. Ljalko měl podporovat křídla 65. armády na pravém břehu Bereziny a 48. armády na levém.

DnVF podporuje operaci Bagration

Na jaře měla flotila v sestavě 10 obrněných dělových člunů BKA projektu 1125, šest člunů BKA projektu 1124, 10 strážních člunů SK, 40 říčních minolovek, 32 polokluzáků, dva protiletadlové oddíly automatických kanonů ráže 37 mm a plovoucí baterii č. 1220. Hlavní štáb vojenského námořnictva navíc v zimě zadal do výroby další plovoucí baterie ráže 100 mm a řadu dalších bojových plavidel, kromě jiného také velké dvoudělové obrněné čluny typu MBK. Ještě před začátkem plánovaného útoku radista na odposlechu zachytil hlášení německého pozorovacího letounu, který objevil soustředění obrněných člunů na kotvišti. Za dvacet minut toto místo napadly bombami čtyři desítky letounů Junkers 88, ale lodě byly díky odposlechu už několik kilometrů dále po řece, důkladně zamaskované pod větvemi pobřežní vegetace. Původní „maskování“ musel velitel DnVF při mimořádném hlášení s Ljalkem a dalšími důstojníky brigády ohodnotit zvýšeným hlasem jako hloupý nepořádek. Pripjať, na kterou byli předtím v 1. brigádě zvyklí, má hustou pobřežní vegetaci vytvářející jakýsi zelený tunel, pod kterým se lodě snadno skryly. Na Berezině bylo však třeba takové úseky pracně vyhledávat a ne se spokojit s pouhým přehozením pár kusů roztrhaných maskovacích sítí přes lodní trupy.

Nadešel 22. červen 1944. Tichá noc na 23. červen byla plná napětí a říční opary v chladnoucím nočním vzduchu zakrývaly lodě před vzdušným pozorováním z letadel, často shazujících silné osvětlovací pumy. Na úsvitu přešly do útoku 1. pobaltský, 2. a 3. běloruský front. Operace Bagration začala. 1. běloruský front přešel do útoku až o den později a v souladu s rozkazy jej lodě DnVF podpořily přesnou a hustou palbou lodních děl z předem vybraných palpostů. Palba trvala 75 minut a obrněné čluny 1. brigády vystřelily za tu dobu 1 330 granátů z děl 76 mm.Přestože dělostřelecká příprava byla tak důkladná, nepřítel zakopaný na říčních březích a opodál nich kladl silný odpor a pěchota, která byla bez tanků, postupovala doslova po metrech za cenu velkých ztrát. Nejhorší to bylo u městečka Zdudiči. Velení DnVF původně zamýšlelo provést menší výsadek u osady Vorobeň ihned po přiblížení pozemních jednotek po břehu, ale ukázala se naléhavá potřeba věci urychlit. Desant ve Zdudičích by dovolil rychleji prolomit hlavní pásmo nepřátelské obrany. Velitel spolupracujícího 105. střeleckého sboru generál Alexejev nový záměr schválil, ale uběhlo půl dne a pozemní vojska byla stále přibita k zemi. Uzly obrany jako Zdudiči a dále proti proudu Pariči se ukázaly být obzvláště tvrdým oříškem. Velitel 65. armády generál Batov požadoval jejich likvidaci silami 105. střeleckého sboru a současně žádal o urychlenou pomoc DnVF. Proto po setmění vzaly lodě DnVF na paluby pěší rotu pro vybojování předmostí a po ní měla následovat další rota jako posila. Napříč řeky však ležel silný zátaras z potopených loděk a břeven propletený ostnatým drátem. Proto vepředu pluly dva čluny s minéry, kteří měli zátaras, jak se vzápětí ukázalo zesílený ještě vpletenými ocelovými lany, prorazit. Po dalším podrobném průzkumu byly před zátarasem zjištěny desítky min a výbušné nástrahy. Naštěstí nad Berezinou hřměla neustálá kanonáda a tak se ocelová lana dala nepozorovaně přeřezat. Pak byly konce přeřezaných lan spuštěny po proudu, staženy loďmi ke břehu a vzniklou průrvou vyrazily vpřed čekající obrněné čluny s desantem na palubách. Při přibližování k městečku Zdudiči je Němci zpozorovali a zahájili palbu z děl, kulometů a minometů. Lodím to však nezabránilo pěchotu vysadit na břeh těsně pod městečkem, přičemž ničily přímou palbou děl zjištěné odpory. Po čtvrthodině se výsadek pevně uchytil a lodě jej nadále podporovaly palbou. Druhá rota následovala ještě před svítáním a následující rychlý útok Němce vyhnal z městečka.

Po proplutí dalšího úseku řeky musely minolovky svou činnost zopakovat – v plavební dráze se objevil druhý zátaras. I tam minéři uspěli v úsilí prorvat lodím cestu skrze podminované klády a kolejnice, takže obrněné čluny mohly pokračovat v plavbě k městečku Pariči. Tam měli Němci mostní přepravu, kterou měly lodě DnVF za úkol zničit. Po dvoudenní kanonádě působila plavba v takřka úplném tichu po Berezině oplývající zákruty přímo strašidelně. Průzkum bojem provedený dvěma obrněnými čluny však odhalil podél břehů postavení plná děl, dřevozemních objektů s kulomety a minometné palposty. Na jednom obrněném člunu byla hned na počátku boje zničena dělová věž a zabita obsluha kulometu, takže bylo zapotřebí útok důkladně připravit. Lodě se bez palby přiblížily k levobřežní vsi Bělčo, ale tam byly napadeny silnou palbou zakopaných nepřátelských děl. Proto obrněné čluny zaujaly palposty za zákrutem řeky a proti vsi byla rozvinuta dělostřelecká pozorovatelna. Palbou se postupně podařilo nepřátelské baterie umlčet, ale náboje do děl si lodě musely šetřit pro Pariči. Boj se protahoval a pozorovatelé hlásili, že po mostě tam proudí velké pěší jednotky s tanky a směřují do boku útočících sovětských jednotek. Bylo třeba spěchat. Nepřímou palbou z dálky se most zničit nepodařilo a obrněné čluny tedy dostaly rozkaz prorazit palebnou clonou a zaútočit na most v Paričích přímou palbou zblízka. Vpřed vyrazily tři čluny kryté umlčovací palbou druhého oddílu. Prostřední z nich, „44“, se stal cílem soustředěné palby a jeho věž byla několikrát zasažena; vznikl požár a jeho motory se zastavily. Provázen jiným obrněným člunem rozbitý „44“ už mimo palbu zakotvil u břehu, přeložil zásobu střeliva pro dělo zbývajícím člunům „42“ a „43“  a ty pokračovaly přes drobné škody v plavbě proti mostu. Když se lodě přiblížily, přeprava po mostě probíhala bez přestávky – tanky, tahače s děly, nákladní auta, pěchota v nepřetržitém sledu.

Ocelový most je těžké zničit granáty ráže 76 mm, ale velitel obrněného člunu Zelenko se rozhodl správně: když zničíme to, co po mostě jede, úkol bude splněn a po mostě nikdo neprojde. Proto ze vzdálenosti 400 – 500 metrů zahájil člun palbu tříštivotrhavou municí ráz na ráz po technice na mostě. Palba pokračovala až do vystřílení veškeré munice pro dělo. Výsledkem bylo 17 shořelých nákladních aut, 6 tahačů s děly, jeden hořící tank a asi dvě roty pěchoty rozprášené po obou předmostích. Člun „43“ zahájil palbu se zpožděním, ale také pálil, dokud měl munici. Němci v panice skákali do vody, kde je kosili kulometníci obrněných člunů a přeprava se zcela zastavila. Velitel přepadu Peskor měl však za to, že pokud je cílem most, tak musí být zničen, protože přeprava po něm se dá obnovit. Vyslal proto další tři obrněné čluny a ty už se přes ves Bělčo dostaly snadněji. Zbylo jim daleko více munice pro děla i kulomety a „45“ měl navíc odpalovací zařízení pro rakety RS-2, jejichž salva dopadla přímo mezi vojáky u mostu a techniku nahromadivší se u nájezdu na most. Vzhledem k malé vzdálenosti část z dvaceti střel nevybuchla, ale Němce to doslova rozprášilo. Obsluha německého samohybného děla stojícího opodál ale na člun vypálila granát, který přesně zasáhl kormidelnu. Kormidelník byl zabit a velitel smrtelně zraněn. Dělovod věže však rychle změnil cíl a dalším výstřelem samohybku zapálil. Nové zásahy ji pak i s osádkou zcela zničily. Přesně v tom okamžiku se ozval silný výbuch a část mostu spadla do řeky i se vším, co na něm bylo. Vybuchly raketové střely RS-2 zapadlé v požářišti, municí naložený vůz a následně také destrukční nálož na pilíři. Přeprava byla definitivně zničena a posádka v Paričích izolována. Pozemním vojskům to pak trvalo jen dvě a půl hodiny, než zpanikařivší Němce z města úplně vyhnaly.

Obrněný člun BKA s raketometem 8-M-8

Po akci se obrněné čluny věnovaly léčení utržených ran a posléze přišla i vyznamenání řády Rudého praporu za odvážnou, obětavou a skvěle provedenou akci. Při vyhodnocení akce byly učiněny následující závěry:

• lodě pluly velkou část trasy naslepo, chybí důkladný průzkum
• je třeba disponovat vlastní pěchotou k provádění výsadků, například k obsazení a krytí přeprav.

Flotila pak za tímto účelem využila chemické čety z vlastní sestavy – celkem 33 osob. Vzhledem k charakteru ozbrojeného střetnutí s hitlerovským Německem to byla volba bezpochyby dobrá.

Ráno 26. června zahájila Ljalkova brigáda pronásledování nepřítele v plném stavu a dobré kondici hlavně díky opravářům a týlařům. Ti dokázali poškozené lodě bez střeliva a PHM za několik hodin změnit zpět na bojeschopná vojenská plavidla. Další postup k Bobrujsku usnadnily lebr /tní lijáky, které zvedly hladinu Bereziny a mnohé překážky na plavební dráze bylo možno obeplout přes jindy mělké řečiště. Nové VS flotily bylo zřízeno ve vsi Koroljevskaja Sloboda na přístupech k Bobrujsku. Záměrem frontu bylo uskutečnit taktické výsadky a pomocí lodí DnVF zesílit kapacitu přepravy přes řeku tam, kam se zaostávající ženijní park pontonových mostů ještě nedostal kvůli rozbahněným cestám. Tak jedněm letní deště pomohly a druhým způsobily problémy. 

Flotila zřídila 27. června dělostřeleckou pozorovatelnu u vsi Poloněc. Odtud pozorovatelé řídili palbu na podporu jednotek útočících na Bobrujsk. Na samotnou přepravu velení DnVF vyčlenilo 12 hlídkových člunů, 6 obrněných člunů a 10 minolovek. Příštího dne flotila započala s převozy z levého na pravý břeh ve prospěch 48. armády genpor. P. L. Romaněnka. Šlo o 66 000 osob, 7 000 koní, několik stovek nákladních a osobních aut spolu s další technikou. K tomu účely byly využity také čerstvě ukořistěné německé motorové bárky a nákladní čluny bez vlastního pohonu – ty vlekly na laně za sebou minolovky. Obrněné čluny svázaly jejich posádky lany po dvou k sobě, na palubu položily dlouhé trámy a fošny a náklad byl pak odpovídající – na pár obrněnců se vešlo až 300 osob nebo baterie 76 mm kanonů a sto osob jejich obsluhy. Na takovém improvizovaném soulodí se daly převážet dokonce i houfnice ráže 122 mm, což předtím na jednom člunu samozřejmě nešlo. A koně přepravovaly posádky flotily po kozácku. K ocasu prvního koně uvázali jejich majitelé ohlávku dalšího koně a tak pospojovali celkem 10 až 12 koní. Ti šli v zástupu od břehu po dně a pak postupně klidně plavali na druhou stranu řeky. Ohlávka prvního koně přitom byla lodníky tažena na laně za zádí minolovky  a strojník dal motor na minimální rychlost vpřed. Kupodivu ani jeden jediný kůň z tisícovek takto přepravovaných přes Berezinu se nevzpouzel a vše šlo jako po drátku. Posádky sice nazvaly dvoudenní úsilí o přepravení jednotek 48. armády „povozničinou“, ale je třeba si uvědomit, že převezly sedm střeleckých divizí včetně posilových útvarů spolu s příslušnou technikou. Za činnost na Berezině dostala 1. brigáda  říčních lodí a 2. gardový oddíl obrněných člunů čestný název „Bobrujský“.

Na Petrikov a Turov

Na Pripjati bylo tou dobou zapotřebí podpořit útok 55. Mozyrské divize v obecném směru na Petrikov. Síly 2. brigády DnVF by na takový úkol bezpochyby nestačily a tak se na příkaz velení frontu všechny lodě urychleně přemístily z Bereziny na Pripjať. Ljalkova 1. brigáda a za ní i ostatní lodě si zopakovaly 700 km dlouhou přeplavbu tentokrát do prostoru Mozyr, kde se měla celá DnVF soustředit do 2. července. 2. brigáda mezitím vysadila dva taktické výsadky proti vsi Skrygalovo a pod Petrikovem i ve městě samém, přičemž je podporovala přesnou a silnou palbou zblízka. Německá 2. armáda vzhledem k proražení její obrany u Bobrujska do hloubky sestavy se ze svých obranných čar stahovala ve směru Minsk – Baranoviči a úkolem naší 61. armády bylo nedovolit její spořádaný ústup. S využitím prostředků a sil DnVF měla 61. armáda zahájit urychlené pronásledování Němců, srazit je rychlými údery z mezilehlých obranných postavení a zvýšit tak rychlost útoku celého frontu. 2. brigáda spolu s plovoucí dalekonosnou baterií 100 mm lodních kanonů podpořila 55. Mozyrskou divizi opravdu účinně. Náčelník štábu dělostřelectva divize pak poslal veliteli DnVF tento dopis:

Bývalá chemická četa flotily používaná nyní jako výsadek dokázala u vsi Skrygalovo odstranit na velkém úseku břehu miny a zátarasy a jako první útočná vlna za sebou strhla jednotky 107. střeleckého pluku tvořící hlavní síly výsadku. Po přidělení ženijní čety tato skupina svůj odvážný čin zopakovala u Petrikova, kde byly poté nasazeny hlavní síly 55. divize. 

Dne 1. července se VS flotily přemístilo do dobytého Petrikova. Dalšími postupnými úkoly flotily bylo proražení německé obranné linie a podpora útočících jednotek 89. střeleckého sboru ve směru útoku Chvojensk – Turov, poté měla přepravit 23. střeleckou divizi na levý břeh. Na cestě do tohoto prostoru bojové činnosti se nacházela velká vesnice Doroševiči, která svého času sloužila jako záložní manévrová základna Pinské říční flotily. Teď zde byl silný uzel německé obrany, který flotila musela vyřadit z boje, aby mohla pokračovat v plavbě. Lodě dostaly jako posilový desant školní rotu 55. střelecké divize. I s vojáky desantu samotné flotily to bylo okolo 200 lidí usazených na obrněných člunech, které byly doprovázeny dvěma rychlými motorovými čluny. Z minolovek si sebou desant vzal minéry pro případ, že by bylo nutné odstranit zátarasy na řece. Při noční plavbě ale lodě kvůli špatné práci průzkumu narazily v plavební dráze pár kilometrů před cílem na zbytky zničeného mostu, které bránily v dalším postupu po řece. Následovala klopotná dřina v chladné vodě, které nepřítel naštěstí nijak nebránil. Výsadek však bylo nutné v časové tísni provést asi 5 km od Doroševičů, odkud pokračovali vojáci výsadku do hloubi obrany Němců částečně skrytě, částečně jako průzkum bojem. Němci, jak se ukázalo, měli ve vsi asi dva pěší prapory posílené přiděleným dělostřelectvem a několika tanky. Nepřítel využil budov a zařízení malého říčního přístavu k důkladnému opevnění.
Námořníci zaútočili z východu a pěšáci z jihu. Prudký a neočekávaný útok donutil Němce ustoupit až na severní okraj vsi, odkud ale vzápětí podnikli silný protiútok. Výsadek v důsledku toho přešel do obrany, čtyři tanky zničil zápalnými lahvemi a svazky granátů a útočící pěchotu zahnal zpět díky podpůrné palbě lodí. Výsadek v týlu donutil Němce k tomu, aby se před útočícími jednotkami 55. divize urychleně stáhli a Doroševiči se staly 3. července novým VS flotily. Lodě pokračovaly proti proudu Pripjati už za účasti Ljalkovy 1. brigády právě dorazivší z Bereziny.

Operace Bagration úspěšně pokračuje

Postupně byla osvobozena města Borisov, Bobrujsk, Polock, Minsk. Při cestě na Chvojensk narazily lodě flotily na silně opevněné uzly obrany Němců ve vsích Kabačok a Laskoviči. 61. armáda nemohla kvůli nim postupovat vpřed podél řeky, protože jí hrozil silný úder do jinak nechráněného boku sestavy útočících vojsk. 23. střelecká divize tedy s pomocí DnVF vysadila na levý břeh jeden střelecký prapor a po obsazení předmostí u vsi Borky následovala prapor na palubách lodí DnVF celá divize s 5 000 vojáků, divizní týl a veškerá technika. Divize ihned vyrazila na Turov a 5. července bylo toto staroslavné město za podpory děl DnVF dobyto. Vojska se tím dostala na polovinu cesty k Pinsku. Tempo postupu útočících vojsk bylo pro týlové jednotky flotily přímo vražedné – v tom okamžiku měly lodě palivo tak nanejvýš na jeden den a jak bylo pravidlem, plná zásoba střeliva do děl 76 mm, tedy 160 kusů na každý obrněný člun, byla leckdy spotřebována v jednom jediném boji. Mobilní zásobovací lodní kolona a sklady včetně „říčních tramvají“ byly v neustálém pohybu, ale přesto si lodě flotily vyžádaly od pozemních vojsk dělostřeleckou munici do tankových děl obrněných člunů jen v jednom jediném případu. Dodaných 2 000 kusů bylo dostatečnou zárukou, že podpora útočícících jednotek bude průběžně zajišťována i nadále. Postup útočících vojsk byl tak úspěšný a rychlý, že u velitelství DnVF začal budit obavy. Průzkum řeky a jejích přítoků byl při takovémto tempu útoku prováděn jen občas a narychlo, přičemž tlak na vysoké tempo postupu byl od vyššího velení neustálý. Bylo třeba na maximum  zvýšit pozornost lodních posádek. Břehy řeky byly vysoké a hustě zalesněné, výhled z lodí byl velmi špatný a nenadálý útok mohl hrozit v každém okamžiku plavby. Německý ústup však v té době probíhal naštěstí nepříliš spořádaně a lodě se na delších úsecích mimo zastavěné oblasti s protivníkem střetly jen zřídka. Následujícím úkolem flotily bylo obsazení nebo zničení mostů. Německá vojska se stahovala směrem k Luninci, důležitému železničnímu uzlu, který byl také silně opevněn. Silniční most u městečka Ljachovskij a železniční most u stanice Pripjať sloužily v této fázi  za bojů k neustálým přesunům ustupujících vojsk nepřítele z pravého břehu řeky na levý. Útočící 61. armáda měla Luninec obejít a nezdržovat se čelním útokem proti takovému opevnění. Uskupení německých vojsk v Luninci, které bylo přes uvedené mosty navíc stále posilováno, vytvářelo stále větší hrozbu křídelního protiútoku a tím ohrožení samého týlu armády. Flotila proto obdržela prosbu (nikoliv rozkaz!) náčelníka štábu armády generálmajora Pulko-Dmitrijeva, zda by mohla prorazit německou obranu, mosty obsadit nezničené a udržet je do příchodu pozemních vojsk. Pokud by nebylo možné mosty udržet ani získat, měly být zničeny. V podvečer 7. července začala plovoucí baterie spolu s obrněnými čluny ostřelovat silniční most z palpostů v ústí řeky Goryň – přítoku Pripjati – ze vzdálenosti asi 10 km. Most se z této vzdálenosti nejen nedařilo zničit, ale ani poškodit natolik, aby jej protivník nemohl nadále využívat.Proto se po setmění daly obrněné čluny i plovoucí baterie do pohybu až do vzdálenosti necelých 5 km od mostu. Za rozednění byl uskutečněn pokus třemi obrněnými čluny prorazit k mostu za podpory palby všech ostatních plavidel. Obrněné čluny plnou rychlostí drze připluly až na vzdálenost 500 m od mostu, vystřelily dvě salvy kaťuší po dvaceti střelách RS-2 a zahájily rychlou palbu na most. Němci se z mostu okamžitě rozprchli do okolí, ale most zůstal stát. Jak vidno, sovětští mostaři při jeho stavbě bohužel odvedli dobrou práci. Za několik minut se na čluny obořilo německé dělostřelectvo a minomety z obou břehů současně. Kulomety obrněných člunů vbrzku zmlkly, jedna dělová věž začala hořet; na poslední chvíli se její posádce podařilo uhasit oheň, jinak by došlo k výbuchu střeliva a loď by zahynula. Obrněné čluny se rychle skryly za zákrut řeky mimo palbu, ale akce stála řadu mrtvých a raněných, čluny měly mnoho průstřelů a do trupů nabíraly vodu. Němci pak pokračovali v přesunu další pěší divize na levý břeh řeky. Lodě flotily se mnohokrát pokoušely palbou děl a Kaťuší přesuny mařit, ale nevedlo to ke kýženému výsledku. Přesto přitom nepřítel utrpěl takové ztráty, že město Luninec bez významnějších přísunů dalších sil 9. července padlo. Flotila předtím převezla na přístupy k mostu od řeky celý jeden pluk 397. střelecké divize. 2. brigáda za to dostala čerstvé čestné pojmenování „Luninecká“.

K Pinsku

Na řadu nyní přišel, jak jinak, Pinsk. Řeky Pripjať, Pina a Jaselda z něj učinily vynikající základnu bývalé Pinské říční flotily a také veledůležitý uzel obrany nepřítele. Pozemní vojska se mohla vzhledem ke konfiguraci terénu a toku řek přiblížit k Pinsku pouze z východu a severovýchodu, podél silnice a železniční tratě. Z ostatních směrů chránily přístupy k Pinsku pověstné hluboké bažiny. Po řece se k němu ale dalo přiblížit z jihu, tedy z německého týlu, což skýtalo značné operační možnosti a město by se dalo úspěšně dobýt. Flotila měla v té době ve svých dvou brigádách více než 90 plovoucích jednotek, z toho 21 obrněných člunů. Brzy však měla obdržet významnou posilu – dělostřelecký oddíl pěti nových plovoucích baterií. Ty měly však ještě před sebou cestu po vodě z Kyjeva v délce okolo 1 000 km. Pluly pomalu a brzy začalo být jasné, že pokud vůbec dorazí k bojům u města Pinsk, pak asi jen na poslední chvíli. Ale bez jejich dalekonosných námořních kanonů ráže 100 mm se o nějaké účinné podpoře vzdáleného výsadku nedalo ani hovořit.

Hlavní údery na Pinsk byly naplánovány z očekávaného směru – podél silnice a železniční trati s obejitím opevněného prostoru města Pinsk ze severu. Zaútočí 23. a 29. střelecká divize přepravené loďmi DnVF. Flotila navíc uskuteční výsadek z jihu silami dvou pluků 415. střelecké divize. Na přípravu činnosti zbyl štábu flotily ani ne celý jeden den. Před ránem dostali oba velitelé brigád konkrétní bojové rozkazy, současně s tím se velitel oddílu plovoucích baterií ohlásil štábu a sdělil, že na přiděleném palpostu bude včas. Všem na štábu spadl kámen se srdce. Z kotviště KAMANINA v ústí řeky Jaselda byl na řeku Pripjať výhled až na 3 km daleko podél toku. Když se v zákrutu řeky v čase mírně před očekávaným termínem objevilo všech pět nových plovoucích baterií, velitel flotily s celým svým štábem si spokojeně zamnuli ruce – plovoucí baterie přidaly flotile schopnost účinně ničit nepřítele na vzdálenost o mnoho převyšující 20 km. Následující den flotila strávila přípravami na boj a doplňováním všech druhů zásob z lodí týlové mobilní skupiny.

Útok na Pinsk vedla výsadková skupina flotily spolu s průzkumným oddílem rychlých motorových člunů a skupinou pro odminování a ničení zátarasů podporovaná šesti obrněnými čluny a všemi plovoucími bateriemi. Na úzké řece obvykle zvolilo velení flotily taktiku průběžného střídání obrněných člunů v boji. Trojka či čtyřka obrněných člunů vystřílela svou zásobu munice na nepřátelské cíle, mezerami mezi nimi proplula střídající skupina a plynule pokračovala v palbě na postřelované cíle. První skupina se mezitím pod ochranou palby stáhla k doplnění zásob a pokud šlo vše plynule a úspěšně, lodě celý taktický manévr po potřebné době zopakovaly. U pinského útoku však bylo výhodnější část lodí vyslat po jiné trase, neboť město bylo obklopeno řekami. Palebná síla flotily se tak mohla projevit naráz, i když některé trasy přesunu lodí přímo do města nevedly. Navíc nepřítel musel rozdělit své jednotky na jednotlivé směry obrany a jeho úsilí se tím naopak nutně muselo tříštit. Sedm obrněných člunů a pět člunů protiletadlové obrany se střeleckým plukem na palubách se muselo nepozorovaně dostat formou skrytého přesunu na vzdálenost asi 18 – 20 km do hloubi nepřátelské obranné sestavy, a to za tmy. Němci sice do hlubokých bažin okolo řeky žádná větší obranná zařízení ani jednotky nemohli rozmístit, ale hluk lodních motorů se úplně ztišit nedá.

Obrněný člun protiletadlové obrany

Několik kilometrů od vsi Lemeševiči, odkud desant vyplouval, umístili Němci do sousedící vsi Těrebin dělostřeleckou baterii. Velitel divize, do které vysazovaný pluk patřil, zajistil zničení baterie do půlnoci a jeho vojáci dokázali ves vyčistit od nepřítele. Další průzkum vesniček a osad podél Pripjati zajistili místní partyzáni. Dva obrněné čluny vysadily po jedné skupině partyzánů na podezřelé úseky, ti vše ve skrytu pročesali a bez hluku zlikvidovali rozmístěné německé pozorovací hlídky. Čtvrt hodiny po půlnoci vyrazily čluny se 700 vojáky 1326. střeleckého pluku vpřed. Noc byla velmi tmavá, bez hvězd i měsíce a všude vládlo ticho. S každou ze tří skupin lodí, vezoucích po praporu vojáků, byl na palubě vůdčí lodi partyzán – lodivod znalý místních poměrů. Ne všude byly podél řeky ty nejhlubší bažiny a na sušších úsecích s cestami se mohly objevit i nepřátelské tanky. Čluny plující kvůli tichu na malých obrátkách pomalu vpřed by byly ve světle osvětlovacích raket snadným cílem. 

Ze všeho nejdůležitější byla skrytost přesunu a z ní vyplývající moment překvapení. Okolo tří hodin ráno se podařilo desant úspěšně vysadit. Svoji zásluhu na tom měl také starý rybář, kterého průzkumná skupina nalezla při práci na řece. Ten jim nejen přesně ukázal, kde není břeh řeky vůbec chráněn, ale také jim sdělil, že vyjel na řeku proto, že Němci bránící jiné úseky touto dobou vždycky spí, takže je třeba si s akcí pospíšit. Obrněné čluny a jejich výsadek se tak dostaly přímo až do říčního přístavu, na jehož nezničená mola se desant vylodil. Němci v opodál vybudovaných pevnůstkách z trámů všechno zaspali – starý rybář se nikoli nadarmo zaručoval za správnost svých tvrzení vlastní hlavou. Palba nepřítele, zpočátku slabá a neorganizovaná, vypukla v plné síle až čtvrt hodiny po vylodění první vlny výsadku a tak byl do 40 minut na břehu celý střelecký pluk. Oddíl obrněných člunů dělostřelecké podpory měl své palposty asi 3km níže po proudu řeky a úspěšně zpracovával nepřátelské body odporu dělostřeleckými granáty díky pozorovatelům rozmístěným s radiostanicemi přímo ve městě uprostřed výsadku. Zásobovat v průběhu boje výsadek po řece nebylo nijak jednoduché a navíc další střelecký pluk, který se měl vylodit na podporu výsadku, byl přidělen s jednodenním zpožděním. Němci po počátečním šoku brzy přisunuli k říčnímu přístavu na podporu tanky a samohybná děla a pokusili se výsadek zahnat do řeky. V deset hodin dopoledne se pluk musel zakopat v městském parku sousedícím s říčním přístavem, přičemž veškeré přístupy k němu byly pod palbou německých baterií. To hrozilo těžkými následky. Když se ještě za denního světla pokusily síly narychlo sebraného posilového desantu vylodit, podařilo se to jen zčásti. Německá útočná děla pálící z malé vzdálenosti doslova rozstřílela dva obrněné čluny, „2“ a „92“, které klesly na mělčině u přístavu na dno. Protiútoky Němců za podpory tanků a samohybných děl následovaly jeden za druhým a bez alespoň takové malé posily, jaké se původnímu výsadku dostalo, by se jim mohlo podařit celý výsadek zlikvidovat nebo zahnat do řeky. Po celý 12. červenec flotila dělostřeleckou palbou a vysazováním menších desantů účinně pomáhala útoku 397. střelecké divize. Přesto se Němcům na opevněných kopcích podařilo držet svá postavení na pravém břehu Jaseldy, takže se jevilo nezbytným udělat všechno pro to, aby se výsadek v parku dokázal udržet ještě alespoň jeden další den do příchodu hlavních sil sboru, kterým bude pomáhat tím, že bude vázat značné síly nepřítele na sebe. Lodím se podařilo vyložit zásoby a munici pro výsadek asi 1 500 metrů od přístaviště na břeh chráněný před přímou palbou a pozorováním – dál se čluny skrze silnou palbu děl nemohly odvážit. Palba dalekonosných děl ráže 100 mm podpůrného odřadu ze vzdálenosti asi 10 km dopadala před pozice výsadku naštěstí tak přesně a hustě, že se skrze ni nepodařilo proniknout ani tankům, ani pěchotě nepřítele. V poledne 13. července už začínaly podpůrnému odřadu docházet zásoby munice a při pokusu o její dopravu byl německými protitankovými děly potopen další obrněný dělový člun BKA „303“. Další várka střeliva ještě nedorazila ani do Kyjeva a armáda náboje do 100 mm lodních děl neměla. Plovoucí baterie tedy začaly střelivem šetřit a jejich roli stále víc přebíraly obrněné čluny, do nichž mohla armáda dodat střelivo ráže 76 mm takřka v neomezeném množství ze svých vlastních zásob.

Na konci druhého dne bojů začal německý tlak na výsadek významnou měrou slábnout. Navíc se minolovným člunům dařilo dopravovat střelivo a zásoby pro výsadek také po Jaseldě. V noci na 14. červenec vyslala flotila výsadek v síle zesíleného praporu pěchoty do městečka Pinkoviči. Tento výsadek byl poslední takovou akcí na vodách běloruských řek. Dále už byla natolik mělká voda, že těžko proplouvaly i jen samotné ničím nezatěžované lodě. V půl páté ráno 14. července se jednotky 397. střelecké divize probojovaly do středu města Pinsk a spojily se s výsadky. Vyčleněné obrněné čluny flotily poté dostaly bojový úkol prorazit do vojenského přístavu v samotném městě Pinsk, kde byly shromážděny desítky nejrůznějších plavidel. Němcům se nesmělo podařit tyto lodě zničit. Přesto ale do vzduchu vyhodili všechna nábřežní zařízení přístavu – jeřáby, doky, sklady i kolejiště. Lodě naštěstí zůstaly celé, protože uprostřed jejich ničivé práce vyhnaly obrněné čluny Němce z přístavu soustředěnou palbou všech zbraní. Po obsazení města Pinsk se blíž ke frontě už lodě DnVF neměly šanci dostat. Podle údajů vojskového průzkumu Němci vyhodili do vzduchu před ústupem veškerá zdymadla a plavební komory kanálu Dněpr – Bug. Cesta dál na západ z běloruských řek už teď pro lodě nebyla možná.

Přípravy na Bug a Vislu

Jednotky 1. gardové tankové armády překročily 17. července řeku Bug a vstoupily na území okupovaného Polska. Velitel DnVF Grigorjev navrhl 24. července náčelníkovi štábu vojenského námořnictva kontradmirálovi Alafuzovovi navagonovat v Pinsku lodě 1. brigády a přesunout je na Vislu. V Dęblinu je pak měli spustit na vodu, druhou brigádu by naložili v Mozyru a spustili v Brestu na řeku Západní Bug. Brest byl dobyt 28. července a už 29. července provedly průzkumné odřady DnVF rekognoskaci terénu budoucích bojových akcí v okolí Dęblinu na Visle. Výsledky průzkumu nebyly vůbec potěšující. Na Bugu u Brestu byl v panujícím horkém létě neobyčejně nízký stav vody a u Dęblinu zase srázné břehy nedovolily položit vlečkové koleje pro spouštění lodí na vodu. Na pravém křídle frontu zase řeka Narew nabízela dobré podmínky pro plavbu lodí, ale pozemní jednotky se kvůli zuřivému odporu Němců k řece přes veškeré úsilí ne a ne probít. Velitel frontu přihlédl k celkové situaci a vydal rozkaz, aby flotila vyčkala se spouštěním na vodu ještě několik dnů, dokud se poměry na frontě u viselských předmostí neustálí. Desátého srpna tedy flotila vagonovala již s opravenými loďmi a měla spustit  plavidla na vodu na dolním toku Bugu mezi železničními stanicemi Małkina Górna a Tręblinka. Odtud bylo k Varšavě okolo 100 km a zhruba stejně k řece Narew po Bugu. V těchto místech tedy byla položena odbočná trať délky asi 1,5 km od hlavní tratě. Hned vedle provizorního přístaviště trčely z vody trosky zničeného mostu, které bylo nezbytné z plavební dráhy před vyplutím lodí odstranit. Za mostem pak začínaly mělčiny. Hydrografický průzkum flotily zjistil 93 písčitých a kamenitých mělčin v délce od 30 do 150 metrů jen od místa spuštění lodí na vodu k ústí řeky Narew. Vagonování lodí skončilo 25. srpna a poté padlo rozhodnutí přes veškeré vyskytnuvší se překážky provést lodě flotily přes Západní Bug k Narewu. Povolení k odjezdu ešalonů ale dostala flotila až ke dni 4. září – na železnici bylo mnoho přednostních přeprav západním směrem. Vlakové soupravy vždy vezly jeden ucelený takticko-organizační celek, který mohl ihned po příjezdu a spuštění na vodu zahájit přesun i se svojí organickou týlovou službou. Mezitím vypuklo 1. srpna ve Varšavě povstání, které mohlo při koordinovaném postupu se SSSR německé obraně vrazit nůž do zad. Ale to obě strany, jak polská, tak sovětská, nedokázaly z různých, převážně politických důvodů, udělat.

Na Západním Bugu pomohli jako už tolikrát předtím i potom vyřešit naše problémy místní rybáři. Hydromonitory na rozplavování písčin vodou měly z Kyjeva dorazit až bůhvíkdy. Rybáři doporučili vystavět podél kritických míst malé hrázky usměrňující a zrychlující tok řeky podél osy plavební dráhy. Tím způsobem se dají nánosové mělčiny rozplavovat vlastní silou řeky a současně se prohlubuje říční koryto v proudnici. Je to starodávný a mnohokrát osvědčený způsob práce, vyžadující ale dokonalou znalost řeky a jejích záludností. Dalšími činnostmi flotily bylo vykládání veškerého materiálu z obrněných člunů, hlavně nových dvouvěžových, na pramice anebo lehké čluny. Nové obrněné čluny se dvěma dělovými věžemi měly ponor o 30 cm větší než starší jednodělový typ a o to nesnadnější by bylo je přetahovat přes mělčiny.

Obrněný člun MBK projekt 186 - dvouvěžový, používaný také v příbřežních mořích

Za první tři dny po spuštění na vodu se 1. brigáda ani o metr nepohnula z místa. Ženisté byli plně vytíženi odstraňováním zbytků mostu, posádky manipulovaly s nákladem obrněných člunů a skupiny vyslané dopředu spolu s místními rybáři a obyvateli přilehlých vsí budovaly usměrňovací hrázky před nánosovými písčinami. První obrněný člun přetahovaný přes písčiny za mostem zabral vojákům celé čtyři hodiny vysilující práce. Člun obtížnou manipulaci přestál bez poškození dna nebo šroubů. Od protiletadlového dělostřelectva získali námořníci čtyři těžké dělostřelecké pásové tahače, další čtyři úplně novoučké vonící ještě barvou pak vyžebrali u týlařů a naložili na další ešalon. Tahače vlekly lodě v párovém zápřahu jako tažní koně – jeden byl na takovou práci slabý, musely se zapojit nejméně dva. U městečka Brok bylo dno pokryté ostrými kameny pod slabou vrstvou písku. Posádky si na tuto překážku vymyslely „živý tral“ – lidé šli bosky řečištěm přes kamení a varovali před najetím taženého člunu na ostré hroty balvanů. Původní nepříliš slibné tempo se tak s nabýváním rutiny a zkušeností pomalu zvyšovalo a také vystavěné rozmývací hrázky mohly déle pracovat, jak se předsunuté stavební skupiny vzdalovaly od konvoje pracně přetahovaných lodí dál a dál. Rychlost přesunu se z původního minima zvýšila až na průměrných šest km denně. Občas musely přijít ke slovu také trhaviny, zvlášť v místech, kde z vody vyčnívaly zbytky zničených mostů nebo tam, kde na dně ležely velké balvany a zužovaly koryto. Konečně také dorazily hydromonitory a rozplavování písčin již tak hrázkami narušených nabralo velmi slušné tempo. Havarijní čety mechaniků měly ale přese všechna tato opatření plné ruce práce hlavně po přetažení přes úseky, kde se lodě vlekly s pomocí tahačů. Zohýbané listy šroubů, zkřivené hřídele pohonu i pokřivené listy kormidel a občas i trhliny ve dně lodí se jim postaraly o plné vytížení dnem i nocí. Malé čluny 1. brigády pluly vepředu a problémy měly jen na opravdu nejmělčích místech. Proto ostatním plavidlům brzy zmizely daleko vepředu, ale bez obrněných člunů se na Narewu jim samotným nemohlo podařit bojovat. Štáb frontu dvakrát potvrdil termín rozvinutí sil DnVF na 15. říjen a protože problémy flotily s přesunem všichni na štábu znali, dodatečně přidělili DnVF ještě 53. „Slucký“ samostatný motorizovaný pontonový mostní prapor od 70. armády. Dvě stovky zkušených ženistů se při namáhavé práci na řece flotile opravdu hodily.

Vraťme se k hrázkám usměrňujícím proud řeky k rozmývání písčin. Nejlepším specialistou na tuto činnost byl válečný veterán – staršina I. P. Maljavin, který se dostal z Pinsku na Bug na zvláštní žádost velitele DnVF. Vousatý stařík slíbil vojáky naučit všechno, co sám tak dokonale znal. Proměřoval s nimi mnohokrát řeku, studoval víry na hladině a tok řeky z loďky i ze břehu a pak začali stavět hrázky. V průběhu stavby obvykle podle pozorování ještě Maljavin nařídil provést drobné úpravy. Mezi pozorovateli bylo zpočátku mnoho skeptiků. Po pár dnech činnosti prvních hrázek ale bylo jasné, že řeka začala usilovně pracovat pro lodě. Písčiny byly plynule prohlubovány zrychleným usměrněným proudem vody a plavební dráha byla za nějakou dobu volná. Maljavin s pomocí posádky rychlého motorového člunu řídil práci na několika úsecích řeky současně a vyměřoval přitom přesnou polohu dalších hrázek. Bylo jich z kůlů a proutí vyrobeno a nainstalováno více než 13 km! Ne všude se daly použít, ale jejich pomoc byla natolik vydatná, že se staly velmi často využívaným prostředkem na splavnění písčitých mělčin všech řek, co jimi jen říční flotily musely proplouvat. Maljavina poslali po ukončení přeplavby domů zvláštním letadlem U-2 ze štábu frontu a přímo po přistání jej vyznamenali řádem Rudé hvězdy.

Dne 15. října se 1. brigáda – jádro bojové síly flotily – soustředila podél linie fronty. Plovoucí baterie se přeplavily daleko snadněji, na první ponton naložili dělo a na další ponton uložili jeho těžký pancéřový štít. Dvoudělové obrněné čluny se kvůli velkému ponoru bohužel útočné operace zúčastnit nemohly, jak jejich posádky osobně zjistily po řadě marných pokusů na vlastní kůži. Oddíl protiletadlových člunů mohl díky nadvládě sovětského letectva ve vzduchu vyměnit svá děla 37 mm za rámová odpalovací zařízení pro rakety RS-2 – slavné Kaťuše. Začali jim říkat „minometné“ a několik dalších obrněných člunů bylo vybaveno zmenšenou verzí Kaťuší pro střely RS-2 namísto kulometných věžiček, které zmizely po pobytu člunů v kyjevských loděnicích.

Obrněný člun BKA s raketometem M-13-M1 a věží tanku T-28

Flotila byla posílena střeleckou jednotkou, dostala totiž tři čety samopalníků a baterii minometů 82 mm o celkovém počtu 260 vojáků. Všichni přišli z Volhy, kde po úplném odminování Volžská říční flotila zrušila své protiminové pozorovatelny. Rota přijela z Pinsku na autech k ústí Narewu a zle sočila na svůj úřední název „doprovodná rota“. Po jistém váhání jim velitel DnVF osobně sdělil, že to sice oficiálně není možné je přejmenovat na rotu námořní pěchoty, ale že budou stejně plnit úlohy námořní pěchoty, hlavně provádět desanty. To situaci u roty poněkud zklidnilo. Ještě před zahájením bojové činnosti Dněperské vojenské flotily byl její velitel V. V. Grigorjev povýšen do hodnosti kontradmirála především za dosavadní úspěchy flotily v boji a také za její výkony při přesunu z Bugu na Narew. Hlavní VS flotily bylo umístěno do obce Stare Łazy, předsunuté VS pak do vsi Śłęzany u ústí Narewu. Obzvláště důležitým místem z hlediska DnVF bylo předmostí za Narewem v prostoru města Sierock. Útok 65. armády z tohoto předmostí měl DnVF podporovat, což jim nařizoval rozkaz velitele frontu už 11. září. Od ústí Narewu k pevnosti Modlin na soutoku Bugu a Visly měla DnVF bojovat na styku dvou armád – 65. zprava a 70. zleva, tedy stejným způsobem jako na Pripjati.

Pod Sierockem se řeka už nazývá Bugo-Narew, hlavně místními obyvateli, zřejmě proto, že se prakticky nedá říci, zda se Bug vlévá do Narewu nebo je tomu naopak. Obě řeky se pak v jednom korytě valí polskou rovinou k Visle. Tok této řeky je krátký a široký, dostatečně hluboký. DnVF na něm bojovou činností strávila mnohem delší dobu, než kdokoliv předpokládal. Od samého počátku bylo jasné, že obě brigády DnVF se na krátký Bugo-Narew nevejdou současně. Řešení bylo jasné a padlo vzápětí: vytvořeny budou dva sledy, které se v průběhu bojové činnosti budou střídat, popřípadě vzájemně vytvářet zálohu bojujícího sledu. 1. brigáda připlula v čele, měla tedy více času na seznámení se s terénem a sousedy a proto dostala přednost. Zahájit bojovou činnost na Bugo-Narewu měla právě ona. Předtím ale hydrografická služba co nejpodrobněji prozkoumala situaci na toku řeky.

Druhým úkolem průzkumu bylo zjistit a zaznamenat palposty a opevnění v okolí řeky. To se pochopitelně muselo alespoň částečně provádět za světla kvůli orientačním bodům a proto také taková činnost neunikla německým jednotkám. Hydrografové tak byli takřka neustále pod silnou nepřátelskou palbou. Do průzkumu byl mimo jiné nasazen také rychlý motorový člun podporovaný palbou dvou obrněných člunů zamaskovaných za zákrutem řeky. Svou drzostí zaskočil Němce natolik, že asi pět minut nezahájili palbu, i když člun plul klikatě po hladině řeky vysokou rychlostí směrem k nim a místy se přibližoval ke břehům až na dvacet metrů. Naráz ale spustily z mnoha míst kulomety a minomety. Člun prováděl prudké obraty a po hladině doslova tančil, ale chvílemi se zdálo, že každou chvilku natrvalo zmizí mezi sloupy vody od vybuchujících granátů. Obrněné čluny jej ihned začaly krýt přesnou umlčovací palbou a zakrátko člun přistál u břehu v místě, kde byl armádní polní lazaret. Všichni čtyři z posádky člunu přežili, i když velitel hydrografů poručík Sigin byl těžce raněn a jeho zástupce jen o něco méně nebezpečně, člun doplul s poškozeným kormidlem a několika desítkami otvorů po střepinách a kulkách. Po podání hlášení poručík Sigin odevzdal své náčrty přítomnému veliteli brigády a asi po dvou hodinách pobytu v lazaretu skonal. Jím zjištěný stav koryta řeky poskytoval hodně látky k úvahám, jak bojovat. Hloubka poblíže Sierocku byla tak malá, že obrněné čluny s ponorem okolo 70 cm se tam nedostanou. Flotila tedy následně zformovala dva menší oddíly plavidel s malým ponorem do 50 cm. V jejich sestavě byly minometné čluny s Kaťušemi, běžné hlídkové čluny a také dva malé obrněné čluny BKM - také značeny jako SKB (БКМ – бронированный катeр малый, CKБ – Сторожевой катер бронированный) sovětské výroby původně z Pinské říční flotily, které jejich vlastní posádky potopily u Kyjeva v roce 1941, když se nemohly stáhnout na vlastní území a uniknout tak útočícím Němcům. Opravárenské čety DnVF je postupně vyzdvihly, opravily a přezbrojily. Čluny dostaly do trupu velkorážný dvojkulomet DŠK ráže 12,7 mm a kulomet Maxim byl ve chráněné věžičce. Posádce sedmi osob velel staršina a až dosud měly na běloruských řekách jen pomocnou roli. Teď dostaly malé obrněné čluny čísel „36“ a „37“ hlavní úlohu v přímé podpoře pěchoty. Byly to jediné opancéřované lodní jednotky, které mohly ve skupině lodí s malým ponorem zblízka umlčovat palebná postavení nepřítele poblíž vodního toku.

Obrněné čluny typu D na Dněpru v roce 1935 - původní provedení
se dvěma kulomety 7,62 mm - ve věžičce a v záďové nástavbě

Na Bugo-Narewu

Armády pravého křídla frontu přešly do útoku 19. října. Plovoucí baterie a obrněné čluny flotily se dělostřelecké přípravy u Sierocku zúčastnily plnou svou silou – vypálily na stanovené cíle více než 1 500 granátů ráže 100 mm a 76 mm. Po zahájení útoku 46. střeleckého sboru jej lodě flotily podporovaly dva dny dělostřeleckou palbou. Poté přišla vhodná chvíle pro nasazení lodí s malým ponorem do boje. 13 člunů vyrazilo pod ochrannou palbou obrněných člunů a plovoucích baterií k ústí Narewu a po všem, co se jen pohnulo okolo řeky, pálily usilovně ze všech zbraní. Ke slovu tak přišly jak Kaťuše, tak kulomety všech ráží. Odpor silných jednotek nepřítele v Sierocku však ještě nebyl zlomen a některé nepřátelské palposty na březích řeky postupně ožívaly, načež začaly palbou bránit přesunu sil střelecké divize přepravované z levého břehu na pravý. Čtyři hodiny po prvním výpadu bylo na rozkaz velitele sboru třeba jej zopakovat. Velitel skupiny lodí ale rychle rozpoznal měnící se situaci – Němci se začínají urychleně stahovat, protože se bojí obklíčení. Vybral proto přímo ve městě vhodné místo a rozhodl se pomoci útočícím jednotkám z protilehlé strany města, tedy od jihu. Na palubách člunů bylo něco přes stovku lidí. Třetina se jich po vyzbrojení pěchotními zbraněmi zformovala do výsadku. Na člunech bylo při bojích na řekách vždy po ruce dostatek ručních zbraní pro případ odražení nenadálého útoku zblízka. Úkolem výsadku bylo prorazit co nejdále do města vstříc útočícím vojskům za podpory lodní palby. Malý oddíl s překvapením zaútočil a úspěšně obsadil v týlu ustupujícího nepřítele několik městských bloků. Na zvonici v nejvyšším bodě města pak vztyčili vlajku vojenského námořnictva SSSR. V průběhu bojů se pak spojili s pozemními vojsky a večer byl Sierock úplně vyčištěn od Němců.

První boj znamenal pro flotilu nejen úspěchy, ale i ztrátu dvou rychlých motorových člunů na přístupech k městu, způsobenou zásahy min. Posádky byly oslabeny o jednoho mrtvého a pět raněných, pokud nevezmeme v úvahu asi dvacet natolik lehce raněných, že se po obvázání okamžitě vrátili zpět do boje. Byl to mimo jakoukoliv pochybnost důsledek toho, že posádky flotily využívaly často momentu překvapení a rychle postupovaly vpřed, aby nepříteli nedovolily se vzpamatovat. Kupodivu se to stalo u desantů spíše pravidlem, než výjimkou. Na Pripjati se třicítka vojáků bývalé chemické čety vylodila na břeh a boj dokončila úplně beze ztrát dokonce třikrát. Od Sierocku k Visle je to po řece kvůli meandrům asi 40 km, po souši daleko méně. Postup vpřed zde byl ale opravdu pomalý a svrchovaně obtížný. Němci využívali předem vybudovaných obranných postavení a v hojné míře vyráželi do protiútoků, čímž se jim dařilo za relativně malých vlastních ztrát dlouho udržovat takřka každou obrannou linii. Dalším uzlem obrany po Sierocku byla starobylá pevnost Zęgrze. Flotila musela k útoku na ni přepravit celý 47. střelecký sbor. V noci na 21. říjen pomáhala při násilném přechodu Bugo-Narewu 71. střelecké divizi, přičemž její obrněné čluny a plovoucí baterie kryly palbou výsadek sboru a jeho postup až k silnici Sierock – Zęgrze. Po zkušenostech nabytých na Berezině tento úkol flotila zvládla bez větších problémů. Přeprava sboru s neúplnými stavy jednotek začala ve čtyři hodiny ráno. Sbor měl při předchozích útocích velké ztráty a dostal jen malé doplňky početního stavu jednotek. Zato zásob měl sbor sebou opravdu velké množství. Na konci dne už jednotky sboru útočily s podporou děl flotily přímo na Zęgrze a velitel sboru si od flotily nejednou vyžádal zvýšení palebné podpory, která i tak byla dost silná. Lodě i plovoucí baterie často měnily palposty podle toho, jak vojska postupovala do hloubi obrany. Kvůli četným mělčinám musely přitom posádky lodí vypínat motory, aby lodní šrouby nepřišly k úhoně a tak musely tlačit své lodě kupředu rukama. Na úsvitu dalšího dne lodě s malým ponorem včetně dvou malých obrněných člunů MBK zahájily znenadání na nepřítele palbu z velmi malé vzdálenosti na ty palposty, které bylo možno zničit přímou palbou jen od řeky. Obrněné čluny zůstaly ukryté za ostrůvky v řece a jejich palbu řídil vpřed vyslaný pozorovatel. Akce se uskutečnila současně s mohutným útokem ze souše a takový mistrně koordinovaný úder německá obrana nevydržela. Posádka Zęgrze začala ze svých opevnění kvapně ustupovat. Přesto každý kilometr postupu i nadále vyžadoval vedení úporného boje a odpor nepřítele na obou březích Bugo-Narewu postupně narůstal. Posádky DnVF měly v sestavách útočících vojsk na obou březích své dělostřelecké pozorovatele řídící podpůrnou palbu. Řeka byla postupně hlubší a hlubší, což lodím umožňovalo častěji a rychleji měnit palposty.

Když vojska 70. armády narazila na silný uzel obrany v osadě Komornica, už měli všichni dopředu ujasněné úkoly. 96. střelecký sbor požádal DnVF, ta nasadila do desantu svou doprovodnou rotu a za ní pak posily z řad vojsk sboru. Bohužel se všechno zhatilo hned na počátku. Na úsvitu 25. října vysadily lodě desant omylem ne do týlu zákopového systému obrany nepřítele, ale na křídlo vlastních jednotek přiléhající k řece. Tragické důsledky to kupodivu nemělo, vysazená doprovodná rota jen znatelně posílila na břehu rozmístěný střelecký prapor, který byl na opravdu malých stavech mužstva. Původní úkoly se tedy splnit nedaly a vinu na tom měl bezpochyby velitel „roty námořní pěchoty“ se svou nedostatečnou přípravou akce, přehnaným sebevědomím a pocitem provádění rutinní činnosti.

Boje u Komornice se tak protáhly oproti předpokladu o další tři dny. Ukázalo se nezbytným vysadit další dva desanty a ze všech sil je podpořit dělostřeleckou palbou flotily. Doprovodná rota se pak vrátila od střeleckého pluku s velkou chválou od jeho velitelského sboru. To zachránilo jejího fanfarónského velitele od dalších sankcí, které by ho jinak bezpochyby za jeho činnost při nepovedeném desantu očekávaly. Tentýž den jednotky pravobřežního 47. střeleckého sboru dobyly Izbicu a za neutuchávajících silných protiútoků německých jednotek dosáhly pevnosti Dębe ležící u řeky. I tam měla DnVF spoustu práce. Plněním požadavků na palebnou podporu útočících a často i německým protiútokům se bránících vojsk byly celodenně zavalovány všechny lodě 1. brigády i všechny plovoucí baterie. Následoval rozkaz velitele frontu přejít ke dni 29. října v prostoru meziříčí Západního Bugu a Visly k úporné obraně. Tento rozkaz byl vydán na nátlak Žukova, který to později zdůvodňoval potřebou uchránit síly sovětských vojsk až do dalšího přechodu do útoku, který bude samozřejmě následovat až poté, co opět shromáždí dost lidských zdrojů a materiálu. Takže se navzdory tomu, že mohli postupovat alespoň na části směru útoku dále vpřed, zastavili všichni před Vislou, za kterou už 15. září dokázali vytvořit varšavské předmostí.

První zimní ledochod v půli prosince i plný zámrz řek přinutily velení DnVF lodě zazimovat v předem zvolených zátokách Bugu. Plovoucí baterie díky dalekému dostřelu mohly i z takovýchto míst zasahovat účinně cíle nejen na předním okraji obrany nepřítele, ale i v její hloubce. Důstojníci flotily se ihned pustili do studia veškerých materiálů o řekách v povodí Odry. Nikdo z celé flotily nepochyboval o tom, že se na německé a polské řeky jejich lodě dostanou, zvláště ne potom, co zvládly mělčiny a ostatní nástrahy na Bugu. Jen neúnavné plovoucí baterie nadále ostřelovaly obranu nepřítele do hloubky díky dalekému dostřelu jejich námořních kanonů po celou zimu. Útok do hloubi Německa se mohl rozvinout bleskově a přitom už v době, kdy lodě DnVF budou ještě na svých zimovištích. Posádky se do jara jako obvykle musely zabývat opravami a údržbou plavidel, stejně tak i bojovou přípravou a cvičeními. Nezbývalo než trpně vyčkávat, co přinese budoucnost. Zásadní otázkou zůstávalo, kde bude fronta v okamžiku, kdy nastane jarní ledochod.

Sovětské vojenské flotily:

• Amurská vojenská flotila
• Azovská vojenská flotila, část I. – 1941-1942
• Azovská vojenská flotila, část II. – 1943-1945
• Čudská vojenská flotila a Ilmeňský říční oddíl
• Dněperská vojenská flotila, část I. – 1941-1944 (právě čtete)
• Dněperská vojenská flotila, část II. – 1945
• Dunajská vojenská flotila
• Kaspická vojenská flotila
• Ladožská vojenská flotila
• Oněžská vojenská flotila
• Pinská vojenská flotila
• Volžská vojenská flotila

Prameny

• Ammon, G. A .: Bojevaja letopis Vojenno-morskogo flota 1941-1942, Moskva 1992 
• Platonov, A. V.: Sovětskije monitory, kanoněrskije lodki i broněkatěra, Sankt-Petěrburg, 2004 
• Pejčoch, I., Novák, Z., Hájek, T.: Válečné lodě díl 4 – Druhá světová válka, Naše vojsko Praha, 1993 
• Hrbek, Ivan, Hrbek, Jaroslav: Loďstva států účastnících se druhé světové války, Naše vojsko Praha, 1994, ISBN 80-206-0245-3
• Ačkalov, V. I., Pavlovič, N. B.: Soviet Naval Operations in the Great Patriotic War 1941-1945, Naval Institute Press, 1981 
• Kuzněcov, Nikolaj Gerasimovič: Paměti vzrušené doby, Orbis Praha, 1971
• Grigorjev, Vissarion Vissarionovič: I korabli šturmovali Berlin, Vojennoje izdatělstvo Moskva, 1984 
• Mordvinov, R. N., Vjuněnko, N. P.: Vojennyje flotilii v Velikoj Otěčestvěnnoj vojně, Vojennoje izdatělstvo Moskva, 1957 
• Kolťukov, A. A.: Fronty, floty, armii, flotilii pěrioda Vělikoj Otěčestvěnnoj vojny 1941-1945 gg. Spravočnik.  Moskva, Kučkovo polje 2003 
• Černikov, I. I.: Enciklopedija rěčnogo flota, Izdatělstvo Poligon, 2004 
• časopis Modělist - Konstruktor
• http://moremhod.info/index.php?option=com_content&view=article&id=48&Itemid=28

Fotografie pocházejí z volně přístupných zdrojů nebo z pramenů výše uvedených. Děkuji kolegovi Skalickému za významnou pomoc při úpravě a ilustrování článku.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials  in question qualifies as fair use under United States copyright law."