Amurská vojenská flotila SSSR

Tato říční flotila bývalého Sovětského svazu má dlouhou a zajímavou historii plnou bojů a zvratů. Už od samého počátku se říční flotila na Dálném východě spojila pevnými pouty s pozemními jednotkami, v jejichž prospěch svou činnost prováděla a takovéto úkoly a cíle výcviku jí zůstaly po celou dobu její existence. Z tohoto úhlu pohledu je nezbytné uvádět při popisování historie vývoje flotily na Amuru také celkový vývoj situace na přilehlých pozemních bojištích, protože flotila do nich byla tak či onak vždy zapojena.

Vznik flotily na Amuru

Řeka, či spíše veletok Amur (mongolsky Chara-Muren, čínsky Hei-lun-tiang) vzniká na soutoku řek Šilka a Arguň. Tvoří velkou část hranice mezi Čínou a Ruskem a po 2 828 km toku (se zdrojnicí Arguň dokonce 4 400 km) se vlévá do Sachalinského zálivu Ochotského moře. Na horním toku se Amur prodírá úzkými údolími, za ústím přítoku Zeja se jeho šířka zvětšuje, aby byl při průchodu pohořím Malý Chingan znovu sevřen úbočími hor. Po jejich opuštění se rozlévá do velké šíře a vytváří mnoho ostrovů a slepých ramen. Na jaře má Amur vody méně, v létě silně stoupá. Amur pravidelně zamrzá v listopadu, jarní ledochod začíná koncem dubna nebo začátkem května a tok řeky je splavný po celé své délce. Jeho hlavní vodnaté přítoky jsou zprava Sungari a Ussuri, zleva Zeja a Bureja.

Carským rozkazem byla v souvislosti s postupným dobýváním a zabezpečováním Sibiře a Dálného východu zformována takzvaná Ochotská vojenská flotila, jejímž prvním velitelem se stal Grigorij Skorňakov–Pisarjev. Jejím hlavním úkolem byla ochrana rybolovu a hraniční čáry ruského carství probíhající podél mořského pobřeží a místy podél vodních toků. Měla jen trojici malých nákladních lodí ozbrojených spíše symbolicky. Až roku 1799 kontradmirál Ivan Fomin zformoval v Ochotsku skutečnou vojenskou flotilu, která zahrnovala tři fregaty, dvě korvety, škuner a několik menších hlídkových člunů. Flotila prováděla nejen hlídkovou službu, ale uskutečňovala spolu s úkolem ochrany obchodu a rybolovu řadu průzkumných misí a podrobně mapovala pobřeží. Ve městě Petropavlovsk Kamčatskij byla v roce 1849 zřízena pro lodě flotily základna, která byla velice špatně vybavená.

Proto byla flotila přesunuta o rok později na novou základnu ve městě Nikolajevsk na Amuru. První skutečně bojové zkušenosti získala flotila a její posádky v roce 1854 za Krymské války, kdy musela bránit Petropavlovsk Kamčatskij. O dva roky později byla Ochotská vojenská flotila přejmenována na Sibiřskou vojenskou flotilu. Na základě tzv. Pekingské smlouvy, která řešila problémy mezi Čínou a carským Ruskem ohledně stanovení vzájemných hranic, byly carskému Rusku v roce 1860 postoupeny čínské provincie, které carské Rusko nazvalo Vněšnaja Mančžurija (Внєшнaя Манчжурия) a Primorskij Kraj (Приморский Край). Tím se význam Sibiřské flotily dále zvýšil. Flotila obdržela z Baltské flotily velkou eskadru pod velením kontradmirála A. A. Popova. Ta v průběhu americké občanské války navštívila San Francisco a v roce 1865 se část eskadry vrátila na Balt. Po vybudování velkého přístavu s nezbytnými týlovými zařízeními se Sibiřská flotila stěhovala v roce 1871 do Vladivostoku a později začala využívat rovněž přístav a základnu v Port Arturu.

Na přelomu století nebyla Sibiřská flotila nijak preferována a sloužily v ní pouze nepočetné a nijak nové lodě. Měla ve svém stavu na základně v Port Arturu dva malé zastaralé křižníky, dva minové křižníky, pět dělových člunů a 12 malých zastaralých torpédových člunů na parní pohon, ve Vladivostoku pak jeden větší a tři menší křižníky doprovázené 10 torpédovkami. Amurská říční flotila zformovaná v roce 1900 měla v té době pouze ozbrojené obchodní lodě a byla považována za dočasnou výpomoc. Za rusko-japonské války flotila prováděla transporty vojenských jednotek a nákladu do Mandžuska ve prospěch vojsk generála Kuropatkina.

Od cara k bolševikům

Vojenská flotila hodná toho jména určená pro Amur byla prakticky zformována v roce 1906 až po prohrané rusko-japonské válce. Ruská ztráta téměř celé Tichooceánské eskadry znamenala, že ústí veletoku Amuru v Sachalinském zálivu Ochotského moře a Tatarský průliv zůstaly prakticky nekryté. Hranice poraženého carského Ruska jako taková neměla na Dálném východě po válce s Japonci nikde spolehlivou ochranu, tedy ani na Amuru a Ussuri. Bylo proto nutno vytvořit zcela novou silnou flotilu moderních lodí vyzbrojených děly, schopných plavby po řekách a pobřežních vodách u ústí Amuru do přilehlého moře, která by snížila nebezpečí jak ze strany moře, tak i souše. Jako základna pro nové lodě Amurské vojenské flotily byl zvolen Chabarovsk. Prozatím byla Amurská vojenská flotila v roce 1908 posílena několika menšími loďmi Sibiřské flotily a z operativního hlediska podřízena Přiamurskému vojenskému okruhu.

Tolik potřebné nové lodě – monitory třídy ŠKVAL – byly urychleným tempem stavěny v loděnicích Baltijskij zavod v Sankt-Petěrburgu, který vyhrál konkurs na tento typ lodí vypsaný námořnictvem, a v loděnicích Sormovo a po zkušebním zkompletování v rozebraném stavu přepraveny Transsibiřskou magistrálou na Dálný východ. V roce 1910 už měla Amurská vojenská flotila osm těchto silně opancéřovaných monitorů (dobový úřední název zněl věžové dělové čluny – башенные артиллерийские катера) poháněných dieselmotory, které byly toho času nejsilnějšími bojovými loďmi, které dotud dostala říční flotila kdekoliv na světě.

Současně to byly první hladinové lodě na světě, které měly pro hlavní pohon dieselmotory – byly to výrobky firmy Nobel Industrie Aktiebolaget. Počítalo se s nimi pro dlouhou a obtížnou službu a měly se pohybovat nejen po řekách dálnovýchodního říčního rozvodí, ale i v ústí řek a na moři v jejich blízkém okolí, například v Tatarském průlivu. Přesto byla část z nich vyřazena ze služby už v létech 1914–1915. Carské Rusko vzhledem ke své slabé průmyslové základně totiž nemělo dieselmotory pro své nově stavěné ponorky typu MORŽ na Černém moři, neboť jejich dodávka objednaná v Německu se pro vypuknutí války už neuskutečnila. Carští admirálové tento nedostatek obratem ruky vyřešili demontáží importovaných dieselmotorů amurských monitorů a jejich odvozem do Nikolajeva. Děla těchto lodí pak skončila v pobřežní obraně na Baltu nebo na jiných lodích a trupy lodí byly zakonzervovány. Je třeba v zájmu objektivity dodat, že ponorky MORŽ byly velice úspěšné a tato kanibalizující transakce s přesunem dieselmotorů se rozhodně vyplatila.

Část zbývajících vojenských lodí pak podlehla zkáze nebo byla poškozena v průběhu občanské války, která byla na Sibiři a Dálném východě obzvláště vleklá. V roce 1917 byla na řece Amur zformována bolševická flotila, která se aktivně zúčastnila bojů s japonskými intervenčními vojsky a jednotkami bílých, při nichž měla velké ztráty nejen plovoucích jednotek, ale i mužstva, které se ve velkém počtu zúčastnilo pozemních bojů. Peripetie vývoje celkové situace flotily na Amuru je dokonale ilustrována příkladem spletitého osudu monitoru VICHR, popsaného podrobně dále v textu.

V květnu 1920 byla vytvořena oficiální Amurská vojenská flotila s hlavní základnou ve městě Blagověščensk; později se flotila vrátila do Chabarovska. V prosinci roku 1921 byla Amurská flotila organizačně zařazena do tzv. Narodno-revoljucionnogo flota Dalněvostočnoj respubliki (Lidově-revoluční námořnictvo Dálnovýchodní republiky). Po odchodu interventů v listopadu roku 1922 byla na Dálném východě založena námořní jednotka pod názvem Morskije sily Dalněgo Vostoka (Námořní síly Dálného východu) a její velení převzal Leninem pověřený Ivan Kožanov. V září roku 1926 byl tento organizační svazek rozpuštěn a vzniklo samostatné říční vojenské loďstvo pod názvem Dálnovýchodní flotila (Dalněvostočnaja flotilia).

Opravujeme, předěláváme

Bylo nutno flotilu postupem času vybavit lépe, ale v té době nebylo ani peněz, ani kapacit nazbyt, a tak se hlavně opravovalo a předělávalo. V tomto směru nelze Sovětům upřít velkou vynalézavost, schopnost improvizace a umění vyjít s málem.

Monitor SVERDLOV (dříve URAGAN) třídy ŠKVAL v původním provedení s osmi kanony 120 mm

Tak například z monitoru ČIČERIN (dříve VICHR – ВИХР) třídy ŠKVAL (ШКВАЛ), který byl ze shora uvedených důvodů od podzimu roku 1914 bez dieselmotorů a výzbroje, se po opravách a improvizované přestavbě stala plovoucí základna hydroplánů nazvaná AMUR (АМУР), která musela být přepravována na místo určení vlečením, protože motory už jako plovoucí základna nikdy nedostala. Vyzbrojena byla dvěma kulomety jen pro odrážení případných útočníků. Přesto byla velmi užitečnou lodí a uplatnila se i v průběhu bojových akcí. Tak se také aktivně účastnila sovětsko-čínského ozbrojeného konfliktu v roce 1929. Starala se o hydroplány typu MR-1 patřící 68. samostatnému říčnímu leteckému oddílu Amurské vojenské flotily a na nedostatek práce si její posádka rozhodně stěžovat nemohla. Lodní nádrže původně sloužící na naftu pro lodní motory byly využívány pro letecký benzin a ubytovací kapacity této velmi užitečné přestavby umožňovaly posádkám hydroplánů předtím nepoznaný pocit pohodlí při odpočinku ve vlastních dvoumístných kajutách. Loď měla velmi zajímavou a složitou historii: byla do služby zařazena jako druhá po typové lodi ŠKVAL. 

Postavena byla v provizorní loděnici ve vsi Kukuj v okrese Sretinsk Čitinské gubernie v červnu roku 1909, do služby byla oficiálně zařazena 20. srpna 1910 a už 11. srpna 1914 byla postavena na kotviště, její výzbroj byla sňata a odvezena, její motory vymontovány a poslány na Černé moře do loděnic v Nikolajevě, kde byly namontovány do nově stavěných ponorek třídy MORŽ (МОРЖ). VICHR byl pak zakonzervován. Bolševická vláda na Dálném východě loď vzala do stavu své flotily 6. prosince 1917, japonští interventi ji v Chabarovsku dostali do rukou 7. září 1918, 17. února 1920 byla znovu zařazena do stavu bolševické flotily. Dne 21. prosince 1921 byla svou posádkou výbuchem nálože potopena v přístavu, aby se nedostala opět do rukou Japonců a bělogvardějců.

Na počátku roku 1927 byl trup vyzdvižen, opraven a loď byla určena pro potřeby Amurské vojenské flotily původně jako plovoucí sklad střeliva a nafty. Tento záměr se ale brzy změnil, neboť hydroplány 68. samostatného říčního leteckého oddílu měly na velice rozlehlém povodí Amuru problémy s opravami a provozem jako takovým. Letouny MR-1 neměly velký dolet a chyběla síť opravárenských zařízení a vybavených kotvišť. Proto padlo rozhodnutí VICHR předělat vlastními silami na plovoucí základnu – mateřskou loď hydroplánů, které měla ve své péči až čtyři letouny najednou. Dne 15. října 1928 byla upravená loď slavnostně převzata do operační služby a pokřtěna jménem AMUR. Motory neměla a tak ji na další kotviště musel vždy přivléci na tažném laně vždy ten monitor nebo dělový člun, který byl pověřen její ochranou.

Štábní trojka 68. samostatného říčního leteckého oddílu Amurské vojenské flotily. Velitel oddílu Eduard Martynovič Lucht první zleva

Posádka plovoucí základny hydroplánů AMUR na palubě v době volna

Loď vypadala přesně podle toho, že ji předělávali námořníci a letečtí technici vlastními silami a z materiálu, který měli v místě k dispozici. Kostra hangáru a dílenské nástavby byly z ocelových profilů a trubek, pokrytých vlnitým plechem a částečně i prkny, dílenské zařízení pocházelo zčásti z továren v Chabarovsku, dílem bylo staré carské ze železničních dílen Transsibiřské magistrály. Krasavice to v žádném případě nebyla, ale službu konala loď víc než dobrou. Letouny a jejich motory se daly opravovat pod střechou s lepším vybavením dílny a to nebylo v deštivých dnech vůbec špatné. Loď se stala náhradou za původní velké stany určené pro dílny a techniky; ti je pak opodál kotviště vždy rádi využívali jako prostorné, dobře větrané letní ubytování. Její kariéra pokračovala účastí na bojových operacích v prostoru konfliktu u Východočínské železnice v říjnu a listopadu roku 1929.

Plovoucí základna AMUR sloužící 68. samostatnému říčnímu leteckému oddílu Amurské vojenské flotily, vybavenému hydroplány MR-1, na kotvišti pod Chabarovskem

V roce 1933 v průběhu posilování a modernizace Amurské vojenské flotily padlo nové rozhodnutí leningradské Admirality: loď se vrátí do pokud možno původního stavu a bude nadále využívána jako monitor. Do stavu flotily byla loď takto administrativně zařazena v únoru roku 1934 už pod novým jménem DALNĚVOSTOČNYJ KOMSOMOLEC (ДАЛЬНЕВОСТОЧНЫЙ КОМСОМОЛЕЦ), i když práce na opravách ještě ani nezačaly. Nezbytné projekční práce, zajištění potřebného materiálu, jeho doprava, generální oprava a vybavování novými zařízeními se protáhly na období od 13. října 1933 do 8. prosince 1939.

Hydroplán MR-1 roluje po hladině řeky Amur

Hlavní výzbroj staronového monitoru se přestavbou a generální opravou poněkud změnila: loď dostala do dvou původně dvoudělových věží na přídi a zádi v ose lodi po jednom lodním děle ráže 152 mm a další dvě dvoudělové boční věže děl ráže 120 mm byly proto kvůli dodržení výšky metacentra přepracovány na jednohlavňové. Ráže děl v bočních nových jednohlavňových věžích byla zaměněna ze 120 mm starých kanonů za novější sovětské 130 mm L/55. Tím se mohla svým dostřelem, hlavní výzbrojí a téměř i váhou salvy rovnat o mnoho větším moderním lodím potenciálního japonského protivníka. Navíc dostala nové dieselmotory sovětské výroby o celkovém výkonu 2 970 BHP, se kterými dosahovala rychlost až 16,5 uzlu. V roce 1939 pak jí přidali ještě jeden krátkohlavňový kanon ráže 76 mm L/30. Jedinou nevýhodou nového uspořádání hlavní dělostřelecké výzbroje byla nejednotná ráže děl, což sebou neslo nutnost skladovat více druhů munice než dříve. Tento stav se navíc zhoršoval s postupným dozbrojováním dalšími děly různé ráže, hlavně protiletadlovými.

Poslední významnější přestavbou této lodě bylo totiž sejmutí obou zastaralých krátkohlavňových kanonů 76 mm L/30 a čtyř kulometů 7,62 mm, naopak přidány byly dva PL poloautomatické kanony ráže 85 mm L/52, čtyři PL automatické kanony ráže 37 mm L/73 a šest PL automatických kanonů ráže 20 mm L/70 firmy Oerlikon. PL výzbroj se v té době zesilovala v oblasti Pacifiku na lodích všech válčících stran a jak je z uvedeného vidět, tak i u těch, kteří se na válečný střet s Japonci zatím jen připravovali. Loď v takové kondici byla samozřejmě více než schopna obvyklé operační činnosti a také se jí úspěšně účastnila ve své původní funkci i po celou Velkou vlasteneckou válku. Pak sloužila nadále jako bojové plavidlo až do roku 1953, i když už vyžadovala neustálé opravy. Následovalo to, co se dalo jednou očekávat – tedy odchod z aktivní služby do zálohy. V říjnu 1953 z ní po vyřazení ze stavu operační flotily byl udělán mobilní sklad paliva, náhradních dílů a munice. Po dlouhém a strastiplném osudu následoval její definitivní konec: 13. března 1958 byla loď kvůli velmi špatnému technickému stavu a beznadějné zastaralosti vyřazena ze stavu flotily úplně a předána ke sešrotování.

Nevelká Amurská vojenská flotila představovala ve své době reálnou bojovou sílu, což dokázaly její posádky i lodě při rozbití nepřátelské čínské Sungarijské říční flotily a také poskytováním dělostřelecké a týlové podpory pozemním jednotkám pohraničních vojsk. Plavba z Amuru na Sungari, boje u Laha-susu a Fu-jingu prokázaly, že i staré lodě s dobrými posádkami mohou podávat výborné výkony. Jak k tomu došlo?

Boje s Číňany v roce 1929

Spory sovětské vlády s Číňany o koncesi k využívání a správě Východočínské železnice (Sověti ji označovali jako KVŽD – КВЖД – Китайская Восточная Железная Дoрога) propojující Vladivostok s územím SSSR přes Mandžusko byly chronické a stále se opakující, ale vzestup vojenské moci Čankajškových sil po porážce komunistických povstalců v roce 1927 vedl Čankajška k názoru, že může na SSSR vyvíjet vojenský tlak, aby své požadavky stáhl. V létech 1928 a 1929 však jeho moc do Mandžuska nedosahovala a tak se kvůli tomu spojil s místními vojenskými vládci. Vojáci Mukdenské armády následně vyhnali sovětské úředníky a dělníky z prostor KVŽD a obsadili celou trať na čínském území. Zájmy Japonců a Sovětů se v tom okamžiku částečně překrývaly – Japonci chtěli sami Mandžusko obsadit a tudíž neměli podstatné námitky proti sovětské vojenské akci, která by provinciální mandžuskou armádu citelněji oslabila.

Vasilij Konstantinovič Bljucher

Sověti tedy připravili operaci původně na červenec a srpen 1929 a zformovali v části východní Sibiře zvláštní Dálnovýchodní armádu s velitelstvím v Chabarovsku. Velel jí sovětský komandarm V. K. Bljucher, který se v roce 1927 vrátil ze služebního zařazení v Číně. Zformovány byly dva zbrusu nové střelecké sbory – 18. sbor v Zabajkalském okruhu a 19. sbor v Přímořském okruhu. Nová armáda tak měla šest střeleckých divizí, dvě jízdní brigády a byla v plném výcviku, když mandžuská Mukdenská armáda s pomocí bělogvardějské 1. pěší divize napadla sovětská železniční zařízení a vstoupila na sovětské výsostné území. Rudá armáda však přesto spustila svůj dobře naplánovaný protiútok až na začátku podzimu.

Pěší vojsko mandžuského vojenského vládce Čang Cue-lina

Dne 12. října 1929 sovětské jednotky Dálnovýchodní armády podporované loďmi Amurské vojenské flotily a početným letectvem provedly výsadek na mandžuský břeh Amuru jižně od Chabarovska. Jednotky se vylodily opodál starých čínských pevností u Laha-susu v ústí řeky Sungari, kde současně sovětské letectvo, včetně letounů MR-1 patřících Amurské vojenské flotile a uskutečňujících průzkum i navádění bombardérů signály, napadlo bombami čínské dělové čluny Sungarské flotily pod velením admirála Šen Lie. Některé lodě byly letadly potopeny, zbývající většinou uprchly vzhůru po Sungari a několik dalších (šlo o původně ruské kolesové parníky předělané po jejich obsazení Číňany v roce 1917 na dělové čluny) se pokusilo klást sovětským jednotkám odpor. Dělové čluny a monitory Amurské flotily je po krátkém dělostřeleckém souboji poslaly všechny ke dnu. Následovalo vylodění druhé vlny sovětských jednotek proti hlavní pevnosti v Laha-susu, na kterou sovětské dělové čluny a monitory zaútočily prudkou a přesnou palbou. Nad pevností vbrzku zavlál bílý prapor a sovětské jednotky rychle postoupily k opevněnému městu Fu-jing (Fugdin), sídlu mandžuské vojenské moci.

Zbytky flotily admirála Šen Lie se shromáždily ve Fu-jingu a brzy bylo jasné, že bude zapotřebí druhého silného úderu, aby zbytky čínské sungarijské vojenské flotily byly definitivně zničeny. Sověti postupně přisunuli po řece Sungari za doprovodu válečných plavidel Amurské vojenské flotily dopravními loďmi kromě posilových jednotek také množství potřebných zásob a zformovali útočnou sestavu, zatímco se úspěšně bránili drobným výpadům čínských jednotek.

Mandžuská vojska při kopání zákopů – vojáci odpočívají, čínští dělníci kopou, důstojníci kontrolují

Samotný finální útok vedený 6. Chabarovským střeleckým plukem, který byl v týlu chráněn 4. Voločajevským střeleckým plukem, (v záloze byl ještě 5. Amurský střelecký pluk 2. Přímořské střelecké divize) podporovaný letecky a loďmi Amurské vojenské flotily byl zahájen 31. října. Ničivé ostřelování a bombardování postavení čínských vojsk a říčních lodí jak armádním dělostřelectvem a letectvem, tak loďmi Amurské vojenské flotily a vytrvalé útoky vln pěchoty vedly k tomu, že 3. listopadu už byl Fu-jing v sovětských rukou a zbytek říční flotily Číňanů na Sungari ležel na dně řeky. Mandžuské jednotky v okolí i ty, které město bránily, byly zcela rozdrceny. Vzápětí nato se veškeré sovětské jednotky a Amurská vojenská flotila stáhly na sovětské území.

Velitelství Přímořské letecké skupiny (Приморская авиационная группa), uprostřed náčelník štábu skupiny Lapin. Za vynikající výkony v bitvě u Mi-šan-fu byla skupina navržena na vyznamenání Řádem Rudého praporu

18. střelecký sbor uskutečnil v téže době velkou operaci v oblasti styku tří hranic – SSSR, Číny a Vnějšího Mongolska. Soustředění vojsk čínského maršála Čang Cue-lina ohrožovalo svými výpady úsek Východočínské železnice u Man-čou-li, a tak tři sovětské střelecké divize spolu s jednou jízdní brigádou překročily státní hranici SSSR, přeťaly železniční trať v prostoru mezi městy Da-lai-nor a Hai-la-er (Chailar) a rychlým manévrem se jim podařilo obklíčit téměř všechna vojska Čang Cue-lina v této oblasti. Pokusy donutit obklíčená vojska vyjednáváním a hrozbami k tomu, aby se vzdala, nevedly k úspěchu, a tak následovalo kratší období těžkých bojů za společné účasti tanků, střeleckých jednotek a dělostřelectva. Obklíčené uskupení čínských vojsk mělo těžké ztráty a posléze přece jen kapitulovalo, ale menší části mandžuských jednotek, převážně jezdeckých, se přesto podařilo ze sevření rychlým výpadem uniknout.

Slavnostní nástup 19. leteckého oddílu Dálnovýchodní armády. Oddíl je vyzbrojen letouny Polikarpov R-1, který byl údajně prvním vojenským letounem vyráběným v SSSR; byla to vlastně kopie letounu britské konstrukce DH-9 stejně jako jeho plováková verze hydroplán MR-1

V tutéž dobu 19. střelecký sbor po krátké dělostřelecké přípravě rozbil rychlým útokem soustředěné uskupení mandžuských vojsk u Mi-šan-fu poblíže jezera Chanka 150 km severně od Vladivostoku, ale velící generál sovětského uskupení dostal rozkaz rozprášené jednotky nepronásledovat, aby v průběhu takové akce nedošlo k nežádoucímu kontaktu s nedalekými japonskými vojsky nacházejícími se v této oblasti. S velkou pomocí letadel byl při této akci jediný prapor sovětských pěšáků schopen odrazit ve volném terénu protiútoky několika pluků čínské jízdy a sovětští piloti navíc zničili na zemi 5 čínských letadel typu Bréguet-19. Sovětské jednotky postoupily za deset dnů více než 330 km hluboko na čínské území a maršál Čang Cue-lin bez ohledu na přání ústřední čínské Čankajškovy vlády urychleně uzavřel se Sověty příměří. Poté se veškeré sovětské jednotky postupně ze všech sektorů stáhly zpět na své výsostné území. K 27. listopadu 1929 všechny operace skončily. Zničeno bylo uskupení 1. bělogvardějské pěší divize a Mukdenské armády - celkem asi 400 000 vojáků, sungarská říční flotila a jednotky opevněného prostoru. Po takovém výprasku čínské úřady podepsaly se SSSR 22. prosince 1929 mírovou smlouvu.

Přicházejí nové lodě a noví lidé

V roce 1930 měla tehdejší Amurská vojenská flotila pět bojeschopných monitorů, pět dělových člunů, několik minolovek a dalších člunů, plovoucí základnu AMUR – mateřskou loď hydroplánů a oddíl hydroplánů (pozemních dvouplošných typů R-1a, tedy vlastně kopie britského DH-9, se dvěma plováky místo kolového podvozku, čímž vznikl hydroplán MR-1). Za své výkony v bojích roku 1929 a úspěchy ve výcviku byla flotila v roce 1930 vyznamenána řádem Rudého praporu.

Od ledna 1931 se proto flotila nově nazývala Amurskaja Krasnoznaměnnaja vojennaja flotilija. Sověti se obranu Dálného východu rozhodli po invazi Japonců do Mandžuska v roce 1931 významně posílit, a tak 13. dubna 1932 vytvořili staronovou tzv. Tichooceánskou flotilu pod velením M. Viktorova. Amurská vojenská flotila však zůstávala nadále relativně samostatnou formací.

Monitor KRASNYJ VOSTOK

Roku 1932 postavily sovětské loděnice po dlouhých letech čekání pro vojenské říční flotily dva nově zkonstruované monitory třídy UDARNYJ. Představitele nové třídy – monitor UDARNYJ – dostala Dněperská vojenská flotila a sesterskou loď AKTIVNYJ poslalo velení námořnictva Amurské vojenské flotile.

Monitor třídy UDARNYJ

Na těchto nových lodích se sbíraly zkušenosti z provozu a školily posádky pro další monitory. Ty přišly záhy – po pouhých dvou letech byl roku 1934 postaven první ze šesti nových menších monitorů třídy ŽELEZŇAKOV. Lodě byly postupně zařazovány do služby až do roku 1939 a znamenaly pro říční flotily významnou posilu, neboť do té doby tvořily jejich hlavní výzbroj téměř výhradně jednotky postavené ještě za dob carského Ruska.

Obsluha a posádka hydroplánu MR-1 zavěšuje do podvěsu mezi plováky říční minu typu RYBKA s kontaktními rozněcovači, které pokládaly hydroplány do plavební dráhy nepřátelských lodí. Mina volně plula po proudu těsně pod hladinou a pomocný plovák, obvykle maskovaný jako kus plovoucího dřeva, ji udržoval v nastavené hloubce

Výměna starých lodních kotlů a parních strojů za dieselmotory na šesti dělových člunech třídy BĚDNOTA (БЕДНОТА) z doby carského Ruska byl jen začátek rozvoje flotily. Kromě toho, že v roce 1931 byly u Amurské říční vojenské flotily odkonzervovány a uvedeny do služby dva monitory a dělový člun, které byly dlouho v záloze, začaly se práce na modernizaci starších lodí všech flotil. V polovině třicátých let začala spolu s rozvojem těžkého průmyslu růst významným tempem stavba zcela nových typů lodí také pro vojenské říční flotily. Přírůstky zaznamenala nejen třída větších i menších monitorů, ale i ostatní typy. Do sériové výroby se dostávaly unikátní obrněné dělové čluny tříd BKA 1124, BKA 1125, využívající pro hlavní výzbroj tankových věží různých typů a další potřebné lodě. Od počátku čtyřicátých let začaly výzbroj říčních flotil postupně doplňovat velké obrněné dělové čluny typu MBK, které byly schopny i plavby po moři. Loděnice stavěly nové typy dřevěných minolovných člunů řady typů R, K a MSV, i když jich na potřebu flotil neustále bylo málo. Stejně tak byla spuštěna výroba nejmenších typů – strážních člunů vyzbrojených kulomety, kluzáků a menších motorových torpédových člunů typu Š 4 (Ш 4) nebo zdokonaleného typu G 5 (Г 5), které měly za původní vzor úspěšné italské typy MAS a byly využívány i v pobřežních vodách u ústí řek do moře.

Hlídkové čluny BKM vyzbrojené kulometem, v pozadí dva kolesové dělové čluny. Snímek pochází z Dněperské vojenské flotily z roku 1933

Sovětští lodní konstruktéři té doby, a nejen oni, spolupracovali s Italy poměrně často. Stačí připomenout využití prací italského konstruktéra Pugliese na zcela unikátním systému protitorpédové ochrany nových italských bitevních lodí třídy LITTORIO, které měly velký význam pro konstrukci prvních nových sovětských bitevních lodí třídy SOVĚTSKIJ SOJUZ nebo připravovaných bitevních křižníků třídy KRONŠTADT. Žádná z těchto sovětských lodí sice nikdy nebyla spuštěna na vodu, ale to byla otázka přetížených kapacit sovětských loděnic. Za války se pochopitelně lodě tohoto typu v SSSR z mnoha příčin už dokončit nemohly.

Služba na Amuru

Vraťme se však na veletok Amur, který byl za druhé světové války i přes napjatou situaci mezi SSSR a jejich sousedy na Dálném východě úspěšně využíván jako bezpečné výcvikové středisko nových posádek říčních flotil. Flotile byly svěřeny úseky Amuru na státní hranici v délce o hodně více než dva tisíce kilometrů, na Ussuri pluly lodě až do Imanu a obrana ústí Amuru flotile také patřila. To byla opravdu pořádná porce v té době převážně neobydlených břehů, jednotlivé vesnice a osady byly od sebe vzdálené i více než sto kilometrů. Proto v periodě splavnosti byla hlídková činnost flotily více než důležitá, ale také nesmírně náročná. Velení flotily úzce spolupracovalo s pohraničními vojsky NKVD střežícími státní hranici, která měla své vlastní hlídkové motorové čluny i letadla, a tak si občas navzájem vypomáhali opravárenskými kapacitami.

Po začátku tuhé zimy, která Amur spoutá každoročně ledem na více než šest měsíců, trávily posádky lodí své výcvikové dny obvykle v kasárnách. Jako typický příklad může sloužit posádka ve vesnici Permskoje. Kasárna tvořily dva velké kamenné domy s celkem více než třiceti místnostmi bez vodovodu; voda se vozila z Amuru v sudech i do dalších kasáren ještě ve čtyřicátém čtvrtém roce. Jedním z hlavních zaměstnání posádek bylo neustálé, denně se do úmoru opakující kácení stromů v tajze, jejich přibližování a sekání palivového dříví, kterého se každoročně spálila hlavně kvůli kruté a dlouhé sibiřské zimě obrovská množství.

Zásobování flotily potravinami bylo na počátku opravdu v plenkách, protože se téměř všechno potřebné vozilo z evropské části SSSR. Konzerv bylo minimum, převažovalo solené maso a nasolené ryby v sudech, protože chladírenských vagonů i konzervárenských kapacit byl v celém tehdejším SSSR velký nedostatek a to málo, co bylo k dispozici, bylo většinou využíváno pro účely vývozu, aby bylo možno získat tolik potřebné cizí valuty. Místní zdroje byly vzhledem k malé hustotě a nerozvinutému hospodářství velmi omezené, a to nejen u potravin, takže všechno bylo nutno zajišťovat centrálním zásobováním.

Po návštěvě lidového komisaře obrany K. J. Vorošilova na Amuru v roce 1931 dostala Amurská flotila do výbavy třicetisáhové rybářské sítě a nařízení, že je třeba utvořit tzv. lovecké a rybářské brigády. Ty měly za úkol zásobovat vojáky a lodní posádky čerstvým masem a protože v jejich řadách byli vždycky nějací ti místní zkušení lovci a rybáři, se zadáním se úspěšně vypořádávaly hned od počátku. Posádky se rychle naučily využívat nezměrné rybné bohatství dálněvýchodních řek a také zvěř žijící ve velkých množstvích v civilizací dosud téměř nedotčené tajze, která začínala hned za kasárnami.

Samozásobování lovem se stalo ne módou, ale nutností. Na jídelníčku se v kasárnách a na lodích objevily takové kulinářské speciality, jako maso zubrů, medvědů, zajíci, tetřevi a tetřívci, divočáci a z medvědího masa se vyráběly a udily dokonce místní speciální klobásy. Lososů nalovili rybáři flotily v Amuru vždycky tolik, že po nasolení stačily zásoby až do dalšího léta. Od místních pak kuchaři často kupovali v menších množstvích i čerstvou zeleninu a velmi ceněné ovoce, ze kterého si sami vyráběli v Rusku tolik oblíbené zavařeniny. Takovéto nadlepšení jídelníčku jim mohly standardní útvarové armádní kuchyně spolu s jejich strávníky jen závidět, vždyť v té době bylo v Rudé armádě zcela běžné podávat vojákům denně k jídlu obyčejnou kaši a masa a čerstvé zeleniny bylo vidět na jídelníčku jen málo.

Japonská hrozba

Po obsazení Mandžuska Japonci se zahraničně-politická situace v Poamuří citelně zhoršila a v důsledku toho začaly na Dálný východ přicházet posily a další nové jednotky. Na počátku se snažili jejich velitelé využívat kasárna Amurské vojenské flotily, tomu ale byl velmi brzy konec hlavně z kapacitních důvodů. Vojska spolupracující s flotilou proto bydlela ještě dlouho po svém příchodu na Dálný východ v zemljankách a plstí zateplených stanech.

Z Moskvy přišel na podzim roku 1931 příkaz využít také starý monitor potopený na Amuru za občanské války. Potápěči flotily spolu s posádkami opravárenských lodí jej tedy po namáhavých pracích v ledové podzimní vodě Amuru vyzdvihli ze dna řeky vlastními silami, celou zimu z něj na mraze odebírali a posléze s pomocí chabarovských závodů renovovali cenný materiál na opravy starých odkonzervovaných lodí. Kryté loděnice v místě nebyly a tak vše probíhalo pod širým nebem nebo nataženými plachtami velkých stanů.

V roce 1932 se začalo stavět na Dálném východě úplně nové město – Komsomolsk na Amuru. To bylo předurčeno stát se největším průmyslovým centrem kraje. Prostor pro něj vybrali v místech již zbourané vsi Permskoje, kde předtím stála také zimní kasárna posádek lodí Amurské vojenské flotily. A jen díky silným opancéřovaným bokům starého monitoru z carské doby, který byl přejmenován na LENIN, se na stavbu dostalo v první zimě rychle mizící palivo pro diesely stavebních strojů a otop. Na stavbě totiž hrozil úplný kolaps právě pro nedostatek nafty. Do nádrží monitoru se vešlo okolo dvou set tun, a tak si loď musela prorazit cestu z Chabarovska již poměrně silným, ale naštěstí stále ještě nekompaktním ledem v délce přes 250 km, aby svůj cenný náklad mohla přečerpat do prázdných nádrží na stavbě. Ještě horší byla zpáteční plavba, kdy led zesílil a začal vytvářet známé bariéry, kterým místní říkají smorozi. Posádka se s ledy potýkala čtyři dny a posléze úspěšně dorazila nazpátek do Chabarovska; po doplutí lodní strojní důstojník jen se smutkem zíral na zbytky toho, co byly předtím pevné bronzové lodní šrouby, než se rozlámaly o led. Život na Sibiři a Dálném východě nikdy nepatřil mezi snadné a jednoduché záležitosti.

Amurské vojenské flotile jedno období velel i známý F. S. Okťabrskij – pozdější vynikající admirál. Roku 1933 přišel do funkce náčelníka štábu flotily Alexandr Petrovič Kuprijanov, který předtím zastával vysokou funkci v Baltském loďstvu. Ten byl známý v celém vojenském námořnictvu jako výtečný taktik a tomuto svému umění měl za úkol vyučit nové velitele jak pro amurské lodě, tak i pro lodě ostatních říčních flotil, kteří se na Amuru školili. Poté, co v zimním období uskutečnil několik teoretických kursů v kasárnách, byl na jaře 1934 jmenován do funkce velitele nově zformované brigády monitorů a veškerou svou teoretickou výuku prověřil spolu s novými veliteli v praxi na lodích.

To vše už probíhalo pod dohledem nového velitele flotily, kterým byl v té době jmenován I. N. Kadackij-Rudněv na místo D. P. Isakova, jenž ještě dříve nahradil J. I. Ozolina. U Isakova se totiž přes jeho nesporné osobní kvality projevily ve velitelské činnosti velké potíže – Isakov byl námořní důstojník uvyklý řídit činnosti svazů lodí na širém moři a omezené prostory řeky i tak veliké, jakou je Amur, mu působily značné problémy. Nový velitel flotily před revolucí několik let velel za 1. světové války malé říční minolovce na Dunaji v propůjčené válečné hodnosti praporčíka a měl v té době pouze školu obchodního loďstva. Dokázal však získat dostatek zkušeností z bojů na řekách a po občanské válce si je dále doplnil studiem na námořní akademii.

Oba vysocí důstojníci do začátku Velké vlastenecké války nejenže dokonale vyškolili své vlastní podřízené, ale pro ostatní říční flotily dodali vynikající vzdělané velitele, jejichž přínos pro pozdější boje Dunajské, Dněperské, Volžské a Pinské vojenské flotily byl bezesporu velký. Jako školní flotila sice „Amurská“ vcelku pochopitelně oficiálně nefigurovala, ale přesto vyškolila celé generace úspěšných nástupců svých důstojníků a námořníků.

Od letní kampaně roku 1935 bylo u Amurské vojenské flotily z velké části zrušeno zimní ubytování lodních posádek v kasárnách; nejen kvůli již citovanému nedostatku místa pro všechny, ale hlavně proto, že na hranicích se neustále zvyšovalo napětí a docházelo k jejich častému narušování. Zimní soustředění posádek v několika málo místech prakticky znemožňovalo jejich případné operativní a rychlé nasazení v zimním období proti nepříteli na pozemní frontě, což mobilizační plány flotily předpokládaly. Současně bylo zapotřebí udržovat pohotovost lodí k palbě z děl, hlavně protiletadlových. Proto byly lodě nejrůznějším způsobem upravovány a zateplovány, aby zimní pobyt na jejich palubách za krutých místních mrazů nenarušil bojeschopnost posádek. Lodě byly rozestavěny na kotviště do mrtvých ramen a nastaly krušné zimní chvíle. Palubu lodí posádky posypaly silnou vrstvou pilin, na kterou tesaři položili stlučené fošny. Palubní poklopy na vstupech byly zakryty rozměrnými uzavíratelnými dveřními přístřešky z fošen a občas sloužily i jako místo pro výuku bojové přípravy. Je očividné, že takovéto podmínky nebyly právě ideální, ale posádky se i za zimních podmínek dlouhodobě neodloučily od svých lodí a bojových stanovišť, což mělo velký stmelující vliv na lidi a přispělo také k lepšímu obeznámení se s výzbrojí a strojním vybavením.

Japonci v té době projevovali úmysly přisvojit si na Amuru a Ussuri některé ostrovy patřící SSSR. Proto mimo jiné začali svoji Sungarijskou flotilu vybavovat silnými říčními bojovými plavidly, jejichž hlavními představiteli byly moderní rychlé říční dělové čluny s kanony ráže 120 a 76 mm, jakými byly například ATAKA nebo ATAMI či bývalý čínský JAT SEN. Proto vyvstala potřeba obzvláště dobře střežit exponované říční rameno Amuru, nazývané Kazakevičovo. To spojovalo Amur s Ussuri nedaleko ústí řeky Sungari. Proto tam byly odeslány na trvalou bojovou hlídku dva monitory, střežící rameno jak u vstupu, tak u výstupu. Měly nepřetržitou bojovou pohotovost druhého nejvyššího stupně a musely často ve dne i v noci manévrovat, aby si Japonci nemohli být jisti jejich stanovištěm. Lodě se střídaly zhruba po pěti až šesti týdnech, aby si posádky mohly užít svůj zasloužený odpočinek v relativním klidu v týlu.

Japonská taktika zneklidňování a provokování spočívala v tom, že jejich dělové čluny proplouvaly po Sungari s děly namířenými na sovětskou stranu a s prázdnými palubami jako při plné připravenosti k boji. Nějakou dobu manévrovaly na svém hraničním úseku řeky a pak některá z lodí plnou rychlostí zamířila jakoby přímo přes hranici. V posledním okamžiku se pak otočila a zamířila zpět do svých výsostných vod a dál po řece.

V létě roku 1936 procvičovala Amurská flotila po odchodu ledů od samého počátku splavnosti veletoku nové formy součinnosti s pozemními vojsky a letectvem Dálnovýchodního vojenského okruhu. Cvičení se pravidelně účastnil jeho tehdejší velitel komandarm V. K. Bljucher, který pro pobyt na lodích používal zvlášť pro něj ušitou námořnickou uniformu. Osobně prováděl rozbory průběhu cvičení a dohlížel na to, aby závěry z nich vyvozené se uplatňovaly v praxi.

O důležitosti, jakou sovětské vrchní velení přikládalo hranici na Amuru, svědčí mimo jiné také skutečnost, že monitor KRASNYJ VOSTOK plul v té době na rekognoskační plavbě po dolním toku Amuru pod osobní vlajkou tehdejšího náčelníka generálního štábu RKKA maršála A. I. Jegorova. Spolu s ním se na Amuru objevil i náčelník Hlavní politické správy RKKA J. B. Gamarnik a velitelé druhů vojsk, tedy jmenovitě velitel Vojenského letectva (VVS) J. I. Alksnis, velitel Vojenského námořnictva (VMF) V. M. Orlov, dále velitel Dálnovýchodního vojenského okruhu V. K. Bljucher a velitel Tichooceánského loďstva (TOF) M. V. Viktorov. Upevnění obrany Dálného východu zjevně leželo sovětskému vedení velice na srdci. Potřeby pevné obrany a možnosti disponovat v této oblasti dostatečně velkými vojenskými kapacitami se ukázaly brzy, při japonsko-sovětských konfliktech u jezera Chasan a později u Chalchyn-golu.

Červenec roku 1937 zastihl Amurskou flotilu ve zvýšené bojové pohotovosti kvůli zvyšujícímu se počtu drobných i větších provokací Japonců v ústí řeky Sungari. Když došlo v roce 1938 k událostem u jezera Chasan, ostraha hranice a plavby po Amuru se ještě znásobila. Další konflikt u řeky Chalchyn v létě roku 1939, který začal 11. května japonským útokem a skončil až v září, už znamenal střety zpočátku na úrovni divizí a sboru a končil na úrovni 1. armádní skupiny sovětských vojsk pod velením G. K. Žukova a 6. armády japonských vojsk pod velením generála Ógisu Rippo, a to úplnou porážkou Japonců, kteří byli nuceni požádat o příměří. Žukov zaútočil 19. srpna a svůj postup zastavil na mandžuských hranicích 31. srpna 1939. Dne 15. září podepsali v Moskvě Vjačeslav Molotov za SSSR a Togo Šigenori za Japonské císařství příměří, podle kterého se oba účastníci konfliktu vrátí na původní hranici a budou ji respektovat. Tento konflikt se tedy uzavřel ve dnech, kdy na západě Němci drtili Polsko a Rudá armáda končila přípravu na obsazení jeho východní části, kde se s Němci také ve shodě setkali na předem dohodnuté demarkační čáře.

Amurská flotila po celou dobu, po kterou pak 2. světová válka trvala, a to včetně období od 22. června roku 1941, kdy se SSSR stal jejím účastníkem, spolehlivě zajišťovala své operační i výcvikové úkoly, pomáhala pohraničním vojskům NKVD střežit sovětskou hranici na Dálném východě a jak již bylo dříve řečeno, stala se také školou nových posádek pro ty říční flotily, jež měly teprve s úspěšným postupem Rudé armády na západ znovu vzniknout na velkých i menších řekách evropské části SSSR v pásmech jejich činnosti, ale i pro stávající, jako například Volžskou.

Hlídkový a průzkumný letoun R-5 patřící pohraničním vojskům NKVD na Dálném východě. Povšimněte si označení na směrovce, které nosily letouny patřící NKVD

Příprava na válku proti Japonsku

Sovětský Hlavní stan vrchního velení zahájil od léta 1943 posilování svých vojsk na Dálném východě s perspektivou případné budoucí útočné operace. To se odrazilo i na stavech Amurské vojenské flotily. Začaly přicházet nové posádky a s nimi také postupně i nové lodě všech typů obrněných dělových člunů BK a MBK a další tolik potřebná plavidla. Byl zahájen neprodlený intenzivní výcvik nově přicházejících posádek i branců – budoucích „říčních námořníků“ a jejich seznamování s místními podmínkami na řekách Amur a Ussuri. Cvičné střelby lodí v letním období probíhaly co možná nejdále od státních hranic a nové posádky byly zařazovány do jednotlivých směn na stávajících lodích flotily mezi zkušené lodníky. U Přímořské skupiny vojsk byly vytvořeny a brzy i posíleny dva samostatné oddíly obrněných dělových člunů – Imanský a Chankajský na jezeře Chanka.

Obrněný člun MBK projektu 161 - těžší verze oproti typu Projekt 186 

Během roku 1944 byly na Dálném východě posilovány všechny druhy vojsk a generálním štábem byla vypracována předběžná studie ohledně konkrétního provedení strategické válečné operace proti Japonsku a s tím související studie logistického zabezpečení budoucích operací na tomto směru. Na Dálný východ bylo toho roku ze západu a vnitrozemských výcvikových středisek přesunuto po Transsibiřské železnici celkem 11 střeleckých divizí, mechanizovaný sbor a sedm dělostřeleckých pluků. Tím se v prosinci 1944 počet svazků zvýšil na ekvivalent 59 divizí.

V březnu 1945 vznikla Přímořská skupina vojsk zahrnující 1. armádu, 25. armádu, 35. armádu, 9. leteckou armádu a samostatný 10. mechanizovaný sbor. Zahájena byla rotace kádrů z východu na západ a zpět, aby se zvýšila úroveň bojových zkušeností velitelského sboru a specialistů jednotlivých zbraní. V roce 1945 se pak Přímořská skupina stala základem velitelství 1. Dálnovýchodního frontu.

Květen znamenal nejen ukončení války v Evropě, ale také další významné zvýšení stavů na Dálném východě na 49 divizí a 31 brigád. Počet živé síly dostoupil čísla 1 185 000 vojáků a námořníků, v jejichž výzbroji bylo mimo jiné 20 695 děl a minometů, 2 388 tanků a samohybných děl, 4 313 bojových letadel a 93 velkých bojových námořních lodí spolu s téměř dvěma stovkami bojových plavidel Amurské vojenské flotily. Těsně před zahájením útočných operací proti japonské Kvantungské armádě pak stavy dosáhly 1 557 725 vojáků, k dispozici vrchního velitele na Dálném východě maršála SSSR A. M. Vasiljevského stály tři mechanizované sbory, jeden tankový sbor, 70 střeleckých divizí, dvě motostřelecké divize, šest jezdeckých divizí včetně čtyř mongolských, dvě tankové divize, 31 samostatných střeleckých a tankových brigád a to vše vyzbrojeno 3 704 tanky, 1 852 samohybnými děly, 26 137 děly a minomety, 3 446 bojovými letouny a kromě toho na moři a řekách bylo v operační službě 178 000 námořníků s více než 500 bojovými loďmi a 1 549 bojovými letouny.

Torpédový letoun Boston s podvěšeným torpédem patřící Tichooceánskému loďstvu. Letoun pochází z dodávek v rámci spojenecké pomoci SSSR. Originální snímek je ze soukromých sbírek sovětského pilota–veterána

Spojenci měli dodat na základě sovětských požadavků z roku 1944, vycházejících z říjnové moskevské konference zástupců spojeneckých generálních štábů, na Dálný východ nejméně 860 140 tun různých potravin, 206 000 tun pohonných hmot a řadu dalších položek, mimo jiné také obrovské množství nákladních automobilů – dohodnuté minimum bylo 75 000 vozidel. Ty musely přijít loďmi přes Pacifik – z Evropy by je Sověti jedinou přetíženou železnicí nedovezli včas. 

Válka s Japonci se blíží

V době bojů s Japonci v roce 1945 měla Amurská vojenská flotila pod velením N. V. Antonova zabezpečovat převozy vojsk a nákladů, výsadky na nepřátelský břeh, všestrannou podporu při násilných přechodech řek Amur, Ussuri, Arguně a Sungari a měla se zúčastnit obsazení řady měst v Mandžusku. V rámci činnosti 2. dálnovýchodního frontu byly úkoly Amurské vojenské flotily spojeny s násilným překročením řek Amur a Ussuri s využitím jejich vyloďovacích plavidel a dělostřeleckých lodí na druhý, jižní břeh bráněný Japonci a dalším postupem sovětských vojsk 15. armády a 5. samostatného střeleckého sboru podél vodních toků nebo v dostřelu jejich děl.

Při zahájení útoku byly dělostřelectvem vyzbrojené lodě flotily zahrnuty do plánu palebné přípravy zabezpečujícího přechod řek a krytí vytvořených předmostí, ničení zjištěných nepřátelských opěrných bodů a podporu postupu do hloubky. Úvodní dělostřelecká příprava počítala s 30 minutami na řece Ussuri a 50 minutami na řece Amur, následná fáze přípravy měla trvat dalších 50 minut. Během druhé fáze se palba děl flotily i pozemních baterií měla soustředit na intenzivní pětiminutové palebné přepady nově zjištěných japonských opěrných bodů a následovat měl přenos palby do hloubky na podporu útočících jednotek. Podpora Amurské vojenské flotily byla zaměřena nejen na překročení řek Amur, Arguň a Ussuri, ale také na dovoz posil a materiálu a ochranu přeprav přes řeky. Po překročení Amuru bylo pak uloženo pokračovat ve vedení bojové činnosti na řece Sungari a úzce spolupracovat s jednotkami 15. armády při společném postupu na Charbin (Cha-er-pin). Na Arguni byly využity k převozu jednotek na druhý břeh také obojživelné automobily DUKW ze spojenecké pomoci, které se ukázaly jako vynikající pomocník na jinak těžko schůdných blátivých březích.

Terén okolo všech uvedených toků hlavně na mandžuské straně je silně bažinatý. Proto bylo nutno do takovéhoto terénu kromě samotné živé síly a její techniky včetně munice, pohonných hmot pro motorová vozidla a jiných zásob přepravit pontony, loďky, improvizované přepravní prostředky, spoustu ženijního pomocného materiálu na mostovky a haťové cesty. Na tom se rozhodující měrou podílela právě Amurská vojenská flotila. Ta dostala přiděleny také civilní trajekty, pontonová ženijní soulodí a menší motorové přívozy, které vykonaly velkou část potřebných převozů druhosledových a týlových jednotek na druhý břeh pod ochranou děl flotily.

Je samozřejmé, že u všech jednotek, které na Dálný východ přijížděly, byly také polní pekárny, lázně a kuchyně. Ty byly převážně na uhlí a dřevo, ale tyto druhy paliva na mandžuské straně k dispozici nejsou. Proto bylo nutné je zabezpečit dopředu. Pro zabezpečení vojsk například jen jediného – Zabajkalského – frontu palivovým dřevem jej bylo zapotřebí každodenně dovézt nejméně 50 železničních vagonů a ještě několik set nákladních aut. Stejné množství se tedy nutně muselo dostávat na území, které budou vojska dobývat. Další velká množství dřeva byla spotřebována na dřevozemní obranné objekty, sloužící jako východiska k vyražení jednotek do útoku.

Na úseku fronty, kde působila Amurská vojenská flotila, se to projevilo tak, že při jakémkoli odplutí k základnám kupříkladu pro naložení munice a opětovném návratu byly paluby bojových lodí zastavěny sáhy dřeva, bednami s municí, sudy s palivem a podobnými válečnými proprietami nezbytnými pro bezproblémový průběh postupu. Jen díky značné vzdušné převaze sovětského letectva bylo co děkovat za fakt, že lodě s takto sníženou schopností použít palubní výzbroj a zařízení a zmenšenou obratností i rychlostí plavby nebyly snadným cílem japonských letounů.

S 15. armádou

Jižní břeh Amuru poblíže soutoku se Sungari byl bráněn 134. pěší divizí generála Izekiho, který měl své velitelské stanoviště ve městě Ťia-mu-s’ a 14. oddílem obrany pohraničí obsazujícím tři opevněné prostory. Útok všech tří divizí 15. armády generála Mamonova byl zahájen hodinu po půlnoci 9. srpna 1945 přepravou průzkumných jednotek a předsunutých odřadů přes řeku Amur, přičemž panovalo tak špatné bouřlivé počasí s prudkým lijákem, že všechny velké ostrovy na řece byly obsazeny bez jediného výstřelu, aniž si Japonci čehokoliv povšimli. Jednotky 361. střelecké divize ve spolupráci s loďmi Amurské vojenské flotily obsadily před rozedněním stejně úspěšně i velký ostrov Tatar opodál soutoku řek Amur a Sungari.

V čase 0320 vyplul z prostoru nedaleko Chabarovska 1. prapor 630. střeleckého pluku na palubách 2. brigády říčních lodí Amurské vojenské flotily pod velením kapitána 1. stupně Tankeviče a napadl městečko Fun-ju-an, načež za jednu hodinu v bojích pronikl do středu obce silnou japonskou opevněnou linií. Z řeky byl prapor během útoku podporován palbou děl monitorů Dalněvostočnyj komsomolec a Svěrdlov spolu s dělovým člunem Proletarij. Dodatečnou palebnou podporu poskytovaly v případě potřeby 2. a 3. oddíl říčních minolovek Amurské vojenské flotily doprovázející dopravní parníky s druhou útočnou vlnou pluku. Ta pak na narušenou obranu Japonců prudce zaútočila o půl osmé ráno a vkrátku bylo celé městečko obsazeno. Jednotky pluku se v hustém dešti zakopaly a ženisté připravovali stálé přepraviště.

Nadále byl prováděn podél celé fronty průzkum Sungarského opevněného prostoru bojem a palbou. Díky hustému lijavci přestávajícímu pouze dočasně se jednomu střeleckému pluku 34. střelecké divize generála Kolomijce podařilo nepozorovaně řeku překročit, obsadit městečko Luo-pej asi 10 km od břehu a s takovouto základnou pokračovat v průzkumu japonských pozic podél břehu Amuru. Po překročení řeky čelními prapory všech divizí v noci na 10. srpna byla vytvořena předmostí, na která lodě Amurské vojenské flotily zahájily přepravu tanků na celkem devíti soulodích z pontonů typu SP-1 předem připravených ženisty. Soulodí mělo nosnost přibližně 60 tun a uneslo jeden T-34 a dva lehké T-26 nebo jeden T-34 a tři naložené pětitunky, popřípadě do šesti T-26 najednou. Při průměrné rychlosti plavby 8 km/hod. trvala přeprava jedné kompletní tankové brigády obvykle dva až tři dny.

Přeprava tanků v prostoru nedaleko Kuklevského kanálu se uskutečňovala kvůli špatné plánovací práci štábu s pouhými třemi soulodími místo plánovaných čtrnácti – zbývajících šest postupně převáželo na jiných úsecích nákladní auta s municí, cisterny s vodou a pohonnými hmotami nebo tanky ostatních jednotek. Proto přechod přes řeku trval tankové brigádě Potapova až čtyři dny, čímž došlo ke zpoždění celé akce. Kolona brigády složená z tanků a nákladních vozidel s děly a municí se třetí den operace natáhla na 200 km do délky. Na konci kolony byli pak týlaři a čelní jednotky tím pádem neustále měly málo pohonných hmot i munice a dokonce i jídla. Vzniklé potíže pak muselo řešit nadřízené velitelství, které vyčlenilo ze své dispozice určitý počet dopravních letounů typu Li-2; ty pak přivážely co nejblíže k čelu kolony tanků hlavně pohonné hmoty v sudech, aby kolona zůstala mobilní.

Amurská vojenská flotila dále přepravila s dělostřeleckou podporou svých monitorů SUNJATSEN, LENIN a KRASNYJ VOSTOK přes Amur poblíže města Tchung-tiang čelní jednotky 361. střelecké divize a ty po krátkém boji obsadily téměř všechny opevněné opěrné body kolem města. Monitory byly mnohokrát těžce zasaženy palbou Japonců a přesto se jim podařilo poskytnout výsadku opravdu účinnou palebnou podporu přímou palbou na nepřátelská hnízda odporu. K výsadku se záhy probojovaly po zničení Sungarského opevněného prostoru jednotky 388. střelecké divize a po připojení 171. tankové brigády uspořádala vojska sestavu pro postup podél Sungari. Pro pomalost postupu rozsáhlými mokřady, navíc silně zbobtnalými trvajícími dešti, byly na palubu lodí Amurské vojenské flotily naloděny čtyři střelecké prapory a ty byly po řece dovezeny až k městu Fu-ťin, kde se časně ráno dostaly na dohled od města.

Oddíl průzkumníků na jednom obrněném člunu 1. brigády říčních lodí kapitána 2. stupně V. A. Krinova však už v noci pronikl tajně do města a vysadil se na severním břehu, kde potichu zlikvidoval několik japonských obranných postavení. Další roty se vylodily o půl osmé ráno 11. srpna a s účinnou podporou lodních děl Amurské vojenské flotily zlikvidovaly předměstské body odporu japonské obrany. Město bylo přesně ve středu sestavy opevněného prostoru a tak na útočící jednotky dopadla silná palba z děl z okolních opevněných míst. Jejich pohyb byl na jeden den zcela zastaven a pokračoval až po příjezdu tanků, s jejichž pomocí bylo město pod účinnou umlčovací palbou lodí flotily dobyto.

Ve stejné době se jednotky Singšančenského opevněného rajonu vehementně bránily útoku 34. střelecké divize na pravém křídle armády a divize byla zuřivou palbou děl i pěchotních zbraní zastavena. Až po nasazení lodí 1. říční brigády dělových člunů Amurské vojenské flotily výsadky 361. divize sevřely opevnění ze dvou stran a Japonci museli ustoupit. U Ťia-mu-s’ se po sevření dosud dosti roztažené sestavy a přeskupení celé armády po přisunutí zásob daly jednotky 14. srpna opět do pohybu; po provedení dalších výsadků 83. střeleckého pluku ze dvou brigád lodí flotily podporovaných palbou lodních děl byla obrana prolomena a brzy se mandžuská 7. pěší brigáda tvořící jeho posádku vzdala. Jednotky 15. armády se pak rychle prohnaly za podpory děl Amurské vojenské flotily umlčujících ohniska odporu podél řeky až ke městu I-lan, kde se už podomácku zařídil výsadek 632. střeleckého pluku vyslaný v noci na některých rychlejších lodích flotily dopředu. Dne 19. srpna zde bylo zformováno sovětské velitelství, které mělo za úkol shromažďování veškerých válečných zajatců 15. armády. Následně se I-lan stal velkou týlovou zásobovací základnou zabezpečující další postup útočící armády.

15. armáda se valila údolím řeky Sungari podporována všemi přidělenými loďmi Amurské vojenské flotily až do 19. srpna, kdy se čelní výsadek na obrněných dělových člunech spojil v Charbinu s jednotkami 1. Dálnovýchodního frontu. 15. armáda spolu s Amurskou vojenskou flotilou tak urazily více než 700 km a po dobytí obsadily řadu měst a opevněných bodů, čímž byl v nařízeném termínu kompletně splněn obtížný úkol vyčistit přidělený operační prostor od nepřátelských vojsk.

Se samostatným 5. střeleckým sborem

5. samostatný střelecký sbor dostal své místo v bojové sestavě útočících vojsk na okraji levého křídla 2. Dálnovýchodního frontu v oblasti Bikinu s úkolem násilně překročit řeku Ussuri a poté postupovat do hloubky mandžuského území směrem na města Pao-čching a Po-li. Na levém břehu Ussuri Japonci vybudovali početné opěrné body Žaochenského opevněného prostoru, což přechod řeky značně komplikovalo. Průzkumné jednotky sboru tedy překročily řeku na palubách lodí 3. brigády říčních dělových člunů Amurské vojenské flotily a jelikož se jim nepodařilo prolomit obranu 135. pěší divize generála Hitomiho z chodu, 9. srpna před rozedněním se na japonskou obrannou sestavu sesypala dělostřelecká palebná příprava trvající půl hodiny nepřetržité palby a poté následovalo její soustředění na oživlé zjištěné opěrné body po dalších dvacet minut.

Hlavní síly 390. střelecké divize se pod touto palebnou clonou přepravily přes Ussuri a severně od města Žao-che vybudovaly velké předmostí. Bojové lodě flotily jej kryly palbou děl a přeprava dalších jednotek sboru probíhala na pontonových ženijních soulodích, nákladních člunech, menších loďkách i nafukovacích gumových člunech z amerických dodávek. Tanky 172. tankové brigády byly přepraveny čtyřmi soulodími o nosnosti 60 tun a dvěma o nosnosti 30 tun. To trvalo více než jeden celý den a přitom celý týl brigády s vozidly trénu musel zůstat na sovětském břehu.

Střelecké jednotky s podporou tanků a dělostřelecké palby lodí Amurské vojenské flotily večer 10. srpna dokončily obsazení města Žao-che i celého opevněného prostoru. Jednotky ustupující japonské 5. armády generálporučíka Noricune Šimizu mizely od hranic tak panicky rychle, že jejich zadní voje se při sebemenším objevení sovětských tanků dávaly na zběsilý útěk na všechny strany nebo se bez odporu vzdávaly. Po třídenním nepřetržitém dohánění nepřítele, kdy největší problémy byly s nedostatkem pitné vody a pohonných hmot, se nad ránem 14. srpna vojáci 172. tankové brigády a 390. střelecké divize vrhli na město Pao-čching, po krátkém odporu z něj Japonce vyhnali, pokračovali dál na Po-li a v patách za nimi se hnaly hlavní síly sboru. V průběhu 19. srpna se ve městě Po-li spojily jednotky 5. samostatného střeleckého sboru s jednotkami 35. armády od 1. Dálnovýchodního frontu.

Dvě divize a jedna brigáda zajaly 2 786 japonských a mandžuských vojáků, spolu s loďmi Amurské vojenské flotily vyčistily od nepřítele dolní tok řeky Ussuri a pronikly do hloubky zhruba 300 km. U Po-li dostaly jednotky sboru rozkaz svůj postup zastavit a svými vlastními silami zlikvidovat zbývající osamělé body odporu v meziříčí toků řek Ussuri a Mu-tan-ťiang.

S 2. armádou

Některé lodě Amurské vojenské flotily byly přiřazeny také ke 2. armádě generála M. F. Těrjochina stojícího proti japonskému generálovi Mikjó Uemurovi v čele jeho 4. samostatné armády. Úkol 2. armády zněl: násilně překročit za spolupráce lodí Amurské vojenské flotily řeku Amur v oblasti vsi Konstantinovka, po prolomení japonské obrany obsadit město Sun-wu. Dále pak pokračovat v postupu ve směru na jih přes Pej-an na Charbin.

Ráno 11. srpna se pod ochrannou clonou dělostřelecké palebné přípravy začaly přes Amur přepravovat průzkumné jednotky s úkolem vyřadit japonské opěrné body přímo na břehu řeky od Chej-che (Heihe) až ke Konstantinovce. V patách za nimi následovaly jednotky 369. střelecké divize u Blagověščenska a 3. a 12. střelecké divize u Konstantinovky. Pět dnů to trvalo, než se všechny jednotky obou úderných uskupení dostaly přes Amur na jižní stranu řeky obsazenou japonskými vojsky. Lodí a ostatních prostředků k překonání vodního toku bylo velice málo a pluly přes široký veletok relativně pomalu. Proto byly útočící jednotky nasazovány z chodu po částech tak, jak se jim podařilo po překročení řeky co nejrychleji se zformovat. Následkem pomalého tempa přesunu přes vodu se totiž generál Těrjochin obával, že jeho armáda nedokáže dodržet stanovené termíny postupu a mylně se přitom domníval, že oba japonské opevněné prostory byly dělostřeleckou palbou již vyřazeny. Proto postupné nasazování jednotek povolil, ba jej dokonce stále urychloval. Tím došlo k dalšímu drobení útočné síly a i když se ve stejné době 369. střelecké divizi podařilo s pomocí přidělené 258. tankové brigády ovládnout celý jižní břeh řeky, donutili tím jen předsunuté jednotky 135. japonské smíšené brigády k organizovanému ústupu do pevných obranných postavení Sachaljanského opevněného prostoru. Protože i u Blagověščenska překročily řeku jen menší oddíly, první útok na nenarušenou obranu obou opevněných prostorů skončil úplným zhroucením v silné japonské palbě z mnoha zbraní.

Dva následující dny muselo proto lodní dělostřelectvo, dělostřelectvo pozemních jednotek a letectvo, koordinované z jižního břehu obléhateli, zpracovávat japonskou obranu ohněm a ocelí. Teprve poté se 15. srpna podařilo 3. střelecké divizi prolomit obranu Sunwuského opevněného prostoru a Japonce odtud ve velké většině zahnat do hor Malý Chingan. Současně 74. tanková brigáda s posilovým střeleckým praporem na nákladních autech tento prostor obešla a jižně od něj přerušila jedinou komunikaci vedoucí od opevněného prostoru do Pej-anu, čímž padla do operačního obklíčení celá 123. pěší divize generálporučíka Kitazawy. Několik dalších japonských jednotek se podařilo zatlačit do Sachaljanského opevněného prostoru, kde postupně ztratily možnost manévru. Poté byly sevřeny 368. horským střeleckým plukem a plukem 369. střelecké divize a ostatní dva pluky této divize zablokovaly zbytky Japonců v Sunwuském opevněném prostoru.

Hlavní síly armády se pak zformovaly do dvou kolon postupujících mírně rozbíhavými směry – jedna na Pej-an a druhá na Nun-ťiang s měnícím se bočním rozestupem okolo 150 km. Za panujícího špatného počasí byl postup kolon velmi obtížný a tudíž značně pomalý, navíc se nákladní auta v hustém hlubokém blátě za tanky velmi opožďovala. Velitel armády musel kvůli tomu přidělit kolonám téměř všechny ženijní jednotky, které dostal k dispozici, aby cesty uváděly průběžně do sjízdného stavu, čímž by se armádní týl mohl konečně ujmout plnění svých povinností a začít bojujícím jednotkám plynuleji dodávat pohonné hmoty, munici, pitnou vodu a potraviny. Ke slovu přitom znovu muselo přijít i dopravní letectvo. Likvidace japonských jednotek rozptýlených na značné ploše byla obtížná a tak se jí ujmul velitel armády přímo. Po stlačení Japonců na menší plochu útoky tanků s výsadkem pěchoty dal příkaz přisunout veškeré dělostřelectvo armády a na dva dny nasadil také všechny dostupné bojové letouny. Bombjožka a ostřelování z děl trvalo do 18. srpna, kdy se nepřátelský odpor úplně zhroutil. V oblasti Sun-wu napočítali Sověti 17 061 zajatců, ale v oblasti Chej-čche se bojovalo až do 20. srpna, kdy tam 4 520 Japonců konečně také kapitulovalo. Už předtím 18. srpna ale oficiálně kapitulovalo kompletní velení Kvantungské armády. Setkání s vojsky Zabajkalského a 1. Dálnovýchodního frontu proběhlo u Charbinu 20. srpna.

Amurská vojenská flotila se ukázala v rukou dobrého velitele jako silná a obratná zbraň. Vojska, ke kterým byly přidělena, si její působení bez výjimky vysoce cenila. Největších bojových úspěchů dosáhla flotila u 15. armády generála Mamontova, kde byly také nasazeny její nejsilnější lodě a v největším počtu. Její činnost při vysazování desantů na břeh opodál opevněných měst a prostorů spolu s palebnou podporou vojsk a dopravou jednotek, zásob i techniky byla tou silou, co často dokázala nejen urychlit chod operace, ale přímo ovlivnit její úspěch. Hlavní zbraní a zásadním trumfem velení byla výkonná dělostřelecká výzbroj lodí spolu s vynikajícími navigačními a střeleckými výkony jejich posádek. Sovětské dělostřelectvo té doby patřící pozemní armádě bylo ve své většině málo mobilní a spotřebovávalo na plnění palebných úkolů enormní množství střeliva kvůli špatné koordinaci s podporovanými vojsky. Dělostřelectvo Amurské vojenské flotily patřilo při prověrkách vždy mezi nejlépe hodnocené a jeho schopnost přesně zasahovat cíle na velkou vzdálenost dokonce za pohybu, a to vše ve značné míře bez centrálních dělostřeleckých zaměřovačů, byla opravdu mimořádná. To se mnohokrát prokázalo právě při ničení obrany nepřítele a jeho lodí v tomto sražení uzavírajícím válečné období života Amurské vojenské flotily.

Sovětské vojenské flotily:

• Amurská vojenská flotila (právě čtete)
• Azovská vojenská flotila, část I. – 1941-1942
• Azovská vojenská flotila, část II. – 1943-1945
• Čudská vojenská flotila a Ilmeňský říční oddíl
• Dněperská vojenská flotila, část I. – 1941-1944
• Dněperská vojenská flotila, část II. – 1945
• Dunajská vojenská flotila
• Kaspická vojenská flotila
• Ladožská vojenská flotila
• Oněžská vojenská flotila
• Pinská vojenská flotila
• Volžská vojenská flotila

Za cennou spolupráci při vytváření článku děkuji kolegovi Skalickému, bez jehož pomoci by vypadal výsledek podstatně hůře.

Prameny:

• Černikov, I. I.: Enciklopedija rěčnogo flota, Izdatělstvo Poligon, 2004 
• Kolťukov, A. A.: Fronty, floty, armii, flotilii pěrioda Vělikoj Otěčestvěnnoj vojny 1941-1945 gg. Spravočnik.  Moskva, Kučkovo polje 2003.
• Platonov, A. V.: Sovětskije monitory, kanoněrskije lodki i broněkatěra, Sankt-Petěrburg, 2004 
• Alexandrov, J. I.: Otěčestvěnnyje podvodnyje lodki do 1918 goda (spravočnik), vojenno-těchničeskij sbornik Bastion, č. 6, ročník 2002, str. 49
• Dějiny 2. světové války, sv. 11, Naše vojsko Praha, 1982 
• Glantz, David M.: Srpnová bouře. Sovětská strategická ofenziva v Mandžusku v roce 1945, Naše vojsko Praha, 2006, ISBN 80-206-0834-6
• Jeronin, N. V.: Stratěgičeskaja pěregruppirovka Sovětskich vooružjonnych sil pro podgotovke Dalněvostočnoj kampanii 1945 goda. Moskva, Akaděmija Geněralnogo štaba 1980 
• Štěměnko, S. M.: Generální štáb za války, díl 1, Naše vojsko Praha, 1973 
• Chrenov, A. F.: Inženěrnoje oběspěčenije nastupatělnych operacij (po opytu Volchovskogo, Karelskogo 1-go i 2-go Dalněvostočnych i Zabajkalskogo frontov), Moskva, Akaděmija Genštaba, 1952 
• Grigorjev, V. V.: I korabli šturmovali Berlin, Vojennoje izdatělstvo, Moskva 1984 
• www.warshipsww2.eu
• www.bellabs.ru/Fotab/Gallery

Fotografie pocházejí z volně přístupných zdrojů nebo z pramenů výše uvedených. Za pomoc s grafikou a ilustracemi děkuji kolegovi Skalickému.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials  in question qualifies as fair use under United States copyright law."