Generál Weidling o pádu Berlína

Odpovědi bývalého velitele obrany města Berlína generála dělostřelectva Helmuta Weidlinga na otázky náčelníka rozvědky 1. Běloruského frontu generálmajora Trusova (květen 1945).

Trusov: Jaké bylo seskupení německých vojsk směrem k Berlínu v okamžiku zahájení ofenzívy sovětských vojsk dne 16. dubna 1945?

Weidling: Proti ruským vojskům směřujícím k Berlínu stála v polovině dubna vojska 9. armády která spadala do skupiny armád „Visla“. V polovině dubna byly ve stavu 9. armády:

• a) 101. armádní sbor - na levém (severním) křídle armády
• b) 11. tankovy sbor SS - ve středu armády
• c) 5. horský střelecký sbor SS - na pravém (jižním křídle armády).

Do 12.-13. dubna byla v záloze 9. armády správa 39. tankového sboru, 10. dubna byl štáb tankového sboru po rozdrcení jeho vojsk ve Slezsku přemístěn do Blankenburgu (Harz).

Příští den došel rozkaz hlavního stanu, aby štáb okamžitě odjel na východní frontu a vyměnil velení 39. tankového sboru, které odjíždělo na západ. 12.-13. dubna se štáb 56. tankového sboru usadil ve Wald-Sieversdorfu (4 km severovýchodně od Münchebergu). V oblasti na východ od Münchebergu byla 20. motorizovaná divize, motorizovaná divize „Müncheberg“, 9. paradesantní a 25. motorizovaná divize. To byly zálohy 9. armády.

V důsledku akcí ruských rozvědných oddílů byly 14. dubna jednotky 20. motorizované divize vyhnány ze zaujatých pozic. Naše velení rozhodlo, že pro nastávající velkou ofenzívu Rusů nelze ponechat v přední linii 20. motorizovanou divizi a přikázalo, aby v noci z 15. na 16. dubna byla tato divize vystřídána jednotkami motorizované divize „Müncheberg“. Dne 15. dubna velitel 9. armády, maje na zřeteli velký počet divizí v 11. tankovém sboru SS, přikázal 56. tankovému sboru, aby od 11. sboru převzal 20. motorizovanou divizi, 9. paradesantní divizi a ze zálohy motorizovanou divizi „Müncheberg“. 25. Motorizovaná divize byla po zahájení ruské ofenzívy podřízena 101. armádnímu sboru a motorizovaná divize „Kurmark“ byla podřízena 11. tankovému sboru SS. 

Maje na zřeteli, že při zahájení ruské ofenzívy byla 20. motorizovaná divize pouze částečně stažena z první linie, vytvořil jsem z 20. motorizované divize a z motorizované divize „Müncheberg“ jednu bojovou skupinu pod velením generálmajora Mummerta. V průběhu ruské ofenzívy byla k 56. tankovému sboru přeřazena divize „Berlin“, která při zahájení ofenzívy byla součástí 101. armádního sboru a ze zálohy byly velení 56. tankového sboru podřízeny 18. motorizovaná divize a 11. motorizovaná divize SS „Nordland“.

56. tankový sbor měl před započetím bojů asi 50 000 mužů. Početní stav ostatních sborů mi není znám, protože za ty dva dny, co mi zbývaly do zahájení ruské ofenzívy, jsem.se nestačil seznámit s jejich stavem.

Trusov: Jaké údaje o připravované ofenzívě sovětských vojsk mělo německé velení k dispozici? Poukažte na základní momenty charakterizující akce sovětských vojsk v této operaci.

Weidling: 13. dubna sešel jsem se s velitelem 9. armády generálem pěchoty Bussem. Vylíčil mi situaci a poukázal na to, že je nutno počítat s ofenzívou sovětských vojsk, kterou tato podniknou s obrovskými silami směrem na Berlín. Generál Busse byl znepokojen, charakterizoval situaci jako velmi vážnou a prohlásil, že 9. armáda má rozkaz, aby za všech okolností a za cenu jakýchkoli obětí udržela frontu na Odře, protože tady se bude rozhodovat o osudu Berlína. Můj náčelník štábu obdržel informaci od náčelníka štábu 11. tankového sboru a taktéž od armádního štábu o velké koncentraci ruských sil a o tom, že se očekává jejich ofenzíva.

Avšak to, že Rusové po akcích svých rozvědných oddílů dne 14. a 15. dubna nezahájili ofenzívu uvedlo naše velení v omyl. Když můj náčelník štábu podplukovník von Dufving tlumočil 15. dubna mým jménem náčelníkovi štábu 11. tankového sboru, že nelze provádět vystřídání 20. motorizované divize za divizi „Müncheberg“ v předvečer ruské ofenzívy, obdržel odpověď: „Když Rusové dnes nezahájili ofenzívu, znamená to, že ji zahájí teprve za několik dní.“

Tentýž názor zastávali i jiní vyšší důstojníci 9. armády. K 16. dubnu zaujímal 56. tankový sbor s jednotkami 9. paradesantní divize, motorizované divize „Müncheberg“ a zbylou jednotkou 20. motorizované divize obranné pozice na úseku Zechin, jižně od Alt-Tuchebandu.

Hned v prvních hodinách ofenzívy pronikli Rusové na pravém křídle 101. armádního sboru na úseku divize „Berlin“ a tím ohrozili levé (severní) křídlo 56. tankového sboru. Ve druhé polovině dne ruské tanky uskutečnily průlom na úseku 303. pěší divize, která byla součástí 11. tankového sboru SS, čímž vzniklo nebezpečí, že bude podniknut útok z křídla na jednotky divize „Müncheberg“.

Rusové současně vyvíjeli silný tlak z fronty na úseku mého sboru. V noci na 17. duben byly jednotky mého sboru donuceny s velkými ztrátami ustoupit na výšiny východně od Seelowa do okolí Gusowa (na západ od Küstrinu) - 5 km na západ od Chatenowa (na sever od Lebusu). 17. dubna ruská vojska nadále vyvíjela silný tlak na celé frontě 56. tankového sboru a současně se snažila rozšířit průlom mezi 11. tankovým sborem SS z jedné strany a 56. tankovým a 101. armádním sborem ze strany druhé.

Aby se zabránilo dalšímu tříštění sborů 9. armády a aby se zachovala fronta, 11. tankový sbor SS zařadil 17. dubna do boje na úseku ruského průlomu, tj. na styku mezi 11. tankovým sborem SS a 56. tankovým sborem, motorizovanou divizi „Kurmark“, což umožnilo částečnou obnovu spojení mezi oběma sbory. 17. dubna zařadil jsem do boje 18. motorizovanou divizi v okolí Hermersdorfu, Wulkowa (6-8 km na severovýchod od Münchebergu) s úkolem, aby byl proveden protiútok na ruské jednotky a obnoveno spojení se 101. tankovým sborem.

18. motorizovaná divize dokázala za cenu velkých ztrát zadržet další ofenzívu Rusů, nebyla však s to likvidovat průlom mezi 56. tankovým a 101. armádním sborem. Rusové nasazovali do boje stále nové síly a průlom mezi těmito dvěma sbory dosáhl 16 km. Na sklonku 17. dubna byl jsem pod silným tlakem Rusů nucen stáhnout vojska sboru na linii Diedersdorf (3 km na jihozápad od Seelowa), Alt-Rosenthal (5 km na severozápad od Seelowa) a Hermersdorf (2 km na severozápad od Hermersdorfu).

18. dubna Rusové nadále rozšiřovali průlom mezi 56. tankovým sborem a 11. tankovým sborem SS, a taktéž mezi 56. tankovým a 101. armádním sborem, a současně vyvíjeli tlak z fronty na jednotky 56. tankového sboru. Na sklonku 18. dubna jednotky 56. tankového sboru se stáhly na linii Jahnsfelde, Trebnitz, východně Obersdorfu, východně Münchehofe, severně Buckowa (na sever od Münchebergu).

Aby se předešlo dalšímu rozšíření průlomu mezi 56. a 11. Sborem a současně aby byl učiněn pokus obnovit spojení s 11. sborem, dal jsem divizi „Nordland“ rozkaz, aby ráno 18. dubna podnikla protiútok z jihovýchodního okolí Jahnsfelde (východně Münchebergu) směrem dál na jihovýchod. Rozkaz nemohl být pro nedostatek benzínu splněn. Velitel divize proseděl celý den u mne na velitelství.

Teprve k večeru 18. dubna obdržela divize benzín. Z rána 19. dubna byla nasazena do boje, avšak nikoli na pravém (jižním) křídle mého sboru, jak se původně předpokládalo, nýbrž na severním křídle, mezi Prötzelem (8 km na severovýchod od Strausbergu) a na západ od Schermützelsee (na východ od Strausbergu), protože průlom mezi 56. a 101. sborem dosáhl katastrofálních rozměrů.

V tentýž den byla pod mé velení převedena divize „Berlin“, vlastně její zbytky. Avšak ani nasazení divize „Nordland“, ani převod divize „Berlin“ nezměnily situaci. Rusové nasadili do průlomu mohutné tankové síly a pronikli hluboko nad severní křídlo 56. tankového sboru. Začalo se rýsovat vážné ohrožení sboru i z týlu. 20. dubna silně oslabené jednotky 56. tankového sboru sváděly boje na linii Gertenstadt (na sever od Strausbergu), Klosterdorf, Hosenholz, Damsdorf, Müncheberg.

Byl to nejtěžší den pro můj sbor a také pro všechny německé jednotky. Po těžkých ztrátách z předchozích bojů, vysíleny a unaveny do krajnosti, nemohly dále vydržet silný nápor přesily ruských vojsk a k 21. dubnu se stáhly do oblasti Seebergu, na jih od Alt-Landsbergu, na sever od Bruchmühle, na jižní okraj jezera Betz-See (6 km na východ o Alt-Landsbergu) a na západní okraj Hennickendorfu. 22. dubna rozbité jednotky 56. tankového sboru pokračovaly v ústupu a 23. dubna sváděly již boje na východním okraji Berlína na úseku severně od Bissdorfu, Karlshorstu, Schöneweide, Adlershofu, Karolinenhofu.

23. dubna jsem obdržel od 9. armády rozkaz, abych přeskupil své jednotky, stáhl se z okolí východně od Berlína a abych se za každou cenu spojil s jednotkami 9. armády v okolí Klein-Kienitzu (na západ od Königs-Wusterhausenu), kde jsem měl navázat spojeni s 21. tankovou divizí. 23. dubna poslal jsem do štábu 9. armády velitele rozdrcené divize „Berlin“ generála Voigtsberga. Jmenovaný mi po návratu sdělil, že mne někdo udal u Hitlera že jsem se přesunul se štábem do Döberitzu (na západ od Berlína) a že tam byl vyslán generál s Hitlerovým příkazem, abych byl za to zastřelen.

V tentýž den obdržel můj náčelník štábu rozkaz, podle něhož jsem byl odvolán z funkce velitele 56. tankového sboru a na mé místo byl jmenován generál Burmeister. Ihned jsem odjel k Hitlerovi do Berlína, protože obvinění vznesená proti mně neměla žádného podkladu, jelikož štáb 56. sboru byl ve skutečnosti velmi blízko přední linie. Rozkaz, abych byl zastřelen, byl odvolán. Hitler mi přikázal, abych 56. tankový sbor neodváděl za účelem sjednocení s 9. armádou, nýbrž abych se silami tohoto sboru organizoval boj o Berlín. Zároveň jsem byl 24. dubna jmenován velitelem obrany města Berlína.

Mám za to, že základní rysy této ruské operace, jakož i jiných operací, jsou tyto:

• l. Mistrná volba směru hlavního úderu.
• 2. Koncentrace a nasazení mohutných sil, především tankových a dělostřeleckých mas, na úsecích, kde se předpokládal největší úspěch; rychlé a energické akce na rozšíření trhlin vytvořených v německé frontě.
• 3. Použití různých taktických manévrů, docílení momentu překvapení dokonce i v případech, kdy naše velení mělo informace o nadcházející ruské ofenzívě a tuto ofenzívu očekávalo.
• 4. Velmi pružné velení vojsk.

Operace ruských vojsk jsou charakteristické jasností záměrů, cílevědomostí a houževnatostí při uskutečňování těchto záměrů. Musím podotknout, že Rusové učinili během války velký krok kupředu po taktické stránce, kdežto naše velení krok zpátky. Němečtí generálové byli ve svých akcích „paralyzováni“. Velitel sboru, velitel armády a částečně i velitel armádních skupin neměli žádnou samostatnost. Velitel armády neměl právo přesunout prapor dle vlastní úvahy z úseku na úsek bez Hitlerova souhlasu.

Takový systém řízení vojsk nejednou vedl k záhubě celých útvarů. O velitelích divizí a sborů nechci ani mluvit. Ti vůbec neměli možnost jednat samostatně, přiměřeně okolnostem nebo projevovat iniciativu. Vše se mělo dělat podle postupu předem stanoveného shora a ten často neodpovídal situaci na frontě.

Trusov: Podejte charakteristiku situace v Berlíně v okamžiku, kdy jste převzal velení nad obranou města. Jaké bylo složení bránících se vojsk?

Weidling: Již 24. dubna jsem se přesvědčil o tom, že obrana Berlína není možná a že z vojenského hlediska je nesmyslná, protože německé velení nemělo pro tento účel k dispozici dostatečné síly. Navíc, německé velení nemělo v této době v Berlíně ani jediný regulérní útvar, vyjma strážního útvaru „Großdeutschland“ a brigády SS, která střežila říšské kancléřství. Veškerá obrana spočívala na pomocných útvarech Volkssturmu, policie, požárního sboru, různých týlových pomocných útvarech a služebních instancích.

Město bylo rozděleno na osm vnějších a jeden vnitřní úsek obrany. Spojení mezi jednotlivými úseky bylo špatné, stejně jako spojení štábu obrany s jednotlivými úseky. Do 22. dubna velel obraně generálporučík Reymann. Ten byl vystřídán plukovníkem Keatherem, jenž byl v posledních dnech povýšen na generálporučíka.

V Berlíně byly zásoby potravin a střeliva na 30 dní, protože však sklady byly rozmístěny v okrajových čtvrtích, čím víc se zužovalo obklíčení ruských vojsk kolem obrany města, tím tíživější byla situace se střelivem a potravinami. Avšak v posledních dnech jsme ztratili jedno i druhé.

Mám za to, že jednotky Volkssturmu, pomocné útvary policie, požárního sboru a protiletadlové obrany čítaly celkem kolem 90 000 mužů, nepočítaje v to týlové pomocné útvary. Kromě toho byly k dispozici pomocné útvary Volkssturmu druhé kategorie, které doplňovaly řady obránců již během bojů při postupném zastavování práce v různých podnicích. Když se 56. tankový sbor dostal, lépe řečeno ustoupil do Berlína, čítal 13 000-15 000 mužů. Stanovit přesný počet obránců Berlína není možno‚ protože jsem od svých jednotlivých úseků neobdržel údaje o početních stavech mužstva.

Trusov: Jaké byly Hitlerovy rozkazy týkající se obrany Berlína? Podejte výklad o situaci, která se vytvořila v Berlíně ve chvíli vaší kapitulace.

Weidling: Když jsem byl jmenován velitelem obrany Berlína, obdržel jsem od Hitlera rozkaz, abych hlavní město bránil do posledního muže. Pro mně však bylo od prvního okamžiku jasné, že bránit Berlín nemá smysl. Ze dne na den se situace obránců zhoršovala, Rusové stále víc a víc zužovali naše obklíčení a blížili se ke středu města. Každý den k večeru jsem podával Hitlerovi hlášení o situaci.

K 29. dubnu byl stav našeho zásobování potravinami a zejména střelivem krajně tíživý. Pochopil jsem, že z vojenského hlediska je další odpor nerozumný a zločinný. Když jsem večer podal Hitlerovi výklad trvající půldruhé hodiny, v němž jsem zdůraznil, že nemá význam v odporu pokračovat a že veškerá naděje na letecké zásobování padly, Hitler se mnou souhlasil. Prohlásil, že vydal zvláštní rozkaz k letecké přepravě střeliva; nezlepší-li se 30. dubna situace s leteckou přepravou potravin a střeliva, dá svůj souhlas k opuštění Berlína i k pokusu vojsk prorazit si cestu z Berlína.

30. dubna jsem svolal poradu velitelů divizí a přesvědčil jsem se s uspokojením o tom, že přítomní sdílejí můj názor o nutnosti prorazit si cestu a opustit Berlín. Ve stejnou dobu se ke mně do štábu dostavil Obersturmbannführer SS. Domnívaje se, že Hitler obdržel zprávu o mé poradě, a proto vyslal důstojníka SS, aby mě zabil, řekl jsem přítomným důstojníkům. „Pozor, má rozkaz, aby mne zastřelil.“ Ve skutečnosti se ukázalo, že Obersturmbannführer přinesl dopis s Hitlerovým podpisem, v němž mi byla povolena volnost jednání.

Mezi 17. a 18. hodinou mi tentýž Obersturmbannführer opět doručil obálku. Obsahovala příkaz podepsaný pobočníkem velitele brigády SS, která střežila říšské kancléřství, abych odvolal veškerá mnou naplánovaná opatření na opuštění Berlína a aby město bylo bráněno do poslední možnosti. Byl jsem požádán, abych ihned navštívil generála Krebse. Velitelům divizí jsem přikázal, aby zastavili přípravy k opuštění města a mezi 19. a 20. hod. jsem se dostavil do říšského kancléřství.

Byl jsem zaveden do Hitlerovy pracovny, kde jsem zastihl generála Krebse, říšského ministra Goebbelse a Hitlerova osobního tajemníka Bormanna. Sdělili mi, že po 15. hodině 30. dubna se Hitler a jeho manželka otrávili, načež se Hitler ještě zastřelil. Taktéž mi oznámil, že na vlastní přání byl Hitler se svou chotí spálen v zahradě říšského kancléřství. Pak mi bylo řečeno asi toto: „Vůdce jmenoval ve své závěti vládu. Dle závěti má se stát presidentem velkoadmirál Dönitz, kancléřem - Goebbels, ministrem za stranu - Bormann atd.

Obdržel jsem rozkaz, abych během nejbližších 24 hodin za žádných okolností nepřipustil, aby došlo ke změně vojenské situace v Berlíně. Jelikož hodina byla pokročilá, nabídli mi, abych přenocoval na říšském kancléřství. V noci na 1. května odnesl generál Krebs v doprovodu náčelníka štábu 56. tankového sboru plukovníka von Dufvinga podmínky prozatímního příměří ruskému velení. Během 1. května se Krebs vrátil. Řekl mi, že ruské velení trvá na bezpodmínečné kapitulaci Berlína.

Znovu došlo ke schůzce - Goebbels, Bormann, Krebs a já. Goebbels a Bormann odmítli ruský požadavek kapitulace a prohlásili: „Vůdce zakázal kapitulovat.“ V silném vzrušení jsem zvolal: „Vždyť vůdce již není naživu,“ načež Goebbels odpověděl: „Vůdce po celou dobu trval na boji až do konce a já nechci kapitulovat.“ Odpověděl jsem, že bránit se již nemohu, a odešel jsem.

Když jsem se loučil s generálem Krebsem, pozval jsem jej k sobě na velitelství. Odpověděl: „Zůstanu zde do poslední chvíle, pak si proženu hlavou kulku.“ Krebs mne informoval také o Goebbelsově rozhodnutí, že v poslední minutě spáchá sebevraždu. Jednotkám jsem vydal rozkaz: Kdo může, ať se probije z obklíčení, ostatní nechť složí zbraně.

1. května 1945 ve 21.30 svolal jsem pracovníky štábu 56. tankového sboru a štábu berlínské obrany, aby se rozhodlo, zda se štáb pokusí prorazit si cestu z Berlína anebo se vzdá Rusům; prohlásil jsem, že další odpor nemá smyslu a probojovávat se z Berlína ven znamená dostat se z „kotle“ do „kotle“. Všichni pracovníci štábu mě podpořili a v noci na 2. května byl plukovník von Dufving vyslán jako parlamentář k Rusům se zprávou, že německá vojska zastavují odpor. Situace v Berlíně byla taková, že třebas jsem byl velitelem obrany Berlína, po tomto rozhodnutí cítil jsem se bezpečným jedině u Rusů.

Trusov: Podejte charakteristiku politické situace v Německu po pádu Berlína. Jaký byl Hitlerův stav v posledních dnech? Máte za to, že verze o Hitlerově sebevraždě odpovídá skutečnosti?

Weidling: Jsem voják, a teprve v posledních dnech jsem se dostal do víru politických událostí. Byl jsem vzrušen tím, co jsem viděl a slyšel. Nabyl jsem dojmu, že Hitler byl v poslední minutě opuštěn všemi, vyjma Goebbelse. Generál Krebs mi vyprávěl, že Göring zaslal 25. nebo 26. dubna Hitlerovi telegram¹⁾, v němž mu připomněl, že ve svém projevu v Říšském sněmu v roce 1939 Hitler prohlásil, že ve chvíli, kdy nebude nadále schopen řídit stát, má státní moc a řízení převzít Hess, a nebude-li Hess přítomen, v tom případě Göring.

Göring poukázal na to, že nastal okamžik, kdy Hitler se odcizil své zemi, a proto má odevzdat vedení jemu. Podle Krebsových slov Hitler tento požadavek kategoricky odmítl a vůči Göringovi učinil nějaká opatření²⁾. 24. dubna viděl jsem Hitlera (předtím jsem se s ním naposledy sešel v minulém roce) a byl jsem otřesen jeho vzhledem. Přede mnou seděla zřícenina: jeho hlava se kymácela, ruce se třásly, hlas se mu chvěl a byl nesrozumitelný. Ze dne na den vypadal hůř a hůř.

29. dubna ve svém posledním referátu u Hitlera jsem prohlásil: „Můj vůdče, jako voják jsem vám povinen říci, že již nezbyla žádná možnost bránit Berlín a vás. Snad ještě zůstala pro vás možnost uniknout odsud.“ Hitler odpověděl: „Únik nemá smyslu. Vždyť mé příkazy stejně nikdo neplní.“ Této rozmluvě byl přítomen Krebs, Hitlerův pobočník generál pěchoty Burgdorf, Goebbels a Bormann.

Hitler vymýšlel absolutně neuskutečnitelné plány. Ještě 25. dubna přede mnou prohlásil: „Situace se musí zlepšit, 9. armáda se přiblíží k Berlínu a zaútočí na nepřítele spolu s 12. útočnou armádou generála Wencka, která se přiblíží z jihozápadu. Bude to útok na jižní křídlo ruských armád útočících na Berlín. Ze severu se přiblíží vojska, jimž velí Steiner, a zaútočí na severní křídlo Rusů. Tyto útoky změní situaci v náš prospěch.“ Bylo mi jasné, že to nelze uskutečnit. 9. armáda sváděla těžké boje v obklíčení. Armáda generála Wencka byla v tu dobu velmi zeslabená. Také jsem nevěřil, že by Steiner měl nějaká vojska. Osobně mám za to, že verze o Hitlerově sebevraždě odpovídá skutečnosti. Pokud je mi známo, po mém posledním setkání s Hitlerem nezbyla mu žádná možnost k úniku z Berlína.

Trusov: Vyjmenujte vám známé vedoucí osoby z armádní skupiny „Visla“, z 9. armády a z vašeho sboru. Co je vám známo o osudu Guderiana?

Weidling: V polovině března³⁾ byl Himmler vystřídán ve funkci velitele armádní skupiny „Visla“ generálplukovníkem Heinricim. Dále jsou to:

• náčelník štábu armádní skupiny „Visla“ - generálmajor von Trotha
• velitel 9. armády - generál pěchoty Busse
• velitel 101. armádního sboru - generál dělostřelectva Berlin
• velitel 5. horského střeleckého sboru SS - Jöckeln
• velitel 11. tankového sboru SS – Kleinheusterkamp
• velitel 18. motorizované divize - generálmajor Rauch
• velitel 20. motorizované divize - plukovník Scholze (v posledních dnech obdržel hodnost generálmajora, a zastřelil se, když mu v Postupimi zahynula manželka se čtyřmi dětmi)
• velitel motorizované divize „Müncheberg“ - generálmajor Mummert
• velitel 9. paradesantní divize – plukovník Hermann

Generálplukovník Guderian byl v polovině anebo koncem března vystřídán generálem Krebsem ve funkci náčelníka generálního štábu. Důvod Guderianova odvolání mi není znám⁴⁾.

Zdroj: A. Šnejdárek, Druhá světová válka v dokumentech a fotografiích, Praha 1968, s. 355-362

Poznámky

1) Ve skutečnosti byl telegram odeslán 23.4. 1945 v poledních hodinách, a měl následující text:

"MŮJ VŮDČE!

Vzhledem k tomu, že jste se rozhodl setrvat v pevnosti Berlín, souhlasíte s tím, abych se v souladu s Vaším dekretem z 29.června 1941 jako Váš zástupce s plnou mocí doma i za hranicemi ujal vedení celé Říše? Neobdržím-li odpověď dnes do deseti hodin večer, budu předpokládat, že už nemáte možnost jednat podle vlastní vůle, budu považovat podmínky Vašeho dekretu za splněné a začnu jednat podle nejlepšího svědomí v zájmu naší země a našeho národa. Víte dobře, jaké city k Vám v této nejtěžší chvíli svého života chovám. Nemám slov, abych se vyjádřil. Bůh Vás ochraňuj a pomoz Vám dostat se přese všechno rychle sem.

Váš oddaný
HERMANN GÖRING"

2) Reichsmarschall Hermann Göring byl ještě tentýž den (23.4.) spolu se svým štábem v Obersalzbergu zatčen pro velezradu a donucen rezignovat ze všech svých funkcí. Druhý den bylo v rozhlase oznámeno, že Göring odstoupil ze zdravotních důvodů.

3) 22.3. 1945

4) Generálplukovník Heinz Guderian byl ze své funkce (šéf OKH) odvolán 28.3. 1945. Důvodem byla neuvěřitelná hádka mezi ním a Hitlerem, ke které došlo během polední porady. Na ní Hitler obvinil generála Busseho a vojáky 9. armády, kteří 27.3. 1945 podnikli neúspěšný útok pro znovudobytí Küstrinu, ze zbabělosti a neschopnosti. Guderian se generála i vojáků otevřeně zastal, což vyústilo v nevybíravou výměnu názorů, při které si údajně ani jeden ze zúčastněných nebral servítky.