František Konečný

Autor: Glynwed | Datum: 23. 7. 2008

František Konečný se narodil 15. února 1918 v obci Horní Suchá na Těšínsku v české rodině Františka Konečného a Marie Konečné (roz. Čižové). Horní Suchá byla v té době ještě součástí Rakousko-Uherska, součástí nově vzniklé ČSR se obec stala až v únoru 1919 na základě mírové konference v Paříži. V Horní Suché chodil František Konečný 5 let do české obecní školy, 3 roky do české měšťanské školy a potom navštěvoval polské Reformní reálné gymnázium v Českém Těšíně, kde se také setkal s polským nacionalismem.

Když ostatní odešli do Frýdku studovat osmou třídu, já jsem musel chodit do polského gymnázia v Těšíně. Rodiče totiž měli obavu, že je vyvezou do Protektorátu, což se v některých případech stalo, a tam jsme neměli blízké příbuzné, ke kterým bychom se mohli nastěhovat. Chodil jsem do polské školy nerad. Museli jsme nosit takové čepičky s červenou stužkou kolem. Ve vlaku i na zastávce v Horní Suché jsem mluvil česky. Jednoho dne na zastávce mne slyšel tamější Polák a ten na mě začal křičet, že provokuji a že mě nechá zavřít. Horní Suchá měla velkou většinu obyvatel polské národnosti. Nás bylo deset dětí, ti starší chodili do školy slezské, která tam vznikla. Poláci měli na naší rodinu zlost. Na gymnáziu jsme měli na dějepis profesora antisemitu a když volal Salo Sönguta, tak na něj křičel, že nic neumí, aby se šel učit obuvníkem, i když látku celkem ovládal.

Po obsazení československého pohraničí v září 1938 připadla obec Polsku a byla přejmenována na Górna Sucha. Tato změna se odrazila také na poměrech v gymnáziu.

Jednoho dne ráno přišel k nám do třídy ředitel gymnázia, celý červený, nahněvaný a začal na nás křičet: „Vy bojůvkáři čeští, já vás vyřúcem ze školy!" Pak jsem se dověděl, že v noci někdo hodil granát na policejní stanici.

Po tomto incidentu přestal František Konečný navštěvovat školu a přihlásil se na šachtě „František“ v Horní Suché, kde pracoval jako účetní.

Rozhodl jsem se jít do práce na šachtu v Horní Suché. Byl jsem na prohlídce u lékaře a šel pak k vrchnímu staigrovi, kdy mám nastoupit. V tom mě zavolal ředitel závodu, Polák, a ptal se mě, zda umím počítat. Odpověděl jsem, že jsem chodil do školy. A tak mě poslal do mzdové účtárny, kde jsem pracoval, ale placen jsem byl jako pomocný dělník. Pak mne povolali k odvodu do armády, byl jsem odveden, ale již jsem nenastoupil.

V té době se začala politická situace vyostřovat a polsko-německé vztahy se zcela změnily. Vše vyvrcholilo 1. září 1939, kdy Německo zaútočilo na Polsko. František Konečný, jak bylo zmíněno výše, už do polské armády nastoupit nestačil, a po ukončení bojů pracoval dále na šachtě „František“ jako účetní. Část Těšínska přešla přímo pod německou správu a Horní Suchá se dočkala během jednoho roku další změny jména — tentokrát na Ober Suchau.

V prosinci 1939 byla prováděna policejní registrace všech občanů, tak zvaný Füngerabdrug, kde se uváděla také národnost. Němci dávali možnost uznávat také národnost slezskou, kterou jsem uvedl. Českou mi nechtěli uznat, protože rodiče pocházeli z polského Slezska - tatínek z Hažlachu a maminka z Pruchne.

František Konečný na předválečné portrétní fotografii.

Jako příslušník slezské národnosti se z Františka Konečného stal německý státní příslušník Franz Koneczny a jako takový se musel v létě roku 1940 dostavit do Těšína před odvodní komisi, kde byl uznán schopným služby a odveden. 3. prosince 1940 nastoupil službu u 1. roty / 350. Infanterie Ersatz Bataillon ve městě Striegau (dnes Strzegom, Polsko), kde prodělal během 3 měsíců základní pěchotní výcvik. V dubnu 1941 je Franz Koneczny převelen do Alsaska k 3. rotě / 28. Feld Ersatz Bataillon [1] / 28. Infanterie Division.

Řekli nám, že budeme sloužit jen tři měsíce, pak ale, protože neumíme německy, že musíme déle. Odvezli nás do Alsaska Lotrinska. Byl jsem v městečku Mörchingen, území to bylo zabrané z Francie. Tam jsem například viděl zajaté francouzské důstojníky, kteří škrabali brambory ve vojenské kuchyni. Již tenkrát jsem měl myšlenku, že uteču z armády. Věděl jsem ale, že bych se nedostal daleko, neboť Francie byla celá zabrána.

V té době se zdálo, že válka už nepotrvá dlouho — Francie byla poražena a Velká Británie bojovala osamoceně. Německý Afrikakorps úspěšně operoval v Africe, a i když letecká bitva nad Anglií nedopadla pro německou Luftwaffe dobře, obecně se předpokládalo, že v roce 1941 se otázka Anglie vyřeší buď politicky nebo vojensky — samozřejmě ve prospěch Německa. Nikdo z veřejnosti netušil, že dne 18. prosince 1940 podepsal Adolf Hitler Směrnici č. 21 k útoku na SSSR — operaci „Barbarossa“. 31. ledna 1941 byla dokončena operační směrnice pro pozemní vojska a přesun divizí na východ, který pomalu začal už na podzim roku 1940, nabral na obrátkách. Koncem května přišly na řadu také jednotky 28. ID. Divize byla naložena na vagóny a přes Rouen, Brusel, Hamburg a Štětín poslána do Východního Pruska.

Po několikaměsíčním pobytu nás odvezli v dobytčích vagónech, které byly celé uzavřené, přes Hamburk na území bývalého východního Pruska do stanice Suvalki. Jeli jsme několik dnů a nocí, pak jsme šli pěšky s plnou polní odpoledne, celou noc a až ráno jsme byli na místě.  Měli jsme velitele čety podporučíka nacistu, který nám často nadával do slovanských psů a sviní. Byl již starý, ale nerozumný. Pršelo a nechal nás promoknout. Když jsme byli mokří, pak dal rozkaz zakrýt se pláštěnkou. Tělo se nám zapařilo, byli jsme odřeni v rozkroku a na nohou jsme měli krev z puchýřů. Hrozně jsme jej nenáviděli, kdybychom měli munici, tak by přišel o život.

Divize zaujala postavení v prostoru jihovýchodně od města Sudauen (dnes Suwałki, Polsko) a byla podřízena velení VIII. Armee Korps / 9. Armee / Heeresgruppe „B“ (od června 1941 přejmenována na Heeresgruppe „Mitte“). František Konečný, stále jako příslušník 3. roty / 28. Feld Ersatz Bataillon, byl se svojí jednotkou určen k ostraze skladišť.

Po jednodenním odpočinku jsme šli dále a přišli do lesů, kde bylo skladiště potravin, které jsme měli ve dne v noci hlídat. Dověděli jsme se, že v různých místech jsou skladiště pohonných hmot, a z toho jsme usoudili, že bude válka proti SSSR. Shromáždili jsme se a rokovali, že nebudeme bojovat proti slovanskému národu a že půjdeme na velitelství a řekneme jim to. Tu k nám přiběhl poddůstojník, který rozuměl polsky, a řekl nám, že by nás pak všechny postříleli, abychom to nedělali. Dostali jsme strach a každý z nás se to snažil řešit svým způsobem.

22. června 1941 zahájila německá armáda útok na SSSR. Jednotky 28. ID útočily z prostoru jihovýchodně od města Sudauen na jednotky sovětské 3. armády ve směru na Grodno (Bělorusko). Divize za bojů s jednotkami sovětské 50. a 143. střelecké divize postoupila k řece Němen, následující den řeku překročila a pokračovala dále na Grodno, které bylo obsazeno 24. června. Dále postupovala divize na jihovýchod a 26. června vytvořila na jižním břehu řeky Němen v okolí města Masty předmostí, na kterém v následujících dnech svedla krvavé obranné boje s útočícími sovětskými jednotkami. Mezitím se k nedalekému Minsku od jihu přibližovaly tankové jednotky 2. Panzer Gruppe (generál Guderian), od severu pak tankové jednotky 3. Panzer Gruppe (generál Hoth) — tyto jednotky tvořily ramena kleští které se 29. června setkaly v okolí Minska a uzavřely obklíčení kolem jednotek sovětské 3. a 10. armády — celkem 26 divizí. Během června a července se tak na východní frontě v prostoru Bialystok – Minsk odehrála první velká obkličovací bitva, která dne 7. července skončila německým vítězstvím. V tomto prostoru bylo zajato celkem cca 300 000 sovětských vojáků. Začátkem července se 28. ID přesouvá přes města Lida a Borisov (Bělorusko), 14. července překročila řeku Berezina a koncem července 1941 dorazila do prostoru severně od Smolenska. Zde se od 28. července zapojila do bojů o severovýchodní předměstí Smolenska. Těchto prvních bojů se však František Konečný ještě neúčastní.

Když Němci přepadli SSSR, ještě dva měsíce jsme neustále hlídali tento sklad. Pak naši rotu složenou většinou z obyvatel Slezska rozdělili do německých rot. Potom nás hnali na frontu. Město Smolensk bylo v té době již dobyto. Jednoho dne jsme pochodovali přes les a bylo vidět již jeho okraj. Najednou jsme z lesa dostali palbu. Ten náš velitel čety na ně křičel: „Nestřílet!" Myslel, že je to nějaká německá jednotka, ale byla to skupina ruských vojáků, kteří zůstali v lese. Němečtí vojáci začali utíkat z lesa a kryli se za násep blízké železniční tratě. Tři z Němců to odnesli, když utíkali. Byly to trhavé střely dum-dum. Když jsem se chtěl zvednout, další houf vojáků začal utíkat, tak jsem zase zůstal ležet. Teprve když již nikdo neutíkal, běžel jsem já. Měli jsme potom střílet do lesa, tu přišel ke mně poddůstojník, abych střílel. Mířil jsem dlouho a když jsem cítil odpor, že vyjde střela, cukl jsem pažbou dolů. Poddůstojník pak na mě křičel: „Člověče, kam to střílíš? Do nebe?" Odtud jsme odešli na blízký kopec a tam jsme měli kopat kruhovou obranu. Při kopání zákopu mi plácla na dlaň střela, která byla ještě horká. Setřásl jsem ji na zem.

Mezitím, co se František Konečný přesunoval ke své bojové jednotce, situace na střední části východní fronty se notně zdramatizovala. Německé tankové jednotky, které 10. července vyrazily do nového útoku, dosáhly 15. července Smolensk a následující den obsadily jižní část města. Nyní se německé jednotky nacházely necelých 300 km od Moskvy. Severně od Smolenska v prostoru Jarceva stály jednotky 3. Panzer Gruppe, jižně od Smolenska v prostoru Jelni pak jednotky 2. Panzer Gruppe. Dle plánu operace „Barbarossa“ měly tyto dvě tankové skupiny zahájit v případě příznivých podmínek útok přímo na Moskvu. Mezi těmito dvěma skupinami se však nacházely jednotky sovětské 16. a 20. armády, které tvrdošíjně stály v prostoru severně od Smolenska a snažily se město znovu dobýt. O město vzplanuly kruté boje. Na křídla německých tankových skupin zároveň útočily sovětské jednotky Západního a Záložního frontu a nedovolovaly jim uzavřít obklíčení. V prostoru Smolenska se tak rozpoutaly rozhořčené boje, jaké německá armáda doposud na žádném jiném válčišti nezažila. Sovětští velitelé se za každou cenu snažili zastavit německý postup, aby získali čas pro vybudování nové obranné linie před Moskvou. A tak se na německé jednotky valily podél celé fronty útočící masy sovětského vojska, podporované tanky a letectvem, jedna za druhou. Nejtěžší boje probíhaly v okolí měst Jelňa a Jarcevo. Zde Rusové mimo jiné poprvé použili reaktivní minomety BM-13, později známé Kaťuše. Německé tankové jednotky, jejichž početní stavy obrněné techniky klesly po cca 600 km dlouhém namáhavém přesunu na polovinu (v některých případech dokonce na třetinu), nebyly schopny uzavřít obklíčení okolo sovětské 16. a 20. armády. Místo toho musely být po částech vrhány na nejkritičtější místa fronty ohrožené sovětskými protiútoky. O pokračování útoku ve směru na Moskvu se v současné situaci nedalo uvažovat.

Tanková vojska nutně potřebovala oddech, a tak byla postupně nahrazována pěšími útvary, které se pomalu přesouvaly do prostoru Smolenska. Ale také sovětské jednotky měly velké ztráty — začátkem srpna se tak z prostoru Smolenska stáhly směrem na východ zbytky zle poničené 16. a 20. armády, které již byly na pokraji zhroucení. Takto uvolněný prostor obsadily německé jednotky. 28. ID, operující od 28. července v prostoru severovýchodně od Smolenska, dostala 3. srpna rozkaz zastavit postup a k 11. srpnu zaujala obranu v okolí města Jarcevo podél řeky Vop, kde převzala postavení po jednotkách 20. ID (mot.) a 7. PzD. Protivníkem se jí staly jednotky sovětské 16. armády které právě unikly z obklíčení. Do takovéto situace přišel v polovině srpna 1941 tehdy 23letý František Konečný, který byl zařazen k 10. rotě / 7. Infanterie Regiment / 28. ID.

Dorazili jsme pak již do blízkosti fronty. Přišli jsme do města Smolensk, který byl celý rozbitý. Tu a tam trčely z rozvalin komíny, které ještě držely. Když jsme šli silnicí, byli jsme ovíváni kouřem s nepříjemnou nasládlou příchutí po mrtvolách, okolo se váleli mrtví koně. Fronta byla za Smolenskem směrem na město Vjazma, tam se však zastavila. Němci měli veliké ztráty, a tak naše divize vyměňovala jejich. Střídali jsme je v noci. Byli jsme rozmístěni do jejich okopů a tam jsem pobyl asi dva dny a noci a byl celkem klid. Pak jsem onemocněl úplavicí a asi čtrnáct dní ležel vzadu za frontou ve škole na slámě. Potom jsem se znovu vrátil na frontu do okopu.

Sovětskému velení se díky nesmírné obětavosti svých vojáků podařilo zastavit postup jednotek Heeresgruppe „Mitte“, které dostaly rozkaz přejít do obrany. Nyní byli sovětští generálové rozhodnuti zničit německé jednotky u Jelni a Jarceva a naplánovali sérii velkých protiútoků s jediným cílem — zničit hlavní uskupení jednotek Heeresgruppe „Mitte“. 1. září 1941 zahájily jednotky sovětského Západního frontu (30., 19., 16. a 20. armáda) útok na postavení jednotek Heeresgruppe „Mitte“ u Jarceva, kde stály také jednotky 28. Infanterie Division.

Byl jsem tam na kopečku s jedním mladým Rakušanem. Třetí den ráno začalo ruské dělostřelectvo střílet na naše pozice. Přemýšlel jsem o tom, abych nemusel střílet. Otevřel jsem tedy uzávěr u pušky a nechal padat dovnitř prach z okopu tak dlouho, až jsem již nemohl závěr uzavřít. Nastupovala pak ruská pěchota, tu k nám přiběhl poddůstojník a křičel, proč nestřílíme. Nemohl jsem střílet a ukázal jsem mu, že nemohu uzavřít závěr u pušky. Řekl mi: „Du Blöde Hund" a odešel. Za nějakou chvíli znovu přiběhl s rozkazem, že každý, kdo by z okopu utekl, bude na místě zastřelen. Po delší době jsem se podíval vlevo do nížiny a viděl jsem, že ruská pěchota již protrhla frontu. Přiběhl znovu ten poddůstojník s tím, že se máme stáhnout dozadu. Rakušan vyskočil z okopu a běžel dozadu. Já jsem si pomalu oblékal plášť a když jsem chtěl vylézt z okopu, Rusové, kteří již byli pod kopcem, po mně začali střílet. Vytáhl jsem se z okopu jako had a dělal jsem přískoky. Hned zase začali pálit. Přískoky jsem několikrát opakoval, až jsem se dostal dolů. Asi dvě stě metrů odsud jsem viděl toho velitele čety, podporučíka. Litoval jsem, že nemohu střílet, byl bych jej zastřelil. On utíkal takovou pěšinou dolů, já jsem však běžel do přilehlého kopce, kde bylo vysoké obilí. Chtěl jsem se dostat až na vrchol. Okolo mě začaly padat malé granáty, pokračoval jsem tedy po kolenou. Najednou jsem uslyšel takové plácnutí, přímý zásah do hlavy a smrtelné zasténání, pravděpodobně od dalšího Poláka z druhého družstva. Tu jsem si uvědomil, že se nemohu ani pohnout, neboť další zásah by byl konec mého života. Hlavu jsem zabořil do země. Bylo to prvního září 1941, den, kdy měla narozeniny moje maminka, která se každý den za mě modlila. Bylo mi velké horko, slunce prudce svítilo, měl jsem strach a ležel jsem na zemi nehybně. Tu jakoby ve filmu jsem viděl svůj dosavadní život se vším, co jsem kdy dělal. Vzpomněl jsem si, že jsem s rodiči chodil v neděli na shromáždění věřících lidí, kde jsem se učil o tom, jak se Pán Ježíš v zahradě getsemanské před svým zatčením horlivě modlil: „Otče můj, nechť odejde tento kalich ode mě, ale ne má, ale tvá vůle se staň." Poprvé jsem se několikráte takto také modlil. Ležel jsem nehybně a čekal, až uslyším hlas ruských vojáků. Po delší době se tak stalo, zaradoval jsem se a čekal, až je uslyším hlasitěji. Náhle však, jako by se ode mě vzdalovali, tak jsem si říkal, co tam budu dělat a začal jsem v obilí vstávat. Tu mě obskočilo asi pět vojáků: „Ruky věrch!" Řekl jsem jim, že nejsem Němec. Mezi nimi byl také mladý poručík a když jsem řekl, že jsem Čech, tak se ptal: „Jak to, vždyť Češi bojují s námi a ty v německé uniformě bojuješ proti nám." Tu jsem mu krátce řekl, že jsem ze zabraného území. Před tím mi jeden mladý voják vytrhl bajonet, který jsem zapomněl zahodit, a mihnul mi ostřím před očima. Myslel jsem, že mám po očích. Byl mezi nimi také již starý voják. Ten mě uklidňoval, nabízel mi machorku a říkal, že za 1. světové války byl také v zajetí a že budu žít, ale že ženy se mi nezachce. Pak mě ten starý voják s jedním mladým doprovázeli na jakýsi štáb, dozadu. Tam v domku byl ruský plukovník, který mě vyslýchal. Na stole měl rozloženou mapu a já jsem mu vše vypovídal. Chtěl jsem jim nějak pomoci. Když jsem však skončil, vzal do rukou nagan (pistole v dřevěném pouzdru), namířil na mě a začal na mě křičet, že lžu, že mě ihned zastřelí. Připadalo mi, že je opilý. Tu vešla do mě zlost a křičel jsem: „Tovařišč pulkovník, strilaj!" Přitom jsem mu trhnul blůzou. Položil pistoli na stůl a řekl: „Govori ješčo ráz." Znovu jsem vše opakoval. Odtud jsem se dostal do místa, kde již byla skupina zajatých Němců. Odvezli nás v nákladním autě na železniční stanici a dali nás do policejního vagónu.

Zatímco František Konečný směřoval s vlakem na východ, vstříc sovětskému zajetí, v okolí Jarceva pokračovaly dál tvrdé boje. Německá obrana však i přes velké ztráty vydržela a sovětské jednotky přešly 10. září do obrany. Vlak s Františkem Konečným zastavil po několika dnech cesty až v dalekém Tatarstánu, v obci jménem Jelabuga. Zde, v místech bývalého ženského kláštera, byl vybudován zajatecký tábor NKVD č. 95 (v listopadu 1942 nahrazen zajateckým táborem NKVD č. 97).

Konečně jsme byli na místě. Dole před vagónem stáli vojáci se psy. Museli jsme se seřadit do trojstupu a kleknout, pak jsme šli a přišli před zajatecký tábor. Byl to starý klášter s některými dřevěnými baráky. Zastavili nás před branou a měli jsme všechno vyndat z kapes, že se půjdeme koupat. Vyndal jsem náramkové hodinky, které mi koupil můj bratr a které se mi na frontě zastavily. Pak jsem je již více neviděl... V lágru byli političtí pracovníci, mezi nimi také jeden starý Polák. Tam jsem se hlásil a vylíčil jsem jim situaci. Občas mi pak dali kus chleba, neboť v lágru byl veliký hlad. U nich jsem podepsal písemné prohlášení, že chci bojovat proti německému fašismu za jakýchkoli okolností a na kterémkoli místě. Pak mě odvezli do Moskvy, kde jsem namluvil výzvu do rozhlasu, aby ti, kteří jsou na frontě, přešli do zajetí, že zůstanou naživu.... Můj bratr, který poslouchal zprávy z Moskvy, mě slyšel mluvit. Řekl to rodičům, takže rodiče věděli, že jsem v zajetí.... V lágru jsme nemuseli pracovat. Jen ten, kdo chtěl, mohl chodit do různých komand. Za to se dostával přídavek 100 - 200 gramů chleba navíc a jedna polévka bez tuku, což často byla jen voda něčím zamlžená.... Někdy v ní plavalo několik kousků brambor. Jinak se dostávala dvakrát denně taková polévka, jednou denně 2 - 3 jídelní lžičky různé kaše a denně asi 400 gramů černého chleba, často ještě teplého, kterého na váhu bylo ještě méně. Za dva roky, které jsem strávil v lágrech, jsem byl vyhublý, kost a kůže.  V létě jsem se přihlásil na brigádu svážet plodiny. Cestou jsem jedl zelí, tzv. srdíčka, to mi žaludek přijal. Když jsem však vezl brambory, jedl jsem je syrové jak jablka, ale cestou jsem je vyzvracel. Koním do žlabu dávali šrot. Ten jsem kradl, schovával do kapes a pak jsem ho dával do teplé vody a takto jedl. Jednoho dne jsem svážel brambory, na poli měli ohniště, kde si je pekli. Civilisté mi dávali najevo, abych si vzal brambory z ohniště. Když se strážný nedíval, vzal jsem si jich několik do kapes. Měl jsem na sobě vatované kalhoty, ty cestou chytly a já jsem měl popáleniny na obou nohou. Byl jsem kvůli tomu několik neděl v lazaretu. Pak za mnou přišel jeden Rakušan, který dělal vedoucího nad nemocničními baráky, byl to antifašista, a řekl mi, abych šel dělat sanitáře do baráku, kde byl tyfus. Rozmýšlel jsem si to, a pak jsem k tomu svolil. V lágru byla malá skupina antifašistů Němců a Rakušanů. Ti se často scházeli, malovali protihitlerovské plakáty a agitovali mezi vojáky proti Hitlerovi. Jednou svolali takový mítink pro všechny zajatce, kterého se zúčastnil také bývalý poslanec z Německa. Tam byl zvolen výbor „Svobodné Německo". Toto hnutí po válce sehrálo určitou roli. V tom baráku, kde byl tyfus, pracoval ruský lékař, dobrý člověk, a ten mi hned dal silnou injekci proti tyfu. Dostal jsem vysokou horečku, zdálo se mi, že se mi hlava rozskočí. Bylo to v zimě, běžel jsem ven, válel jsem se ve sněhu, pak jsem šel zase do baráku. Po několika hodinách to ustalo. Sanitářem jsem byl já, Čech, pak Rumun a Ital, ten se jmenoval Paganini. Lékař si z něj dělal legraci, zda také umí hrát na housle. Tam nemocní i my, sanitáři, dostávali bílý chléb. Často se stalo, že jsme vyfasovali dávku i za ty, kteří toho dne zemřeli. Dostávali jsme lepší polévku, více kaše a dokonce mleté maso i kompot. Tam jsem se spravil. Byl to lágr východně od Moskvy do Poduralí, za městem Kazaň, jmenoval se Jelabuga. Z dálky jsem v něm později viděl zajatého maršála Pauluse. Byla veliká zima. Bylo to v roce 1942. Strava tam byla stejná jako v předchozím lágru. V roce 1943 nás znovu přemístili do lágru Potma. Tam přibylo také mnoho Slováků, kteří přešli frontu, kromě nich přišlo hodně Rumunů a Italů. Političtí pracovníci v lágru mi řekli, abych si připravil plán, kde bych chtěl bojovat. V té době přijel do lágru ruský generál a zavolali mě k němu. Asi nebyl se mnou spokojen, neboť mě odvezli do Moskvy, ale místo do lágru mě dali do vězení.

V roce 1943 je František Konečný za nejasných okolností odvezen do Moskvy, kde strávil 14 dní na samotce ve vězení Butylky.

V prvním vězení mě dali do přízemní cely pro jednotlivce, kde kromě vojenské železné postele, kostry, nebylo vůbec nic, ani okno. Byla tam jen žárovka, která svítila dnem i nocí, a ve dveřích malá špehýrka, kterou se strážný často díval, co tam dělám. Byla tam veliká zima. Sundal jsem si boty, na nohy jsem si dal rukavice, sedl jsem si do kouta a schoulený jsem si dýchal na ruce. Poznal jsem, kdy je ráno, jen podle toho, že rozváželi teplou vodu a kousek chleba. Byl jsem tam čtrnáct dní a ke konci jsem začal šílet. Křičel jsem: „Já jsem nepřišel, abych zde umíral, ale abych bojoval.“ Jako kolotoč jsem to znovu a znovu opakoval. Po čtrnácti dnech mě dali do druhého vězení v Moskvě na světnici, kde nás bylo pět.

Pak byl přemístěn do vězení Ljubjanka, kde strávil dalších 14 dní, a odtud byl převezen do zvláštního zajateckého tábora NKVD č. 27 v Krasnogorsku. Tento tábor byl centrem protifašistického výboru „Svobodné Německo“ a zde si František Konečný mohl konečně splnit svůj sen — bojovat proti nacistům.

Po dalších čtrnácti dnech mě odvezli do lágru Krásnogorsk u Moskvy, kde byla jakási komise. Tam již bylo několik lidí ze Slezska. U komise se mě ptali, zda chci jít do naší zahraniční armády. Odtamtud jsme se skupinou tvořenou většinou Slováky a vojenským doprovodem jeli vlakem do městečka Novochapjorsk, kde byla naše zahraniční armáda.

9. května 1943 dorazil do města Novochopersk 1. československý samostatný polní prapor v SSSR, který v březnu 1943 absolvoval boje u Sokolova. Zde se k praporu připojil záložní pluk z Buzuluku a začala se formovat 1. československá samostatná brigáda v SSSR. Jako doplněk byli do stavu brigády přijímáni také původně vojenští zajatci v SSSR (většinou slovenské národnosti). Mezi nimi byl také František Konečný, který je 25. září 1943 odvodní komisí uznán schopným služby bez vady, pod pořadovým číslem 4196 odveden a zařazen do stavu brigády.

Smluvili jsme se se Slováky, které jsem znal již z lágru, že půjdeme společně do jedné jednotky. Vojenská komise vyvolávala, kdo chce jít do té nebo oné jednotky. Ale vždycky se přihlásil jen některý ze Slováků a začalo nás ubývat. Najednou vyvolávali, že potřebují deset mladých mužů, kteří se nebojí, a při tom jeden ze Slováků vystoupil z řady, tak jsem vystoupil také já. Dali nás do štábní roty, jako ochranu štábu. Pohyboval jsem se okolo náčelníka štábu Lomského a tehdy ještě plukovníka Svobody.

30. září 1943 je plně zformovaná a vycvičená 1. československá samostatná brigáda v SSSR v devíti vlakových transportech odeslána znovu na frontu, do pásma operací 1. ukrajinského frontu, jehož jednotky v té době zaujímaly pozice na řece Dněpru.

Po několika týdnech jsme jeli osvobozovat město Kyjev. Přemísťovali jsme se několika esšalony a vždycky v jednom železničním uzlu nás německé letectvo bombardovalo. Také i nás esšalon prožil letecký útok. Vlak se zastavil a byl rozkaz rozprchnout se. Asi po hodině, kdy protiletadlová baterie nedovolila, aby nás bombardovali, jsme pokračovali v další jízdě. V naší jednotce bylo mnoho občanů z Podkarpatské Rusi, kteří utekli do Ruska a za překročení hranice byli všichni odsouzeni na tři roky do pracovních lágrů, tzv. gulagů, ale také Židů, kteří utekli před Hitlerem. Většina z nich byla velmi statečná, ale jeden z nich, který byl u štábní roty a jmenoval se Jassi, byl pravý opak. Vlak se již rozjížděl a Jassi ve vagónu chyběl. Najednou někdo ve tmě utíká podél vlaku, křičíme: „Jassi, jsi to ty?“ A tak jsme mu pomohli do vagónu.

Brigáda byla dirigována na tzv. ljutěžské předmostí na západním břehu Dněpru severně od Kyjeva, kde měla vejít v podřízenost sovětské 38. armády. 22. a 23. října 1943 se tak jednotky brigády přepravily po pontonových mostech přes Dněpr a zaujaly postavení v okolí měst Ljutěž a Děmidov.

Most přes řeku Dněpr Němci vyhodili do vzduchu. Sověti tam postavili pontonový most, přes nějž jsme projížděli. Jeli jsme nákladním autem Studebekerem, jen se to houpalo. Najednou jsme uslyšeli ostrý hvizd, auta zůstala stát a jejich dotyková světla pohasla, byl nálet. Protiletadlová děla, zenitky, začala střílet po letadlech a neumožnila jim, aby se snesla níže. Shodila tedy pumy, ale daleko od nás. Pak jsme jeli dále do lesů. Naše štábní rota se umístila v lese, kde byly vykopány zemljanky.

3. listopadu 1943 zahájily jednotky 38. armády, podporované tanky 3. gardové tankové armády, útok na Kyjev. Dělostřelci brigády se podíleli na vedení dělostřelecké přípravy, pozemní jednotky se však prvních bojů zatím neúčastnily a byly drženy v záloze.

Vzpomínám si, jak na den 3. listopadu 1943 byl stanoven útok na 8:00 hodin ráno. Svoboda i náčelník štábu Lomský vyšli ze zemljanky minutu před osmou a přesně v osm letěla sovětská letadla, začaly střílet kaťuše a veškeré dělostřelectvo. Byl to hrozný hukot, jako když burácejí hromy, vzduch a země se třásly. Den předtím byl nařízen nástup a Svoboda měl k nám proslov. Řekl, abychom o město Kyjev bojovali tak, jako o Prahu a Bratislavu.

Sovětské jednotky díky masivní dělostřelecké přípravě prolomily celkem snadno obranu německého VII. Armee Korps / 4. Panzer Armee a v následujícího dne již jednotky 50. a 51. střeleckého sboru stanuly na předměstích města. 1. čs. samostatná brigáda se 4. listopadu přesunula k městu Vyšgorod severně od Kyjeva a následujícího dne byla v pásmu 51. střeleckého sboru nasazena do bojů přímo o město. V Kyjevě se bránily zbytky německé 75. ID, 88. ID a 20. PzGrD, ale tlaku sovětských a československých jednotek nedokázaly odolat. Ráno 6. listopadu 1943 bylo město Kyjev po celodenním nelehkém boji osvobozeno. Za tuto účast v bojích byla brigáda vyznamenána Suvorovovým řádem II. stupně a mnoho příslušníků brigády bylo vyznamenáno — 139 jich obdrželo sovětské řády a vyznamenání (z toho tři titul Hrdiny Sovětského svazu), 294 obdrželo Československý válečný kříž 1939 a 41 medaili „Za chrabrost před nepřítelem“). 

Naše 1. brigáda se v tomto boji vyznamenala a mnozí dostali různá československá a sovětská vyznamenání a mnozí byli povýšeni do vyšších vojenských hodností. Pamatuji si, jak jsme přijeli do města. Byli jsme ubytováni v jednom domě, kde bydlela jedna starší paní. Radostí plakala a objímala nás. Chtěla nás pohostit, ale neměla čím. Němci jim všechno pobrali, neměla ani základní potraviny. Měla jen ruský samovar, a tak nám svařila vodu, říkají tomu kypjetok, zásyp čaje neměla. Starší obyvatelé města utekli před frontou do lesů a ti mladší byli odvezeni do Německa na práci.

Po osvobození Kyjeva se československé jednotky přesunuly 6. listopadu odpoledne do prostoru města Vasilkov, kde tvořily zálohu 38. armády pro odražení očekávaného německého protiútoku. Jedna tanková rota posílená samopalníky byla odeslána k podpoře sovětského 51. sboru, se kterým 10. listopadu dobyla obec Čerňjachov jihovýchodně od Vasilkova. Následujícího dne brigáda bojuje v okolí obce Mytnica (jižně od Vasilkova) — v té době už byla brigáda podřízena velení 40. armády, která od 38. armády převzala nejen čs. brigádu, ale také sovětský 50. a 51. střelecký sbor. Německé tankové jednotky XXXXVIII. PzK / 4. Pz Armee (jeho součástí byly také elitní tankové divize SS „Leibstandarte“ a „Das Reich“) se během listopadu snažily za každou cenu zahnat sovětské jednotky zpět ke Kyjevu. Ale i za pomoci 1. čs. samostatné brigády se to německým jednotkám nezdařilo a obě strany přešly do obrany — ne však na dlouho.

Českoslovenští vojáci se z Kyjeva, kam byli staženi 12. listopadu, přesunuli v polovině prosince do prostoru obcí Židovci, Paripsy a Stavišti (západně od Fastova). Zde se připravovali v rámci 50. střeleckého sboru / 40. armády na účast v nové útočné operaci (žitomirsko-berdičevská), kterou jednotky 1. ukrajinského frontu zahájily 24. prosince 1943. 50. střelecký sbor dostal za úkol nejdříve obejít a následně obsadit důležitý železniční uzel, který byl ve městě Bílá Cerkev. 1. čs. brigáda dostala 29. prosince rozkaz přesunout se k obci Ruda ležící cca 15 km jihovýchodně od Bílé Cerkve. Následoval těžký dvoudenní pěší pochod za teplot až -30°C. Po zdolání 43 km dorazili českoslovenští vojáci 30. prosince ráno k obci Ruda, bráněné vojáky německé 2. SS-PzD „Das Reich“, a téměř z chodu na obec za podpory sovětských jednotek zaútočili. Po celodenním úporném boji se nakonec v poledních hodinách podařilo za těžkých ztrát na obou stranách obec obsadit. Následujícího dne už bojují čs. vojáci na přístupech k Bílé Cerkvi a od 1. do 2. ledna 1944 svádí tvrdé boje o výšiny jižně od města, kde odrážejí také několik německých protiútoků. Následně je brigáda stažena do zálohy a 4. ledna 1944 je Bílá Cerkev obsazena sovětskými vojáky. Za boje u Rudy a Bílé Cerkve je brigáda vyznamenána Řádem Bohdana Chmelnického I. stupně. V té době odešel vojín František Konečný ze služby u štábu a byl přidělen k 1. dělostřeleckému oddílu jako pátrač. 

Dále jsme bojovali o dobře opevněnou obec Rudu, kterou jsme po tvrdém boji dělostřelectva, tanků a pěchoty dobyli. Vojáci vnikli i do tamějšího cukrovaru a brali si cukr z kádí. Dověděl jsem se, že jeden voják, když byl nachýlený u kádě, aby si také nabral, do ní spadl. Musel pak utíkat dopředu, dělali si z něj legraci a olizovali jej. Potom následoval boj o Bílou Cerkov, to se chýlil ke konci rok 1943. Vzpomínám si, že náčelník štábu byl tehdy nemocen, šel spát a mě požádal o službu u telefonu. Dal mi krycí hesla pro přehradní palby pro naše dělostřelectvo s tím, že kdyby Němci začali útočit a naše pěchota nás požádala o palbu, ať zavolám dělostřelectvo a předám jim hesla pro palbu. Naštěstí byl v noci klid. V té době byla naše pěchota prořídlá a byly nařízeny lékařské prohlídky u štábní roty. Požádal jsem náčelníka štábu, že bych chtěl k dělostřelcům. Zatelefonoval veliteli dělostřelectva Rytíři, odešel jsem k němu a ten mě přidělil k 1. dělostřeleckému pluku, kde jsem dělal pátrače.

3. ledna 1944 se 1. čs. brigáda přesouvá na jih od Bílé Cerkve, kde 5. ledna zaujímá obranu v druhém sledu na rozhraní dotyku 38. a 40. armády v okolí obce Buďonivka. Od 17. ledna se 1. čs. brigáda znovu účastní bojových akcí v okolí města Žaškov a při obraně podél řeky Hornyj Tikič, kde odrazila několik protiútoků jednotek německé 1. PzArmee. 9. února 1944, po 3 měsících intenzivního bojového nasazení, se brigáda vlakem přesunula z prostoru Žaškova přes Kazatino, Berdičev a Rovno do prostoru města Luck. Toto město se nacházelo v oblasti se silnou českou menšinou — volyňskými Čechy. V tomto prostoru se jednotky 1. čs. samostatné brigády začaly po utrpěných ztrátách doplňovat znovu na válečné počty. Přísun nových dobrovolníků z Volyně však byl více než živelný — po zkušenostech se sovětskou a později německou diktaturou znamenal vstup do čs. jednotek jedinou možnou alternativu, jak se z tohoto prostoru dostat zpět do Československa. Od března do dubna 1944 se tak přihlásilo cca 12 000 dobrovolníků, což umožnilo nejen doplnění stávajících jednotek na válečné počty, ale také reorganizaci čs. jednotek na úroveň sboru. 10. dubna 1944 tak bylo rozhodnuto, že 1. čs. samostatná brigáda v SSSR se stane základem pro nový 1. čs. armádní sbor v SSSR, jehož velením byl pověřen brigádní generál Jan Kratochvíl. Během výcviku došlo také k bojovému nasazení čs. dělostřelců u obce Torčín (západně od města Luck), kde čs. dělostřelci pomohli sovětským jednotkám v boji proti Němcům.

Naše dělostřelectvo bylo pak přiděleno k sovětským jednotkám v boji o Torčín a pak o Žažkov. U Torčína jsem měl službu na pozorovatelně v jednom domě na půdě, kde byl umístěn dalekohled - desaterák a pozoroval jsem okraje nepřátelské obrany. Tu najednou se podívám dozadu a vidím, jak jeden Ukrajinec v dolíku jede s vozem, na kterém měl telefonní bubny, směrem k nám. Začal jsem na něj křičet, aby jel pryč, že nás prozradí. Než to však pochopil, Němci to zpozorovali a začali ostřelovat naši pozorovatelnu. Nejdříve nás zarámovali, jedna rána krátká a druhá dlouhá, a pak již stříleli do středu. Několik ran dopadlo do blízkosti našeho domku, hlásil jsem místa jednotlivých dopadů. Snažil jsem se dalekohledem najít místo, odkud střílejí. Podařilo se mi uvidět malý ohnivý obláček, který vyšlehne z hlavně děla, i když je dělo sebelépe zamaskováno. Nitkovým křížem v dalekohledu jsem toto místo označil a když přestali střílet, velitel dal povel našemu dělostřelectvu ke střelbě a nepřátelské dělostřelectvo jsme umlčeli. Byl jsem za to pochválen a vyznamenán prvním válečným vyznamenáním, a to Čsl. vojenskou medailí za chrabrost před nepřítelem.

25. dubna 1944 se jednotky 1. čs. samostatné brigády přesunuly vlakem do Kamence-Podolského, odkud pak pěšky pokračovaly do prostoru severně od města Černovicy (jižně od Tarnopolu) — místa vybraného pro zformování jednotek 1. čs. samostatného sboru v SSSR. Zde do konce července probíhal intenzivní výcvik a tvorba nových jednotek — hlavně 1. čs. tankového pluku (od 20. května) a 3. čs. samostatné brigády (od 15. června). Součástí sboru se stala také 2. čs. paradesantní brigáda, která se od ledna 1944 tvořila v Jefremově. Výcvikem v té době prošel také František Konečný, který byl po tříměsíčním kurzu povýšen na svobodníka a byl přidělen jako počtář k velitelské četě / III. oddíl / 1. dělostřelecký pluk / 1. čs. samostatná brigáda / 1. čs. samostatný sbor v SSSR. Tento oddíl byl vybaven minomety r. 120 mm, trakce byla hipomobilní.

Po těchto bojích naše dělostřelectvo odjelo ke Kamenci Podolskému do prostoru Černovic, kam přijelo asi dvanáct tisíc mladých lidí, Čechů z Volyně, a tak se tvořil další vojenský útvar - sbor. Tam jsem prodělával tříměsíční kurz pro důstojníky - dělostřelce. Po zkouškách, které jsem absolvoval na výbornou, jsem byl povýšen na svobodníka a určen velitelem topočety u 3. oddílu 1. dělostřeleckého pluku.

V té době (koncem července 1944) se už sovětské jednotky 1. ukrajinského frontu a nově vytvořeného 4. ukrajinského frontu přiblížily k hranicím předválečného Československa — cca 40 km od pohoří Karpat a Východních Beskyd na hranicích Podkarpatské Rusi a východního Slovenska. Československá vojenská mise žádala o nasazení 1. čs. armádního sboru v budoucích bojích na území ČSR, konkrétně na Podkarpatské Ukrajině, kde předpokládala další příliv dobrovolníků do svých jednotek. Velení sovětských vojsk však s nasazením čs. sboru nijak nespěchalo (zvláště ne na Podkarpatské Ukrajině, která se nacházela ve sféře politického zájmu SSSR), nicméně se koncem července 1944 začaly jednotky sboru (1. a 3. brigáda, tankový pluk) přesouvat pomalu do prostoru města Sambor (dnes Ukrajina) do podřízenosti 4. ukrajinského frontu, kde měly vyčkat dalších rozkazů.

Mezitím se situace na Slovensku zdramatizovala. Slovenský ministr obrany Ferdinand Čatloš, který už v předcházejícím období připravoval vojenský převrat na Slovensku a přechod na stranu Spojenců, předal začátkem srpna do Moskvy memorandum s návrhem na spolupráci s Rudou armádou. Tento návrh se v některých bodech kryl s návrhem národního povstání na Slovensku tak, jak jej navrhovala Slovenská národná rada. Problémem však bylo, že tato jednání probíhala pouze na úrovni sovětsko-slovenské a československá vojenská mise v SSSR se o těchto jednání dozvěděla vlastně náhodou v polovině srpna, z čehož vznikla vcelku nepříjemná politická roztržka. I přes tato jednání, kdy se představitelé slovenského odboje i tehdejší slovenské vládní garnitury snažili skloubit vypuknutí slovenského povstání s postupem Rudé armády, došlo nakonec k jeho vypuknutí nezávisle na sovětských akcích. Během srpna se aktivita partyzánů, řízená sovětskými orgány z Kyjeva, na území východního Slovenska prudce zradikalizovala. I přes intervenci členů Slovenskej národnej rady byly zahájeny velké destrukční akce na slovenských železnicích a útoky na německé ozbrojené síly. Vrcholem byla 28. srpna 1944 likvidace cca 30 německých důstojníků v Martině, členů vojenské mise vracející se z Rumunska. Německá reakce na takovýto nárůst partyzánské činnosti na sebe nenechala dlouho čekat — v 10:00 hodin 29. srpna 1944 zahájily německé vojenské jednotky okupaci Slovenska. Večer téhož dne vydalo slovenské Vojenské ústředí v Banské Bystrici heslo k zahájení povstání od 20:00 hodin. Toto heslo obdrželo také velitelství dvou východoslovenských divizí (č. 1 a 2) v Prešově, ale to ponechalo obě dvě divize v nečinnosti. 31. srpna dorazily do prostoru Prešova německé jednotky, které obě slovenské divize odzbrojily (část slovenských vojáků odešla i s výzbrojí k partyzánům na střední Slovensko) a obsadily linii u Dukelského průsmyku.

1. září 1944 dorazil na velitelství 1. ukrajinského frontu zástupce velitele obou dvou východoslovenských divizí plukovník Viliam Talský, který požádal velitele frontu o pomoc Slovenskému národnímu povstání. Výsledkem bylo 3. září 1944 vypracování plánu postupu levého křídla 1. ukrajinského frontu (sovětská 38. armáda) a pravého křídla 4. ukrajinského frontu (sovětská 1. gardová armáda) z prostoru města Krosno (Polsko) ve všeobecném směru na Prešov. V cestě sovětských jednotek stálo pohoří Východních Beskyd — na jejich hřebech měly stát slovenské jednotky, připravené vstřícným úderem otevřít cestu sovětským jednotkám na Slovensko. Zahájení operace bylo stanoveno na 8. září 1944. Jak však již z předchozího popisu víme, obě dvě slovenské divize už v tomto prostoru dávno nebyly.

Původně se zamýšlelo, že na Slovensko půjdeme z jihu. Sovětská fronta však byla blíže Karpatům, a proto měl být útok veden přes Karpaty. Sovětské vedení mělo zprávy, že na východním Slovensku jsou dvě slovenské divize, které nás propustí dovnitř na Slovensko. Proto činilo vojenská opatření u svých divizí a bylo nám řečeno, že jen projedeme Karpatami a za pět dní budeme v městě Prešově. Liknavostí a nakonec i zradou slovenských důstojníků, kteří měli na starosti velení, byly obě slovenské divize Němci odzbrojeny a v Karpatech se usídlili Němci.

Jak již bylo řečeno, velitel 1. ukrajinského frontu maršál I. S. Koněv vypracoval 3. září 1944 plán operace k proniknutí sovětských jednotek na Slovensko. Mezi jednotkami, určenými k útoku, byl jmenován také 1. čs. armádní sbor. Jeho jednotky dostaly 4. září 1944 rozkaz přesunout se od 4. ukrajinského frontu z prostoru města Sambor do prostoru východně od města Krosno, kde měly přejít do podřízenosti 38. armády / 1. ukrajinského frontu. Do tohoto prostoru dorazily jednotky 7. září — zatímco pěším a motorizovaným jednotkám byl nařízen odpočinek, dělostřelecké jednotky sboru byly ihned dirigovány do palebných postavení k organizování dělostřelecké přípravy, která měla začít již druhý den. 1. čs. armádní sbor zatím tvořil zálohu 38. armády (spolu se sovětským 1. gardovým jezdeckým a 25. tankovým sborem) a podle plánu měl po útoku čelních jednotek armády postupovat v druhém sledu.

8. září 1944 v 6:40 moskevského času zahájilo dělostřelectvo dvouhodinovou dělostřeleckou přípravu proti německým pozicím v okolí Krosna. Této přípravy se účastnili také čs. dělostřelci. V 8:45 vyrazily čelní sovětské jednotky 52., 101. a 67. střeleckého sboru na zteč. Zpočátku probíhal útok úspěšně — němečtí obránci náležející k 208. ID / XXIV. PzK / 1. PzArmee byli překvapeni a sovětské jednotky první den operace prolomily frontu do hloubky cca 10 km. Urputné boje se rozhořely o město Krosno — důležitou křižovatku cest vedoucích k pohoří Nízkých Beskyd — kterou sovětské jednotky nedokázaly obsadit. Druhé sledy armády, které měly postupovat po silnici z Krosna na Duklu, tak musely město obcházet polními cestami. Jednotky 1. čs. sboru se daly na pochod krátce po desáté hodině dopoledne, nejdříve jednotky 3. brigády a za nimi jednotky 1. brigády. Při svém postupu k řece Wislok narazily čs. jednotky západně od Krosna na týlové části sovětských prvosledových jednotek, které zatarasily polní cesty. Navíc začalo v noci pršet, polní cesty se změnily v bláto a postup se skoro zastavil. Po urputném celodenním pochodu tak čs. jednotky pouze překročily řeku Wislok a postupovaly dál směrem na město Dukla, kde měly být podle informací nasazeni do průlomu a pronásledovat ustupujícího nepřítele. Ale jak už bylo zvykem, německé velení reagovalo na vzniklou situaci bleskově a začalo stahovat do prostoru bojů jednotky 75. ID a 1. PzD. Tyto jednotky zaujaly obranu na předem připravené mezilehlé linii a připravovaly se na obranu.

Brzy ráno 9. září překročily čs. jednotky u obce Świerzowa Polska řeku Jasiolku a pokračovaly v pochodu dále na jih k úpatí Nízkých Beskyd, ve směru města Dukla. Podle dostupných informací měly už být v prostoru jižně Dukly sovětské jednotky. 1. čs. brigáda tak bez obav postupovala na obec Machnówka a 3. čs. brigáda na obec Wrocanka — velitelé byli přesvědčeni, že fronta je vzdálena ještě nějakých 10 km vpředu. Za těmito vesnicemi však čelní čs. jednotky narazily na zakopané sovětské vojáky, podle jejichž informací byli Němci zakopáni v kopcích před nimi. Ti o sobě dali vědět vzápětí — jakmile se během dopoledne zvedla mlha, byly pochodové proudy čs. vojáků napadeny silnou dělostřeleckou palbou. Kolem jedenácté hodiny dopadl na jednotky 3. čs. brigády u Wrocanky a 1. čs. brigády u Machnówky úder německé 75. ID podporovaný samohybnými děly a tanky. I přes počáteční paniku se čs. vojákům podařilo tento protiútok zastavil, zaplatili však za to krutou daň — celkem 611 mrtvých, raněných a nezvěstných během jediného dne!

Ještě před zahájením útoku na Karpaty jsme měli velký malér. Bylo to u Machůvky a u Vrocanky. Jeli jsme v noci a neměli jsme styk s pěchotou, najednou jsme na silnici dostali boční palbu z kulometů. Poznali jsme podle zvuku, že jsou to německé. Otáčeli jsme děla na silnici a ujížděli zpět do nejbližší vesnice. Vyskočil jsem z vozu a utíkal na kopec s buzolou. Když jsem začal buzolu ustavovat, dostal jsem palbu z automatu z blízkého lesa. Protože palba neustávala, musel jsem k zemi a pak několika přískoky s buzolou jsem se dostal do dolíku, do vesnice. Tu najednou vidím naši pěchotu, jak ustupuje. Volám: „Kde máte velitele?“ Nikdo mi neodpověděl. Nákladní auta, která byla ve vesnici, ujížděla nazad, vojáci po nich lezli a chtěli se dostat dovnitř. Dal jsem vozkovi buzolu do vozu a vzal jsem si automat přes záda. Dal jsem pokyn vozkovi, aby nejel cestou, ale přes louku, neboť cesta byla ostřelována německým dělostřelectvem. Ujeli jsme několik kilometrů a tam pěchotu zastavili. Byli to většinou vojáci z Volyně, kteří ještě neměli bojové zkušenosti a když německá pěchota na ně začala útočit, nevydrželi a ustupovali.

Tímto střetnutím nastala nová etapa v bojích Karpatsko-dukelské operace. Už nebylo možné počítat s rychlým průlomem nepřátelských pozic. Začaly zdlouhavé boje v horách, kde veškeré výhody byly na straně obránců. Od 9. září odpoledne podnikali čs. vojáci útoky na německé jednotky rozmístěné v lesích a kopcích severně od Dukly s cílem toto město obsadit a otevřít si tak cestu k hlavnímu pohoří Nízkých Beskyd. Bojovalo se o obce Bóbrka a Kobylany — jižně od posledně jmenované vesnice, obsazené 10. září, se tyčila dominantní kóta 534. Necelé 2 km od Dukly ovládala široký prostor a hlavně silnici Dukla-Krosno. Boje o tuto kótu zahájili vojáci 1. čs. brigády 11. září — následné německé protizteče odráželi čs. vojáci plných 8 dní. Těchto bojů se účastnil také svobodník František Konečný.

Nejhorší boje byly o horu, kótu 534, která byla pojmenována kótou krvavou. Bylo to 11. září 1944, kdy za jediný den musela být dobývána celkem šestkrát. A při každém dobývání padlo mnoho našich, ale také německých vojáků. Tato kóta byla proto tak důležitá, neboť okolo ní vedla pěkná silnice, a kdo byl pánem této kóty, byl pánem i této silnice.

20. září 1944 se jednotkám 1. čs. brigády v součinnosti se sovětskými jednotkami podařilo konečně obsadit obec Teodorówka a 3. čs. brigáda obsadila klíčovou obec Dukla. Byl to velký úspěch zaplacený velkými oběťmi, ale sám o sobě představoval pouze další krok k novým bojům o postup na území ČSR.

Nastal tak urputný boj, který trval téměř tři měsíce. Karpaty, to je několik pásem vysokých kopců - hor a každý kopec se musel dobývat. Když naše pěchota dobyla jeden, musela do údolí a dobývat druhý. Často jsme se my, dělostřelci, stěhovali z místa na místo, a to vždy v noci, za tmy. Horské cesty byly špatné, blátivé, často jsme museli pomáhat i autům. Bylo deštivé počasí, byli jsme promoklí, nevyspalí, jednou i sněžilo. Nebylo kde se usušit.

Němečtí obránci se přesunuli na další hřebeny hor tyčící se jižně od Dukly. Dominantou se stala kóta 694 (Hyrowa hora), kterou čs. vojáci obsadili 22. září a ubránili ji před prudkými německými protiútoky. V tomto prostoru bojovaly jednotky 1. čs. sboru až do 26. září, kdy přišel rozkaz přesunout se do prostoru obcí Barwinek–Zyndranowa, pouhých cca 10 km od Dukelského průsmyku a hranic předválečné ČSR [2]. Zde vystřídali čs. vojáci sovětské jednotky a připravovali se, jak doufali, na poslední útok, který jim otevře cestu na území republiky. Útok začal 30. září 1944 v 8:20 mohutnou dělostřeleckou palbou, čs. jednotky se po dvoudenních bojích probojovaly cca 1 km před státní hranici, ale dále se nebylo možné dostat. Musely čelit německým protiútokům a ani přenesení hlavní osy útoku na jiný směr nepřineslo úspěch. Německé jednotky však v těchto bojích utrpěly těžké ztráty a 5. října večer se začaly stahovat z postavení okolo Dukelského průsmyku na jih. Tento ústup čs. vojáci zaznamenali a pustili se do pronásledování německých jednotek. Tak čs. jednotky překročily ráno 6. října 1944 státní hranice ČSR a postupovaly na slovenskou obec Vyšný Komárnik — první obec na území ČSR osvobozenou čs. vojáky. Chvíle radosti a štěstí… ale za obcí, na dalším z nespočtu horských hřebenů, už zase sedí nepřítel. Následují další boje o horské hřebeny v okolí obcí Krajná Bystrá, Nižný Komárnik, Korejovce, Hunkovce, kde se fronta zastavila až do začátku listopadu. Teprve 18. listopadu, po více jak hodině trvající dělostřelecké přípravě, se podařilo německou frontu v tomto prostoru prolomit a ovládnout dominantní výšiny, o které se pak následujících 8 dní vedly kruté boje, kdy se útoky čs. vojáků střídaly s německými protiútoky. Během všech výše uvedených bojů v pohoří Nízkých Beskyd hrálo dělostřelectvo klíčovou úlohu — to často rozhodovalo o úspěchu útoku či zmaření nepřátelského protiútoku.

25. listopadu nastal na frontě nezvyklý klid — německá vojska se začala stahovat na nová obranná postavení na řece Ondavě. Jednotky sboru nepřítele pronásledovaly a 27. listopadu stanuly na východním břehu řeky Ondavy. Na další útok již nebyly síly a proto přešel sbor 28. listopadu 1944 do obrany na čáře Stročín – Duplín – Stropkov – Breznica. Dělostřelecké jednotky 1. čs. brigády, u kterých sloužil František Konečný, se soustředily v prostoru obcí Potoky – Vislava – Vyškovce. Skončila nejtěžší etapa bojů čs. vojenské jednotky v období 2. světové války. Jednotky sboru ztratily za tuto dobu (8. září – 29. listopadu 1944) celkem 6 630 mužů (1 346 padlých, 4 328 raněných a 956 nezvěstných) — téměř polovinu početního stavu sboru! Početní stavy 1. čs. brigády, u které František Konečný sloužil, poklesly z 5 306 mužů (5. září) na 2 790 mužů (15. listopadu), tedy na pouhých 52 % původního počtu! Největší ztráty působilo čs. vojákům nejen německé dělostřelectvo, ale hlavně miny, které mrzačily jak vojáky v první linii, tak vojáky v týlu. Voják, který prošel těmito boji bez zranění, tak mohl mluvit o notné dávce štěstí.

Po celkových bojích v Karpatech koncem listopadu 1944 jsme dorazili k řece Ondavě. Němci byli na druhé straně. Nemusím psát o tom, že jsme často prožívali dělostřelecké přepady, byli ranění a mrtví.

Během bojů byl František Konečný povýšen nejdříve na desátníka a 5. prosince 1944 na četaře. 7. prosince 1944 byl vydán rozkaz o přemístění četaře Františka Konečného ze stavu 1. čs. brigády k rotě ZU (zvláštního určení). Byl vybrán pro úkoly v týlu a od 15. ledna 1945 prodělává ve školícím středisku partyzánského štábu 4. ukrajinského frontu ve Lvově parašutistický, zpravodajský a diverzní výcvik.

Jednoho dne mi velitel pluku sdělil obdržený příkaz, abych se odebral na velitelství sboru. „Ty víš, kam tě chtějí. Povýším tě o dvě hodnosti, když řekneš, že nemůžeš.“ Byl jsem tehdy již četařem a další povýšení mě vábilo. Na velitelství sboru, kam jsem přišel a kde byli i sovětští důstojníci, se mě ptali, zda chci jít do týlu. I když slib povýšení o dvě hodnosti byl lákavý, věděl jsem, že jsem hned po přechodu na ruskou stranu podepisoval prohlášení, že chci bojovat na jakémkoli místě. Tak jsem tedy řekl, že ano. Odvezli mě do Lvova, kde se shromažďovali vojáci Češi, Slováci i Rusové, kteří pak byli vysazeni na okupovaném území. Měli jsme různá školení, o topografii, jak se máme zachovat při seskoku a podobně. Slibovali nám, že dostaneme civilní oděv, tajný inkoust a další. Jinak jsme čekali, až bude příhodné počasí.

V polovině března 1945 byla ve Lvově zformována sedmičlenná skupina hloubkového průzkumu 4. ukrajinského frontu s názvem URAGAN, k níž byl přidělen četař František Konečný jako velitel průzkumu. Velitelem skupiny se stal poručík Rudé armády Andrej Sokolov. Skupina byla převezena do prostoru města Rzeszów, kde čekala na příznivé počasí. 25. března 1945 se František Konečný přesunul se skupinou URAGAN do okolí města Kraków a v 15:00 jsou přepraveni na letiště. Do akce šli příslušníci skupiny ve vojenských uniformách, výzbroj tvořily samopaly, pistole, ruční granáty a útočné nože. V 19:30 pak skupina odletěla v dopravním letounu "Dakota" do prostoru západně od Kladna.

Po několika měsících nás odvezli letadlem do Rzeszova a řekli nám, abychom se ubytovali v nedaleké vesnici....Za několik dnů jsme odjeli do jedné vesnice, kde Sověti měli své sklady, a tam jsme vyfasovali padáky. Příští den nás odvezli na blízké polní letiště, kde již bylo připraveno asi devět letadel a k jednomu z nich jsme přišli. Sovětský plukovník nám zkontroloval upevněné padáky na zádech, řekl nám heslo po přistání a popřál nám šťastnou cestu. Nasedli jsme do letadla a to s námi odletělo. Když jsme letěli přes frontu, Němci po nás stříleli z protiletadlových děl, dokonce bylo cítit i jednotlivé zásahy do trupu letadla, ale letěli jsme dále... Byl již večer a viděli jsme pod námi lesknoucí se silnice, železnice i potůčky, i to, kde bylo špatné zatemnění. Po několikahodinovém letu nám dal pomocí bzučáku signál k seskoku.

Ve 22:30 proběhlo vysazení výsadku severně od Nového Strašecí. Zatímco přistání samotné proběhlo bez problémů, zásobník s municí a různým materiálem se ve tmě nepodařilo najít. Za svítání se skupina rozhodla opustit prostor seskoku a během dvou dnů se přesunula do prostoru Lánských lesů. Zde si vybudovala skupina základnu a zjišťovala sílu a umístění německých jednotek v okolí Kladna, Rakovníku a Prahy. Do přímých bojových akcí se skupina nezapojovala.

Nejdříve jsme otvorem v podlaze letadla vyhodili kožený vak se zbraněmi, náboji a minami, a pak jsme u otevřených dveří skákali z letadla. Skákal jsem jako druhý.....Bylo nás celkem sedm, velitel a dva radisté byli Rusové, dva Slováci, dva Češi... Pod námi jsem viděl řídký vysoký les, chránil jsem si obličej, padák se mi zachytil o vršek stromu, ten se ulomil a já jsem celkem lehce dopadl na zem. Byla tma, ihned jsem odjistil pistoli, rozepnul padák a chvíli čekal. Nad námi ještě letadlo zakroužilo, zamávalo nám křídly a odletělo. Pak jsme se scházeli pomocí hesla pět. To znamená, že jsem uviděl obrys postavy a zavolal dvě, tu protějšek mi musel odpovědět tři. Součet čísel musel dát číslo pět... Radili jsme se, zda padáky schovat, anebo spálit... Rozhodli jsme se je zakopat, ale neměli jsme lopatky. Finskými noži jsme vyhloubili prohlubeň v zemi a tam jsme padáky zahrabali zemí, listím, natahali jsme tam suché větve a začali jsme hledat ten kožený vak. Několik hodin jsme jej hledali, ale nenalezli. Začalo již svítat, v lese byly tabulky, jedna zakazovala dělat ohně, druhá nařizovala ihned hlásit cizí osoby v lese pod trestem smrti. Viděli jsme také nařezané dřevo uložené do plnometrů, tam se tedy pracovalo. Snědli jsme čokoládu, kterou jsme dostali na cestu, a začali hledat nějakou skrýš. Nemohli jsme dlouho nic najít, byl to řídký vysoký les, teprve ráno jsme našli malou jehličnatou houštinu, do které jsme zalezli. Zanedlouho jsme slyšeli v lese střelbu, Němci pročesávali les. Padla rosa a zahladila po nás stopy. Byli jsme smluveni, že se nedáme vyprovokovat, ale když někdo vejde do houštiny, že jej zlikvidujeme... Čekali jsme až do odpoledne a potom jsme se vydali hledat okraj lesa, a to opačným směrem, než odkud jsme slyšeli střelbu. To se nám po delším putování podařilo. Viděli jsme, jak nedalekou cestou jel na kole chlapec. Zahvízdali jsme na něj a on nás informoval, kde jsme... Seskočili jsme severně od města Slaný. Podle mapy jsme zjistili, že lesní strže jsou v Křivoklátských lesích, a tak jsme se vydali tímto směrem. Šli jsme vždy jen v noci, města a vesnice jsme obcházeli a přes den jsme byli ukryti v lese... Po několikanočním putování jsme přišli na okraj lesa u Zbečna, kde jsme ve dne byli schováni. Do lesa přišla jedna paní sbírat klestí. Vynořili jsme se před ní, trochu se nás lekla. Ptali jsme se jí na situaci, kde jsou Němci a kde jsou Češi vlastenci, na které se můžeme obrátit. Řekla nám o jednom z nich, na kterého bychom se mohli obrátit v Bělči... Přes něj jsme pak vešli ve styk s hajným na hájovně Kaly u Zbečna. V jeho revíru jsme pak měli naše centrum. Postupně jsme navázali styky s dalšími hajnými v okolí, s lesmistrem, také s četnickou stanicí, která byla ve Zbečně. Pohrozili jsme jim, aby nás neudali... Byli jsme ve styku s hajným z Lán, kde ležel nemocen tehdejší prezident Hácha. Navázali jsme styk s ruskými parašutisty, kteří byli na Požárech.

Skupina URAGAN byla v kontaktu také s důstojníky předválečné čs. armády, kteří připravovali Pražské povstání. Po jeho vypuknutí 5. května 1945 se skupina podílela na organizaci pomoci povstalcům v Praze.

Po vypuknutí Pražského povstání jsme se kontaktovali s Vlasovci i s náčelníkem jejich štábu, kteří pak povstání odjeli pomáhat. V našem okolí se spojovací rota Vlasovcovy armády střetla s ustupujícími vojáky německé armády. O situaci v Praze a okolí jsme informovali v relacích, neboť člen naší skupiny, Čech, byl také přímo v Praze. Vlasovci v povstání pomohli zachránit mnoho českých lidí před valícími se německými vojsky.

Po skončení bojů se František Konečný přesunul ještě jednou do Lvova a pak už následovala cesta domů.

Ze Zbečna jsme jeli do Dobříše na zámek, kde jsme byli ubytováni. Za několik dní všechny parašutní skupiny s ukořistěnými auty odjely nejdříve do Prahy a po několika hodinách směrem do Lvova, odkud jsme vyšli. Jeli jsme směrem na Opavu, tam jsme se zastavili....Když jsme přijeli do Opavy, město bylo celé rozbito a bylo tam málo nepoškozených domů. Nějakou dobu jsme tam čekali.....Odjeli jsme do Lvova. Pobyli jsme tam asi čtrnáct dní a odevzdali osobní zbraně. Nabídli mi, že mě odvezou do Moskvy na prohlídku. Řekl jsem, že chci domů. Dali mi potvrzení o tom, že jsem byl členem parašutní skupiny, která bojovala v týlu nepřítele. Také nám dali tři měsíce dovolené a pak abychom se hlásili na MNO v Praze.....Jel jsem nákladním vojenským autem, které jelo směrem na Berlín. Potom jsem jel kus vlakem do Karviné. Cestou jsem se stavil v Bohumíně u sestry, abych věděl, jaká je doma situace. Z Karviné jsem šel domů pěšky. Když jsem šel kolem oken, bylo právě poledne a obědvali. Maminka mě uviděla, šla ke dveřím a já jsem již byl v nich. Velice jsem se radoval, že jsem se ve zdraví vrátil domů.

Po válce byl František Konečný povýšen nejdříve do hodnosti rotmistra (1. 9. 1945), v roce 1946 pak do hodnosti podporučíka a nakonec poručíka pěchoty. Do 12. ledna 1946 sloužil u 304. dělostřeleckého pluku v Táboře. Po odchodu z armády (dosáhl hodnosti poručík pěchoty v záloze) vstoupil do KSČ a pracoval na Krajském sekretariátu KSČ v Táboře. Po volbách v roce 1948 byl poslán na Ministerstvo vnitra do Prahy — zde se také 26. 7. 1949 oženil. Z Ministersva vnitra odchází František Konečný na vlastní žádost v únoru 1950 — nesouhlasí s některými kroky tehdejšího režimu. František Konečný tedy začal pracovat v Mlékárenském družstvu Madeta v Táboře. V tuto dobu také vystoupil z KSČ a veřejně se označil za věřícího člověka, který nemůže souhlasit se vším, co se děje. Od té doby byl často sledován příslušníky StB. V Madetě pracoval František Konečný v účtárně a později na pozici podnikového pokladníka až do roku 1960, kdy nastoupil do Plánovacího oddělení Okresního národního výboru (ONV) v Táboře. Od roku 1968 pak pracoval na finančním odboru ONV, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu v roce 1979.


Červenec 1947, Praha. Čerstvý poručík František Konečný

František Konečný, plukovník v záloze, nositel medaile „Za chrabrost před nepřítelem“, Československého válečného kříže 1939, Československé pamětní medaile se štítkem SSSR a sovětské medaile „Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941-1945“, po válce pak držitel dalších vyznamenání, zemřel dne 28. 9. 2006 ve věku 88 let. ČEST JEHO PAMÁTCE.


Květen 2000, Tábor. Plukovník v záloze František Konečný.

Fotografie a materiály ze soukromé sbírky poskytl pan Karel Konečný.

Kompletní vzpomínky pana Františka Konečného naleznete zde.

[1] Feld Ersatz Bataillon byl polní náhradní prapor, u kterého se soustřeďovali nováčci, kteří již prošli základním výcvikem. Prapor už byl organickou součástí divize a z tohoto praporu byli nováčci dle potřeby přidělováni k jednotlivým bojovým útvarům divize.

[2] V období od 8. do 26. září 1944 ztratily jednotky 1. čs. armádního sboru v SSSR za bojů v Karpatech celkem 4 085 mužů (876 padlých, 2 538 raněných a 671 nezvěstných). 


Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • Vyplňte správně kontrolu
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.