Baterie Oldenburg

Dva 24cm kanóny, kterými byla baterie vyzbrojena měly zajímavou historii.

Děla ukořistili němečtí vojáci za první světové války v září 1915 poblíž Libavy v tehdejším carském Rusku (dnes v Lotyšsku). Jejich původní ráže 254 mm byla ve 30. letech u Kruppa změněna na standardní německou ráži 238 mm vložením nové vnitřní hlavně. Tak došlo ke sjednocení s používanou německou municí. Náměrové zařízení zůstalo původní ruské.
Do roku 1939 byla obě děla umístěna na ostrově Borkum, odkud byla po začátku druhé světové války přemístěna do předem připravených postavení v jižním Schwarzwaldu. Zde od 15. června 1940 podporovala útok 7. armády na Maginotovu linii mezi Štrasburkem a Mühlhausenem. Po pádu Francie byla děla vůbec první baterií, která byla na francouzské pobřeží z Německa přemístěna, a to do otevřených postavení východně od Calais. K palbě byla připravena ale až jako třetí z těžkých baterií v srpnu 1940 (vůbec první byla baterie Prinz Heinrich k 20. červnu 1940). Od září 1940 se začalo se stavbou odolných betonových kasemat, muničních skladů, strojovny a dalších zařízení celé baterie.
Protože byly kasematy vůči sobě mírně pootočeny, byl zvětšen prostor, na který mohlo pálit alespoň jedno dělo. K řízení palby sloužil šestimetrový E-Messgerät, radar FuMO 2 (označení Kriegsmarine pro FmG 39G (gB) s kmitočtovým rozsahem 335-430 MHz, výkonem 8 kW a maximálním dosahem 30 až 35 km), a ke konci války údajně i infračervené zařízení. Pro noční boj se také používaly k osvětlení moře 17cm osvětlovací granáty baterie MI a jeden 150cm světlomet.

Délka hlavně: 11.900 mm
Odměr v původním otevřeném postavení 360°, v kasematě 120°
Náměr: -5° až +30°
Dostřel: 28.000 metrů
Munice:
- protipancéřové granáty s roznětkou ve dně i špici (nárazové i se zpožděním) o délce L/4,1 a hmotnosti 150,5 kg,
- trhavé granáty o délce L/4,2 a hmotnosti 148,5 kg.