Faktory kolapsu francouzské armády

V květnu 1940 německá vojska zahájila útok na Francii. Během pouhých sedmi týdnů je francouzská armáda v troskách. Rychlost tažení a zkázy francouzských obrněných sil překvapila celý svět včetně Německa, které dosáhlo nevídaného úspěchu. Jak je to možné, co se stalo s armádou, která se tak dlouho pyšnila přívlastkem nejsilnější pozemní armády světa? Často se objevuje názor, podle něhož tažení Francií rozhodl nekonvenční plán útoku přes Ardeny, který překvapil francouzské velení a způsobil v něm chaos. Je tomu však skutečně tak?

Autorem plánu německé ofenzívy do Francie je Erich von Manstein, jenž s velkou Hitlerovou pomocí prosadil tento plán proti stanovisku vrchního velení armády OKH, které se připravovalo na útok podle původního plánu, jenž předpokládal vedení hlavního úderu přes Belgii. Velení OKH (a zejména generálové Halder a Brauchitsch) je často kritizováno za lpění na starém plánu a za neochotu zabývat se Mansteinovými návrhy. Avšak už méně často se zmiňují okolnosti, které v kritickém období na přelomu let 1939 a 1940 panovaly. Panovala v podstatě neustálá pohotovost, kdy armáda musela být připravena okamžitě zahájit operace proti Francii. Tato situace zamezovala jakékoliv vetší změně plánu, protože provést větší přesuny vojsk bylo nemyslitelné. Na druhou stranu po definitivním přijetí nového plánu se jak Halder, tak Brauchitsch pro plán nadchli a tvrdě jej hájili proti tlaku konzervativnějších generálů, mezi nimiž byly takové osobnosti, jako velitelé von Bock nebo Guderian.

To je nesmírně zajímavé, jen to posuďte. Guderian byl tvůrcem taktiky Blitzkriegu, přesto nesouhlasil s plánem, který předpokládal vynaložení hlavní snahy k úderu na křídlo armád a do jejich týlu. Von Bock později roku 1941 velel skupině armád Mitte v Rusku, skupině, která klešťovými operacemi do týlu armád dosáhla vítězství u Minsku, Smolensku a Vjazmy. Těmto generálům se nedá moc divit. K nesouhlasu je vedly obavy, že takový úder povede k přílišnému riziku. Vždyť hlavní složka sil měla zpočátku postupovat složitým terénem s nedostatečnou sítí komunikací přes Ardeny, za nimiž byla další překážka v podobě Másy. Ostatně známý je názor francouzské generality, která byla přesvědčena o neprůchodnosti Arden pro moderní armády. Odpůrci nového plánu také nevěřili, že by se armáda, která tak tvrdě bojovala za dob první světové války, mohla tak rychle sesypat. Obávali se úderu francouzských záloh proti tomuto pokusu na Máse. A nutno říci, že tyto obavy byly oprávněné. Za Másou bylo skutečně značné seskupení vojsk, avšak francouzská generalita nebyla tím, co v ní Němci viděli. Francouzská armáda byla vycvičena v duchu bojů z předcházející války a důstojníci si nedovedli poradit s mobilním způsobem boje. To je podle mne hlavní příčina tak rychlého konce západní fronty v roce 1940, Mansteinův plán tuto porážku jen dovršil.

Je těžké uvěřit, že by Francouzi byli německým postupem přes Ardeny tak úplně překvapeni. Nebylo to poprvé, kdy Ardeny a město Sedan hráli rozhodující roli v ozbrojeném konfliktu Německa a Francie. Roku 1870 zde Prusko dovršilo porážku francouzské armády a pevně tak povýšilo německé císařství mezi evropské velmoci. Mohutné soustředění obrněné techniky z roku 1940 na několika málo cestách bylo nemožné úplně utajit, což potvrzují také mnohé zdroje, které mluví o tom, že Francie měla docela dobrou představu o rozmístění německých vojsk. Dokonce prý francouzská rozvědka dokázala lokalizovat pozice všech německých pancéřových a motorizovaných divizí. Ale Francouzi plně důvěřovali neopodstatněnému oficiálnímu stanovisku a úder přes Ardeny vyloučili. Informace, které svědčily o opaku, jednoduše ignorovali, proto nakonec byly německým útokem díky vlastní neschopnosti a omezenosti tolik zaskočeni.

Role Mansteina a význam jeho plánu se často až nekriticky přeceňují, jeho plán je mnohými považován za geniální. Manstein byl skutečně vynikající stratég, podle mého názoru asi nejlepší stratég celé druhé světové války, což dokazoval zejména v průběhu ústupových bojů skupiny armád Süd na východní frontě. Přesto se mi podobné hodnocení plánu tažení do Francie zdá přehnané. Dovolím si říct tolik - Němci by ve Francii s velkou pravděpodobností vyhráli i podle původního plánu. Vždyť "elitní" spojenecké síly poslané podle plánu D do Belgie byly odraženy a obráceny na ústup ještě před průlomem na Máse skupinou armád B za pochodu. Konečný výsledek by tedy byl stejný, bez ohledu na to, zda by se velení OKH rozhodlo postupovat podle původního plánu nebo podle plánu vypracovaného Mansteinem.

To však nesnižuje fakt, že Mansteinova varianta byla oprávněná a správná, jelikož využila zkostnatělosti francouzské generality a vycházela z hypotetického vývoje událostí, který si spojenci přáli. Takto docházelo ve své podstatě k hlavnímu útoku na křídla a do týlu spojeneckých armád proti původnímu frontálnímu pojetí. Tento tah zarazil za ustupujícím nepřítelem klín, čímž konečnou porážku urychlil a ušetřil spoustu životů. Další vývoj války a další německá vítězství nás opravňují k domněnce, že by německé síly dokázaly vybojovat předmostí na Máse i proti posíleným pozicím protivníka a i pokud by nedokázaly dále postupovat na západ, poutaly by podstatné síly nepřítele. Obsazení Belgie a severní Francie by tak bylo záležitostí severního seskupení. V dané situaci byl průlom přes Sedan opravdu rozhodujícím a pokud by byl v poslední fázi veden důsledněji, přivodil by možná i pád Velké Británie. Je ironií, že zastavením pancéřových divizí pod Dunkerquem byla značná část potenciálu tohoto plánu promrhána.

Útok Ardenami a průlom k moři můžeme tedy považovat za rozhodující události, avšak zkusme si položit jinou otázku. Co byly klíčové faktory tohoto vítězství? Jak to, že při relativně stejných počtech vojska a bojové techniky dokázala německá armáda v roli útočníka tak rychle převálcovat vojska spojenecká, v jejichž středu byla francouzská armáda, která byla po první světové válce uctívána? Co zapříčinilo převahu německé jednotky nad francouzskou (či spojeneckou) v boji?

Nejprve porovnejme početní stavy armád a kvalitu výzbroje. Ačkoliv mnohé západní prameny stále předkládají opak, Německo nemělo zásadní převahu v počtech techniky, a to jak v letectvu tak v prostředcích obrněné techniky. V letectvu měli přeci jen menší výhodu v počtu prvoliniových strojů a v lepší kvalitě standardního stíhacího stroje typu Bf109, když vsak uvážíme roli útočníka a z toho plynoucí větší rozsah úkolů pro letectvo, mizí i tato výhoda. Zajímavá je situace u obrněné techniky. Přes dlouho obecně sdílený názor, podle něhož měla německá armáda převahu jak v počtech tak kvalitě tanků, dnes již téměř nikoho nepřekvapí mylnost tohoto tvrzení. Počty tanků na straně spojenců jednoznačně převyšovaly stavy německé.

Zarážející situace však byla i u kvality tanků. Pokud budeme posuzovat kvalitu výzbroje a pasivní ochrany, spojenecké tanky většinou převyšovaly německé. S typy Matilda a Char B1 si v podstatě německé tanky nedokázaly za normální situace poradit. Tank Somua překonával německé téměř ve všech ohledech a byl tak nejlepším tankem na bojišti. Německé tanky Pz III a IV naopak měly jistou výhodu v lepší koncepci, která umožňovala v tanku udržovat větší posádku, což umožňovalo především lepší ovládání tanku a rychlejší palbu. Větší posádka a rádio ve standardní výbavě umožňovaly lepší koordinaci s ostatními útočícími jednotkami. Přitom posádka požívala většího pohodlí a dokázala tak lépe čelit únavě a stresujícím faktorům. Tady se projevovala pokrokovost německé konstrukce uplatněné u tanků Pz III a Pz IV, která umožňovala rozvinout dokonalejší taktiku jejich nasazení. Avšak oba typy byly v roce 1940 na svou velikost stále značně poddimenzovány právě ve výzbroji a pasivní ochraně.

Jak už bylo naznačeno, jinou záležitostí je otázka taktického nasazení tanku. Německo vstupovalo do války s moderní koncepcí, která plně umožňovala využít silných stránek tanku, zatímco slabosti byly do značné míry eliminovány díky podpoře ostatních druhů vojsk. Německo kombinovalo tanky s všemi druhy zbraní do velkých relativně samostatných jednotek, což umožňovalo vypořádat se s jakoukoliv situací. Ačkoliv Velká Británie a Francie byly místem vzniku tanku, koncepce jejich nasazení byla v obou zemích neskutečně zastaralá, která vycházela z role tanku jako podpůrné zbraně pěchoty. Francouzi tanky jednoduše rozptýlili po celé frontě a používali je k podpoře pěchoty v malých skupinkách. Navíc německé nadšení motorizací se neprojevovalo pouze u obrněných sil, ale v celé armádě, která i přes nedostatečné vybavení motorovými dopravními prostředky dosahovala nevídané mobility a manévrovatelnosti.

Německé letectvo sice nedosahovalo větší výhody v počtu nebo kvalitě, avšak jeho složení dávalo německé armádě podstatnou výhodu. Orientace na taktickou složku dala letectvu ohromnou údernou sílu k podpoře pozemních vojsk. Taktické letectvo bylo skutečným dělostřelectvem Blitzkriegu. Rozsah spolupráce letectva s pozemní armádou spojence naprosto zaskočil.

Nyní porovnejme zkušenosti obou armád. Zatímco francouzská armáda od konce první světové války v podstatě zahálela, německá měla velmi čerstvé poznatky z bojů ve Španělsku a v Polsku. Je těžké ohodnotit zkušenosti, které načerpalo vlastní mužstvo německé armády, boje v Polsku přeci jen nebyly tak urputné a bojové zkušenosti měla jen asi polovina jednotek účastnících se úderu na Francii. Označit je jako zkušené by bylo asi silné slovo, avšak i rozdíl mezi nezkušenou a málo zkušenou jednotkou je veliký. Ale prodělané boje měly i jiný, daleko závažnější význam. Jednak potvrdily taktické schopnosti a umožnily tuto taktiku dále vylepšit a odstranit některé nedostatky, které se v průběhu bojů projevily. Za druhé úspěšné boje potvrdily a posílily důvěru ve zbraně a vlastní schopnosti. Vše se pak projevilo v morálce celé armády, která byla na překvapivě vysoké míře, a to i u úplně nezkušených jednotek. Většina armády šla do boje s nadšením a věřila ve své vítězství.

Již několikrát jsem zmínil taktickou převahu německé armády. Tento faktor přímo nesouvisí s taktikou Blitzkriegu, taktická převaha byla totiž patrná až na úroveň těch nejmenších bojových jednotek, jimiž jsou družstva. Pravý důvod této převahy je v systému velení, který se v německé armádě projevoval značnou decentralizací pravomocí a důsledným lpěním na vlastní iniciativě. Tato taktická vyspělost celého velitelského systému a velitelů na všech úrovních byla pověstná a zůstala až do konce války nepřekonána. Roku 1940 byl tento faktor navíc umocněn kvalitou francouzského důstojnického sboru, který vyloženě zklamal svou pasivitou. Jednoduše řečeno, zatímco francouzský důstojník při spatření nepřítele čeká na rozkazy shora a nic nepodniká, jeho iniciativně jednající protějšek jednající bez přímého rozkazu dělá po zvážení rizik a vlastních sil vše proto, aby pozice nepřítele rozvrátil nebo obchvátil. Další vývoj události pak téměř vždy postupoval podle německého scénáře.

Když to shrnu, německé vítězství zabezpečily tyto faktory, bez ohledu na jejich pořadí:

• moderní taktika využití tankových vojsk oproti zastaralé taktice, spočívající v podpůrné roli tanku
• využití taktického letectva a kvalita spolupráce mezi letectvem a pozemní armádou
• nabyté zkušenosti Wehrmachtu v předcházejících bojích
• vysoká morálka německých vojáků, důvěra ve zbraně a taktické schopnosti
• iniciativní velení německých důstojníků v kontrastu s pasivitou francouzských důstojníků

Když německá armáda v květnu 1940 vstupovala do Nizozemska, Belgie a Francie, byla připravena na tuhé boje. Avšak francouzská armáda nebyla tím, čeho se německá generalita tolik obávala. Vojáci byli ne svoji vinou špatně motivovaní a morálkou neoplývali. Francouzský velitelský sbor zůstal na úrovni z roku 1918 a s mobilním vedení války se nedokázal vyrovnat. Choval se přesně tak, jak si přáli Fuller ve svém Plánu 1919 a Guderian jakožto otec Blitzkriegu, aby se choval nepřítel. Taktika Blitzkriegu tak právě ve Francii dosáhla francouzskou "pomocí" svého nejskvělejšího a ukázkového vítězství.