Zacházení s diplomaty nepřátelských zemí
Dotaz: Zacházení s diplomaty nepřátelských zemí
Tazatel: Michal | Datum: 14. 12. 2022
Dobrý den, jakým způsobem se postupovalo po vyhlášení války s velvyslanci a dalšími diplomatickými pracovníky nově již nepřátelských států? Předpokládám, že zpravidla byla vyhlášení války sdělována protistraně velvyslancem. Děkuji.
Autor: Vojtěch Šír
| Datum: 20. 1. 2023
Zahájení války mezi státy během druhé světové války probíhalo většinou bez oficiálního vyhlášení války před samotným útokem, např. německý útok na Polsko, Dánsko, Norsko, Nizozemsko, Belgii, SSSR, sovětský útok na Finsko, japonský útok na Pearl Harbor apod. Většinou ale velvyslanec nebo jeho zástupce byl již po útoku pozván na ministerstvo zahraničních věcí, kde mu byly sděleny více či méně konkrétní důvody zahájení válečných akcí - většinou byl útok zdůvodňován jako vynucená „preventivní obrana“ proti údajné hrozbě z protistrany.
Velmoci i menší státy během druhé světové války obvykle v zásadě respektovaly diplomatickou imunitu vyslanců/velvyslanců a dalších diplomatických pracovníků ambasád a konzulátů. Bylo to v jejich vlastním zájmu - reciproční postoj očekávaly od druhé strany. Následovala pak vzájemná výměna diplomatických pracovníků prostřednictvím neutrálních zemí.
Po zahájení války se diplomatické zastoupení nepřátelské země ocitlo v internaci, exteritorialita budovy ambasády byla někdy respektována, ale budova ambasády byla hlídána, diplomaté nepřátelské země se již nemohli mimo ni volně pohybovat. V jiných případech byl diplomatický personál přesunut do internace na jiné místo, kde čekal na dojednání vzájemné výměny.
Zastupování zájmů nepřátelské země na žádost dané země přebírala většinou nějaká neutrální země. Jejím prostřednictvím tak bylo možné udržovat komunikaci s domovskou zemí.
Velmoci i menší státy během druhé světové války obvykle v zásadě respektovaly diplomatickou imunitu vyslanců/velvyslanců a dalších diplomatických pracovníků ambasád a konzulátů. Bylo to v jejich vlastním zájmu - reciproční postoj očekávaly od druhé strany. Následovala pak vzájemná výměna diplomatických pracovníků prostřednictvím neutrálních zemí.
Po zahájení války se diplomatické zastoupení nepřátelské země ocitlo v internaci, exteritorialita budovy ambasády byla někdy respektována, ale budova ambasády byla hlídána, diplomaté nepřátelské země se již nemohli mimo ni volně pohybovat. V jiných případech byl diplomatický personál přesunut do internace na jiné místo, kde čekal na dojednání vzájemné výměny.
Zastupování zájmů nepřátelské země na žádost dané země přebírala většinou nějaká neutrální země. Jejím prostřednictvím tak bylo možné udržovat komunikaci s domovskou zemí.
Diplomaté země připravující se k útoku byli obvykle krátce před útokem instruováni, aby zničili (spálili) všechny citlivé dokumenty, zejména ty utajované, knihy šifer apod., případně aby zničili i radiovybavení. V některých případech - např. před německým útokem na SSSR - se i „náhodou“ zrovna ve dnech před útokem větší množství rodinných příslušníků diplomatů odebralo na dovolenou do Německa.
Příklad německo-sovětské války
Německé velvyslanectví v Moskvě až do 22. června 1941 nemělo jasnou informaci, zda Hitler útok skutečně zahájí, velvyslanci Friedrichu von Schulenburgovi v Berlíně příliš nedůvěřovali. Že se k útoku ale schyluje, bylo pracovníkům ambasády zřejmé z opatření, která byla nařízena - pálily se citlivé dokumenty a velká část pracovníků ambasády odjela na „dovolenou“ do Německa.
Neuniklo to ani sovětské NKGB, která cizí velvyslanectví v Moskvě bedlivě sledovala. Dne 18. června 1941 šéf NKGB V. N. Merkulov informoval Stalina, že na německé ambasádě se ve velkém pálí dokumenty, že mezi 10.-17. červnem z velvyslanectví odjelo 34 lidí včetně žen a dětí a že do Německa odesílají i svůj majetek, např. letecký atašé Aschenbrenner odjel 14. června s veškerým majetkem včetně automobilu.
Kolem třetí hodiny ráno 22. června 1941, již po zahájení útoku, si v Berlíně německý ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop pozval sovětského velvyslance V. G. Děkanozova a jeho prvního tajemníka V. M. Berežkova a přečetl jim německé prohlášení o zahájení vojenských akcí proti SSSR pro odvrácení akutní hrozby ze sovětské strany. Při odchodu jim Ribbentrop údajně řekl, že sám byl proti zahájení útoku.
V tutéž dobu po třetí hodině ráno si v Moskvě na základě telegrafického příkazu z Berlína vyžádal přijetí na lidovém komisariátu zahraničních věcí německý velvyslanec Schulenburg. Spolu s velvyslaneckým radou Gustavem Hilgerem byli přijati kolem 4. hodiny a Schulenburg přečetl německé prohlášení o koncentraci sovětských vojsk na hranicích a německých „protiopatřeních“ lidovému komisaři V. M. Molotovovi, který na to reagoval slovy: „Má to být vyhlášení války?“ Při odchodu Molotov podle Hilgera prohlásil „to jsme si nezasloužili“. Jak Schulenburg, tak Hilger, s německým útokem na SSSR nesouhlasili. Schulenburg byl v roce 1944 po atentátu na Hitlera popraven.
Sovětské velvyslanectví v Berlíně bylo izolováno policií a SS. V Moskvě NKVD vyzvala všechny pracovníky německé ambasády, aby se soustředili v budově ambasády. Protože pro více než sto lidí byla budova příliš malá, bylo dohodnuto, že Němci budou převezeni do ubytovny ve městě Kostroma (372 km severovýchodně od Moskvy), kde počkají na dohodu o výměně diplomatického personálu. Zde strávili pět dní od 24. do 29. června 1941. Poté byli Němci převezeni do města Leninakan (Gjumri) poblíž arménsko-turecké hranice.
Výměna jak diplomatů, tak zaměstnanců exportních firem nebo tiskových agentur byla dohodnuta prostřednictvím neutrálních zemí Švédska, Bulharska a Turecka. Bulharsko převzalo zastupování Německa v Moskvě, Švédsko převzalo zastupování Sovětského svazu v Berlíně. Sovětská skupina vyjela z Berlína vlakem 2. července 1941 přes Prahu, Vídeň, Bělehrad a Sofii. Výměna na tureckých hranicích bez problému proběhla 13. července 1941, sovětská skupina přejela hranice u bulharského Svilengradu, Němci u arménského Leninakanu (Gjumri). Pracovníci německého konzulátu ve Vladivostoku byli předáni na hranici s Mandžuskem již 5. července 1941.
Celá výměna proběhla v rámci možností korektně, jak uvedl ve svých pamětech první tajemník sovětského velvyslanectví v Berlíně V. M. Berežkov: „Za celých 10 dní našeho nuceného pobytu v Berlíně nevyprovokovali proti nám hitlerovci ani jeden incident. Možná že zde sehrála roli skutečnost, že němečtí diplomaté byli ještě v Moskvě a že se nacisté obávali odvetných opatření.“
Podobně velvyslanecký rada Hilger v pamětech píše: „Neměl jsem žádné obavy o to, jak s námi sovětská vláda bude zacházet, protože jsem věděl, že v Německu je třikrát více sovětských občanů než Němců v Sovětském svazu.“
Pro srovnání: výměna amerických a japonských diplomatů po Pearl Harboru.
Neuniklo to ani sovětské NKGB, která cizí velvyslanectví v Moskvě bedlivě sledovala. Dne 18. června 1941 šéf NKGB V. N. Merkulov informoval Stalina, že na německé ambasádě se ve velkém pálí dokumenty, že mezi 10.-17. červnem z velvyslanectví odjelo 34 lidí včetně žen a dětí a že do Německa odesílají i svůj majetek, např. letecký atašé Aschenbrenner odjel 14. června s veškerým majetkem včetně automobilu.
Kolem třetí hodiny ráno 22. června 1941, již po zahájení útoku, si v Berlíně německý ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop pozval sovětského velvyslance V. G. Děkanozova a jeho prvního tajemníka V. M. Berežkova a přečetl jim německé prohlášení o zahájení vojenských akcí proti SSSR pro odvrácení akutní hrozby ze sovětské strany. Při odchodu jim Ribbentrop údajně řekl, že sám byl proti zahájení útoku.
V tutéž dobu po třetí hodině ráno si v Moskvě na základě telegrafického příkazu z Berlína vyžádal přijetí na lidovém komisariátu zahraničních věcí německý velvyslanec Schulenburg. Spolu s velvyslaneckým radou Gustavem Hilgerem byli přijati kolem 4. hodiny a Schulenburg přečetl německé prohlášení o koncentraci sovětských vojsk na hranicích a německých „protiopatřeních“ lidovému komisaři V. M. Molotovovi, který na to reagoval slovy: „Má to být vyhlášení války?“ Při odchodu Molotov podle Hilgera prohlásil „to jsme si nezasloužili“. Jak Schulenburg, tak Hilger, s německým útokem na SSSR nesouhlasili. Schulenburg byl v roce 1944 po atentátu na Hitlera popraven.
Sovětské velvyslanectví v Berlíně bylo izolováno policií a SS. V Moskvě NKVD vyzvala všechny pracovníky německé ambasády, aby se soustředili v budově ambasády. Protože pro více než sto lidí byla budova příliš malá, bylo dohodnuto, že Němci budou převezeni do ubytovny ve městě Kostroma (372 km severovýchodně od Moskvy), kde počkají na dohodu o výměně diplomatického personálu. Zde strávili pět dní od 24. do 29. června 1941. Poté byli Němci převezeni do města Leninakan (Gjumri) poblíž arménsko-turecké hranice.
Výměna jak diplomatů, tak zaměstnanců exportních firem nebo tiskových agentur byla dohodnuta prostřednictvím neutrálních zemí Švédska, Bulharska a Turecka. Bulharsko převzalo zastupování Německa v Moskvě, Švédsko převzalo zastupování Sovětského svazu v Berlíně. Sovětská skupina vyjela z Berlína vlakem 2. července 1941 přes Prahu, Vídeň, Bělehrad a Sofii. Výměna na tureckých hranicích bez problému proběhla 13. července 1941, sovětská skupina přejela hranice u bulharského Svilengradu, Němci u arménského Leninakanu (Gjumri). Pracovníci německého konzulátu ve Vladivostoku byli předáni na hranici s Mandžuskem již 5. července 1941.
Celá výměna proběhla v rámci možností korektně, jak uvedl ve svých pamětech první tajemník sovětského velvyslanectví v Berlíně V. M. Berežkov: „Za celých 10 dní našeho nuceného pobytu v Berlíně nevyprovokovali proti nám hitlerovci ani jeden incident. Možná že zde sehrála roli skutečnost, že němečtí diplomaté byli ještě v Moskvě a že se nacisté obávali odvetných opatření.“
Podobně velvyslanecký rada Hilger v pamětech píše: „Neměl jsem žádné obavy o to, jak s námi sovětská vláda bude zacházet, protože jsem věděl, že v Německu je třikrát více sovětských občanů než Němců v Sovětském svazu.“
Pro srovnání: výměna amerických a japonských diplomatů po Pearl Harboru.
Případ československých vyslanectví
Specifickým případem bylo předání čs. vyslanectví a konzulátů Německu po okupaci českých zemí 15. března 1939. Ministr zahraničních věcí František Chvalkovský podle německých pokynů 16. března 1939 odeslal čs. zastupitelským úřadům telegram s výzvou k jejich předání do německých rukou.
Němcům bylo za různých okolností předáno minimálně 27 vyslanectví a 15 konzulátů, některé až po delší době po několikeré výzvě z Prahy a zastavení financování. V některých případech vyslanci nebo konzulové rezignovali na svou funkci a předání provedli jejich zástupci. V řadě případů byl předán veškerý spisový materiál včetně důvěrných spisů, finanční prostředky, šifrový materiál apod. Někteří diplomaté se vrátili do protektorátu, kde dostali nějaké úřednické místo. Ti, co zůstali v zahraničí, byli propuštěni ze služebního poměru. Postup jednotlivých vyslanců vyšetřovala po válce zvláštní komise ministerstva zahraničních věcí.
Československá vyslanectví v nejdůležitějších západních zemích (Velká Británie, Francie, USA), v Polsku a po jistých komplikacích i v SSSR a Egyptě pokyn k předání Němcům odmítla a reprezentovala dál kontinuitu čs. státnosti - viz reakce velmocí na 15. březen 1939.
V Moskvě se vyslanec Zdeněk Fierlinger nejprve na protest proti okupaci 16. března 1939 vzdal postu vyslance, až na výzvu Edvarda Beneše svou rezignaci 23. března vzal zpět. Mezitím ale pracovníci vyslanectví německému velvyslanci Schulenburgovi předali tajné materiály. Podle záznamů bylo do Berlína odesláno :
Literatura
Československá vyslanectví v nejdůležitějších západních zemích (Velká Británie, Francie, USA), v Polsku a po jistých komplikacích i v SSSR a Egyptě pokyn k předání Němcům odmítla a reprezentovala dál kontinuitu čs. státnosti - viz reakce velmocí na 15. březen 1939.
V Moskvě se vyslanec Zdeněk Fierlinger nejprve na protest proti okupaci 16. března 1939 vzdal postu vyslance, až na výzvu Edvarda Beneše svou rezignaci 23. března vzal zpět. Mezitím ale pracovníci vyslanectví německému velvyslanci Schulenburgovi předali tajné materiály. Podle záznamů bylo do Berlína odesláno :
...politický a tajný materiál, který byl převzat od býv. čs. vyslanectví v Moskvě.
Balík I. politické zprávy z vyslanectví z let 1933/34 a let 1935/36
II. podobné zprávy polit. z let 1937-1939 a jiný polit. materiál
III. polit. a hospod. smlouvy
IV. šifry a šifrovací materiál
Akta dosavadního čs. voj. attasché se pošlou následujícím kurýrem.
V dubnu byl pak ještě z Moskvy do Berlína odeslán kurýr se zbytkem materiálů:Balík I. politické zprávy z vyslanectví z let 1933/34 a let 1935/36
II. podobné zprávy polit. z let 1937-1939 a jiný polit. materiál
III. polit. a hospod. smlouvy
IV. šifry a šifrovací materiál
Akta dosavadního čs. voj. attasché se pošlou následujícím kurýrem.
zbytek polit. a tajného materiálu od čs. vyslanectví v Moskvě převzatého, a sice:
balík VI., VII., VIII. tajné spisy vojenského attasché při čs. vyslanectví.
IX. = 2 kovová razítka, 4 gumová razítka a totéž vojenského attasché.
balík VI., VII., VIII. tajné spisy vojenského attasché při čs. vyslanectví.
IX. = 2 kovová razítka, 4 gumová razítka a totéž vojenského attasché.
Literatura
- 1941 god. Dokumenty, Moskva 1998
- Dokumenty vněšnej politiki. Tom 24, Moskva 2000
- V. Berežkov, S diplomatickou misí k Hitlerovi, Praha 1967
-
G. Hilger, The Incompatible Allies, New York 1953
-
Dokumenty československé zahraniční politiky. Od rozpadu Česko-Slovenska do uznání prozatímní československé vlády 1939-1940, Praha 2002
-
J. Němeček, Soumrak a úsvit československé diplomacie. 15. březen a československé zastupitelské úřady, Praha 2008
-
Z. Zudová-Lešková, Zapomenutá elita. Českoslovenští vojenští diplomaté v letech 1938-1945, Praha 2011
- Home
- > Dotazy a odpovědi
- > Všeobecné a nezařazené
- > Zacházení s diplomaty nepřátelských zemí
Přebírání a další publikace materiálů z webu Fronta.cz - druhá světová válka je bez předchozího písemného souhlasu autorů zakázáno.