„Tisícový“ nálet, operace „Millenium“, operace „Arabian Nights“

Bohužel, provést rekapitulaci skutečně všech operací takového charakteru by bylo na obsáhlý článek (či vícero článků). Proto jen krátké shrnutí těch, řekněme, svým způsobem přelomových.

První „tisícovkou“ byla operace Millenium, což byl nálet na Kolín nad Rýnem v noci z 30. na 31. května 1942.^*) Kolín byl jedním z největších měst v Německu, v té době měl kolem 700 tisíc obyvatel. Britové nasadili celkem 1047 letounů, z toho 602 typu Vickers Wellington, 131 Handley Page Halifax, 88 Short Stirling, 79 Handley Page Hampden, 73 Avro Lancaster, 46 Avro Manchester a 28 letounů typu Armstrong Whitworth Whitley.^†) Celý útok měl proběhnout za pouhých 90 minut, za které měly být na cíl svrženy pumy z cirka tisícovky bombardérů, letících ve třech vlnách. (Vedle zkrácení doby průletu strojů nad cílem bylo další podstatnou změnou taktiky soustředění celého svazu bombardérů do „proudu“ — tzv. bomber stream — který měl proniknout po předem naplánované trase pokud možno co nejmenším počtem „boxů“ německého obranného systému Himmelbett.) Ve městě byly určeny tři zaměřovací body, jejichž označení padákovými světlicemi a zápalnými pumami bylo úkolem strojů první vlny, kterou tvořily Wellingtony a Stirlingy z 3. a 1. skupiny (Group) RAF. Podle vyhodnocení (mj. radiová hlášení, poletová hlášení osádek, analýza fotografií „cílové oblasti“ pořízených při odhozu pum) na „primární cíl“, tedy na Kolín, pumy shodilo 868 letounů. Celková tonáž pum byla 1455 tn (anglická „tuna“ je 2240 liber — přibližně 1016 kg, Američany je označovaná jako „long ton“), tedy „našich“ přibližně 1478 tun, asi dvě třetiny z toho byly pumy zápalné.^‡) Ztráty RAF činily 41 letounů (včetně jednoho, který krátce po vzletu nouzově přistál na moři): 29 Wellingtonů, 4 Manchestery, 3 Halifaxy, 2 Stirlingy, 1 Hampden, 1 Lancaster a 1 Whitley, tedy 3,92 % nasazených strojů.^**) (Celkem bylo ten den letouny Bomber Command provedeno 1096 operačních vzletů při ztrátě 43 letounů, tj. 3,92 procenta.)

Následky útoku nebyly přehlédnutelné — podle poválečného vyhodnocení, včetně využití německých dokumentů, bylo 3330 budov zcela zničeno, 2090 těžce poškozeno a 7420 poškozeno lehce. Pětina z toho byly průmyslové či obchodu sloužící objekty. Třicet šest velkých místních firem po náletu zcela zastavilo produkci, u dalších 70 poklesla na úroveň 50-20 % výroby před náletem, v 222 pak bylo zaznamenáno snížení do 50 procent. Počet obětí je vyčíslen na 486 mrtvých a 5027 raněných.^††) Podle úředních záznamů přišlo o střechu nad hlavou 45 132 lidí, odhady uváděly že město následně opustilo 135-150 tisíc obyvatel.

Essen (noc z 1. na 2. června 1942): při druhém náletu v rámci operace Arabian Nights ve skutečnosti vzlétlo „pouze“ 956 strojů Bomber Command RAF ^‡‡), 545 Wellingtonů, 127 Halifaxů, 77 Stirlingů, 74 Lancasterů, 71 Hampdenů, 33 Manchesterů a 29 Whitleyů. Plán operace byl v podstatě obdobný jako o dvě noci dříve, jen vedoucí Wellingtony (z 3. skupiny) tentokrát nesly větší množství padákových světlic, které sloužily k označení cíle. Ovšem díky nepříznivým povětrnostním podmínkám výsledek náletu rozhodně nelze označit za úspěch — nálet nebyl soustředěný, množství pum bylo rozptýleno a většina nedopadla na Essen; následky náletu byly těžší v okolních městech než v samotném Essenu — zejména v Oberhausenu, Duisburgu a Mülheimu. Bomber Command tentokrát ztratilo 31 strojů — 15 Wellingtonů, 8 Halifaxů, 4 Lancastery, 1 Stirling, 1 Hampden, 1 Manchester a 1 Whitley (3,24 %).

Brémy (noc z 25. na 26. června 1942): při posledním z náletů operace Arabian Nights bylo nasazeno 472 Wellingtonů, 124 Halifaxů, 96 Lancasterů, 69 Stirlingů, 51 Blenheimů, 50 Hampdenů, 50 Whitleyů, 24 Bostonů, 20 Manchesterů a 4 Mosquita, tedy celkem 960 strojů Bomber Command (opět, stejně jako i při minulých dvou „tisícových“ náletech, i za účasti OTU spadajících pod Bombardovací velitelství). Bomber Command nikdy předtím ani potom nenasadilo tak typově rozmanitý svaz (celkem deset různých typů letadel!) při náletu na jediný cíl. Teprve při této poslední operaci se podařilo „přemluvit“ k účasti i Coastal Command — či, přesněji, Admiralitu — ovšem až díky intervenci samotného ministerského předsedy. Pobřežní velitelství tentokrát nad Brémy poslalo 102 Wellingtonů a Hudsonů. Dalším „přispěvatelem“ bylo i Army Co-Operation Command, které se účastní pěti stroji. Celkem tedy k tomuto náletu odstartovalo 1067 letounů, tedy ještě více než při náletu na Kolín nad Rýnem. Svaz opět měl určen několik cílových oblastí, kupř. 142 letounů 5. skupiny mělo za cíl továrnu firmy Focke-Wulf, či stroje Coastal Command měly za cíl loděnice Deschimag (téměř v závěru náletu byla jedna z montážních hal letecké továrny Focke-Wulf doslova srovnána se zemí přímým zásahem jediné 4000liberní trhavé pumy, svržené jedním z Lancasterů 5. skupiny). Taktika byla opět totožná, jen čas nad cílem byl zkrácen na 65 minut (tedy během minuty mělo být nad cílem cca 16 strojů, oproti dvanácti za minutu nad Kolínem). Přes silný vítr a částečnou oblačnost nad cílem byl nálet poměrně úspěšný, ačkoliv podle vyhodnocení se nad cíl dostalo a na primární cíl pumy shodilo jen 696 strojů Bomber Command (72,50 % oproti 82,90 % nad Kolínem). Většina pum dopadla v jižních a východních čtvrtích města.

Bomber Command při tomto náletu ztratilo celkem 48 strojů (5 %), včetně čtyř které nouzově přistály ve vlnách Kanálu (až na dva muže se ostatní členy osádek těchto čtyř letounů podařilo najít a zachránit). Procentuálně největší ztráty přitom utrpěly výcvikové jednotky, zejména No 91 (OTU) Group — 23 ze 198 strojů, tedy 11,6 procenta (což bylo ve značném kontrastu se statistikou ztrát při náletu na Kolín nad Rýnem). Ze značné části je tento výsledek zřejmě možné připsat stavu techniky — oproti Kolínu vzdálenější cíl představoval asi o 200 mil (cca 320 km) delší let, a tedy i minimálně další hodinu navíc ve vzduchu. Musíme přitom vzít v úvahu, že letouny používané v OTU (vesměs starší verze Wellingtonů a Whitleyů) už měly něco odlétáno, ve většině to byly stroje stažené od bojových jednotek, tudíž rozhodně nebyly ve stavu který bychom mohli nazvat jako „stoprocetní“ či „ideální“. Coastal Command ztratilo pět letounů (ze 102 nasazených). Dalších 56 letounů bylo nasazeno při operacích typu Intruder u 2. skupiny RAF (při útocích na letiště St. Trond a Venlo byly ztraceny dva stroje Bristol Blenheim). Celkem tedy byl, při zahrnutí „zapůjčených“ strojů Coastal Command a Army Co-Operation Command, proveden do té doby rekordní počet operačních vzletů — 1123, při bojových ztrátách 55 letounů, tedy 4,9 %.

Další zaznamenáníhodnou operací britského Bomber Command byl nálet v noci z 23. na 24. října 1944. Nad Essen tehdy zamířilo celkem 1055 letounů (561 Lancasterů, 463 Halifaxů a 31 Mosquit), na cíl bylo celkem svrženo 4538 tn pum (cca 4610 metrických tun), z toho asi 90 % byly pumy trhavé (včetně 509 kusů 4000lb pum HC). Britové nad Essenem ztratili 5 Lancasterů a 3 Halifaxy, německé ztráty v Essenu činily 662 mrtvých a 569 raněných. Bomber Command tuto noc provedlo celkem 1197 vzletů, při ztrátě 8 letounů (0,67 procenta).

Nutno ovšem také dodat, že náletů více než tisíce bombardérů na Německo (tedy nikoli jen na jeden cíl, nýbrže na několik cílů ležících v Německu) byla celá řada — zejména operace amerického USAAF v Evropě byly zpravidla zaměřeny na vícero cílů. Američané vůbec poprvé nasadili během leteckých operací více než 1000 bombardérů během jednoho jediného dne k 20. únoru 1944. Tehdy ze základen ve Velké Británii operující 8. letecké armády (8th Air Force) při operaci s číslem 226 vzlétlo 1003 čtyřmotorových bombardérů (731 strojů B-17 Flying Fortress a 272 strojů Consolidated-Vultee B-24 Liberator). Ty byly nasazeny ve třech samostatných uskupeních (417 a 314 „Fortressů“, třetí svaz tvořilo 272 letounů typu B-24) proti různým cílovým oblastem v Německu. Jako doprovod vzlétlo celkem 835 stíhacích letounů 8. a 9. letecké armády^***) USAAF (94 strojů Lockheed P-38 Lightning, 668 strojů Republic P-47 Thunderbolt a 73 strojů North American P-51 Mustang). Další čtyři letouny B-17 při operaci s číslem 227 shazují večer letáky nad Francií (bez vlastních ztrát). Tento den 8th AF ztratila 21 bombardérů a 4 stíhačky (jeden P-38, dva P-47 a jeden P-51).

Rovněž i v případě Bomber Command RAF bychom našli celou řadu operací, kdy bylo v průběhu 24 hodin provedeno tisíc bojových vzletů; namátkou je možno uvést třeba 16. listopad 1944, kdy při podpoře amerických pozemních jednotek britské Bomber Command provedlo 1188 bojových vzletů na tři cíle východně od Aachenu. Britové bombardovali Düren (485 Lancasterů a 13 Mosquit), Jülich (413 Halifaxů, 78 Lancasterů a 17 Mosquit) a Heinsberg (182 Lancasterů). Američané provedli dalších 1239 vzletů — 495 strojů B-17 podniklo nálet na „dopravní cíle v oblasti Dürenu“, dalších 744 bombardérů (501 B-17 a 243 B-24) letělo bombardovat „dopravní cíle v oblasti Eschweiler“ (k doprovodu obou svazů vzlétlo celkem 266 stíhaček P-51). Bomber Command spolu s americkou 8th AF na tyto cíle svrhly na 9400 tn bomb. Další rozsáhlou operací RAF byla trojice náletů na palivové a dopravní cíle, provedená v noci z 6. na 7. prosince 1944. Hlavními cíli byly Leuna (nasazeno 475 Lancasterů a 12 Mosquit), Osnabrück (363 Halifaxů, 72 Lancasterů a 18 Mosquit) a Giessen (255 Lancasterů z 5. skupiny a 10 Mosquit od „Pathfinders“). Bomber Command tuto noc provedlo celkem 1343 vzletů, přitom bylo ztraceno 23 strojů, tedy 1,71 procenta. Jinými rozsáhlými operacemi RAF byly například nálety z 5. na 6. března 1945, kdy bylo provedeno celkem 1223 vzletů (z toho 746 Lancasterů a 256 Halifaxů letělo nad Chemnitz a Böhlen), či operace v noci z 6. na 7. března 1945, kdy bylo provedeno 1276 vzletů (z toho 785 Lancasterů a 256 Halifaxů při útocích na Dessau, Hemmingstedt a Harburg).

Pokud by šlo jen o akce USAAF v Evropě, jejichž cílem bylo Německo a při kterých bylo na jeden cíl vysláno tisíc či více letounů, pak k tomu patrně došlo jen ve dvou případech. Prvním z nich byl nálet na Mnichov, provedený 12. července 1944. Šlo o operaci číslo 469, kdy bylo vysláno 1271 bombardérů, doprovázených 803 stíhači. Na Mnichov skutečně zaútočilo 1124 strojů 8th Air Force (Američané ztratili 24 bombardérů, další čtyři poškozené stroje, u kterých by bylo provedení opravy neekonomické, byly odepsány a „kanibalizovány“ na součástky; ztráty stíhací eskorty představoval jediný poškozený letoun P-38 a zraněný pilot, poškozený stroj byl odepsán). Hned další den se Američané nad Mnichov vrátili — 13. července, při operaci 471, vysílají tři svazy (celkem 1043 bombardérů s doprovodem 609 stíhaček), přičemž Mnichov je cílem dvou z nich, vyslaných nad cíl samostatně. První svaz 399 letounů B-17 byl doprovázen 292 stíhacími letouny P-38, P-47 a P-51, druhý svaz čítal 278 strojů B-17 s eskortou 170 stíhaček.

Druhou americkou „tisícovkou“ vyslanou nad Německo představoval nálet z 3. února 1945, kdy 8 AF při operaci s číslem 817 vysílá nad Berlín 1003 bombardérů B-17 s doprovodem 613 strojů P-51 (primární cíl bombardovalo 937 „Fortressů“). Ztráty představovalo 23 bombardérů B-17 a 7 stíhaček P-51.

Ovšem nejtěžšími leteckými útoky v Evropě se staly dva nálety britského RAF z března 1945. Prvním byl denní nálet na Essen, uskutečněný 11. března 1945. Bomber Command RAF nasadilo 1079 bombardérů — 750 Lancasterů a 293 Halifaxů, které doplnilo 36 dvoumotorových Mosquit od PFF. Na cíl bylo celkem svrženo 4661 tn pum (4735 metrických tun). Nálet byl proveden na cíle zcela zakryté oblačností, jen podle „značek“ svrhovaných podle údajů systému Oboe. RAF přitom tento nálet zaplatilo ztrátou tří bombardérů Lancaster (všechny byly ztraceny nad cílem). Cenou, vedle tří sestřelených letounů, bylo dvacet mrtvých a jeden válečný zajatec. Další Lancaster havaroval při nouzovém přistání na letišti v Belgii (během letu k cíli byl pilot nucen přistát kvůli závadě na letounu).

Další březnovou „tisícovkou“ (a zároveň poslední operací Bomber Command RAF, při které bylo na jeden cíl soustředěno více než tisíc čtyřmotorových bombardérů), byl útok provedený 12. března na Dortmund; jednalo se o vůbec nejtěžší jednotlivý nálet provedený letectvem na cíl v Evropě. Bylo nasazeno celkem 748 Lancasterů, 292 Halifaxů a 68 Mosquit (celkem 1108 strojů, z toho 1040 čtyřmotorových — o tři „čtyřmotoráky“ méně než předchozí den). Při tomto náletu bylo svrženo celkem 4851 tn pum (4928 tun). Nálet byl opět proveden přes oblačnost nad oblastí cíle. Cenou na britské straně tentokrát byly dva bombardéry Lancaster a osm životů (jeden letoun byl hlášen jako nezvěstný, zmizel beze stopy, osud stroje ani osádky se nikdy nepodařilo objasnit; druhý letoun byl ztracen kvůli technické závadě, krátce po vzletu byla osádka nucena stroj opustit na padácích, bohužel jednomu ze sedmi mužů se neotevřel padák).

---

^*)  Název operace Millenium bývá někdy mylně vztahován na všechny tři „tisícové“ nálety RAF v květnu a červnu 1942, ale ve skutečnosti označoval pouze první z nich. Souhrnné kódové označení pro tyto operace znělo Arabian Nights.

^†)  Bomber Command v té době ještě nedisponovalo takovým počtem letounů, takže se uvažovalo o nasazení strojů i z Coastal Command a Training Command (předběžně se počítalo, na základě vyjádření C-in-C Coastal Command, kterým v té době byl Sir Philip Joubert de la Ferté, s 250 letouny ze squadron Pobřežního velitelství; Training Command přislíbilo nasazení 50 letounů, ovšem po kontrole výstroje a technického stavu letounů musel být tento počet radikálně snížen — Training Command se sice také náletu zúčastnilo, ovšem pouze čtyřmi stroji). K nasazení strojů Coastal Command ovšem z důvodu nesouhlasu Admirality nakonec nedošlo (Coastal Command sice formálně bylo součástí RAF — a jen na RAF bylo zajistit provoz, zásobování či doplňování osádek u Coastal Command —, ale operačně spadalo pod námořnictvo), takže Bomber Command muselo sehnat stroje jinde. Nakonec byly nasazeny prakticky všechny dosažitelné stroje z OTU (Operation Training Units; jednotky spadající pod Bomber Command, kde probíhala poslední fáze výcviku před nasazením k bojovým jednotkám). Pro ilustraci je možné uvést, že i když se původně počítalo že v posádkách letounů OTU budou jako velitelé pouze zkušení operační piloti (mnozí letci po odlétání operačního turnusu sloužili jako instruktoři), tak 49 z 257 strojů 91 (OTU) Group letělo pilotováno muži kteří ještě nedokončili operační výcvik v OTU.

1 Group —                    156
3 Group —                    222
4 Group —                    147
5 Group —                    153
91 (OTU) Group —             257
92 (OTU) Group —             108
Flying Training Command —      4
································
Celkem:                     1047

Tedy operační jednotky 678 letounů a výcvikové jednotky 369 letounů.

^‡)  Celková tonáž svržených pum (1455 tn) byla do té doby rekordní, ale jak byly postupně z výzbroje Bomber Command dvoumotorové letouny vytlačovány čtyřmotorovými typy (Stirling, Halifax a Lancaster), začala výrazně růst hmotnost pum svržených na cíl. Kupříkladu v noci z 18. na 19. listopadu 1943 bylo při náletu na Berlín svrženo 1575 tn pum (z toho 50,29 % pum trhavých), přičemž při tomto náletu bylo nasazeno jen 444 bombardérů (440 Lancasterů a 4 dvoumotorová Mosquita). Při této operaci bylo ztraceno 9 Lancasterů, tedy 2,03 procenta nasazených letounů.

^**)  Velitelem jednoho ze čtyř ztracených Manchesterů byl Flying Officer Leslie Thomas Manser (66542), RAFVR — Royal Air Force Volunteer Reserve (* 11. 5. 1922). Sedmičlenná osádka 50. squadrony letí na stroji Avro 679 Manchester Mk.I (ZN-D, s/n L7301), který patřil 106. squadroně (tento letoun byl používán k výcviku u No. 106 Squadron Conversion Flight). Stroj vzlétl ve 23:01 ze základny Skellingthorpe (hrabství Lincolnshire). Nad cílem byli zachyceni světlomety a dostali se do silné palby flaku (PL dělostřelectva). I přesto pokračovali v útoku a shodili pumy na cíl, z výšky pouze kolem 7000 ft (cca 2130 metrů). I přes snahu uniknout světlometům (stroj se přitom dostal do výšky jen kolem 700 stop, tedy asi 210 metrů!) byl jejich letoun opakovaně zasažen a vážně poškozen flakem (přitom také byl zraněn zadní střelec, navíc v trupu stroje vypukl menší požár, ale ten se rychle podařilo lokalizovat). Krátce poté se začal přehřívat zásahem rovněž poškozený motor č. 1 (levý motor). Podařilo se sice vystoupat do výšky 2000 ft, ale ke vší smůle po krátké době začal hořet přehřátý levý motor. Po deseti minutách byl sice i tento požár uhašen, ale nadále letěli již jen na jeden motor, takže bylo obtížné alespoň udržet už nabranou výšku. I přes vážná poškození se kapitán stroje, F/O Manser, rozhodl pokusit se o návrat zpět, na základnu Manston (v hrabství Kent). Bohužel přes veškerou snahu stroj postupně ztrácel výšku a když bylo jasné že se nepodaří návrat do Británie, dal F/O Manser osádce rozkaz k opuštění stroje, který již letěl nebezpečně nízko a další ztráta výšky by znemožnila použít k záchraně padáků. Šest mužů stroj bezpečně opustilo, ale pilot sám již neměl šanci ze špatně ovladatelného stroje, letícího nízkou rychlostí a jen na jeden motor, vyskočit. Jedinou možností tedy bylo pokusit se o nouzové přistání, což ovšem bylo v noci, a do zcela neznámého terénu, krajně nebezpečné. Bohužel to se také nezdařilo, pilot nad stroj strojem letícím minimální rychlostí ztratil kontrolu, ten se převrátil a v 02:00 dopadl na zem, přičemž došlo k explozi palivových nádrží (letoun havaroval asi 21 km na severo-severovýchod od belgického města Genk). Pilot na místě zahynul. Jeden muž se dostal do zajetí, zbývajícím pěti členům osádky se díky francouzským odbojářům podařil útěk a návrat do Británie (po únikové cestě označené krycím názvem Comète). Na základě jejich svědectví bylo F/O Manserovi posmrtně uděleno nejvyšší britské vyznamenání, Victoria Cross (zveřejněno v London Gazette 20. října 1942).

Jméno jednoho z členů osádky Manchesteru L7301 můžeme celkem snadno nalézt v záznamech Královského letectva ještě později, a to opět v poměrně zajímavé souvislosti. Pilot Officer Richard Milhan Horsley, DFC (120849), RAFVR, po dokončení první operační túry prošel pilotním výcvikem, druhý operační turnus odlétal u 617. squadrony RAF, proslulých Dambusters.

^††)  Jiné prameny udávají 469 mrtvých (včetně 58 vojáků, převážně z jednotek flaku).

^‡‡)  Ovšem i tak tento počet stojí za povšimnutí — před operací Arabian Nights byl největší počet nasazených strojů 272, v noci z 8. na 9. dubna 1942, kdy byl cílem náletu Hamburk.

^***)  Stíhací doprovody bombardérů 8. letecké armády v té době byly posilovány i stíhači z 9. (taktické) letecké armády USAAF, která také působila ze základen ve Velké Británii (úkolem 9 AF byla podpora amerických pozemních jednotek v připravované invazi do severní Francie).