Slovenští zajatci v SSSR

Dotaz: Slovenští zajatci v SSSR
Tazatel: stalker | Datum: 30. 3. 2007

K posledním dvěma dotazům k počtu zajatců v sovětských zajateckých táborech: kde jsou zařazeni zajatci ze slovenské armády?

Autor: Vojtěch Šír | Datum: 1. 4. 2007
Je možné, že tvoří část počtu uvedeného jako „Češi a Slováci“ (viz počty zajatců v SSSR a zajatí „Češi a Slováci“). Zároveň je ale zřejmé, že válečných zajatců z řad slovenské armády na východě v sovětských zajateckých táborech asi nebylo na konci války příliš mnoho. Značná část jich totiž přešla na sovětskou stranu dobrovolně a skončila v čs. vojsku na východě nebo u partyzánů. Uvádí se, že k partyzánům přešlo asi 300 slovenských vojáků a celkem na stranu Rudé armády asi 4000.

Na východě bylo nasazeno nejvíce asi 50 tisíc slovenských vojáků, a to jen v určitém časově omezeném období. V knize Ch. K. Klimenta a B. Nakládala „Slovenská armáda 1939-1945“ se uvádí, že např. Rychlá divize měla za dobu svého bojového nasazení celkem 3154 nezvěstných, zběhů či zajatých. Celkový počet zajatých a přeběhlých ze slovenské armády na východě asi nebyl vyšší než 5000.

Otázka slovenských zajatců samozřejmě zajímala čs. vojenské orgány, protože byli vítanou potenciální posilou pro naše vojsko na východě. Např. 5. dubna 1943 odeslala skupina zajatých slovenských vojáků ze Suchumi tento dopis sovětskému lidovému komisariátu obrany:

Nížepodepsaní zajatí vojáci a důstojníci, Slováci, příslušníci Slovenské motorizované divize, prosí o zařazení do československého legionu.

Přešli jsme na stranu Rudé armády dobrovolně, abychom bojovali společně s bratrskými vojáky Rudé armády proti fašistům za osvobození národů Československé republiky.

Jedná se o 87 vojáků, 31 poddůstojníků, 7 důstojníků

O možnosti  jejich zařazení do  čs. vojska jednal v Moskvě čs. velvyslanec Zdeněk Fierlinger, 12. května 1943 o tomto jednání informoval Londýn:

Jednal [jsem] znovu v Narkomindělu o připuštění všech zajatců české a slovenské národnosti do naší armády. V Rusku je několik set zajatců ze slovenské divize a prý několik tisíc Slováků z maďarské armády. Také někteří Češi z německé armády. Novikov připouští, že bude revidováno dosavadní negativní stanovisko. ... Z jiné strany byl velvyslanec informován, že první skupina zajatců ze slovenské divize by mohla být propuštěna do naší armády, nejdříve je však nutno prozkoumati pečlivě její spolehlivost.

Náčelník čs. vojenské mise v Moskvě plk. gšt. Heliodor Píka mohl 1. července 1943 oznámit do Londýna kladný výsledek jednání se sovětskými orgány o propouštění slovenských a českých zajatců, pokud se přihlásí do čs. jednotky:

Dopisem z 27. června bylo mi sděleno zplnomocněncem vlády, že sovětská vláda vyhovuje mé žádosti o osvobození českých a slovenských zajatců a o jejich nábor do vojenské jednotky

Tím bylo dosaženo téměř plně realizace našeho úsilí... Osovobození se též bude vztahovati na civilní zajatce z pracovních praporů organizace Todt.

Slovenští zajatci pak začali být postupně uvolňováni do čs. armády. Např. jedna velká skupina slovenských vojáků z Rychlé divize přešla na sovětskou stranu 30. října 1943 u Melitopolu (šlo asi o 2750 vojáků). Velvyslanec Fierlinger oznamoval (ne zcela přesně) do Londýna 12. listopadu 1943:

1. Byla potvrzena zpráva, že takzvaná rychlá slovenská divize, která byla svého času rozbita na Kavkaze a odpočívala na břehu Azovského moře, byla přesunuta k Melitopolu, když bylo Němcům nejhůře. Tato slovenská divize přešla celá i s důstojníky k Rusům. Je přes 3000 zajatců.

2. Do zajateckého tábora u Moskvy přijeli 4 slovenští letci, kteří svého času na Tamani přiletěli k Rusům na třech německých letadlech nejnovějšího typu a s novými radiopřístroji.

12. ledna 1944 k tomu v depeši doplňoval:

Před bitvou u Melitopolu nacházela se tato divize na Krymu a její početní stav byl 10000 mužů. Z divize byly zasazeny 4 pěší, 3 dělostřelecké prapory, výzvědný oddíl a pomocné sbory, celkem 4000-5000 mužů na 30 km úsek mezi Melitopolem a Kachovkou mezi 50. německou pěší divizi na severu a 153. německou pěší divizi na jihu s úkolem krýti ústup 6. německé armády.

Dne 30. října dostaly se slovenské prapory do styku s Rudou armádou, a to tankisty plk. Jermachova a kozáky gen. Kirčenka, a ihned počaly jednotlivé skupiny přecházeti k Rudé armádě. Do večera přešlo přes 2000 mužů. Ostatní patrně prchli do zázemí. Jednotky, které zůstaly na Krymu, jsou tam asi dosud uzavřeny až na 2 prapory, které po 30. říjnu byly německým velením vysunuty před Perekop. Od těchto praporů jsou přeběhlíci. Slováci, kteří pod Kachovkou bojovali s dále s Rudou armádou, hlavně šoféři, byli nyní v počtu už přes 100 mužů odesláni k československým úřadům v SSSR. Celkem je těchto přeběhlíků z 1. divize dnes u nás přes 2200 mužů.

O uvolnění těchto zajatců pro čs. armádu jednal se sovětským zplnomocněncem pro výstavbu čs. jednotek v SSSR G.S. Žukovem při své návštěvě v Moskvě i prezident Beneš 18. prosince 1943. Žukov mu přislíbil, že „asi 2000 zajatců ze slovenské armády bude uvolněno v nejbližší době“. Tak se skutečně stalo, 30. prosince 1943 jednala čs. vojenská mise v Moskvě o přidělení výstroje asi 2500 slovenským zajatcům a ti poté vytvořili jádro nově vzniklé 2. čs. paradesantní brigády.

Značná část slovenských zajatců tak přešla do řad čs. armády, není mi známo, kolik jich odmítlo nebo nebylo propuštěno do čs. armády a zůstalo v sovětských zajateckých táborech i po konci války. Podle sovětské statistiky (Vojennoplennyje v SSSR 1939-1956: dokumenty i materialy, Moskva 2000) bylo ze zajateckých táborů pro čs. jednotku uvolněno v roce 1943 750 zajatců, v roce 1944 6130 a v roce 1945 889, celkem 7769 zajatců.

Po válce byl se sovětskou stranou projednáván i problém zajatých Slováků, kteří se po odstoupení území v roce 1938 ocitli v Maďarsku a sloužili na východní frontě v maďarské armádě. Státní tajemník V. Clementis např. žádal o jejich propuštění sovětského velvyslance v Praze V. Zorina 13. srpna 1945. Čs. delegace pro likvidaci válečných škod ve svém záznamu z ledna 1946 uvádí, že repatriace zajatců slovenské národnosti ze slovenské a maďarské armády probíhá pomalu:

Ač sovětské velvyslanectví v Praze sdělilo nótou již v srpnu minulého roku, že všichni slovenští zajatci budou propuštěni, repatriace dosud skončena nebyla a po delší přestávce teprve v posledních měsících přibylo do Československé republiky několik větších transportů. Ze strany rodin těchto československých příslušníků je přitom poukazováno na to, že mezi repatriovanými zajatci bývá poměrně malý počet důstojníků. Pomalá repatriace slovenských zajatců působí československé vládě značné obtíže, zvláště uvážíme-li, že sovětské úřady oznámily již před delší dobou, že repatriace maďarských, resp. rakouských zajatců byla již skončena.

Mimo válečné zajatce byly další tisíce osob odvlečeny do SSSR po osvobození ČSR sovětskými orgány. Clementis na schůzi vlády 12. října 1945 informoval o 5300 odvlečených osobách, z toho asi 2500 Slováků. Zpráva čs. delegace pro likvidaci válečných škod z ledna 1946 uvádí následující počty odvlečených civilních osob: 1462 občanů české a slovenské národnosti, 2366 Maďarů a 1300 Němců.