Reakce velmocí na 15. březen 1939
Dotaz: Reakce velmocí na 15. březen 1939
Tazatel: Pavel Kašpar | Datum: 13. 1. 2014
Dobrý den. Můžete mi sdělit, jaká byla reakce Anglie, Francie, SSSR a Itálie na 15. březen 1939? Nedošlo okupací zbytku ČSR k porušení Mnichovské dohody? Co na to její signatáři? Děkuji. Pavel Kašpar
Autor: Vojtěch Šír
| Datum: 4. 3. 2014
Hlavní velmoci - Velká Británie, Francie, USA a SSSR - vznik samostatného Slovenského státu 14. března 1939 a německou okupaci českých zemí 15. března 1939 de iure ihned neuznaly. V průběhu následujících týdnů ale Velká Británie a Francie uznaly samostatné Slovensko de facto, obě země zřídily nové konzuláty v Bratislavě a v létě 1939 se zdálo, že bude následovat i jejich de iure uznání Slovenského státu. Sovětský svaz navázal v létě 1939 přátelské vztahy s Německem a na podzim 1939 uznal Slovenský stát i stav v českých zemích de iure. USA okupaci ani samostatné Slovensko nikdy neuznaly de iure, ale byly nuceny uznat německou správu českých zemí de facto.
Existující zahraniční vyslanectví v Praze byla změněna na konzuláty, pro konzuly si státy musely vyžádat nové exequatur (souhlas s výkonem diplomatické funkce) v Berlíně. S Francií a Velkou Británií do zahájení války k oficiální dohodě nedošlo, se Sovětským svazem Němci oficiální dohodu o fungování konzulátu v Praze podepsali na jaře 1940. USA odmítly pro činnost svého konzulátu v Praze souhlasit se stavem vzniklým v březnu 1939 a na podzim 1940 byly nuceny konzulát v Praze uzavřít.
Pro zachování kontinuity čs. státnosti bylo důležité, že čs. vyslanci v nejdůležitějších zemích odmítli uposlechnout příkaz čs. ministra zahraničních věcí Františka Chvalkovského, aby své úřady předali do německých rukou. Čs. vyslanectví v Paříži (vysl. Štefan Osuský), Londýně (chargé d’affaires Karel Lisický), Washingtonu (vysl. Vladimír Hurban) a po jistých peripetiích i v Moskvě (vysl. Zdeněk Fierlinger) a Varšavě (vysl. Juraj Slávik) stav nastolený okupací odmítla a dále fungovala.[1]
Čs. legionáři hlídají vchod do čs. konzulátu v Chicagu v březnu 1939
(Foto: B. Beneš: Amerika jde s námi, Londýn 1942)
Protest proti okupaci zaslal vládám Velké Británie, Francie, SSSR, USA a Společnosti národů také bývalý čs. prezident Edvard Beneš. Generální tajemník Společnosti národů Joseph Avenol sice potvrdil přijetí protestu, ale odmítl ho předložit k diskuzi v Radě Společnosti národů, protože nebyl podán oficiální vládou, ale soukromou osobou. Protest si následně osvojila sovětská delegace a měl být předložen k diskuzi Radě v září 1939. V té době ale už byla po zahájení války v Evropě jiná situace, Sovětský svaz byl již v přátelských vztazích s Německem a k projednání tak nedošlo.
Porušení mnichovské dohody okupací českých zemí se stalo jedním z argumentů v procesu oduznání její platnosti - viz Zrušení mnichovské dohody.
Podobně jako Velká Británie ale i Francie v dalších měsících Slovenský stát uznala de facto, což trvalo až do zahájení války v září 1939. V červenci 1939 byl v Paříži přijat slovenský konzul Bohdan Galvánek a v Bratislavě francouzský konzul Milon de Peillon. Jednání o fungování francouzského generálního konzulátu v Praze nebyla do zahájení války ukončena.
Oficiálně sovětská strana německou okupaci odmítla, ale ve skutečnosti posuzovala situaci velice realisticky. Litvinov již 23. března 1939 Stalinovi doporučil „ukončit činnost sovětského vyslanectví v Praze a změnit ho na generální konzulát“. Dále dodával:
Litvinov měl na mysli zejména hospodářské záležitosti, např. již dříve dohodnuté zbrojní dodávky ze Škodových závodů v Plzni. Sovětsko-německé vztahy se na bázi hospodářských jednání během roku 1939 postupně zlepšovaly, příznakem čehož byla i výměna na postu lidového komisaře zahraničních věcí, kde Litvinova v květnu 1939 nahradil V. M. Molotov.
Po uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení 23. srpna 1939 se změnil i oficiální sovětský postoj k československým záležitostem. Ve dnech 14. a 16. září 1939 Sovětský svaz oficiálně de iure uznal existenci Slovenské republiky, slovenský vyslanec Fraňo Tiso do Moskvy dorazil 11. prosince 1939. Zároveň bylo čs. vyslanci Zdeňku Fierlingerovi 14. prosince 1939 oznámeno, že SSSR k 1. lednu 1940 přestane nadále uznávat čs. vyslanectví v Moskvě. Sovětský vyslanec G. M. Puškin přijel do Bratislavy v únoru 1940. V dubnu 1940 si sovětská a německá strana oficiálně potvrdily i existenci sovětského konzulátu v Praze. Sovětský konzulát v Praze a vyslanectví v Bratislavě existovaly až do německého útoku na SSSR v červnu 1941.
Edvardu Benešovi Roosevelt v soukromém dopise 27. března 1939 napsal:
Americký prezident Roosevelt navíc Beneše 28. května 1939 přijal k dlouhému rozhovoru, kde mu přislíbil podporu (viz Beneš v USA 1939).
Slovenská vláda se několikrát pokusila přimět USA alespoň k de facto uznání a vzniku amerického konzulátu v Bratislavě. Slováci si stěžovali také na to, že Američané vyžadovali, aby slovenské zboží bylo označeno jako „Made in Germany“. Americká strana to odmítla, v memorandu State Departmentu z 17. srpna 1939 byla americká pozice formulována:
Začátkem května 1939 německé ministerstvo zahraničí oznámilo, že k 25. květnu 1939 přestane uznávat diplomatickou imunitu zastupitelských úřadů v Praze, které nepožádaly Berlín o nové exequatur (souhlas s výkonem diplomatické činnosti). Americké ministerstvo zahraničních věcí ve svém stanovisku připouštělo, že „je nuceno silou okolností pokládat tyto země v současnosti pod de facto správou německých úřadů“. Američané podali do Berlína žádost o souhlas s existencí svého konzulátu v Praze, ovšem s výhradou, že tím nijak právně neuznávají stav vzniklý v březnu 1939.
Americkou žádost německé ministerstvo zahraničních věcí 30. června 1939 odmítlo s tím, že pokud chtějí Američané exequatur pro svůj konzulát, musejí plně uznat německou suverenitu nad českým územím. Přesto konzulát v Praze fakticky ještě déle než rok fungoval, až v září 1940 Němci oficiálně vyzvali USA k jeho uzavření, což se stalo 15. října 1940.
[1] Z celkem 35 čs. vyslanectví bylo 27 uzavřeno nebo předáno Němcům, 6 jich zůstalo oficiálně fungovat v plném rozsahu působnosti (Londýn, Paříž, Moskva, Washington, Varšava, Káhira) a 2 neoficiálně v omezeném rozsahu působnosti (Bělehrad, Santiago de Chile).
Prameny:
Existující zahraniční vyslanectví v Praze byla změněna na konzuláty, pro konzuly si státy musely vyžádat nové exequatur (souhlas s výkonem diplomatické funkce) v Berlíně. S Francií a Velkou Británií do zahájení války k oficiální dohodě nedošlo, se Sovětským svazem Němci oficiální dohodu o fungování konzulátu v Praze podepsali na jaře 1940. USA odmítly pro činnost svého konzulátu v Praze souhlasit se stavem vzniklým v březnu 1939 a na podzim 1940 byly nuceny konzulát v Praze uzavřít.
Pro zachování kontinuity čs. státnosti bylo důležité, že čs. vyslanci v nejdůležitějších zemích odmítli uposlechnout příkaz čs. ministra zahraničních věcí Františka Chvalkovského, aby své úřady předali do německých rukou. Čs. vyslanectví v Paříži (vysl. Štefan Osuský), Londýně (chargé d’affaires Karel Lisický), Washingtonu (vysl. Vladimír Hurban) a po jistých peripetiích i v Moskvě (vysl. Zdeněk Fierlinger) a Varšavě (vysl. Juraj Slávik) stav nastolený okupací odmítla a dále fungovala.[1]
Čs. legionáři hlídají vchod do čs. konzulátu v Chicagu v březnu 1939
(Foto: B. Beneš: Amerika jde s námi, Londýn 1942)
Porušení mnichovské dohody okupací českých zemí se stalo jedním z argumentů v procesu oduznání její platnosti - viz Zrušení mnichovské dohody.
Velká Británie
Britský premiér Neville Chamberlain odmítl okupaci českých zemí v projevu v Dolní sněmovně 17. března 1939 a o tři dny později informoval o oficiální nótě předané Německu:
Velvyslanci Jeho Veličenstva v Berlíně bylo oznámeno 17. března, aby sdělil říšské vládě, že vláda Jeho Veličenstva přeje si dáti jí najevo, že nemůže jinak, než považovati události několika posledních dnů za úplné porušení mnichovské dohody a za popření ducha, ve kterém podpisovatelé dohody zavázali se spolupracovati na mírumilovném řešení.
Panu Neville Hendersonovi bylo rovněž sděleno, aby oznámil, že vláda Jeho Veličenstva musí použíti této příležitosti k protestu proti změnám, které se staly v Československu německým vojenským zásahem, jež jsou, podle jejího mínění, bez jakéhokoliv právního podkladu.
Vláda Jeho Veličenstva si vyhradí zároveň s ostatními vládami důkladné uvážení všech důsledků německého zásahu v Československu, dříve než by bylo možno vydati jakéhokoliv prohlášení o otázce uznání.
Panu Neville Hendersonovi bylo rovněž sděleno, aby oznámil, že vláda Jeho Veličenstva musí použíti této příležitosti k protestu proti změnám, které se staly v Československu německým vojenským zásahem, jež jsou, podle jejího mínění, bez jakéhokoliv právního podkladu.
Vláda Jeho Veličenstva si vyhradí zároveň s ostatními vládami důkladné uvážení všech důsledků německého zásahu v Československu, dříve než by bylo možno vydati jakéhokoliv prohlášení o otázce uznání.
V dalších týdnech ale Velká Británie de facto uznala samostatné Slovensko, což se projevilo přijetím slovenského konzula Milana Harmince v Londýně a udělením exequatur britskému generálnímu konzulovi v Bratislavě Peteru Paresovi slovenskou vládou 4. května 1939. Tento stav trval až do vyhlášení války Německu v září 1939, kdy byly britsko-slovenské vztahy přerušeny. Milan Harminc se v únoru 1940 v Londýně přihlásil k čs. zahraničnímu odboji.
Dohodu o pokračování činnosti britského generálního konzulátu v Praze se Britům s Němci uzavřít do začátku války nepodařilo, protože Německo požadovalo, aby britská strana uznala okupaci českých zemí de iure, což Britové odmítli.
Francie
Francie okupaci českých zemí oficiálně odmítla nótou ministra zahraničních věcí G. Bonneta ze 17. března 1939:
Dopisem z 15. března 1939, Jeho Excellence německý velvyslanec, podle instrukcí své vlády doručil francouzskému ministru zahraničních věcí text smlouvy, ujednané v noci ze 14. na 15. březen mezi Vůdcem - říšským kancléřem a ministrem zahraničí na jedné straně a československým presidentem a ministrem zahraničních věcí na straně druhé. V téže zprávě bylo oznámeno, že německá vojska v 6 hodin ráno překročila české hranice a že byla učiněna všechna opatření k odstranění odporu a krveprolití, aby obsazení a pacifikace území mohly probíhati pokojně a v pořádku.
Francouzský velvyslanec pokládá si za čest odevzdati říšskému ministru zahraničí formální protest, učiněný vládou Republiky proti opatřením, uvedeným ve zprávě hraběte von Welczecka. Vláda Republiky, tím, co německá vláda učinila proti Československu, byla postavena před skutečnost hrubého porušení jak litery, tak také ducha dohody, podepsané v Mnichově dne 29. září 1938.
Okolnosti, za kterých dohoda z 15. března byla dána na vědomí představitelům Československé republiky, nemohou býti právně uznány vládou Republiky za stav, z této dohody vyplývající.
Francouzský velvyslanec má čest oznámiti Jeho Excellenci říšskému ministru zahraničí, že vláda Republiky nemůže za těchto okolností uznati právoplatnost nové situace, vzniklé v Československu akcí Říše.
Francouzský velvyslanec pokládá si za čest odevzdati říšskému ministru zahraničí formální protest, učiněný vládou Republiky proti opatřením, uvedeným ve zprávě hraběte von Welczecka. Vláda Republiky, tím, co německá vláda učinila proti Československu, byla postavena před skutečnost hrubého porušení jak litery, tak také ducha dohody, podepsané v Mnichově dne 29. září 1938.
Okolnosti, za kterých dohoda z 15. března byla dána na vědomí představitelům Československé republiky, nemohou býti právně uznány vládou Republiky za stav, z této dohody vyplývající.
Francouzský velvyslanec má čest oznámiti Jeho Excellenci říšskému ministru zahraničí, že vláda Republiky nemůže za těchto okolností uznati právoplatnost nové situace, vzniklé v Československu akcí Říše.
Podobně jako Velká Británie ale i Francie v dalších měsících Slovenský stát uznala de facto, což trvalo až do zahájení války v září 1939. V červenci 1939 byl v Paříži přijat slovenský konzul Bohdan Galvánek a v Bratislavě francouzský konzul Milon de Peillon. Jednání o fungování francouzského generálního konzulátu v Praze nebyla do zahájení války ukončena.
Sovětský svaz
Na události ze dnů 14.-16. března 1939 Sovětský svaz oficiálně reagoval nótou lidového komisaře zahraničních věcí M. M. Litvinova předanou německému velvyslanci Friedrichu von Schulenburgovi 18. března 1939. V nótě se mimo jiné pravilo:
Pane velvyslanče,
mám tu čest potvrdit příjem Vaší nóty ze 16. a nóty ze 17. t.m., které oznamují sovětské vládě připojení českých zemí k Německé říši a ustavení německého protektorátu nad tímto územím.
Sovětská vláda nepovažuje za možné přejíti uvedené nóty mlčením a tím vyvolat nesprávný dojem o svém jakoby lhostejném postoji k československým událostem a shledává nutným v odpovědi na uvedené nóty vyjádřit svůj skutečný postoj k upomenutým událostem.
...
2. Sovětské vládě není známa ústava jakéhokoli státu, která by opravňovala hlavu státu bez souhlasu svého lidu zrušit jeho samostatnou státní existenci. Těžko připustit, že by kterýkoli národ dobrovolně souhlasil se zrušením své samostatnosti a s připojením k jinému státu… Československý prezident p. Hácha při podpisu berlínského aktu z 15. t.m. k tomu neměl žádné zplnomocnění svého národa a jednal v zjevném protikladu paragrafu 64 a 65 československé ústavy a vůli svého lidu. V důsledku uvedeného nelze tento akt považovat za platný.
...
4. Protože nejde o žádný projev vůle českého národa, je nutno okupaci českých zemí německými vojsky a následné akce německé vlády považovat za svévolné, násilné a agresivní.
5. Výšeuvedené body se bezvýhradně vztahují i na změnu statutu Slovenska ve smyslu jeho podřízení Německé říši, které nebylo podloženo žádným projevem vůle slovenského národa.
...
7. S ohledem na tyto důvody nemůže sovětská vláda připojení českých zemí k Německé říši stejně jako Slovenska v té či jiné formě uznat za právoplatné a odpovídající všeobecně platným normám mezinárodního práva a spravedlnosti na principu sebeurčení národů.
mám tu čest potvrdit příjem Vaší nóty ze 16. a nóty ze 17. t.m., které oznamují sovětské vládě připojení českých zemí k Německé říši a ustavení německého protektorátu nad tímto územím.
Sovětská vláda nepovažuje za možné přejíti uvedené nóty mlčením a tím vyvolat nesprávný dojem o svém jakoby lhostejném postoji k československým událostem a shledává nutným v odpovědi na uvedené nóty vyjádřit svůj skutečný postoj k upomenutým událostem.
...
2. Sovětské vládě není známa ústava jakéhokoli státu, která by opravňovala hlavu státu bez souhlasu svého lidu zrušit jeho samostatnou státní existenci. Těžko připustit, že by kterýkoli národ dobrovolně souhlasil se zrušením své samostatnosti a s připojením k jinému státu… Československý prezident p. Hácha při podpisu berlínského aktu z 15. t.m. k tomu neměl žádné zplnomocnění svého národa a jednal v zjevném protikladu paragrafu 64 a 65 československé ústavy a vůli svého lidu. V důsledku uvedeného nelze tento akt považovat za platný.
...
4. Protože nejde o žádný projev vůle českého národa, je nutno okupaci českých zemí německými vojsky a následné akce německé vlády považovat za svévolné, násilné a agresivní.
5. Výšeuvedené body se bezvýhradně vztahují i na změnu statutu Slovenska ve smyslu jeho podřízení Německé říši, které nebylo podloženo žádným projevem vůle slovenského národa.
...
7. S ohledem na tyto důvody nemůže sovětská vláda připojení českých zemí k Německé říši stejně jako Slovenska v té či jiné formě uznat za právoplatné a odpovídající všeobecně platným normám mezinárodního práva a spravedlnosti na principu sebeurčení národů.
Oficiálně sovětská strana německou okupaci odmítla, ale ve skutečnosti posuzovala situaci velice realisticky. Litvinov již 23. března 1939 Stalinovi doporučil „ukončit činnost sovětského vyslanectví v Praze a změnit ho na generální konzulát“. Dále dodával:
I když jsme prohlásili, že neuznáváme platnost anexe Československa, tak de facto ji stejně budeme muset uznat a o českých záležitostech budeme jednat s německými orgány.
Litvinov měl na mysli zejména hospodářské záležitosti, např. již dříve dohodnuté zbrojní dodávky ze Škodových závodů v Plzni. Sovětsko-německé vztahy se na bázi hospodářských jednání během roku 1939 postupně zlepšovaly, příznakem čehož byla i výměna na postu lidového komisaře zahraničních věcí, kde Litvinova v květnu 1939 nahradil V. M. Molotov.
Po uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení 23. srpna 1939 se změnil i oficiální sovětský postoj k československým záležitostem. Ve dnech 14. a 16. září 1939 Sovětský svaz oficiálně de iure uznal existenci Slovenské republiky, slovenský vyslanec Fraňo Tiso do Moskvy dorazil 11. prosince 1939. Zároveň bylo čs. vyslanci Zdeňku Fierlingerovi 14. prosince 1939 oznámeno, že SSSR k 1. lednu 1940 přestane nadále uznávat čs. vyslanectví v Moskvě. Sovětský vyslanec G. M. Puškin přijel do Bratislavy v únoru 1940. V dubnu 1940 si sovětská a německá strana oficiálně potvrdily i existenci sovětského konzulátu v Praze. Sovětský konzulát v Praze a vyslanectví v Bratislavě existovaly až do německého útoku na SSSR v červnu 1941.
Spojené státy americké
17. března 1939 vydalo americké ministerstvo zahraničních věcí oficiální prohlášení, ve kterém stálo:
Vláda Spojených států již mnohokráte vyjádřila své přesvědčení, že světový mír může být zajištěn pouze mezinárodní podporou programu stability a respektování práva. Americká vláda, založená na zásadách lidské svobody a demokracie a oddaná těmto zásadám, musí odsoudit činy, které způsobily dočasné vyhlazení výsad svobodného a nezávislého národa, se kterým ode dne, kdy Československá republika získala svou nezávislost, lid Spojených států udržoval zvlášť úzké a přátelské vztahy.
...
Americká vláda zdůraznila nutnost respektovat smlouvy a dodržovat sliby a princip neintervence kterýmkoliv národem do vnitřních záležitostí národa jiného. Vláda Spojených států odsoudila mnohokráte politiku vojenské agrese. Jest zřejmé, že činy zpupného bezpráví a svévolného násilí ohrožují světový mír a samu strukturu moderní civilizace. Vývoj posledních tří dnů jasně ukázal naléhavou potřebu zachovat zásady hájené vládou Spojených států.
...
Americká vláda zdůraznila nutnost respektovat smlouvy a dodržovat sliby a princip neintervence kterýmkoliv národem do vnitřních záležitostí národa jiného. Vláda Spojených států odsoudila mnohokráte politiku vojenské agrese. Jest zřejmé, že činy zpupného bezpráví a svévolného násilí ohrožují světový mír a samu strukturu moderní civilizace. Vývoj posledních tří dnů jasně ukázal naléhavou potřebu zachovat zásady hájené vládou Spojených států.
Edvardu Benešovi Roosevelt v soukromém dopise 27. března 1939 napsal:
Milý dr. Beneši,
dostal jsem Váš telegram ze dne 16. března 1939, týkající se tragických událostí, k nimž došlo minulého týdne ve střední Evropě. Sledoval jsem tyto události s hlubokou účastí. Ač vládě Spojených států je známo, že země česká a moravská byly obsazeny německými vojenskými silami a jsou nyní pod faktickou správou německých úřadů, neuznala tuto situaci jako právní stav. Nemusím dodávati, že cítím hlubokou sympatii s československým národem v neblahých okolnostech, v nichž se dočasně ocitl.
Upřímně Vám oddaný
Franklin D. Roosevelt v. r.
dostal jsem Váš telegram ze dne 16. března 1939, týkající se tragických událostí, k nimž došlo minulého týdne ve střední Evropě. Sledoval jsem tyto události s hlubokou účastí. Ač vládě Spojených států je známo, že země česká a moravská byly obsazeny německými vojenskými silami a jsou nyní pod faktickou správou německých úřadů, neuznala tuto situaci jako právní stav. Nemusím dodávati, že cítím hlubokou sympatii s československým národem v neblahých okolnostech, v nichž se dočasně ocitl.
Upřímně Vám oddaný
Franklin D. Roosevelt v. r.
Americký prezident Roosevelt navíc Beneše 28. května 1939 přijal k dlouhému rozhovoru, kde mu přislíbil podporu (viz Beneš v USA 1939).
Slovenská vláda se několikrát pokusila přimět USA alespoň k de facto uznání a vzniku amerického konzulátu v Bratislavě. Slováci si stěžovali také na to, že Američané vyžadovali, aby slovenské zboží bylo označeno jako „Made in Germany“. Americká strana to odmítla, v memorandu State Departmentu z 17. srpna 1939 byla americká pozice formulována:
Americký konzulát nemůže na Slovensku vzniknout, aniž by se americká vláda vzdala své pozice přijaté k německé okupaci Československa v březnu ... Dne 14. března 1939 „slovenský ministr zahraničních věcí“ dr. F. Ďurčanský adresoval americké vládě výzvu k uznání Slovenského státu. Ta byla založena bez oficiálního přijetí. ... Několik dalších amerických diplomatů v zahraničí bylo osloveno slovenskými zástupci k uznání Slovenského státu. Hlavním důvodem těchto pokusů bylo označování zboží v souvislosti s jejich importem do USA.
...
Přes všechny těžkosti způsobené slovenským i americkým občanům neexistencí amerického konzulátu na Slovensku, není tato vláda připravena opustit svou pozici neuznání Slovenska. Situace na Slovensku se nezměnila a německé vojenské síly okupují části západního a severního Slovenska.
...
Přes všechny těžkosti způsobené slovenským i americkým občanům neexistencí amerického konzulátu na Slovensku, není tato vláda připravena opustit svou pozici neuznání Slovenska. Situace na Slovensku se nezměnila a německé vojenské síly okupují části západního a severního Slovenska.
Začátkem května 1939 německé ministerstvo zahraničí oznámilo, že k 25. květnu 1939 přestane uznávat diplomatickou imunitu zastupitelských úřadů v Praze, které nepožádaly Berlín o nové exequatur (souhlas s výkonem diplomatické činnosti). Americké ministerstvo zahraničních věcí ve svém stanovisku připouštělo, že „je nuceno silou okolností pokládat tyto země v současnosti pod de facto správou německých úřadů“. Američané podali do Berlína žádost o souhlas s existencí svého konzulátu v Praze, ovšem s výhradou, že tím nijak právně neuznávají stav vzniklý v březnu 1939.
Americkou žádost německé ministerstvo zahraničních věcí 30. června 1939 odmítlo s tím, že pokud chtějí Američané exequatur pro svůj konzulát, musejí plně uznat německou suverenitu nad českým územím. Přesto konzulát v Praze fakticky ještě déle než rok fungoval, až v září 1940 Němci oficiálně vyzvali USA k jeho uzavření, což se stalo 15. října 1940.
Itálie
Itálie jako německý spojenec z Osy proti událostem v březnu 1939 samozřejmě nijak neprotestovala a Slovensko i okupaci Čech a Moravy rychle uznala. Ve skutečnosti ale Mussolini nebyl spokojen, vadilo mu zejména, že ho Němci dopředu nijak o svých záměrech neinformovali (což se poté ale opakovalo ještě mnohokrát). Italský ministr zahraničních věcí hrabě Ciano si do deníku zaznamenal duceho stížnost: „Pokaždé, když Hitler zabere nějakou zemi, pošle mi oznámení.“ Jako „zadostiučinění a náhradu“ Mussolini urychlil přípravy na anexi Albánie, která proběhla v dubnu 1939.[1] Z celkem 35 čs. vyslanectví bylo 27 uzavřeno nebo předáno Němcům, 6 jich zůstalo oficiálně fungovat v plném rozsahu působnosti (Londýn, Paříž, Moskva, Washington, Varšava, Káhira) a 2 neoficiálně v omezeném rozsahu působnosti (Bělehrad, Santiago de Chile).
Prameny:
- Dokumenty československé zahraniční politiky. Od rozpadu Česko-Slovenska do uznání československé prozatímní vlády 1939-1940, Praha 2006
-
Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939-1945. Díl I, Praha 1998
- Dokumenty vněšněj politiki. 1939 god. Tom XXII, Moskva 1992
- Foreign Relations of the United States. Diplomatic Papers 1939. Volume I-II, Washington 1956
- T. Procházka (ed.), V předvečer války. Z anglických a francouzských dokumentů, Praha 1945
- Bojující Československo 1938-1945, Praha 1945
- E. Táborský, Naše věc. Československo ve světle mezinárodního práva za druhé světové války, Praha 1946
- M. Hauner (ed.): E. Beneš: Paměti I-III, Praha 2007
-
J. Němeček, Soumrak a úsvit československé diplomacie, Praha 2008
-
G. Ciano, Cianův deník 1939-1943, Praha 1948
- Hansard 1939
- Home
- > Dotazy a odpovědi
- > Československo, Mnichov, protektorát, odboj
- > Reakce velmocí na 15. březen 1939
Přebírání a další publikace materiálů z webu Fronta.cz - druhá světová válka je bez předchozího písemného souhlasu autorů zakázáno.