Předválečné čs.hydroplány v Jugoslávii

Dobrý den!

Sice se tento dotaz vymyká obsahu našeho webu, ale budiž odpověď :-)

Vztahy Jugoslávie a Československa v období mezi válkami byly mimořádně přátelské a v podstatě značně překračovaly smluvní rámec Malé Dohody. I díky těmto vztahům došlo roku 1927 k uzavření dohody o zřízení střelnice pro ostré střelby protiletadlových dělostřeleckých jednotek čs. armády na pobřeží Jaderského moře. Jako ideální pro tyto účely byla vybrána právě oblast Kumboru, Boky Kotorské. Střelba měla být vedena na rukávové cíle vlečenými za letadly, a protože k dispozici nebylo vhodné letiště, bylo rozhodnuto používat k vlekání terčů hydroplánů čs. výroby a s československými piloty. Protože o dohodě se jednalo už nějakou dobu před jejím podpisem, začaly se potřebné plovákové letouny připravovat s předstihem.

Letouny byly objednány u firmy Aero, ta upravila své osvědčené Ab-11 (podvozek byl upraven pro alternativní montáž kolového podvozku a plováků, pro udržení stability byly zvětšeny svislé ocasní plochy a nakonec došlo i na montáž zařízení pro vlečení terčů) a tyto stroje byly označeny jako A-29. První z nich byl zkoušen od října 1926 (toto datum uvádí ing. Kučera ve svých knihách o Aeru, naopak Václav Němeček v knize Československá letadla I uvádí patrně omylem letopočet 1929 a tato chyba se opakuje i v knize "Vzduch je naše moře" pánů Rajlicha a Sehnala) a bylo na něm ustaveno několik národních rekordů v kategorii vodních letadel (šlo ostatně o vůbec první čs. hydroplán). V tomto standardu bylo postaveno celkem pět strojů (měly stejně jako Ab-11 motory ČKD Perun II), další čtyři byly odvozeny od A-11 a lišily se především motory Walter W-IV.

Od roku 1927 se tedy každý rok v létě vydával do Jugoslávie "Československý letecký detachment v Kumboru, Boka Kotorská, Jugoslávie". Měl ve stavu čtyři letouny a 14 příslušníků (velící důstojník a jeho zástupce, čtyři dvoučlenné posádky a čtyři mechanici). Letouny byly přeletěny s normálním kolovým podvozkem do Sarajeva, kde byly demontovány a vlakem přepraveny do Boky Kotorské. Zde byly opět smontovány již s plováky (na tom se podíleli i dva mechanici vyslaní výrobcem letounů - firmou Aero). Detachment působil na místě vždy cca tři měsíce v roce, pak se i s letouny vracel zpět do ČSR. Letouny A-29 byly takto využívány minimálně do roku 1931. Velitelem jednotky v této době byl major Topič, jeho zástupcem nadporučík Smrčka. Jak střelnice fungovala dále, mi není známo.

Až v roce 1935 byly opět ke stejnému účelu upraveny postupně čtyři stroje Š-328V. Prvním z nich byl stroj Š-328.18. Stroje dostaly duralové plováky britské firmy Short. Pro účely vlekání terčů v Jugoslávii však byly používány jen tři z nich. Velitelem detachementu v této době byl štábní kapitán Paleček. Při studiu dobových dokumentů dejte pozor na to, že jako Š-328V (či "-v") jsou označovány nejen ony čtyři stroje s možností použití plováků, ale i běžné Š-328 vybavené navíc vlečným zařízením (těch byla vyrobena celá řada).

Jedinou mimořádnou událostí v Jugoslávii se patrně stala tragická havárie během přistávání, kdy se zřítilo A-29 pilotované rotným Slezáčkem. Jeho pozorovatel se zachránil, pilot bohužel zůstal v kabině svého stroje a zahynul.

V Jugoslávii se na konci dvacátých let vyskytoval ještě jeden hydroplán čs. výroby, a to Letov Š-16J, ovšem létal s jugoslávskými znaky.

Prameny:

• J. Vraný: Letov Š-328, Jakab 2004 (zde řada fotografií z působení detachementu)
• Rajlich-Sehnal: Vzduch je naše moře, NV 2001 (zde vzpomínky pilota detachementu)
• V. Němeček: Československá letadla I, NV 1983
• O. Doubek: Ikarové bez legend a bájí, NV 1988 (zde vzpomínky pilota detachementu)