Poválečné osudy příslušníků gestapa

Mnoho informací na toto téma najdete určitě v materiálech čs. vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců dnes uložených v Národním archivu.

Ve stručnosti se osudy příslušníků gestapa a dalších nacistických bezpečnostních složek v protektorátu na konci války dají rozdělit do několika skupin:

• někteří zemřeli ještě za války - např. velitel pardubické úřadovny gestapa v letech 1939-44 zodpovědný za vyhlazení Ležáků SS-Hauptsturmführer Gerhard Clages zemřel v říjnu 1944 v Budapešti
   
• někteří na konci války spáchali sebevraždu
   
• část zmizela na konci války beze stopy - jako příklad je možné uvést šéfa pražského gestapa v letech 1939-42 dr. Hanse Ulricha Geschkeho, od roku 1944 velitele bezpečnostní policie a SD v Budapešti, který měl údajně padnout při bojích o Budapešť v roce 1945, po válce byl v roce 1959 soudně prohlášen za mrtvého. Podobně zmizel velitel bezpečnostní policie a SD v protektorátu v letech 1940-42 Horst Böhme, v roce 1954 soudně prohlášený za mrtvého. Stejně tak se na konci války „vypařil“ např. velitel III. (1941-44) a IV. oddělení pražského gestapa (1944-45) SS-Hauptsturmführer Wilhelm Schultze
   
• část byla po válce dopadena a odsouzena - jako příklad je možné zmínit třeba gestapáky z kladenské úřadovny, kteří se podíleli na vyhlazení Lidic - mimořádným lidovým soudem v Praze byli v roce 1947 k trestu smrti odsouzeni velitel kladenské úřadovny SS-Hauptsturmführer Harald Wiesmann, jeho zástupce SS-Sturmscharführer Thomas Thomsen, příslušníci gestapa O. Felkl, W. Forster, O. Gehle, řidič R. Vlček; další byli odsouzeni k mnohaletým trestům. Popraveni byli v roce 1947 např. i velitel vedoucí úřadovny SD v Praze v letech 1942-45 SS-Obersturmbannführer Walter Jacobi, velitel protikomunistického referátu pražského gestapa v letech 1942-45 SS-Hautpsturmführer Heinz Jantur, velitel brněnského gestapa v letech 1944-45 SS-Obersturmbannführer Max Rausch ad.
   
• část na konci války zajali Sověti, osudy některých nejsou známy, některé dále zpravodajsky využili. Do sovětských rukou se dostali např. velitel bezpečnostní policie a SD v protektorátu v letech 1942-45 dr. Erwin Weinmann, z pražského gestapa velitel protiparašutistického referátu Willi Leimer, Willi Abendschön, Otto Gall, Jaroslav Nachtmann - ten byl později předán StB do Československa.
   
• někteří byli po válce využiti československou Státní bezpečností - nejznámějšími příklady jsou velitel služebny SD v Kladně Max Rostock, který se podílel na vyhlazení Lidic nebo Werner Tutter, který se podílel na masakru v Ploštině v dubnu 1945.
   
• části se na konci války podařilo zmizet, po několika desetiletích byli ale vypátráni, postaveni před soud a odsouzeni - např. velitel Sonderkommanda Chrudim SS-Hauptsturmführer P. Feustel byl popraven v NDR v roce 1972, taktéž popraven v NDR byl brutální terezínský dozorce Kurt Wachholz, v SRN byl v roce 1969 odsouzen na doživotí SS-Obersturmbannführer Hermann Krumey, který byl mimo jiné zodpovědný za likvidaci lidických dětí.
   
• části se na konci války podařilo uprchnout, po válce bylo známo místo jejich pobytu a byly pokusy o jejich stíhání, ale odsouzeni nikdy za nic nebyli - to je např. velitel pražského gestapa v letech 1942-45 dr. Ernst Gerke (zemřel 7. listopadu 1982), šéf těšínského gestapa Quido Magwitz, terezínský dozorce Herbert Mende ad..
   
• někteří pak byli po několikerém opakovaném odložení stíhání před soud postaveni až na přelomu tisíciletí - např. dozorce věznice gestapa v Terezíně Anton Malloth.
  

V roce 1964 německá vláda oznámila, že k 8. květnu 1965 budou v SRN promlčeny již všechny zločiny z doby druhé světové války - mělo totiž po 20 letech dojít k promlčení zločinu vraždy (již v roce 1960 byl v SRN promlčen zločin zabití). To vyvolalo velký odpor ve světě a spolkový sněm 25. března 1965 rozhodl alespoň pro trestný čin vraždy termín promlčení prodloužit do konce roku 1969. V roce 1969 byl termín znovu prodloužen do konce roku 1979. Nakonec 3. července 1979 spolkový sněm nevelkou většinou (255:222) přijal zákon, podle kterého trestné činy vraždy a genocidy (ten ovšem nebylo možné proti válečným zločincům použít, protože byl do německého zákoníku přidán až v roce 1954) nepodléhají promlčení. K úmluvě OSN o nepromlčitelnosti válečných zločinů z roku 1968 se SRN nepřipojila.

Tehdejší Československo na německé prohlášení z roku 1964 reagovalo přijetím zákona o nepromlčitelnosti nacistických válečných zločinů (č. 184/1964 Sb.) a zřízením zvláštní vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců. Ta měla shromažďovat dokumenty o spáchaných zločinech na území Československa a prostřednictvím Generální prokuratury vypracované pamětní (de facto obžalovací) spisy proti jednotlivým osobám předávat státním zastupitelstvím jednotlivých zemí, kde byl zjištěn pobyt pachatele se žádostí o převzetí trestního stíhání (zejména SRN, kde ústava nedovolovala vydání občana ke stíhání do jiné země).

Od roku 1965 do konce 80. let (v březnu 1990 vláda komisi v tichosti zrušila), bylo zpracováno na 180 případů proti 662 osobám, které měly mít na svědomí životy asi 14 tisíc lidí. Odsouzeno bylo pouze 11 osob, zejména v NDR a Polsku. Většina obviněných (454) totiž pobývala v SRN, kde nebyl odsouzen nikdo - do SRN bylo předáno na devadesát pamětních spisů, na jejich základě ale nebyl před soud postaven ani jeden člověk. Aby měla obžaloba v SRN alespoň teoretickou šanci na úspěch, tak se pamětní spisy týkaly pouze případů vražd, kdy bylo nějak porušeno i za války platné nacistické právo. Např. Sonderbehandlung - tedy likvidace bez soudu, která nebyla nijak zákonně upravena a prováděla se pouze na základě výnosu velitele bezpečnostní policie; v protektorátu od roku 1943 osoby určené k sonderbehandlungu potvrzoval K. H. Frank na návrh E. Gerkeho.

Do SRN byly předány např. pamětní spisy proti šéfovi pražského gestapa dr. E. Gerkemu (obviněn např. z vražd spáchaných formou sonderbehandlungu), šéfovi těšínského gestapa Q. Magwitzovi, W. Wolframu von Wolmarovi, W. Hauckovi atd. Všechna stíhání byla v SRN zastavena, většinou z těchto důvodů:

• čin nebyl německými vyšetřovateli kvalifikován jako vražda, ale jako zabití, usmrcení z nedbalosti, neposkytnutí pomoci a podobné trestné činy, které již byly promlčeny
• čeští svědci nebyli shledáni věrohodnými
• nedostatek důkazů
  
• obviněný pouze plnil rozkaz vyšší instance, který nemohl odmítnout
  
• stíhání bylo zastaveno s odkazem na to, že obviněný jednal nebo se domníval, že jedná, v rámci za války platných právních předpisů.

Šlo tedy o podobná zdůvodnění, která známe i u nás ze stíhání osob obviněných ze spáchání zločinů v době komunistického režimu.

Obžalovaným souzeným v SRN za zločiny spáchané za války bylo nutné prokázat porušení za války platného práva, u zločinu vraždy šlo o trestní zákoník Německé říše z roku 1871, zločiny jako genocida apod. tento zákoník samozřejmě neznal. Předseda frankfurtského porotního soudu dr. Hans Hofmeyer při procesu s osvětimskými vrahy probíhajícím v letech 1963-65 k možnosti odsouzení obžalovaných připomenul:


Viz také:

• Bývalí nacisté v poválečné politice a justici v Německu

Literatura:

• M. Borák, Na příkaz gestapa, Ostrava 1990
• Č. Klapal, Nepromlčitelné zločiny, Praha 1980
  
• O. Sládek, Zločinná role gestapa, Praha 1986
• O. Sládek, Ve znamení smrtihlava, Praha 1991
• K. Fremund, Konec pražského gestapa, Praha 1972
• L. Navara, Smrt si říká Tutter: nacistický vrah ve službách StB, Brno 2002
• S. Motl, Nacisté pod ochranou nebo Kdo vlastně prohrál válku, Praha 2001
• E. Kulka, Soudcové - žalobci - obhájci, Praha 1966
  
• J. Plachý, Případ FRITZ. Válečný zločinec Max Rostock jako agent StB, Sešity ÚDV 5, 2002
• D. Státník, Agenti nacistických bezpečnostních složek Gestapa a Sicherheitsdienstu ve službách StB, Sborník AMV 1/2003