Japonské superponorky
Dobrý den. V knize Poslední vrchol od autora McKay Jenkinse pojednávající o vytvoření a bojové službě americké 10. horské divize je na straně č. 121 uvedeno, že se Japonci hodlali stáhnout z ostrova Kisky za pomoci ponorek schopných pojmout náklad 5000 tun, s nimiž zásobovali vojáky, kteří obsadili ostrov.Tato operace se nakonec uskutečnila za pomoci hladinových lodí, mne ale zaujala nosnost této ponorky. Je to překlep nebo Japonsko skutečně disponovalo ponorkami schopnými pojmout takový náklad? Děkuji.
Nihon Kaigun - Japonské císařské námořnictvo - a ani nikdo jiný v tomto období - nemělo ponorky, které by uvezly 5 000 tun nákladu. Přesto Japonsko disponovalo v roce 1945 třemi ponorkami třídy Sen-Toku (I-400), které měly při plavbě pod hladinou výtlak 6 560 t, na hladině pak 5 223 t a jejich posádka čítala 144 osob. Rozměry ponorkových nosičů letadel této třídy byly skutečně impozantní: délka 122 metrů, šířka 12 metrů. Akční rádius těchto obrů mezi ponorkami byl na hladině při rychlosti 14 uzlů neuvěřitelných 38 000 námořních mil, tedy celkem jedenapůlkrát na obeplutí zeměkoule. Cílem jejich zkonstruování a následné stavby byl požadavek námořnictva, aby mělo k dispozici takové ponorky, které by svými palubními letouny mohly napadnout Panamský průplav.
Tyto ponorky měly mít pro splnění úkolu ve vodotěsném válcovitém hangáru na palubě po třech letounech Ajči M6A1 Seiran, které mohly nést každý až 800 kg pum, disponovaly nejvyšší rychlostí 490 km/hod. a doletem max. 1180 km. Kromě letadel měly tyto maxiponorky ve výzbroji také 8 torpédometů ráže 533 mm, 1 kanon ráže 140 mm a celkem 10 hlavní automatických protiletadlových kanonů ráže 25 mm. Pro potřeby startu palubních letadel byly na přídi vybaveny mírně vpravo vyoseným katapultem, který mohl vyslat do vzduchu letoun o celkové hmotnosti do 5 000 kg. Velitelská věž ponorky byla naopak vyosena doleva. Byly to nejen svým výtlakem největší nejaderné ponorky na světě a toto prvenství jim zůstalo dodnes. Francouzská „korzárská“ ponorka SURCOUF byla znatelně menší (4 304 t) s třetinovým akčním rádiem, zato ale měla jiný světový unikát: vodotěsnou věž se dvěma děly ráže 230 mm, lehké pancéřování dělové věže a ve vodotěsném hangáru složený miniaturní plovákový letoun Besson MB.411, který měl vyhledávat cíle pro lodní děla. Vzhledem k tomu, že SURCOUF byl postaven v létech 1927 až 1934, mohl se pro japonské konstruktéry stát jakýmsi pravzorem či přinejmenším inspirací pro konstrukci jejich „letadlových ponorek“.
Tyto japonské ponorky se ke splnění svého hlavního úkolu, pro který byly vlastně postaveny, tedy napadení Panamského průplavu ze vzduchu, nikdy nedostaly, i když k tomu mnoho nechybělo. Jedna rozestavěná ponorka (celkově čtvrtá) nakonec skončila po zásazích leteckými pumami palubních letadel americké TF 38 na dně přístavu v Kure a tři válku přežily, aby byly v roce 1946 potopeny Spojenci. Jejich prostranné hangáry mohly sloužit (a také, jak je vidno, často sloužily) rovněž i k převozu nákladu, i když to bylo degradací poslání původně bojových plavidel.
Prameny:
- I. Hrbek a J. Hrbek: Loďstva států účastnících se druhé světové války, Naše vojsko 1994
- Pejčoch - Novák - Hájek: Válečné lodě druhé světové války, čtvrtý díl, Naše vojsko 1993
- V. Němeček: Vojenská letadla, třetí díl, Naše vojsko 1977
- A. Bredt: Weyers Taschenbuch der Kriegsflotten XXXIV. Jahresgang 1940, J.F.Lehmanns Verlag München/Berlin, 1940
- http://en.wikipedia.org/wiki/I-400_class_submarine
- Home
- > Dotazy a odpovědi
- > Dálný Východ a Pacifik
- > Japonské superponorky