Polní opevnění u Žiliny

Pozůstatky obranných postavení, které jste měl možnost prozkoumat, pocházejí, jak správně předpokládáte, převážně z období jara 1945, kdy přes hřeben Malé Fatry jižně od řeky Váh postupovaly jednotky 1. čs. armádního sboru v SSSR. Tok Váhu zde proniká horským masivem skrz tzv. Strečňanskou soutěsku, kudy prochází i důležitá železniční trať (známá jako Košicko-bohumínská dráha) a státní silnice Žilina–Vrútky.

Obrana nepřítele, představovaného 320. divizí lidových granátníků a 5. maďarskou záložní divizí, se na Malé Fatře opírala především o pět vrcholů na jižní straně od již zmíněné soutěsky Strečno – hory Grúň (kóta 1116), Úplaz (kóta 1301), Polom (kóta 1069), kótu 1176 a výšinu Rakytie (kóta 749). Jejich držení bylo velmi výhodné i v případě, že by se československým pěším jednotkám bez těžké výzbroje podařilo překročit Malou Fatru v prostoru o něco jižněji (např. přes spojnici vrcholů Veľká Lúka a Hnilická Kýčera), protože Němci by stále mohli rychle přesunovat své zálohy po silnici Žilina–Rajec a proniknuvší síly zbavené podpory vlastního dělostřelectva rychle zastavit.

Vlastní obranu Strečňasnké soutěsky doplňoval ještě komplex tří opevněných kamenolomů a přilehlých výšin u železniční zastávky Dubná Skala. Opevnění v horách představovaly, jak jste ostatně zjistil sám na místě, především klasické zákopy, kulometná hnízda a kryty, v některých případech vyhloubené i ve skalním masivu. Na jiné objekty neupozorňuje ani žádný z pamětníků [1,2].

Válečné operace na Malé Fatře probíhaly od 12. do 30. dubna, kdy československé jednotky dosáhly Žiliny. Vlastní bitva o hřeben trvala celé dva týdny. Jeho průběh je poměrně podrobně popsán v literatuře [3], nicméně připomeneme, že Úplaz se podařilo ovládnout překvapivou akcí už 12. dubna a kótu 1176 o dva dny později. Zbývající kóty už představovaly obtížně proveditelný úkol, bez účasti dělostřelectva prakticky nesplnitelný. Proto v následujících dnech sbor utlumil útočnou činnost a s pomocí zrekvírovaných volských potahů přemístil část dělostřelectva vysoko do hor. Využití tohoto na první pohled archaického prostředku bylo více než nutné, protože ani jindy spolehlivé terénní automobily Dodge WC-51 a WC-52 amerického původu s motorem o výkonu o něco větším než 90 ks si na strmých horských cestách nedokázaly poradit s protitankovými kanóny ZIS-3, tvořících výzbroj čs. dělostřeleckých pluků 2, 4 a 7.

Přes tato opatření vrchol Polomu dobyli pěšáci 3. čs. brigády poprvé až 18. dubna, ale o dva dny později jej po prudkém nepřátelském protiútoku ztratili. Po celé řadě dalších ztečí a protiztečí se na Polomu definitivně zachytili vojáci 4. čs. brigády, což se stalo 22. dubna, kdy Němci přišli i o první z kamenolomů v prostoru Strečna. Předposlední významný vrchol – tedy Grúň – ovládla 3. čs. brigáda 25. dubna. Pak už se německá obrana začala rychle hroutit, pod náporem části příslušníků 4. úderného praporu 3. čs. brigády padlo následujícího dne večer i Rakitie, zatímco zbytek praporu dosáhl obce Strečno na druhé straně hřebenu, kde byl na určitou dobu zastaven.

I když sbor dokázal 26. dubna masív Fatry překročit, v dalších čtyřech dnech musel překonávat další pásmo německé obrany před Žilinou, tentokráte připravené bez pomoci přírody, které bylo součástí předem (od října až listopadu 1944) budované obranné linie na moravsko-slovenském pomezí. V pásmu sboru linie vedla jižně obce Teplička nad Váhom, západně obcí Mojš, Mojšova Lúčka, Trnové, Višňové, Turie, Poluvsie, Stránské, Kunerád a pak jižním směrem. Poslední postavení pak byla rozmístěna v okolí Žiliny jako vlastní obrana města. Kromě obvyklých střeleckých okopů a souvislých zákopů tento systém mnohdy tvořily i protitankové příkopy, drátěné překážky, betonové zátarasy a částečně i prefabrikované železobetonové bunkry. Betonové bloky jako uzávěry cest se v okolí Žiliny částečně dochovaly dodnes a to u obcí Hričovské Podhradie, Žilina-Solinky a Porúbka, což blíže popisuje odborná literatura. [4]

V rámci toho, aby odpověď byla zcela vyčerpávající, uveďme, že mezi stopami po německých obranných postavení ve Strečňanské soutěsce se mohou skrývat i zbytky po okopech slovenských vojáků pod velením mjr. Dobrovodského a francouzských partyzánů kpt. de Lannuriena a 1. partyzánské brigády „Štefanik“ npor. Velička, kteří na přelomu srpna a září 1944 blokovali německé bojové skupině „Ohlen“ cestu v opačném směru – tedy od Žiliny směrem na Vrútky. Jejich opevnění tvořily minové zátarasy pod hradem Strečno a velmi pravděpodobně i nesouvislé zákopy, vybudované v poměrném chvatu. [5]

Doporučená literatura:

• [1] Vilém SACHER: Pod rozstříleným praporem, Praha 1991
• [2] Karel KLAPÁLEK: Ozvěny bojů, Praha 1987
• [3] Miroslav ŠÁDA a kol.: Za svobodu Československa III. díl, Praha 1960
• [4] Ivo VONDROVSKÝ: Zátarasy z roku 1945 na moravsko-slovenském pomezí. In: Vojenská história 2/2009
• [5] Tomáš KLUBERT: Obrnené jednotky v Slovenskom národnom povstaní, Nové Město nad Váhom 2007