Otázka potrestání válečných zločinců

Pozoruhodným rysem debaty u večeře bylo chování maršála Stalina k premiérovi. Maršál Stalin nevynechal jedinou příležitost k rýpnutí si do Mr. Churchilla. Téměř každá jeho poznámka směrem k premiérovi obsahovala nějaké ostří, i když maršál se jinak choval zcela přátelsky. Očividně se snažil dostat premiéra do defenzívy. Maršál Stalin si zjevně premiéra dobíral pro jeho vystupování na odpoledním jednání konference a zároveň přátelskou formou dával najevou svou nelibost nad britským přístupem k otázce operace Overlord (vylodění v západní Evropě).

...

Maršál Stalin rozvinul myšlenku, kterou již dříve vyjádřil, zejména, že musí být vypracovány skutečně efektivní prostředky kontroly Německa, jinak bude Německo během 15-20 let schopno zatáhnout svět do další války. Řekl, že dvě podmínky musí být splněny:

1) nejméně 50000, možná až 100000 příslušníků německého velitelského sboru musí být fyzicky zlikvidováno.
2) vítězní spojenci musí udržet pod svou kontrolou hlavní strategické oblasti ve světe, tak aby Německo, kdyby se znovu pohnulo, mohlo být ihned zastaveno.

Maršál Stalin doplnil, že podobné strategické oblasti v držení Japonska, musí zůstat v rukou spojenců.

Prezident žertovně dodal, že on by počet členů německého velitelského sboru určeného k popravě stanovil na 49000.

Premiér se ostře ohradil proti, jak řekl, chladnokrevné popravě vojáků, kteří bojovali za svou zemi. Jak uvedl, váleční zločinci musí zaplatit za své zločiny a stejně tak jednotlivci, kteří spáchali barbarské činy, musí být v souladu s moskevskou deklarací, kterou sám napsal, postaveni před soud. Ostře je ale proti popravám k politickým účelům.

Maršál Stalin během tohoto rozhovoru stále upozorňoval na Churchillovy skryté sympatie k Němcům.

U večeře byl naším hostitelem Stalin. Počet stolovníků byl přísně omezen na Stalina a Molotova, prezidenta, Hopkinse, Harrimana a Clarka Kerra, mne a Edena a naše tlumočníky. Po namáhavém jednání konference převládala většinou dobrá nálada a byla pronesena řada přípitků. Zakrátko se ve dveřích objevil Elliot Roosevelt, který přiletěl do
Teheránu za otcem...

Stalin, jak připomíná Hopkins, si mne poměrně odvážně „dobíral“, proti čemuž jsem nic neměl, dokud se maršál v žertovném tónu nepustil do pochmurného, ba vražedného aspektu trestů, jaké mají stihnout Němce.

Stalin prohlásil, že německý generální štáb musí být zlikvidován. Veškerá síla Hitlerových mocných armád závisí na padesáti tisících vojácích a odbornících. Kdyby byli tito lidé na konci války shromážděni a postříleni, německá vojenská moc by byla zničena. V této věci jsem považoval za správné prohlásit:

„Britský parlament a britská veřejnost nikdy nepřipustí hromadné popravy. A i kdyby k nim v návalu válečných vášní došlo, obrátily by se první masakry okamžitě prudce proti všem, kdo by za ně nesli odpovědnost. V tom si Sověti nesmí dělat žádné iluze.“

Stalin však, možná jen aby mne popíchl, vedl dál svou. „Padesát tisíc“, tvrdil, „musí být zastřeleno“. Zmocnil se mě velký hněv... V tom okamžiku zasáhl prezident. Může prý nabídnout kompromis. Nemělo být zastřeleno padesát tisíc, ale jen devětačtyřicet. Nepochybně tím chtěl obrátit celou věc v žert. Eden mi také gesty a posunky dával najevo, že jde o vtip. Ale vtom povstal ze svého místa na konci stolu Elliot Roosevelt a pronesl projev, v němž uvedl, že s plánem maršála Stalina upřímně souhlasí a je si jist, že jej podpoří i armáda Spojených států.

Po tomto vystoupení nezvaného hosta jsem vstal od stolu a zamířil do vedlejší místnosti, která tonula v polotmě. Nebyl jsem tam ještě ani minutu, když mi zezadu začaly čísi ruce klepat na rameno. Ohlédl jsem se a spatřil Stalina s Molotovem po boku, jak se smáli od ucha k uchu a naléhavě prohlašovali, že se jen tak bavili a nemysleli tím vůbec nic vážného...

Ačkoli jsem tehdy nebyl, a nejsem ani dnes, zcela přesvědčen, že to všechno bylo řečeno jen tak do větru a neskrýval se za tím žádný vážný záměr, dal jsem se přemluvit k návratu a zbytek večera proběhl příjemně.

Churchill říká, že by chtěl projednat otázku válečných zločinců. Jde o ty válečné zločince, jejichž zločiny nejsou vázány na určité zeměpisné místo.

Roosevelt prohlašuje, že otázka válečných zločinců je velmi složitá. Je nemožné projednat ji na této konferenci. Nebylo by lépe přenechat její projednání třem ministrům zahraničních věcí? Ať podají za tři čtyři týdny zprávu.

Churchill říká, že vypracovával návrh deklarace o válečných zločincích pro moskevskou konferenci v roce 1943. Churchill tehdy předložil návrh, aby zločinci byli vydáni zemím, v nichž zločiny spáchali a tento návrh byl přijat. V uvedeném prohlášení je zmínka o hlavních zločincích, jejichž zločiny nejsou vázány na určité zeměpisné místo. Co s těmito hlavními zločinci? Podle Churchillova názoru je především třeba vypracovat seznam těchto osob s výhradou, že bude možno ho v budoucnu doplňovat. Tak by byli izolováni od svých národů. Churchill se domnívá, že by bylo nejlépe hlavní zločince zastřelit, jakmile budou chyceni.

Stalin se ptá: A co s těmi zločinci, kteří už byli chyceni, například s Hessem? Bude zařazen do seznamu, který navrhuje Churchill? Mohou být mezi zločince zařazeni váleční zajatci? Dosud existoval názor, že váleční zajatci nesmějí být souzeni.

Churchill odpovídá, že váleční zajatci, kteří porušili zákony, samozřejmě mohou být povoláni k soudu. Jinak by se váleční zločinci dávali zajmout, jen aby se vyhnuli trestu. Churchill však pochopil maršála Stalina v tom smyslu, že hlavní zločinci musejí být před zastřelením souzeni.

Stalin přisvědčuje.

Churchill se táže, jaká má být soudní procedura, zda právní nebo politická.

Roosevelt prohlašuje, že procedura nesmí být příliš právní. Soudu se v žádném případě nesmějí zúčastnit dopisovatelé a fotoreportéři.

Churchill říká, že podle jeho názoru má být soud nad hlavními zločinci akt politický a nikoli právní. Churchill by chtěl, aby v názorech tří mocností na tuto otázku bylo jasno. O tomto tématu se ovšem nesmí nic uveřejňovat, aby se hlavní zločinci nezačali již předem mstít na spojeneckých válečných zajatcích.

Roosevelt navrhuje, aby otázku válečných zločinců prostudovali ministři zahraničních věcí tří mocností.
(Návrh je přijat)