Osvobození Nizozemska

Poté, co 6. června 1944 vkročily britské a americké ozbrojené síly na území západní Evropy v oblasti Normandie, vytlačily z ní německá vojska a donutily je k rychlému ústupu z Francie, a koncem srpna dosáhly spojenecké armády rychlým postupem oblasti hranic Francie a států Beneluxu, přičemž jejich ofensivě nedokázala klást poražená německá armáda významnější odpor, neboť byla dezorganisovaná porážkou již utrpěla ve Francii.

Rozprášené trosky německých jednotek začaly překračovat západní nizozemské a belgické hranice v posledním týdnu srpna a počátkem září, hranice Belgie pak překročila britská Gardová obrněná divise 3. září ráno a již ve večerních hodinách jí byl osvobozen Brusel, 4. září byl 11. britskou obrněnou divisí osvobozen jeden z nejvýznamnějších evropských přístavů a největší belgický přístav Antverpy; a 1. září byla německými okupačními úřady v Nizozemsku nařízena evakuace německých státních občanů v Nizozemsku do východních oblastí země u hranic s Německem, vyvrcholením tohoto úprku bylo úterý 5. září 1944, v Nizozemsku nazývané "Dolle dinsdag" - Bláznivé úterý, jak pro zmatek vnášený do Nizozemska prchajícími německými vojáky a civilisty, tak oslavami obyvatel, věřících, že brzy bude osvobozena celá země. 

Postup spojenců však byl krátce poté zastaven, neboť jejich vojska byla stále závislá na dopravě zásob z francouzských přístavů (Antverpy, ačkoliv se Němcům nepodařilo realisovat demolici přístavních zařízení, nebylo možno k zásobování využít, neboť německá vojska stále držela posice v ústí řeky Šeldy (Schelde), zejména nizozemský ostrov Walcheren, z nichž mohla ovládat námořní přístupové cesty k přístavu) a doprava těchto zásob přes celou Francii trvala velmi dlouho a vyžadovala velké množství paliva a nákladních automobilů, které nebylo možno využít na frontě. Zásobovací potíže Spojenců poskytly Němcům čas na částečné konsolidování obrany.

Pokus Spojenců o provedení vzdušného výsadku společně s rychlým postupem pozemních sil ve východní oblasti země, jenž by vedl k získání důležitých mostů přes Rýn a kromě osvobození podstatné části Nizozemska by vzniklý koridor umožnil i rychlý postup Spojenců do nitra Německa, čímž by i podstatně zkrátil celou válku, ve dnech 17. 9. až 26. 9. 1944  (operace Market-Garden), neskončil úspěchem, a fronta se v této oblasti na delší dobu stabilisovala, takže část země ležící na sever od Rýna musela na osvobození vyčkat do roku 1945.

Aby mohli Spojenci využívat k zásobování svých vojsk přístav Antverpy podnikli sérii obojživelných výsadkových operací, během nichž byl nejprve ve dnech 24. až 30. 10. 1944 osvobozen 2. kanadskou a 52. britskou (Lowland) divisí poloostrov Zuid Beveland, (náležící k nizozemské provincii Zeeland), a po 31. 10. 1944 i ostrov Walcheren (operace "Infatuate"), na němž přestaly německé jednotky klást odpor 8. 11. 1944. První spojenecký zásobovací konvoj  přibyl do Antverp 28. 11., veden kanadským parníkem Fort Cataraqui. Důležitost Antverp pro obě strany byla taková, že jeho znovuzískání bylo hlavním cílem německé zimní ofensivy v Ardenách, která však neuspěla a naopak vedla k podstatnému oslabení německých sil na západní frontě. Během této ofensivy došlo, kromě znovuobsazení části Spojenci již osvobozeného belgického  území, i k obsazení severní části Lucemburska, které bylo z většiny americkou armádou osvobozeno mezi 10. a 12. září 1944, tyto územní zisky však nebyly trvalé, a do ledna 1945 byli Němci z Lucemburska definitivně vytlačeni, zatímco jinde se linie fronty na úroveň před ofensivou vrátila až v únoru 1945.

Podmínky nizozemského civilního obyvatelstva v oblastech, jež zůstávaly v letech 1944 až 1945 obsazeny Němci, byly velmi tíživé, vzhledem k obtížím při zásobování, a vedly k citelnému strádání - v období zimy 1944/1945, jež byla obzvláště tvrdá, vypukl, v důsledku využití všech fungujícíh  železničních tratí pro potřeby německé branné moci (částečně i v odvetu za stávku nizozemského železničního personálu) a nemožnosti zásobování bárkami po zamrzlých grachtech, hladomor, a během "Hongerwinter" (Hladové zimy), jak je toto období tradičně označováno, zahynulo asi 30.000 Nizozemců, jak hlady, tak následkem chladu a vyčerpání (nedostávalo se totiž i paliv k vytápění).  Dalším důvodem hladomoru bylo zaplavení části země provedené na podzim prchajícími Němci, ve snaze zpomalit postup spojeneckých sil, které znehodnotilo část zemědělských plodin na polích a ztížilo distribuci zásob. Operace "Manna" prováděná mezi 29. 4. a 8. 5. 1945  RAF, během níž bylo, na základě částečného místního příměří, dohodnutého s představiteli německé armády a okupační správy, včetně nejvýznamnějšího, říšského komisaře Arthura Seyss-Inquarta, z letounů typu Lancaster Bomber command RAF (Bombardovacího velitelství RAF) svrženo 6680 tun potravin, její obdoba "Chowhound" při které byly z bombardérů B-17 USAAF svrhávány americké polní dávky potravin "K", jakož i dodávky mouky ze Švédska, byly jen nedostatečným pokusem napravit nejhorší škody jím způsobené, přesto však řadu lidí, jinak odsouzených k vyhladovění, udržely při životě.

Po obnovení spojeneckého postupu do Německa v únoru 1945 (zejm. operace "Veritable") a obsazení mostu přes Rýn v německém Remagenu 7. března 1945, vstoupily do Nizozemska z východu kanadské jednotky a postupně osvozovaly východní a severní provincie, zatímco německá armáda v západní části země se bránila do 5. května, kdy, s účinností od 6. května 1945, velitel německých okupačních sil v Nizozemsku Johannes Blaskowitz kapituloval do rukou kanadského generála Charlese Foulkese a vrchního velitele domácích nizozemských ozbrojených sil prince Bernharda v hotelu de Wereld ve městě Wageningem v provincii Gelderland.