Ostrov Korfu za války

Malebnému ostrovu Korfu, řecky zvanému Kerkyra, se během druhé světové války rozsáhlejší válečné operace téměř vyhnuly, ačkoli ani on nebyl ušetřen válečných hrůz, a obětí některých se stal již dosti dlouho před druhou světovou válkou, byl totiž ozbrojenými silami Italského království bombardován a krátce okupován již během takzvaného Korfského incidentu v roce 1923. 

Za druhé světové války pak byly obytné čtvrtě jeho stejnojmenného hlavního města bombardovány během konfliktu jenž vypukl 28. října 1940, když Řecko odmítlo italskou okupaci, silami italského Regia Aeronautica (Královského letectva), poprvé v listopadu 1941,  jako součást Mussoliniho pokusu bombardováním každého města většího než 10.000 obyvatel, vnést paniku mezi civilní obyvatelstvo Řecka a způsobit jeho vnitřní rozvrat. 

Po řecké kapitulaci německé armádě, která se 6. dubna 1941 připojila k svému italskému spojenci, byly Iónské ostrovy okupovány Itálií mezi 15. dubnem 1941 a zářím 1943 (včetně provedeného demonstračního  výsadku italských parašutistů na ostrově Kefalónie), přičemž došlo k jejich faktické anexi, a italská státní správa, pod vedením fašistického funkcionáře Piera Pariniho, usilovala nevybíravými prostředky o formální poitalštění obyvatelstva, zejména odpíráním možností styku s úřady v jiném jazyce než v italštině, i školy byly pouze italské. Současně docházelo k ekonomickému drancování ostrova. Okolo 3500 odbojných nebo pouze k okupantům nedostatečně loyálních obyvatel Iónských ostrovů bylo vězněno v italských koncentračních táborech.

Po italské kapitulaci Spojencům 8. září 1943 usiluje Německo o převzetí okupační správy v místech, kde ji dosud vykonávali Italové, a během pokusů o přebírání těchto ostrovů německými ozbrojenými silami, (probíhajících po ultimativní výzvě ke kapitulaci učiněné 11. září 1943, od 13. září); od bývalých spojenců, kteří se, v rámci svých možností, na řadě míst pokoušeli o odpor, bylo hlavní město ostrova opět bombardováno, tentokrát německou Luftwaffe, následkem náletu 14. 9. bylo zničeno okolo 20% staveb ve městě.

Odpor italské 33. pěší divise "Acqui" pod velením generála Antonia Gandina, rozmístěné na Kefalónii a Korfu (posádku Korfu tvořil 18. pěší pluk této divise, spolu s menšími posilami z divisí "Parma" a "Brennero", o celkovém počtu kolem 8.000 mužů, pod velením plukovníka Luigi Lusignaniho) byl po počáteční úspěšné obraně zlomen, za podpory náletů střemhlavých bombardérů došlo k německému námořnímu výsadku (na Kefalónii 15., na Korfu 24. září) a po ztrátách asi 1.300 mužů v boji kapitulovala italská posádka ostrovů (Kefalónie 22. 9., Korfu 25. 9.) silám německého XXII. Gebirgskorps (XXII. horského sboru), zejména součástem 1. Gebirgsdivision (1. horské divise) a 104. Jägerdivision (104. myslivecké divise), pod velením generála Huberta Lanze. Po kapitulaci následovaly jak na Korfu tak Kefalónii popravy italských válečných zajatců, život jich celkem ztratilo přibližně 4.500.

Německá okupace ostrova trvala do října 1944, kdy byly německé síly donuceny ke stažení z celého Peloponnésu i Řecka, aby nebyly odříznuty od Německa postupem sil národů protifašistické koalice na jiných frontách. 

Během období okupace bylo také přibližně 1600 obyvatel Korfu židovského původu deportováno do německého koncentračního tábora Auschwitz; celkem bylo za války na Iónských ostrovech asi 3000 obětí na životech z řad civilního obyvatelstva.