Omezování styku židů s nežidy

Dosud nejobsáhlejší knihou na téma perzekuce protektorátních židů je Zákonné bezpráví: Židé v Protektorátu Čechy a Morava (viz dole); mj. jsou v ní citována nařízení, která omezovala kontakt židů s ostatním obyvatelstvem a naopak. Další četné příklady najdete v pracích regionálních historiků, zejména ve sbornících Židé a Morava, které vydává Muzeum Kroměřížska. Samozřejmě lze taková "upozornění" na nevhodnost styků se židy nalézt také v dobovém tisku; to už ale vyžaduje větší trpělivost při hledání.

Je třeba upozornit, že tzv. Norimberské zákony (tedy Zákon na ochranu německé krve a německé cti a související předpisy) byly v protektorátě zavedeny již krátce po okupaci v březnu 1939, avšak vztahovaly se pouze na Němce. Na počátku existence protektorátu Adolf Hitler prohlásil, že nemá zájem na ochraně rasové čistoty českého národa. Proto přes četné požadavky radikálních antisemitů byl zákon "na ochranu české krve", který by byl obdobou Norimberských zákonů, dlouho blokován. Také nařízení říšského protektora o židovském majetku zavádělo do protektorátního zákonodárství pro účely konfiskací pouze samotnou definici židů a židovských míšenců.

Existovaly samozřejmě iniciativy různých fašistických skupin, a to již v době druhé republiky, které prostřednictvím letáků, tiskovin a přednášek vyzývaly obyvatelstvo k bojkotu židovských obchodů a přerušení společenského styku se židy, ty ovšem neměly valný význam a dlouhé trvání. Od poloviny roku 1939 však také úřední instituce koordinovaně vydávaly různá opatření, jejichž cílem bylo omezit kontakt židovského a nežidovského obyvatelstva. V zásadě lze tato opatření rozdělit do několika kategorií a období:

1939 - Policejní vyhlášky k omezení styku mezi nežidy a židy

V létě 1939 se židovské synagogy, obchody a domy staly terčem série útoků ze strany Vlajkařů i dalších fašistů a samozřejmě i nacistických bojůvek, jako SA apod. Tyto události posloužily okupačním a protektorátním úřadům jako záminka k omezení pohybu židovského obyvatelstva (vymezeného ve smyslu nařízení říšského protektora) a ministerstvo vnitra zaslalo okresním a policejním úřadům následující pokyn: 

Kuriózní na tomto pokynu bylo, že navenek proklamoval jako svůj cíl ochranu židů - v pozdějších letech prakticky stejná opatření měla oficiálně za účel židy "potrestat" nebo před nimi "ochránit" ostatní obyvatelstvo. Patřičné vyhlášky pak byly v podobě plakátů (viz ukázky na webu holocaust.cz) i zpráv v denním tisku vydány postupně ve všech okresech, samozřejmě i tam, kde policejní úřady nejprve hlásily, že ke konfliktům se židy nedochází a takové vyhlášky k zajištění klidu nejsou potřeba (například v Kyjově). Vyhlášky mj. zakazovaly židům vstup do parků a na koupaliště. Do hostinců, divadel, kin, lázní a na koncerty měli mít přístup jen tam, kde byly zřízeny oddělené prostory pro židy a árijce. Oddělené prostory musely být zřízeny i v nemocnicích, sanatoriích apod. zařízeních.

1940 - Zákaz stýkání se se židy členům Národního souručenství

Jak již bylo řečeno v úvodu, přes četné požadavky radikálních antisemitů byla česká obdoba Norimberských zákonů, dlouho blokována (příslušnou osnovu vláda schválila již v roce 1940) a samotné Norimberské zákony v zásadě omezovaly pouze styk protektorátních Němců se židy. Také opatření z léta roku 1939 se příliš pečlivě nedodržovala (jak lze usoudit z toho, že prakticky stejné zákazy byly vydávány opakovaně) a ke kontaktu se židy docházelo v soukromí i na veřejnosti. V říjnu 1940 vedoucí Národního souručenství, Josef Nebeský, alespoň zakázal židům být členy Národního souručenství (teoreticky se jimi neměli stát už od vzniku NS), a současně vydal zákaz všem členům NS (teoreticky byla NS většina české mužské populace protektorátu) se židy se stýkat:

Zákaz byl šířen interní formou v organizacích NS i na stránkách denního tisku.

1941 - Označení židů a opatření proti „židomilným Čechům“

Označení židů, po kterém němečtí i čeští antisemité volali už od roku 1939 (kdy bylo takové označení zavedeno v okupovaném Polsku), bylo z diplomatických důvodů dlouho odkládáno, a teprve v září 1941 mohl Heydrich vydat patřičné nařízení. Současně s tím vydal pokyn provádět zostřená opatření proti Čechům, kteří se s takto označenými židy budou přátelit nebo na veřejnosti okázale stýkat. Tímto opatřením si vysloužil pochvalu od Goebbelse, který si do deníčku radostně poznamenal: „Heydrich nařídil, že nežidé, kteří se veřejně stýkají se židy označenými hvězdou, budou okamžitě zatčeni a posláni do koncentračního tábora. Heydrich vůbec dělá svou práci výborně.“ A také vyvolal nadšený souhlas u aktivistických protektorátních novinářů, jakým byl nechvalně proslulý kolaborant Antonín Kožíšek:

Kontrolou nad dodržováním Heydrichova nařízení byla pověřena policie, ovšem ani Vlajkaři nezaháleli a ve svých novinách pravidelně udávali jména lidí, kteří se podle jejich mínění se nadmíru židy stýkali:

Také denní tisk zveřejňoval některé případy a jejich následky:

Horší bylo, když případné styky se židy začalo vyšetřovat gestapo. Jako obvykle, tresty potom záležely na libovůli gestapa a mohly sahat od pouhé výstrahy až po dlouhé vězení. Jeden z nejtragičtějších případů se odehrál v Kojetíně, kde se patrně gestapo rozhodlo pro exemplární postup mezi tamními dělníky: pro porušení zákazu společenského styku zatklo jednu mladou židovskou ženu a také osm jejích křesťanských kamarádů a kamarádek. Tři ženy, které měly malé děti, gestapo milostivě propustilo, ostatní, tedy tři muže a tři ženy (včetně oné židovky), poslalo gestapo do Osvětimi. Z této skupiny pouze dva muži koncentrační tábor přežili.

1942 - vládní nařízení o židech a míšencích

Nařízení protektorátní vlády ze 7. března 1942, č. 85, kterým se vydávají další předpisy o Židech a židovských míšencích, bylo přichystané od roku 1940. Toto nařízení s mocí zákona v jádru kopírovalo Norimberské zákony a zakazovalo sňatek i sexuální styk mezi židy a nežidy v protektorátu (v těch případech, které Norimberské zákony nepokrývaly). Tím splnilo letitý sen českých antisemitů, ovšem s ohledem na předchozí opatření k zamezení kontaktů židů s ostatním obyvatelstvem a již probíhající deportace do ghett a koncentračních táborů bylo spíše jen formalitou. Zákazem sňatků s Čechy, kteří by bývali byli ochotni riskovat případnou šikanu ze strany úřadů, však židé ztratili jednu z mála legálních možností, jak se vyhnout deportacím (židé ve smíšených manželstvích byli před transportem chráněni až do podzimu 1944 a jejich šance na přežití v Terezíně byla i poté nepoměrně vyšší). Což byl nepochybně jeden z důvodů, proč bylo toto nařízení nakonec přece vydáno. Publikováno bylo jako obvykle ve sbírce zákonů a komentováno v tisku.

Použité zdroje:
(poznámka: použité ukázky z dokumentů jsou z připravované publikace, proto byly zkráceny na nezbytnou míru)

• Jirák, Petr: Kojetín v období protektorátu: vybrané kapitoly. Kojetín : Městské kulturní středisko Kojetín, 2015.
• Machala, Jan: Vyostřování protektorátní protižidovské politiky v roce 1941. In: Válečný rok 1941 v československém domácím a zahraničním odboji. Sborník. Praha : ÚSTR, 2012 s. 141-152. (PDF zde)
  
• Milotová, Jaroslava: K historii Neurathova nařízení o židovském majetku. In: Terezínské studie a dokumenty, 2002, s. 63-94.
  
• Petrův, Helena: Zákonné bezpráví. Židé v Protektorátu Čechy a Morava. Praha : Auditorium, 2011.
• Arijský boj (Ústřední orgán protižidovského hnutí), říjen 1941.
• Moravská orlice (List Národního souručenství), září 1941; prosinec 1942.
• Moravskoslezský deník (List Národního souručenství), říjen 1940.
• ZAO-Olomouc, fond Policejní ředitelství Olomouc, Složka: (II) 1939-1940 Židé.