Obležení Leningradu

Město Petrohrad (dnešní Sankt-Petěrburg, dříve Leningrad) leží sice na nejužším místě Karelské šíje, která odděluje Ladožské jezero od Finského zálivu, ale i tak v tomto místě měří dobrých 40 km a řeka Něva, která teče z jezera do zálivu, měří 74 km. Město se historicky rozkládá a rozrůstá především po obou březích ústí řeky Něvy a Finského zálivu, takže od centra k jezeru je to stále pořádný kus cesty. Ladožské jezero je nejen obrovské, ale s vodní plochou 17.700 km² je vůbec největší jezero v Evropě.

Když 8. září 1941 německé jednotky skupiny armád Sever dobyly město Šlisselburg na jižním břehu Ladožského jezera, odřízly tak veškeré pozemní spojení města se světem (severní břeh jezera byl opět v rukou Finů od srpna 1941). Zásobování města tak zůstalo odkázáno na dopravu po jezeře (podrobnosti viz článek o Ladožské vojenské flotile). Lodě vyplouvaly převážně z okolí města Novaja Ladoga z Volchovského zálivu.

Cesta života (Доро́га жи́зни): Od konce listopadu 1941 do konce dubna 1942, kdy bylo jezero zamrzlé, probíhala doprava po zamrzlém jezeře, a sice nejkratší cestou přes Šlisselburský záliv. V některých místech méně než 15 km od frontové linie a tedy v dostřelu německého dělostřelectva, což činilo dopravu po ledě obzvláště nebezpečnou. Od prosince 1941 západní (leningradský) břeh jezera spojovala s městem železnice, která několik kilometrů probíhala podél břehu (překládat materiál na vagóny tak bylo možné na více místech) a končila ve stanici (osadě) Ladožské jezero. Hlavní přístav byl u majáku na mysu Osinověc.

Z této stanice na Rževské nádraží na východním okraji Leningradu měřila trať 46 km; až na Finské nádraží v centru města 56 km. Od roku 1967 je trasa tehdejší železnice vyznačena pamětními kilometrovníky. Železnice byla jediným úsekem Cesty života, jehož trasa se po dobu obléhání příliš neměnila. Trasa po ledě zpočátku vedla blízko jižního břehu (a blízko fronty) a teprve postupně, jak vodní plocha zálivu zamrzala víc a víc, se posunovala na sever. Od května 1942 pak byly materiál a posily přes jezero opět dopravovány loděmi. Krom toho bylo přes léto v nejužším místě Šlisselburského zálivu položeno pod vodou naftové potrubí a kabel pro zásobování elektřinou. Znovu po ledě přes Šlisselburský záliv jezera probíhala Cesta života od prosince 1942 do ledna 1943, kdy byla sovětskými vojsky prolomena blokáda (operace Jiskra) a na jižním břehu Ladožského jezera osvobozen cca 10 km široký pruh pevniny, kde byla v krátkém čase postavena nová zásobovací železnice. Úplného vyproštění z nepřátelského obklíčení se však Leningrad dočkal až o rok později.

Mapa obležení Leningradu a cesty života (trasy po vodě tečkovaně; po ledě čárkovaně):

V Petrohradě je více parků vítězství, podle Vašich fotografií soudím, že se ptáte na Moskevský park vítězství (Моско́вский парк Побе́ды). Tento park byl oficiálně otevřen veřejnosti v roce 1946 na místě, kde stávala cihelna, či přesněji řečeno velká továrna na cihly a tvárnice. Během blokády Leningradu továrna sloužila jako krematorium pro ostatky padlých vojáků a následkem hladovění i jinak zemřelých obyvatel města. Popel ze spálených těl byl sypán do okolních jam po vytěžené cihlářské hlíně. Odhaduje se, že zde bylo celkem spáleno a rozsypáno hodně přes 100 tisíc těl (někteří odhadují až 600 tis.), což z místa činí největší hřbitov ve městě.

Moskevský park vítězství, výše zmíněné kilometrovníky podél Cesty života a další památníky tvoří tzv. Zelený pás slávy (Зелёный по́яс Сла́вы), což je soustava památníků, budovaná v letech 1958—1968, která převážně lemuje někdejší frontovou linii.

Další zajímavé mapy na internetu:
Zde, pravděpodobně školní mapa, zachycuje frontové linie obklíčení, letní i zimní trasu Cesty života a některé bojové operace.
Zde, turistický plánek, zachycuje letní i zimní trasu Cesty života a umístění některých památníků i tzv. Zelený pás slávy.
Zde, schématický nákres Cesty života, frontových linií a dalších obranných postavení.
Zde, dětské kresby s námětem blokády Leningradu (vč. trasy Cesty života).