Německé plamenometné tanky

Nacistické Německo vyrábělo a také bojově používalo řadu obrněných vozidel vybavených plamenometem. Kdybychom chtěli být lokálpatrioty, pak bychom mohli zdůraznit, že jedno z těchto plamenometných vozidel mělo český původ. Bylo totiž postaveno na podvozku pocházejícím z původně československého lehkého tanku Lt vz. 38. Šlo o Flammpanzer 38, postavený na bázi úspěšného stíhače tanků Jagdpanzer 38 (t). V bojích o Tobruk byly na německé straně nasazeny tanky Panzer I s přenosným plamenometem upevněným na boku - ty žádný kanón neměly. Jejich první použití s blíže nespecifikovaným plamenometem bylo ale zaznamenáno už za občanské války ve Španělsku. Dalšími podobnými vozidly byly typy postavené na podvozcích německých tanků Panzer II - tedy Panzer II Flamm využívající podvozku Panzer II Ausf. D/E a dále Flammpanzer III na bázi Panzer III Ausf. M. Francouzský kořistní tank Char B 1 tvořil zase svým podvozkem základ pro Panzerkampfwagen B 2 (F). Ten měl sice vestavěn původní 47 mm kanón, avšak bez možnosti použít fosforové střelivo.

Zdaleka však nebyly plamenomety vybavovány pouze tankové podvozky. Typem vyvinutým na podvozku útočného děla Sturmgeschütz III Ausf. F byl StuG III (Flamm) a dalším zástupcem této kategorie byl kolopásový obrněný transportér Sdkfz 251, na jehož bázi vznikl Sdkfz 251/16 Flammpanzerwagen. Mimochodem právě tento typ byl kupříkladu nasazen do bojů o Sokolovo proti Čechoslovákům, kde se podle současníků ukázal jako dosti účinný prostředek k ničení dřevěných selských stavení se slaměnými došky a postavení pěchoty.

U všech těchto vozidel šlo o hlavní zbraň, nebyla tedy u tankových podvozků ani u podvozků samohybných děl kombinována s kanonovou výzbrojí, pouze s kulomety. Kanon ráže 47 mm na tanku Panzerkampfagen B 2 (F) pak nebyl hlavní zbraní původní verze Char B 1, tou byl kanon ráže 75 mm v čele korby, místo nějž byl plamenomet namontován. V žádném případě nemohl tedy plamenometný tank či jiné podobné německé vozidlo střílet fosforové dělostřelecké granáty, nehledě na fakt, že kombinace fosforové zápalné munice a nádrže na hořlavinu, oboje tehdy nutně uložené uvnitř korby vozidla, není v žádné armádě ideální kombinací zbraní, například z důvodu obtížného zacházení s municí v už tak dost stísněném prostoru vyplněném navíc velice vznětlivým materiálem. Dokonce jiné armády než německá měly snahu vymístit nádrž s hořlavinou mimo bojový prostor vozidla, například do taženého obrněného přívěsu. Výzbroj spojeneckých armád však není obsahem vaší otázky.

Tyto konstrukce plamenometných vozidel měly v německé armádě své použití převážně v počátečním období na východní frontě. S příchodem většího množství protitankových zbraní k pěchotě se jejich nasazení vzhledem k relativně krátkému dostřiku zápalné směsi rovnalo téměř sebevraždě - než dojel takový plamenometný tank na účinnou vzdálenost pro použití své zbraně, mohl být mnohokrát zasažen a zapálen. Proto také se jejich použití postupem doby na německé straně stávalo méně častým a k těmto taktickým důvodům také přibýval stále výraznější nedostatek pohonných hmot, používaných k výrobě bojové náplně plamenometů.

Ohledně palby fosforovými granáty na pěchotu lze dodat pouze tolik, že fosforová zápalná munice byla v Německu vyráběna pouze pro dělostřeleckou ráži 75 mm a větší, navíc v minimálních množstvích (pokud samozřejmě nebereme v úvahu speciální malorážní munici do leteckých palubních zbraní) a často přitom byla používána spíše k vytváření dýmové clony než k ničení pěchoty. Německé tanky jak známo měly takovou ráži munice pouze u vozidel Pz IV, Pz V, Pz VI a Pz VIb, jejichž podvozky se pro plamenometnou nástavbu vůbec nepoužívaly, jak z výše uvedeného výčtu jasně vyplývá.

Je znám případ použití fosforových granátů v roce 1944 na západní frontě, kde jejich pomocí donutily německé StuG k ústupu americkou obrněnou rotu.

Možná bych ještě dodal, že takováto a podobná díla s válečnou tématikou jsou ryzí beletrie sloužící k zábavě a nelze je považovat za hodnověrný historický zdroj.