Méně významné státy protihitlerovské koalice

V listopadu (1944) Mussolini napsal Hitlerovi, že Osa musí obnovit ofenzivu, stanovil její "východní a západní frontu na Dunaji" a doporučil, aby "italsko-německé jednotky v síle osmdesát až sto tisíc mužů zaútočily v Itálii v zimě, kdy spojenecká převaha v obrněných vozidlech a letadlech nebude moci být plně využita ...to naprosto změní bojovou situaci a nastane náš dlouho očekávaný den".
Byl to dětský a nepraktický návrh, ale - možná kvůli duceho dopisu Hitlerovi - Kesselring povolil Mussolinimu ne snad velkou ofenzivu, ale miniofenzivu. V té měla italská divize Monte Rosa spolupracovat s Němci v divokém, zapadlém a romantickém údolí řeky Serchio, která se západně od Florencie u města Lucca vlévá do řeky Arno.

Američané při podzimním útoku na Gótskou linii obsadili město Barga, 100 kilometrů od Florencie a 37 od Luccy. Pak se celá ofenziva vytratila a Barga zůstala na frontově linii. Údolí řeky Serchio považovali Američané za vhodné místo k přezimováni a svěřili jeho obranu 92. divizi, která se skládala z černošských praporů a brazilského pluku. Brazílie vstoupila do války proti Německu v roce 1942 a vyslala do Itálie expediční sbor. Američané věděli, že bojové kvality jejich černošských praporů i Brazilců jsou podprůměrné, ale nikdy by je nenapadlo, že Němci zaútočí právě v tomto sektoru. O Vánocích, večer 25. prosince, pěchota divize Monte Rosa podporovaná 16. tankovou divizí SS prolomila americkou frontu a obsadila město Barga. Americká 92. divize ve zmatku ustoupila a 26. prosince kombinované nacistické a fašistické síly obsadily oba břehy řeky Serchio severně od Luccy. Ve Florencii zavládla panika. Některé italské matky zakazovaly svým dcerám chodit se spojeneckými důstojníky na thé dansants do nejlepších hotelů, protože se obávaly nové nacistické okupace.

Snad naštěstí pro Spojence Němci nikdy nezamýšleli tento průlom fronty uskutečnit jako velkou ofenzivu, o které snili Mussolini a Graziani. Místo americké 92. divize dorazila na frontu britská 8. indická a okamžitě šla do útoku. Grazianiho italské oddíly neměly naději proti bojovným, v bitvách ostříleným Gurkhům a město Barga bylo dobylo zpět. Gurkhský důstojník na dovoleně ve Florencii vyprávěl: "Na naší první hlídce jsme zajali dva Brazilce, jednoho Němce, dva Italy a tři černochy."
Lamb, Richard: Válka v Itálii 1943-1945, str. 117, nakl. Mustang, Plzeň 1996

Brazílie intenzivně spolupracovala ve vojenských záležitostech se Spojenými státy americkými již od roku 1939. Do země začal přicházet vojenský materiál na základě zákona o půjčce a pronájmu. Vojenskou pomocí se USA snažily čelil hrozbě německého vlivu, který již získal v některých oblastech Jižní Ameriky určitou tradici. Brazilské letectvo (Forca Aerea Brasileira - FAB) tak zpočátku získalo deset Curtissů RP-36, dva Douglasy B-18 a šest North Americanů B-25. Během roku 1942 a začátkem roku 1943 se letectvo posílilo 26 Curtissy P-40 ve verzích E, K a L. Charakter spolupráce se podstatně změnil od 22. srpna 1942, kdy Brazílie vyhlásila válku Ose. Zvyšující se počet moderních letadel a rostoucí operační zkušenosti umožnily brazilskému letectvu postupně převzít od USA obranu vlastního pobřeží. Současně se mohlo začít uvažovat i o aktivnějším zapojení do války proti společnému nepříteli. A tak došlo k uzavření dohody se Spojenými státy americkými o výcviku a následném nasazení stíhací jednotky v Evropě.
18. prosince 1943 brazilské letectvo ustavilo 1°Grupo de Aviacao de Caca (1°GAvCa - 1. stíhací skupina). Velitelem jednotky, plánovanou velikostí odpovídající přibližně peruti USAAF, se stal major Nero Moura. Personál nové jednotky byl vybírán výhradně z dobrovolníků. 3. ledna 1944 odjeli první 32 letci na americkou základnu ve floridském Orlandu. Další Brazilci absolvovali výcvik u cvičné jednotky USAAF v Panamě. Po skončení výcviku na P-40 se všichni příslušníci 1°GAvCa sešli červnu v USA na základně Suffolk na Long Islandu. Na ní výcvik pokračoval na P-47, létalo se především na letounech verze P-47G. 10. září 1944 se skupina nalodila k přepravě do Evropy. Brazilská letecká jednotka se měla do bojů zapojit v Itálii, podobně jako expediční sbor brazilské pozemní armády.
První Brazilci dorazili na základnu v Tarquinii severně od Říma 4. října, následováni 7. října jádrem jednotky, 1°Grupo byla zařazena jako jedna ze čtyř perutí (spolu s třemi perutěmi USAAF) 350. stíhací skupiny 62. stíhacího křídla 12. letecké armády USAAF. V dobových materiálech USAAF se pro ni používá název 1st Brazilian Fighter Squadron, tedy 1. brazilská stíhací peruť.
První bojovou akci provedla 1°GAvCa již 14. října 1944. pravděpodobně na letounech sesterské 347. perutě. Pravidelná bojová činnost s vlastními Thunderbolty začala 31. října. Zpočátku Braziici létali společně s ostatními perutěmi 350. skupiny ve smíšených formacích. Při jedné ze společných akcí utrpěla 6. listopadu první bojovou ztrátu, 2LT (podporučík) Cordeiro e Silva byl při akci u Boloně sestřelen pozemní obranou.
Od 11. listopadu bojovala 1°GAvCa již samostatně. 2. prosince se peruť přesunula dále na sever na letiště v Pise, kde zůstala až do konce války. Od příchodu na bojiště až do konce války byla brazilská jednotka nasazována takřka výhradně k útokům na pozemní cíle. Občas se stávalo, že poskytovala i přímou podporu svým krajanům - brazilské pozemní divizi.
Dnem největšího nasazení se stal 22. duben 1945. 1°GAvCa se zúčastnila jedenácti akcí, které byly provedeny 22 piloty při 44 bojových letech. Přitom peruť zničila 97 motorových vozidel a 14 budov a poškodila tři mosty a tři dělostřelecká postavení. Celkem 1°GAvCa při 445 bojových akcích uskutečnila 2546 bojových letů (z toho 21 let provedl styčný důstojník USAAF) a 4 lety obranné. Svrhla 4442 bomby, vystřílela 870 raket a 1 180 000 nábojů. Na zemi zničila dvě nepřátelská letadla a dalších devět poškodila, zničila i třináct lokomotiv a 1304 motorová vozidla.
USAAF činnost brazilské jednotky hodnotilo velmi vysoko a i nejvyšší velení oceňovalo bojové výsledky Brazilců jako nadprůměrné. Bojových akcí se zúčastnilo 47 pilotů, včetně jednoho příslušníka USAAF. Nejvíce bojových letů, 99, absolvoval 2LT Alberto Martins Torres. Nepřátelská pozemní obrana sestřelila 15 brazilských Thunderboltů, další byl zničen explozí napadeného muničního skladu. V boji padlo šest pilotů, při nehodách zahynuli další tři. Do zajetí se dostali čtyři piloti. Větší štěstí měli dva letci, kteří se po sestřelení dostali k italským partyzánům, další čtyři se dokázali sami dostat do spojeneckých linií. Obrovské odhodlání vyhnout se zajetí prokázal 2LT Danilo Marques Moura, který ušel během tří týdnů 300 kilometrů, než se konečně dostal ke svým.
Na začátku bojové dráhy dostala 1°GAvCa příděl 67 Thunderboltů, z toho 26 bylo zařazeno do první linie. Zbytek, určený k doplňování ztrát, čekal v záloze. Celkem se v Itálii ve stavu perutě skutečné objevilo asi 49 Thunderboltů. Zpočátku ve verzích P-47D-25-RE, D-27-RE a D-28-RE, od února 1945 i D-30-RE.
Zbarvením se brazilské letouny nijak výrazně neodlišovaly od letounů USAAF. Většina jich byla na horních plochách natřena hnědozelenou Olive Drab a na spodních Šedou Sea Gray. Některé letouny zůstaly bez kamufláže, jen s hnědozeleným pruhem proti oslnění na horní straně trupu. Vysostné znaky se nacházely na stejných místech jako u letounů USAAF. Podobaly se americkým, ale bílou hvězdu nahradila modrozelenožlutá hvězda brazilská. Na směrovce byl namalován svislý želený a žlutý pás. Většina letounů nesla na levé straně přídě znak jednotky.
Z Itálie se Braziici vrátili domů i s 26 Thunderbolty. Dalších 67 letounů verzi P-47D-30-RA a D-40-RA dostalo brazilské letectvo po válce. Jádro jeho výzbroje tvořily Thunderbolty až do roku 1953. Poslední P-47 byly vyřazeny ze služby v roce 1958.
Pátek, Zdeněk: Brazilské a mexické thunderbolty ve 2. světové válce, časopis Historie a plastikové modelářství č. 11, ročník 1995, str. 26