Luftwaffe v Iráku 1941

Dobrý den,

Vámi zmíněná událost patří mezi zajímavé, leč opomíjené události druhé světové války. Důvodem je zřejmě to, že ani jedna strana nemá příliš důvodů se touto akcí a jejími okolnostmi chlubit. Je ale také pravdou, že jde o nepříliš významnou epizodu.

V koloniích britského impéria se vždy našlo hodně těch, kteří by se rádi zbavili britské nadvlády. Těmto kruhům se často v historii dostávalo politické i materiální podpory od nepřátel Británie. V případě Blízkého a Středního východu bylo možno už od dvacátých let pozorovat nejprve hospodářské a s nástupem nacistů k moci také politické snahy Německa o zvýšení svého vlivu v této oblasti na úkor Britů. Situace pochopitelně eskalovala po vypuknutí války, kdy Němci měli velký zájem na tom, aby Britové ještě více rozptylovali svoje síly a byli nuceni hájit své zájmy i mimo evropská bojiště.
Když na jaře 1941 vypuklo v Iráku otevřené protibritské povstání, nacisté se rozhodli toto povstání podpořit. Prakticky jedinou proveditelnou možností bylo poskytnutí malého leteckého kontingentu. Dne 12. května 1941 přelétlo k povstalcům sedm dvoumotorových bombardérů Heinkel He 111 od KG 4, dvanáct dvoumotorových stíhaček Bf 110 od ZG76 a další dvě od ZG26. Logistickou podporu měla zajišťovat na pohled impozantní flotila dvaceti transportních Junkersů Ju 52 doplněná třemi čtyřmotorovými Junkersy Ju 90. Do čela celé operace byl postaven oberst Werner Junck a dostalo se mu honosného titulu Fliegerführer Iraq.
Němci podnikli několik vcelku úspěšných (a zpočátku i překvapivých) akcí proti britským pozemním jednotkám i leteckým základnám, ale udržet letouny bojeschopné takto daleko od vlastních základen bylo nad možnosti Luftwaffe. Už 31. května celé dobrodružství skončilo potupným odletem zbylých čtyř He 111 s veškerým personálem zpět na Balkán. Málo známou věcí je, že této akce se účastnilo také 11 italských stíhaček Fiat C.R.42, zhruba se stejným (ne)úspěchem.
Britové proněmecké povstání záhy potlačili a postupně si zajistili klid v celé oblasti.

Pokud je mi známo, tak kamufláž jednoho z Bf 110 (s iráckými výsostnými znaky) vyšla u nás v monografiii Meserschmittu Bf 110 v časopise HPM někdy počátkem 90. let.

Zhruba dva odstavce jsou tomuto tématu věnovány i v článku "Irácké vojenské letectvo 1931-2003" v časopise Letectví+kosmonautika číslo 6 ročník 2003 na straně 24/364-25/365. Je zde i fotografie vraku jednoho He 111 s iráckými znaky.

Situace v Bagdádu se silně vyostřila přesně v témž dni, kdy Rommel zaútočil na Agedabii. Problémy však nastaly už v lednu, když vládnoucí regent Iráku emír Abdul-Illah donutil proněmecky naladěného předsedu vlády Rašída Alího al-Kajláního odstoupit z funkce. Ten se rozhodl regenta odstavit od moci a ve spolupráci s vysokými důstojníky irácké armády na něj vyvinul v tomto směru velký nátlak. 31. března 1941 už byly plány na povstání v tak pokročilém stádiu, že se regent rozhodl zemi urychleně opustit a 3. dubna tak Rašíd Alí znovu převzal funkci předsedy vlády. Britský generál Wavell v obavách o osud Bagdádu posílil britská vojska umístěná v zemi, ale vylodění posil donutilo Rašída Alího k předčasnému vyložení karet. V prvních dnech května jednotky irácké armády zaútočily na britské letiště v Al-Habbáníji. V průběhu několika dní bojů se však ukázalo, že obležení letci se dokážou ubránit vlastními silami. Britská motorizovaná kolona postupující z Palestiny na pomoc obleženým se na místo bojů dostala až dva týdny poté, co leteckými útoky zdemoralizovaní, špatně vyzbrojení a ještě hůře řízení Iráčané od obléhání upustili. 

Hitler už 10. dubna podepsal rozkaz týkající se pomoci pro Irák, ale můžeme směle konstatovat, že kvůli průběhu války a množství sil, které byly k plnění tohoto úkolu k dispozici, to byl jen pouhý stín pomoci ve srovnání s tím, co bylo Německo schopno nasadit na podporu jiného vzbouřence proti legitimní vládě - generála Franca ve Španělsku. Britové měli největší problémy s letouny Luftwaffe, které startovaly z Řecka,  po cestě tankovaly na ostrově Rhodos nebo na francouzských leteckých základnách v Syrii a shromažďovaly se na polních letištích v okolí Mosúlu. Bezprostředně po shromáždění na letištích Němci napadli základnu Al-Habbáníja a už v prvním dni útoku dokázali způsobit Britům větší škody než iráčtí obléhatelé za celou dobu obležení základny. Jejich útočná síla se však velmi rychle vyčerpala. Příčinami byl kamenitý terén jejich letišť, na kterém se podvozkové pneumatiky bombami naložených letadel trhaly jako papír, špatná jakost paliva pro letecké motory jsoucího na místě k dispozici, dále pouštní podmínky, na které nebyly letouny dobře vybaveny a logistické problémy vyplývající ze vzdálenosti provizorních základen od skladů náhradních dílů a výzbroje. Proto se po značných materiálových ztrátách museli Němci chtě nechtě stáhnout a jejich pomoc neměla vcelku vzato pro irácké vzbouřence velký význam.

Velkým mementem pro Brity se stal právě fakt, že Němci dokázali úspěšně spolupracovat s francouzskými vojsky umístěnými v Syrii, což britské zájmy na Blízkém Východě ohrožovalo natolik, že generál Wavell k tomu nemohl a nechtěl zůstat lhostejný. Boje v Iráku skončily 1. června a sotva týden nato vstoupila britská vojska, jmenovitě 7. australská divize, do Sýrie přes palestinskou hranici. Vojska francouzského generála Dentze rozmístěná v Sýrii však disponovala převahou ve vzduchu i na moři a kladla útočícím Australanům tvrdý odpor. Ale to je už jiná část historie.