Konvoje v La Manche za bitvy o Británii

Dobrý den,

přestože proběhlo nemálo bitev, v nichž se německé letectvo, námořnictvo i dělostřelecké baterie umístěné na francouzském pobřeží snažily zastavit konvoje podél jižního, jihovýchodního a východního anglického pobřeží, nikdy se jim to zcela nepodařilo. Uzavření kanálu pro britská plavidla sice několikrát vítězoslavně ve svém propagandistickém vysílání oznámil nacista William Joyce (známější jako Lord Haw-Haw), ale faktem zůstává, že se Britům stále dařilo proplouvat Doverskou úžinou tam i zpět.

Němci, kteří potřebovali čas k doplnění ztrát a odpočinku po francouzském tažení, začali zkraje července 1940 menšími silami rekognoskovat nebe nad Albionem: pobřežní konvoje se zdály být vhodným prostředkem k vyzkoušení obrany. Ostatně jedno takové střetnutí se stalo důvodem k pozdější oficiální dataci začátku Bitvy o Británii. Mezi nejznámější konvoje, o který se strhla letecká bitva, bezesporu patří CW9 Peewit ze srpna 1940, ale ani tehdy se přes velké úsilí (do boje se kromě Luftwaffe zapojily i Schnellbooty a pobřežní baterie) Němcům nepodařilo zabránit mu v proplutí La Manche. V dalším průběhu srpna a Bitvy o Británii vůbec se Luftwaffe soustředila hlavně na cíle na britské pevnině, akcent dostaly konvoje opět až v listopadu 1940. Ani tehdy se ale nedá mluvit o tom, že by Britům zůstaly jejich domácí vody (nebo alespoň jejich část u jihovýchodního pobřeží) zapovězeny.

Přesto Britové na německé útoky reagovali: prvním oficiálním krokem, který v této věci londýnská Admiralita učinila, bylo 7. září 1940 doporučení používat jihovýchodní pobřeží co nejméně. Po dvě předcházející noci totiž byly londýnské doky cílem náletů, 7. září na ně zacílil i velký denní nálet; nelze se tak Admiralitě divit, že nechtěla vystavovat drahocenné lodě německým pumám. Tu noc navíc započal Blitz, který vystavil londýnské doky dlouhé sérii náletů – následky hořícího přístavu na lodní dopravu na sebe nenechaly dlouho čekat. Už 10. září 1940 bylo rozhodnuto o tom, že cenné oceánské lodě budou plout pouze do „bezpečných“ přístavů, tj. těch na západě a severozápadě. Přísné limity platily i pro ostatní plavidla: do přístavů v ústí řeky Humber a severně od ní mohly jen lodě do 6500 BRT, na jih od ní výhradně pobřežní lodě. V lednu 1941 bylo toto nařízení pod tlakem nedostatku lodního prostoru trochu zmírněno: do londýnského přístavu už zaoceánské lodi směly, najednou ale maximálně padesát; také limit hrubé prostornosti pro pohyb na východním pobřeží byl zvýšen na 8500 BRT.

Dlužno dodat, že větším nebezpečím než přímé letecké útoky byly pro britskou plavbu námořní miny, které do pobřežních vod kladla především Luftwaffe, a to s nasazením mnohem menšího počtu strojů i se zlomkem ztrát.