K. H. Frank na konci války

V důsledku stále se zhoršující německé politické a vojenské situace vymyslel jsem si pro protektorát plán k získání politické výhody říši, při eventuálních jednáních o příměří nebo míru, a to tím, že protektorát by byl dobrovolně vydán mezinárodní skupině mocností nebo nové české vládě. V případě porážky mi záleželo na tom, abych čestně a bez prolévání krve likvidoval svoje říšské postavení i svěřený mně úřad a předal českému nástupci správu a exekutivu v klidu a pořádku.

Prvním předpokladem plánu bylo zřízení základny k jednání (navázání styků za účelem kontaktu a vyjednávání se západními mocnostmi), ježto proti ruskému protivníku se mělo bojovat za všech okolností dále. Pro získání jednací základny jsem chtěl použíti českých osobností...

Při svém shora uvedeném plánu vycházel jsem z těchto úvah:

a) Válka z protektorátu vyšla a opět se sem vrátila. Jak může říše dobrovolným vydáním protektorátu mezinárodním mocnostem dosáhnout ještě výhody?

b) Nejdůležitější a nejpodstatnější je ochrana německé krve před revolučními výstřelky. V protektorátě bylo — kromě vojska — 300.000 zde bydlících a 350.000 sem evakuovaných Němců. Šlo mi tedy o jejich klidný a spořádaný odsun na západ.

c) Chtěl jsem dosíci klidného a spořádaného předání správy a exekutivy, jež byla ještě pevně v německých rukou, Národnímu výboru (event. přechodné české vládě), o jehož illegální existenci jsem věděl z různých zpráv BdS, aniž jsem znal jména; kromě toho mi byla známa jeho existence z částí podrobných pokynů z Londýna a moskevského rozhlasu.

d) Aby bylo umožněno provedení bodů a)—c), chtěl jsem všemi prostředky dosáhnout ústního styku se západními mocnostmi, současně záruky pro odsun Němců (event. pod ochranou amerického vojska) a spořádaného předání vládní moci. K tomu musím uvésti, že v této době byl v německých kruzích rozšířen názor, že západní mocnosti by byly za jistých okolností ochotny ke kompromisu a uvolily by se převzíti ochranu německých uprchlíků z východu, kteří ustupovali před ruskou armádou. Toto německé stanovisko bylo vyjádřeno i v poslední Hitlerově řeči, kdy mluvil jen ještě o boji proti východu a generál polní maršál Schörner mi je výslovně potvrdil. Schörner měl udržet východní frontu tak dlouho, až bude provedeno odtransportování Němců a podle mého plánu předání vlády.

Aby tento plán mohl být proveden, ohlásil jsem se 5. dubna 1945 u Hitlera, jak jsem právě vylíčil. Přesto, že pokus ztroskotal, vyslal jsem českou smíšenou delegaci ke Kesselringovi, prostřednictvím pana Dunanta jsem poslal dopis presidentovi Mezinárodního červeného kříže, biskupa Píchu jsem požádal, aby napsal dopis papeži, a konečně jsem vyslal ministra Bertsche a generála Ziervogela vstříc americkému vojsku. Sem patří posléze také můj let k velkoadmirálovi Dönitzovi.

Všechny tyto pokusy neměly úspěchu. Po svém návratu od Hitlera učinil jsem ihned ještě jeden pokus, abych ho získal pro svůj plán. Požádal jsem zástupce říšského ministra Speera, pana Sauera, který tehdy projížděl Prahou, aby prostřednictvím Speera působil na Hitlera v tom směru, že by česká delegace protektorátních ministrů a vlivných českých průmyslníků měla učinit pokus o vejíti v ústní styk se západními mocnostmi a pak po navázání prvních rozhovorů rozvinout můj shora uvedený plán. Několik dní nato obdržel jsem letadlem po zvláštním poslu dopis říšského ministra Speera, ke kterému byl přiložen dopis říšského ministra zahraničí Ribbentropa, v němž mi bylo sděleno, aby čeští průmyslníci jeli ke Kesselringovi, kde se dostanou ve styk s Američany a Angličany; podrobnosti ví Kesselring a vůdce prý je s tím srozuměn.

Dvě letadla s posádkou byla připravena k odletu na pražském letišti. Nato jsem pozval k sobě ministry Bienerta, Hrubého, Moravce a Krejčího, dále velkoprůmyslníky Kruliše-Randu, Vamberského a generála Klecandu (také Čipera měl být do delegace zařaděn, což však ztroskotalo), seznámil je v hrubých rysech se svým plánem a požádal je, aby pokud možno ihned odletěli ke Kesselringovi, který jim umožní vejíti ve styk s Američany a Angličany. Kruliš-Randa dostavil se ke mně už před ostatními pány a odmítl zúčastnit se delegace, udávaje na omluvu svůj špatný zdravotní stav.

Z ostatních pánů vybral jsem předsedu vlády Bienerta a ministra Hrubého jako členy vlády a generálního ředitele Vamberského s generálem Klecandou jako členy delegace. Generální ředitel Vamberský byl přibrán do delegace jako osobnost ze Škodových závodů, ježto podle mého mínění jméno Škoda mělo u každého Angličana a Američana okamžitě zvuk. Generála Klecandu jsem považoval jako vojáka rovněž za vhodnou osobu k tomuto účelu v důsledku jeho dřívějšího postavení jako vojenského atašé na několika československých vyslanectvích a majitele vysokých zahraničních řádů. Jako německé průvodce přidělil jsem delegaci presidenta Svazu průmyslníků dr. Adolfa a universitního profesora Raschhofera, tohoto pro jeho obsáhlé znalosti řečí a mezinárodního práva.

Pánové se sešli v noci u mne v Černínském paláci, kde jsem je seznámil s jejich posláním, a dostali písemně vypracovaný podklad rozmluvy, jenž byl, jak si vzpomínám, předán otevřený mnou osobně Bienertovi možná krátce před odletem. Pánové byli té noci u mne dvakrát. Po prvé k delší úvodní rozmluvě, po druhé krátce před odletem ke 4. hod. ranní, poněvadž odjeli na letiště z Černínského paláce auty a mezi první a druhou rozmluvou se připravili doma na cestu. Na pány nebyl naprosto činěn nátlak a cestu podnikli dobrovolně, ovšem já jsem je o to prosil a prohlásil, že tato cesta je zvláště také v zájmu českého národa.

Odletěli dvěma letadly a byli přijati na letišti v Mnichově Kesselringovými důstojníky, načež byli uvedeni do Kesselringova hlavního stanu. Vyšlo najevo, že proti Speerovu písemnému sdělení nebylo u Kesselringa nic připraveno a pokus po několika bludných jízdách ztroskotal.