Jan Smudek

Text je záměrně zveřejněn 20. března, kdy začal slavný útěk „Nepolapitelného Jana“ z Protektorátu Čechy a Morava.


Dobrý den,

vzhledem k tomu, že Janu Smudkovi nebylo dosud věnováno tolik pozornosti, jaké by si dle mého názoru zasloužil, využiji Váš dotaz k nastínění základních životopisných dat a dalších informací, jež souvisejí s touto velice pozoruhodnou postavou českých dějin. Předně považuji za nutné uvést, jak se k této osobě stavěla komunistická historiografie — v době nedávno minulé byl Jan Smudek označován za člověka s převažujícími rysy „dobrodružnosti a lehkovážnosti“ kombinované s „nerozvážností“ či „ambiciózností“, který vědomě způsobil smrt mnoha nevinných civilistů. Záměrně byla též bagatelizována jeho činnost u čs. vojenských jednotek v zahraničí.²

Jan Smudek se narodil 8. září 1915 v Bělé nad Radbuzou, avšak velmi záhy se jeho rodina přestěhovala do Domažlic, kde vychodil obecnou školu a následně nastoupil na tamější gymnázium, ze kterého po roce studií odešel. Vystudoval měšťanku a začal se učit ve strojnické dílně, odkud brzy odešel kvůli rozporům s mistrem, aby se vyučil v elektroinstalatérském závodě. Poté úspěšně vychodil průmyslovou školu v Plzni a v době Mnichova i okupace byl studentem strojnické školy v Kladně.

Smudek patřil k mladé generaci odchované v prvorepublikovém duchu, takže byl členem Sokola a junáckého oddílu, v jehož rámci r. 1939 přísahal, že se aktivně zapojí do odboje. Domažličtí junáci si vytkli za cíl opatřování zbraní. Janu Smudkovi se brzy podařilo ukrást pistoli jednomu německému poddůstojníkovi na pražské taneční zábavě, což se s Františkem Petrem, kamarádem z Kladna, pokusil osudného 7. června 1939 zopakovat. Tento den výrazně změnil osud nejen obou hlavních aktérů. V jeho podvečeru navštívili oba mladíci kladenské kino a poté se ozbrojeni odebrali do jednoho z místních podniků s nevalnou pověstí. Patrně doufali, že se jim zde naskytne příležitost ke krádeži další zbraně. V lokálu si vytipovali strážmistra pořádkové policie Wilhelma Kniesta, který byl již v podnapilém stavu a rozhodli se, že ho cestou na ubikace překvapí.

Na rohu Váňovy a Hruškovy ulice se otočili a Smudek vyzval strážníka, aby zdvihl ruce. Co přesně následovalo není dosud naprosto jasně popsáno. Petr Koura se ve své práci „Pozapomenutá legenda českého odboje“ (viz seznam zdrojů) na základě materiálů z Archivu Ministerstva vnitra pokusil o podrobnější rozbor celé události, v jehož závěru konstatuje:

„Zdá se tedy, že Smudek německého policistu napoprvé netrefil. Nejspíše k němu poté přiskočil a ranou pěstí do obličeje ho srazil k zemi a omráčil, svou roli zde mohl sehrát i Kniestův podnapilý stav. Smudek poté zdvihl policistovu čepici a chtěl mu odebrat i zbraň, ale v tom okamžiku vyšla z jeho vlastní pistole další rána, která zasáhla německého strážmistra do levého horního rtu a způsobila mu okamžitou smrt. Smudek zpanikařil a utekl, aniž by Kniestovi zbraň skutečně odebral. (..) Z výše uvedeného se zdá tedy dosti pravděpodobné, že Smudek s Petrem nezamýšleli Kniesta zavraždit, nýbrž pouze připravit o služební zbraň.“³

Druhý den oba aktéři opustili Kladno a vydali se prožít prázdniny v Praze.

Smrt německého strážmistra však vyvolala nejen samotné vyšetřování tzv. Kladenského případu SS-Obersturmführerem Haraldem Wiesmannem (jmenován velitelem kladenského Gestapa, jež bylo přesunuto z Benešova), ale i další opatření — vydání vyhlášky kladenského oberlandráta Otto Meuzela, uložení pokuty 50 000 říšských marek pro celý kladenský okres, vypsání odměny na dopadení pachatele, která celkově činila 150 000 korun (100 000 vypsal vrchní zemský rada v Kladně a 50 000 ministerstvo vnitra) a další. Bezprostředně po činu byl nejprve sesazen a následně i zatčen kladenský starosta, kterého na postu vystřídal německý komisař, což bylo jedno z mnohých germanizačních opatřeních. Perzekuce se dotkla celkem 111 osob, z nichž dva přišli ve vězení (údajně v brněnském Špilberku) o život (starosta František Pavel a František Louda) a ostatní byli nakonec odtransportováni do koncentračního tábora Buchenwald.⁴
Událost pochopitelně reflektovala dobová periodika, v nichž můžeme vypozorovat snahu přesvědčit německé okupanty o tom, že český národ nikdy nepatřil a ani nebude patřit mezi národ vrahů/atentátníků. V Přítomnosti (v době první republiky „prohradní“ týdeník, jehož šéfredaktorem byl Ferdinand Peroutka) vyšel článek, v němž se mimo jiné konstatuje: „srovnáme-li novověké dějiny českého národa s dějinami jakéhokoliv národa jiného, uvidíme, že se v nich politická vražda téměř nevyskytuje“ — výjimku dle textu tvořil atentát na ministra financí Aloise Rašína a ministerského předsedu Karla Kramáře. V textu dokonce autor (V. Strnad) razil tezi o „holubičí povaze“ českého národa.⁵ V denících nalezneme mnohem otevřenější projevy loajality vůči Říši. Národní práce uvedla, že „celá česká veřejnost odsoudila tuto zákeřnou vraždu“, o níž se psalo jako o „Kladenském zločinu“. Dále se uvádělo:

„Má-li být poměr mezi námi a Němci důstojný, nesmí vnikat do vzájemných styků česko-německých živel nezdravý, který by se snad projevoval úsilím o podřazenost na straně jedné a povýšeností na straně druhé.“⁶

Bývalý agrárnický Venkov psal o „atentátu proti sobě samému“ a událost hodnotil jako zločin proti českému národu. Citujme závěrečnou pasáž:

„Úkladná střela, vypálená v Kladně zbaběle a zákeřně proti německému policejnímu úředníkovi, byla současně namířena proti politice pokojného a souladného soužití Němců a Čechů.“⁷

Významnou českou morální autoritou v době Protektorátu Čechy a Morava bylo Národní souručenství, jehož výbor učinil také následující prohlášení:

„Poněvadž zatím došlo k politováníhodné události na Kladně, prohlašuje výbor co nejrozhodněji, že podobné násilné činy jsou zločinem na celém českém národě, a proto pokládá výbor za vlasteneckou povinnost každého Čecha přispěti k náležitému vypátrání a potrestání pachatele.“

Kromě tohoto prohlášení vyslal zmíněný výbor do Kladna také zvláštní komisi, která měla provést „vlastní objektivní vyšetřování“.

Dne 11. června 1939 se v tisku objevily dokonce popisy pochatelů, po kterých policie pátrala:

„Četn. pátr. (četnická pátrací) stanice v Kladně pátrá po dvou neznámých mužích, kteří jsou podezřelí z vraždy v Kladně. jeden z nich jest asi 24 roky stár, 165 až 170 cm vysoký, tmavokaštanových vlasů, vyholený. Byl oblečen ve světlé kalhoty, krátký kabát a měkký světlý klobouk. Druhý jest přibližně 30 roků stár, asi 182 cm vysoký, štíhlé postavy, hubeného obličeje, světlých vlasů, oblečený v světlý prožkovaný (proužkovaný) oblek. Pátrejte zejména na nádražích, autobusových zastávkách, u autodrožkářů, v hostincích a pod., nebyli-li někde podobní muži spatřeni po 1 hod. v noci na 8. IV. (sic!) 1939.“

Následovala výstraha pro všechny obyvatele protektorátu: „Ten, kdo zná pachatele a neudá ho, bude zastřelen“.⁸

Vraťme se však k osudům hlavní postavy celého příběhu. Jak již bylo uvedeno výše, odjeli oba aktéři tzv. Kladenského případu užívat prázdnin do Prahy. Zde se Jan Smudek svým kamarádům doznal, že záhadným vrahem je on. Policejní složky však prozatím po pachatelích pátrali bez úspěchu, a tak se domažlickým odbojářům dále dařilo hromadit zbraně. Ale v průběhu března 1940 se začala situace měnit — počalo postupné zatýkání představitelů domažlického odboje. V této souvislosti měl být zatčen i Jan Smudek, ale ten se dosud zdržoval v Brně a do Domažlic přijel až 20. března 1940. S vedoucím skautské odbojové skupiny Karlem Mathesem se ihned rozhodl pro útěk do zahraničí, což se mu nakonec podařilo, ale zřejmě si nepředstavoval, že se díky tomu stane živoucí legendou protektorátního obyvatelstva.

Ve středu dne 20. března 1940 stavěli domažličtí skauti u Smudků na dvoře dvě kanoe. Kolem 14.00 přijel automobil s příslušníky klatovského Gestapa a čeští četníci. Vedoucí skupiny příslušník SS Jakob Neubauer chtěl vědět, kde Jan Smudek ukrývá kufr, se kterým přijel do Domažlic. Ten mu odpověděl, že je na půdě, kam s ním odešel. Když se však oba dostali na půdu, vytáhl Smudek jednu ze svých ukrytých zbraní, namířil s ní na Neubauera, vystřelil, čímž ho těžce poranil a v nastalém zmatku uprchl.

Takto začala Janova strastiplná cesta do řad zahraničního odboje. Až do 23. března 1940 se schovával v obci Pila u Březí a očekával příchod vedoucího domažlického skautského oddílu, s nímž byl dopředu domluven, že společně utečou do zahraničí. Když se však Karel Mathes na smluvené místo nedostavil, pokračoval Smudek v útěku směrem na Plzeň. U obcí Březí byl zastaven dvoučlennou hlídkou německé finanční stráže (Zollgrenzschutz), jíž byl odváděn na místní stanici. Jan Smudek oba dva strážníky zastřelil a zamířil k Čerchovu, kam ho pronásledovala další dvoučlenná hlídka, tentokráte českých četníků, z nichž jeden byl Smudkem postřelen. Útěk, při kterém mu mnohokrát pomáhalo místní české obyvatelstvo, nakonec skončil úspěšným dopravením do Prahy dne 27. března 1940.

Smudkův útěk však také zavinil obrovské represálie na českém obyvatelstvu protektorátu. Již v noci z 20. na 21. března 1940 bylo v Domažlicích zatčeno na 50 osob, ke kterým se 23. března přidala další stovka. Tito lidé byli deportováni do koncentračního tábora Flossenbürg, odkud byla část od června 1940 propouštěna. Někteří lidé, kteří mu pomáhali v útěku, byli policejními orgány zatčeni a nakonec i popraveni — například zmíněný František Petr byl popraven 14. září 1940, dalšího pomahače Ladislava Vojtěcha odsoudil dne 30. března 1940 zvláštní soud při německém zemském soudu v Praze k trestu smrti a trvalé ztrátě občanských práv za pomáhání „násilnému zločincovi“. Avšak je také nutné si uvědomit, že Smudkovy činy a úspěšný útěk dodal obyvatelstvu potřebnou vzpruhu. Existují dokonce jisté indicie o tom, že čeští četníci měli Smudkovi v útěku pomáhat a snažit se krýt jemu pomáhající obyvatele.⁹

V době Smudkova útěku se zjistilo, že je také pachatelem onoho Kladenského případu, jenž byl mezitím takřka odložen ad acta. I proto ho české listy líčily následujícím způsobem:

„Bezpečnostními úřady jest hledán nebezpečný a násilný zločinec Jan S m u d e k , na jehož dopadení vypsala vláda Protektorátu Čechy a Morava odměnu 100.000 korun (Dalších 20 000 Korun vypsalo město Domažlice, takže celková odměna činila 120 000 Korun).
Obyvatelstvo se vyzývá důtklivě, aby ihned upozornilo bezpečnostní orgány, kdyby byl Smudek někde spatřen. každý, kdo by vrahovi Smudkovi nějak pomáhal, bude nejpřísněji a tvrdě potrestán. Pomoci k jeho dopadení je občanskou povinností každého Čecha.“

Celý text byl navíc uveden nadpisem Zločinec J. Smudek. Článek dále obsahoval upozornění, že „je (=Jan Smudek) to bezohledný násilník, který ihned používá střelné zbraně“.¹⁰ V souvislosti se Smudkovým útěkem byla zavedena celá řada policejních opatření po celém území protektorátu včetně jižních Čech, kde bylo pátráno po několika falešných stopách (více viz článek od Leoše Nikrmajera v seznamu zdrojů).

Věnujme se ale dalším osudům Jana Smudka, jehož jsme opustili po příjezdu do Prahy 27. března 1940. Zde se mu díky pomoci Jaroslava Valenty podařilo navázat kontakt s odbojem, a tak 29. března odcestoval do Brna (na pražském nádraží na něj čekal legendární člen skupiny Tří králů Václav Morávek), odkud se dostal do Veselí na Moravě, kde zůstal až do 4. dubna. Cesta za protektorátní hranice pokračovala v době od 4. dubna přes Slovensko a Maďarsko, odkud se s dalšími odbojáři dostal do Řecka, Turecka, Sýrie a dále lodí do Francie.

Ve Francii si změnil jméno a vystupoval jako Karel Doubek. Po prodělání vojenského výcviku v městě Agde byl zařazen k československé jednotce ve Francii, avšak po brzké francouzské kapitulaci podstoupil další útěkovou cestu (z Francie do Alžírska a Maroka, poté na ostrov Martinique a následně Santa Lucia, odkud se dostal na Bermudy, pak do Kanady a konečně i do Velké Británie), při níž vystupoval pod jménem Charles Legrand a která již naštěstí nebyla stejně dramatická jako ta protektorátní, než se nakonec dostal do Velké Británie.

Nejprve byl — tehdy opět Karel Doubek — přiřazen k pěchotě, avšak rychle následovala práce u letectva, konkrétně kurs pro radiové operátory. Z pochopitelných důvodů se nemohl zúčastnit operačních letů na okupované území, a proto byl na jaře 1944 přidělen k československé letce 68. noční stíhací perutě Royal Air Force (RAF). Po devět měsíců létal společně se známým zkušebním pilotem Jaroslavem Taudym (celkově spolu nalétali 140 operačních hodin¹¹), aby byl povolán k práci v československém Inspektorátu.

Po ukončení válečného konfliktu se konečně mohl Jan Smudek vrátit do své vlasti. Příliš dlouho zde ale nepobyl — po únoru 1948 se znovu šťastně dostal z Čech, kde se opět stal nepřítelem. V devadesátých letech se vrátil z exilu do České republiky a dne 17. listopadu 1999 v Dílech u Domažlic takřka zapomenut zemřel.

K Vaší otázce ohledně filmu s názvem „Nepolapitelný Jan“ (Uchinari Jani), který byl natočen v Gruzii v r. 1943: Režisérem filmu, jenž natočila společnost Tbilisi Kinostudia, byl Vladimir Petrov a hlavní roli ztvárnil Jevgenij Valerianovič Samojlov. Jan Smudek ve snímku představuje jednoho ze studentů zatčených 17. listopadu 1939, který se zapojí do odboje a zastřelí několik německých okupantů. Část záběrů bylo možno shlédnout v dokumentu Nepolapitelný Jan, který vysílala Česká televize dne 7. ledna 2008 na programu ČT 2 v 20.45 hodin. Gruzínský počin však není jediná inspirace filmařů Smudkovým neobvyklým útěkem. Američtí filmaři natočili film „Casablanca“, jehož hlavním hrdinou je český odbojář.

Pokud máte hlubší zájem o téma vřele doporučuji článek od Petra Koury, popř. další texty. Fotografie jednotlivých vyhlášek, ale nejen jich, lze nalézt v I. díle Jaroslava Čvančary „Někomu život, někomu smrt“.

Zdroje

1) Literatura

• Jaroslav ČVANČARA, Někomu život, někomu smrt I. (1939-1941), Praha 2002.
• Jan GEBHART — Jan KUKLÍK, Velké dějiny Zemí koruny české XVa, Praha 2006.
• Jan GEBHART — Jan KUKLÍK, Velké dějiny Zemí koruny české XVb, Praha 2007.
• Růžena HLUŠIČKOVÁ, V boj v severovýchodních Čechách 1939-1940, Hradec Králové 2005.
  
• Petr KETTNER — I. M. JEDLIČKA, Tajemství tří králů, Praha 1995.
• Petr KOURA, Pozapomenutá legenda českého odboje, Soudobé dějiny, 2004, č. 1-2, s. 110-127.
• Vojtěch LAŠTOVKA, Letci RAF z Domažlicka proti nacismu 1939-1945, Domažlice 2005.
  
• Vojtěch LAŠTOVKA, Smudkova dobrodružná anabáze, Minulostí západočeského kraje, 1980, č. 16, s. 73-92.
  
• Leoš NIKRMAJER, Pátrání po Janu Smudkovi na jihu Čech, Výběr, 1998, č. 35, s. 95-98.
• Čestmír SLÁDEK, Nepolapitelný Jan, Letectví a kosmonautika, 1995, č. 23, s. 14-15.

2) Protektorátní tisk

• Nedělní list (červen 1939)
  
• Národní práce (červen 1939; březen 1940)
  
• Polední list (duben 1940)
• Pondělní list (duben 1940)
  
• Přítomnost (červen 1939)
• Venkov (červen 1939)

3) Záznam televizního dokumentu Nepolapitelný Jan (ČT 2, 7. 1. 2008, 20.45) z cyklu Neznámí hrdinové.

Tento text byl v mírně upravené podobě otisknut ve sborníku „Chodsko ve stínu hákového kříže II.“

---

Poznámky

¹Růžena HLUŠIČKOVÁ, V boj v severovýchodních Čechách 1939-1940, Hradec Králové 2005. s. 262.

² Jako příklad může sloužit článek od Vojtěcha Laštovky „Smudkova dobrodružná anabáze“ (viz seznam zdrojů). Zmíněný text je však na svou dobu faktograficky kvalitní a o Janu Smudkovi přinesl mnoho nových informací, proto není mým cílem autora ostrakizovat, ale záměrně se omezuji na pouhé konstatování, že obsahuje typické znaky nazírání minulého režimu na tohoto odbojáře.

³ Petr KOURA, Pozapomenutá legenda českého odboje, Soudobé dějiny, 2004, č. 1-2, s. 113.

⁴ Když byla 19. ledna 1942 jmenována nová protektorátní vláda v čele s Jaroslavem Krejčím, dal tehdejší zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich souhlas s propuštěním zatčených osob po tzv. Kladenském případu a studentů po demonstraci 17. listopadu 1939. Čtyři z kladenských obyvatel však v koncentračních táborech zemřeli.

⁵ Přítomnost, 21. 6. 1939, č. 25, s. 377-379.

⁶ Národní práce, 11. 6. 1939, č. 158, s. 1-2.

⁷ Venkov, 9. 6. 1939, č. 134, s. 2.

⁸ Nedělní list, 11. 6. 1939, č. 162, s. 3.

⁹ Petr KOURA, Pozapomenutá legenda českého odboje, Soudobé dějiny, 2004, č. 1-2, s. 121.

¹⁰ Pondělní list, 1. 4. 1940, č. 90, s. 1.

¹¹ Čestmír SLÁDEK, Nepolapitelný Jan, Letectví a kosmonautika, 1995, č. 23, s. 15.