Italské elitní jednotky

Od počátku fašistického hnutí byli jeho součástí polovojenské ozbrojené skupiny. 28.10.1922 desetitisíce jejich příslušníků tzv. "pochodem na Řím" pomohli Mussolinimu k postu premiéra. V únoru 1923 byly zformovány do Dobrovolné milice národní bezpečnosti (Milizia Volontaria per la Sicurezza Nazionale, MVSN), což byla "armáda" fašistické strany podřízená přímo Ducemu (jakási obdoba pozdějších německých SA). Pro jejich stejnokroj se jim záhy přezdívalo "černé košile" (camicie nere).
Podle Mussoliniho přání tvořily "černé košile" od roku 1940 úderné skupiny (Gruppo di Assalto) v divizích italské armády, později (tak 1941) vytvářely 3. "úderný" pluk v italských divizích a nakonec i samostatné divize. Těmto úderným jednotkám možná nechyběla odvaha a nadšení, ale byly nedostatečně vycvičené a jejich výzbroj a výstroj neodpovídala požadavkům doby. Tomu odpovídaly i jejich vysoké ztráty a mizivé výsledky. Armádní činitelé se existenci úderných skupin MVSN bránili jak mohli a v r.1942 (po těžkých ztrátách v S.Africe) dosáhli toho, že MVSN byly rozptýleny do elitních jednotek Bersaglieri i běžných jednotek pěchoty.
Po svržení Mussoliniho, vylodění Spojenců a okupaci Itálie německými jednotkami v r. 1943 MVSN prakticky zanikly. Po osvobození Mussoliniho a vytvoření Italské sociální republiky se ze zbytků MVSN, společně s armádními a četnickými jednotkami, které zůstaly fašistům věrné, vytvořila Republikánská garda (Guardia Nazionale Repubblicana, GNR) a tzv. černé brigády (brigate nere).

Skutečné elitní, tradiční italské jednotky byli (a jsou) jednak Alpini (horští myslivci), kteří se vyznamenali např. v jinak katastrofálním řeckém tažení, avšak v důsledku Mussoliniho rozhodnutí byly 3 horské divize Alpini odeslány na ruské pláně, kde byly v r.1943 zdecimovány. Dále Bersaglieri (ostrostřelci), původně lehká útočná pěchota, která byla za WW1 kvůli mobilitě vybavena bicykly a v předvečer WW2 přetvořena v jednotky mechanizované pěchoty (tvořily např. pěchotní složku tankové divize "Ariete"). Z větší části byly zničeny v bojích v S.Africe v r.1942, zbylé reorganizované jednotky se zapojily do bojů proti Němcům na straně Spojenců.

Pouze dodávám, že již během italsko-habešské války bylo zformováno celkem 6 divisí MVSN, pojmenovaných buď podle významných dat z dějin fašistického hnutí nebo pojmů římských dějin a to:

• 1. "23. Marzo" - "23. březen", výroční den založení fašistické strany (roku 1919)
• 2. "28. Ottobre" - "28. říjen", rozhodující den "Pochodu na Řím" (1922)
• 3. "21. Aprile" - "21. duben", údajný den založení Říma Romulem (753 př. Kr.)
• 4. "3. Gennaio" - "3. leden" - dokonání převzetí diktátorské moci Benitem Mussolinim (1925)
• 5. "1. Febbraio" - "1. únor" - podle data založení MVSN
• 6. "Tevere" - "Tibera"

V roce 1940, po vstupu Itálie do druhé světové války byly znovuvytvořeny pouze divise "23. Marzo", "28. Ottobre" a "3.Gennaio"; byly nasazeny na severoafrickém bojišti a zde všechny rozprášeny koncem roku 1940 britskými jednotkami v průběhu operace "Compass", poté už byly jednotky MVSN nasazovány jen jako posilové u pěších divisí řadové armády. Během roku 1942 začalo formování další divise označené "M", ale do svržení Benita Mussoliniho nebylo její formování dokončeno, a poté bylo zastaveno.

Do systému fašistických milic teoreticky náležely i DICAT (Difesa contraarea territoriale, Teritoriální protivzdušná obrana), původním názvem MACA (Milizia contraaerea, Protiletecká milice), a MILMART (Milizia maritima, Námořní milice); organisované v jednotlivých italských regionech jako ozbrojené sbory operačně podřízené buď armádě (DICAT) nebo námořnictvu (MILMART) a vyzbrojené dělostřeleckými prostředky pro účely protiletecké a pobřežní obrany.

Ačkoli se teoreticky jednalo o dobrovolnické jednotky spadající pod velení MVSN, v Itálii, jakožto totalitním státě, se spíše uplatnila maxima Benita Mussoliniho, podle níž "Fašistický stát je takový, ve kterém všechno co není zakázané je v zásadě povinné", a tyto milice většinou de facto plnily úlohu kterou v ostatních státech zastávaly běžné složky regulérních ozbrojených sil. 

Morálka členů MVSN obecně byla značně nízká. Jejich "dobrovolníci", včetně těch z nich, kteří snad do milice opravdu vstoupili dobrovolně z politického nadšení, původně nepředpokládali svoje zapojení do rozsáhlých bojových akcí a rychle ztráceli bojové nadšení, byli-li konfrontováni s kvalitně vycvičeným a vyzbrojeným protivníkem. Obzvláště to platí o příslušnících Milizia Maritima, složené většinou z milicionářů starších ročníků, kteří, když měli později v průběhu války čelit výsadkům sil západních Spojenců, často se jim nechtěli podstatnějším způsobem postavit na odpor, i z toho důvodu, že by tím pouze vyprovokovali spojeneckou odvetu a zvýšili míru válečných škod v okolí svých domovů.