Horský pěší pluk

Horská pěchota československé armád byla součástí pěšího vojska (spolu s pěšími a hraničářskými pluky). Vznikla v rámci unifikace branné moci 1. dubna 1920. Tvořily ji 4 horské pěší pluky ustavené k 15. 1. 1920:

• Horský pěší pluk 1 - vznikl přejmenováním z 11. střeleckého pluku domácího vojska, velitelství pluku sídlilo nejprve v Turčianském Svatem Martině, následně v Dolním Kubíně (od října 1920). Prvním velitelem pluku byl mjr. pěch. P. Sloup (leden - únor 1920);
• Horský pěší pluk 2 - vznikl přejmenováním z 12. střeleckého pluku domácího vojska, velitelství se nacházelo v Ružomberku. Prvním velitelem byl plk. pěch. A. Schlesinger (leden - únor 1920);
• Horský pěší pluk 3 - vznikl přejmenováním ze 13. střeleckého pluku domácího vojska, velitelství se nacházelo v Popradu. Prvním velitelem byl mjr. pěch. K. Menschik (únor - duben 1920);
• Horský pěší pluk 4 - vznikl přejmenováním z 28. střeleckého pluku domácího vojska, velitelství se nacházelo nejprve v Písku, od dubna 1920 v Prešově a od října 1933 v Jelšavě. Prvním velitelem byl pplk. pěch. B. Lekesch (leden 1920 - leden 1921).

---

Z uvedených údajů tedy vyplývá, že tyto jednotky, mimo určení na boj především v horském terénu, neměly nic společného. Někteří příslušníci původních R-U jednotek se snad, čistě teoreticky, mohli zařadit do nových horských pluků čs. armády, ale to by již bylo hledání jednotlivých jmen.

Pokud jde o bývalou rakousko-uherskou monarchii, ani v jejích ozbrojených silách neexistovali "horští myslivci" jako označení druhu vojska nebo název nějakého pluku, šlo spíše obecné a zlidovělé označení pěších jednotek majících operovat v horách.

Pro tento úkol byly určeny, vybaveny a vycvičeny (pro zjednodušení se jedná o stav mobilisovaného vojska v roce 1914, počet horských jednotek se od konce 19. století zvětšoval, stejně jako celkový početní stav rakousko-uherských ozbrojených sil) následující jednotky pěchoty:

1. - 4. Regiment der Tiroler Kaiserjäger (1. - 4. pluk tyrolských císařských myslivců, v českém dobovém tisku někdy nazýváni tyrolskými císařskými střelci), které byly součástí Jägertruppe (lehké pěchoty, doslova myslivců) společné rakousko-uherské (císařské a královské) armády.

a

I. - III. Landesschützenregiment (I. - III. pluk zemských střelců), jednalo se o jednotky předlitavské (císařsko-královské) zeměbrany (Landwehru), vytvářené a doplňované, podobně jako pluky tyrolských císařských střelců, v oblasti Tyrol a Vorarlberska;
spolu s pěšími pluky předlitavské zeměbrany (Landwehrinfanterieregiment, LIR) č. 4 (Klagenfurt) a 27 (Laibach).*) Mimo 27. LIR, se sídlem velitelství v Lublani a tvořeného až z 85% vojáky slovinského původu, se jednalo o pluky v nichž měli převážnou většinu německojazyční odvedenci z rakouských alpských zemí, s malým množstvím Italů.

Odznakem horských pěších jednotek shodným jak pro společnou armádu, tak pro zeměbranu byla stříbřitá alpská protěž (vyšitá nebo kovový výlisek) v zadní části límcové hodnostní výložky trávově zelené barvy - šlo o egalisační barvu společnou Jägertruppe a Landwehru.   

Pro boj v hornatém terénu byly rovněž považovány za vhodné i další jednotky lehké pěchoty - jednalo se o  29 praporů polních myslivců (Feldjägerbataillone no. 1 - 25 a 28 - 32),  všechny čtyři pěší pluky bosensko-hercegovské, a bosensko-hercegovský prapor polních myslivců - ale nebyly specialisovány ani vybaveny k operacím v horském terénu.

Další jednotkou rakousko-uherských ozbrojených sil považovanou za vhodnou pro nasazení v hornatém terénu byly dva samostatné jezdecké divisiony (division bylo rakousko-uherským označením jezdecké nebo dělostřelecké jednotky, odpovídající praporu u pěchoty) landwehru - Reitende Tiroler Landesschützendivision (doplňovací obvod Innsbruck) a Reitende Dalmatiner Landesschützendivision (doplňovací obvod Ragusa - Dubrovník). Tyto jednotky za mobilisace přidělovaly jednotlivé čety nebo švadrony horským brigádám, kde sloužily jako průzkumné síly. 

Po vypuknutí války rovněž v Tyrolsku a Vorarlbersku vzniklo až 48 oddílů lokálních milic.

Zatímco válka proti Srbsku a Rusku si nevyžádala rozšíření stavů horských jednotek, poté co do první světové války vstoupila Itálie, vyvstala, vzhledem k terénním charakteristikám nové fronty, která byla převážně hornatá, potřeba vzniku dalších specialisovaných jednotek. Od konce roku 1916 začaly vznikat Bergeführerkompanie (roty horských vůdců) - do konce války celkem třináct - které měly poskytovat podporu v orientaci, spojení a přesuny v horském terénu běžným pěším jednotkám nasazeným z nezbytí v horách, složené byly z vybraných příslušníků dosavadních horských jednotek, rota zde sloužila především jako administrativní jednotka, jejich členové byli po malých skupinkám přidělováni běžným pěším jednotkám; a Hochgebirgskompanie (vysokohorské roty) - do konce války celkem dvacet jedna - určené pro boj v extrémních podmínkách alpské fronty, ve kterých do té doby nebyla bojová činnost vlastně předvídána, v nichž příslušníky předválečných horských jednotek doplňovali i vojáci bosensko-hercegovských formací.

Nelze vyloučit, že do rakousko-uherských horských formací byli jako jednotlivci někdy přiděleni i čeští nebo slovenští důstojníci a vojáci. Vzhledem k problémům s doplňováním početních stavů jednotek, které rakousko-uherská armáda zejména koncem války měla, je to dokonce pravděpodobné, ale vzhledem k předválečné rakousko-uherské koncepci výstavby horských jednotek primárně v alpských zemích, se bude jednat spíše o výjimku. Naprosto pak lze, mimo shody ve stejném určení k boji v horách, vyloučit návaznost československých horských pluků na horské formace zaniklého mocnářství. 

---

*) Jako výraz uznání za bojové výsledky došlo 16. ledna 1917 k přejmenování dosavadních pluků zemských střelců na pluky císařských střelců (Kaiserschützenregimenter), a  11. dubna 1917, v souvislosti s tehdy probíhajícím přejmenováním zeměbraneckých pěších pluků na pluky střelecké (Schützenregimenter), byly dosavadní LIR č. 4 a 27 přejmenovány na 1. a 2. pluk horských střelců (Gebirgsschützenregiment).