Rudelova aféra na podzim 1976

Tzv. Rudelova aféra (v německém originále Rudel-Affäre) rozvířila na podzim 1976 veřejnou debatu na téma vyrovnání se s nacistickou minulostí. Hans-Ulrich Rudel, někdejší úspěšný německý bitevní pilot, miláček propagandy, aktivní nacista a jediný držitel nejvyššího německého vyznamenání (Rytířský kříž Železného kříže se zlatými dubovými listy, meči a diamanty) se v říjnu 1976 zúčastnil srazu veteránů Schlachtgeschwader 2 Immelmann, které na konci války velel. [1] Jeho přítomnost byla (na rozdíl od jiných veteránů) problematická, neboť nacistické názory Rudel zastával i po válce – v 50. letech byl například členem extremistické Německé říšské strany.

Protože se setkání konalo na půdě základny Bundeswehru Bremgarten/Eschbach, muselo být povoleno z oficiálních míst. To měl na starosti sociálnědemokratický poslanec a parlamentní náměstek u spolkového ministerstva obrany, Hermann Schmidt. Úplně původně (na podzim 1975, tedy zhruba rok před akcí) ji zakázal a dokonce na navrhovaný termín zařídil jednotce cvičení. Osobě Hanse-Ulricha Rudela byl navíc vysloven zákaz vstupu do objektů Bundeswehru.

Tehdejší velitel eskadry, Oberst Fritz Schade, se ale nevzdal. Místo politických cestiček zvolil ty vojenské: bývalý pilot proudových strojů obnovené Luftwaffe a poslanec za CDU Manfred Wörner vzal jeho nápad za svůj a začal za něj horovat. Podle něj náležel Rudelovi „velký respekt za jeho vojenské výkony“. Schmidt ale setkání povolil až po dalších třech měsících: navíc jen telefonicky, o Rudelovi nepadlo ani slovo.

Činovníci Luftwaffe přiložili ruku k dílu, sezvali veterány SG 2 a Generalleutnant Walter Krupinski dokonce zrušil zákaz létání, stále platný na dotyčný víkend (však také na setkání došlo k několika letům na soudobé výzbroji eskadry, amerických strojích F-4 Phantom). Poslední „problém“ byl zákaz Rudelovy účasti: ten byl nakonec za přispění nejvyšších velitelů letectva Schmidtem zrušen.

Existují dvě verze, proč tak náměstek učinil: podle generálů jej nakonec umluvili; podle druhé strany byl Schmidt oklamán a pořádně si nepřečetl třístránkový dopis, který mu byl předložen a který obsahoval klíčovou zmínku. Rudel nicméně neměl pronést žádnou oficiální řeč. 

Setkání veteránů proběhlo o víkendu 22.-24. října 1976, účastni byli mj. i Krupinski a jeho zástupce, Karl-Heinz Franke. Samotná aféra se strhla až poté, co se bývalí němečtí letci opět rozešli. Přítomnost známého nacisty na vojenské půdě totiž upoutala mediální pozornost a na stránkách německého tisku rozpoutala diskusi o tradicích obnoveného Bundeswehru.

Ve snaze hájit armádu před veřejnou kritikou svolali Walter Krupinski se svým zástupcem Karl-Heinzem Frankem tiskovou konferenci. Vše by se nejspíš uklidnilo, kdyby na ní Krupinski s Frankem zachovali diplomatický tón. Stal se ale pravý opak: do světa vypustili bombu. Srovnali totiž Rudelovu situaci se současným postavením bývalého komunisty a tehdejšího předsedy frakce sociálnědemokratických poslanců v Bundestagu, Herberta Wehnera. [2] Franke doslova řekl, že se „Rudelovi musí dát stejné právo na vyjádření jako levicovým extremistům a komunistům, kteří dříve byli v Moskvě, jako Herbert Wehner“. Krupinski jej v tom podpořil slovy, že „to není nic proti předsedovi frakce SPD, jen je prostě nejlepší příklad“.

Ani jeden generál ze svého prohlášení nechtěl pod palbou kritiky ustoupit. Ministr obrany a Wehnerův stranický kolega Georg Leber je následně chtěl z armády propustit. Sám byl pod tlakem domovské strany: z SPD zanívaly hlasy, že „se vytratila politická kontrola armády“. Dokonce se vyjádřil i spolkový kancléř Helmut Schmidt: ve smyslu, jestli má Bundeswehr zapotřebí hledat vzory v „temné minulosti“.

Skandál eskaloval: valná většina vojáků stála za svými generály („většinové mínění je: sviňárna, co se s našimi generály provedlo kvůli takové lapálii“), za ně se postavil i spolkový prezident Walter Scheel, sám za války příslušník Luftwaffe (konkrétně NJG 1). Ministr obrany měl podrobně vysvětlit své kroky, které byly podle opozice prý motivované hlavně politicky. Jen malá část generality přiznávala Leberovi s odkazem na politickou zdrženlivost obsaženou v branném zákoně právo na jeho kroky.

Ani přímluva z nejvyšších míst ale nakonec Krupinskému ani Frankemu nepomohla, 1. listopadu 1976 nuceně odešli do výslužby. Šest týdnů nato, 16. prosince 1976, z pozice náměstka rezignoval i Hermann Schmidt.

Širší debata pokračovala, v únoru 1977 se téma probíralo na půdě Bundestagu. Konečně v září 1982 vydal spolkový ministr obrany Hans Apel směrnici, v níž stálo, že „historie německých ozbrojených sil se neobešla bez hlubokých trhlin. Během nacionálního socialismu byly ozbrojené síly částečně vlastní vinou zapleteny, částečně bez vlastního zavinění zneužity. Bezprávní režim jako Třetí říše nemůže podložit tradici.“

Na základě této směrnice pak mnohé jednotky, kasárna apod. musely změnit svá čestná označení.

[1] Za druhé světové války se jednotka jmenovala nejprve Sturzkampfgeschwader 2 a létala na známých Ju 87 Stuka, v říjnu 1943 byla v reflexi změny způsobu boje přejmenována na Schlachtgeschwader 2. V obnoveném letectvu se z bitevní eskadry stala (alespoň podle názvu) průzkumná: Aufklärungsgeschwader 51.

[2] Herbert Wehner (1906-1990) v roce 1927 vstoupil do německé komunistické strany. V roce 1935 emigroval do SSSR před nacistickým pronásledováním. V Moskvě se mu podařilo přežít čistky jen proto, aby byl v roce 1941 poslán do Švédska s úkolem založit ilegální síť podporující německý domácí komunistický odboj. Švédové jej o rok později zatkli a iluzí zbavený Wehner se ve vězení rozhodl pro odchod z KPD. Po válce vstoupil do SPD, za kterou byl v roce 1949 poprvé zvolen do Bundestagu. Od roku 1969 až do konce posledního mandátu roku 1983 šéfoval frakci sociálních demokratů.

Zdroje:

• Alte Kameraden. In: Der Spiegel, 45/1976, s. 61-64.
• Verliebt in die Uniform. In: Der Spiegel, 46/1976, s. 27-31.
• Die Geschichte der Luftwaffe