G. K. Žukov v letech 1939-41

G. K. Žukov se sovětsko-finské války v zimě 1939-40 nijak neúčastnil, protože v této době působil jako velitel 1. armádní skupiny v Mongolsku.

Žukov v roce 1937 velel nejprve 3. jezdeckému sboru a poté od února 1938 6. jezdeckému sboru v Běloruském vojenském okruhu. V září 1938 se stal zástupcem velitele tohoto okruhu (přejmenovaném v červenci 1938 na Běloruský zvláštní vojenský okruh).

Od května 1939 probíhaly šarvátky na mongolsko-mandžuské hranici, Žukov byl povolán do Moskvy a vyslán na Dálný východ, aby na místě zjistil situaci. Hned druhý den po příletu (6. června 1939) byl po jeho zprávách do Moskvy zbaven velení dosavadní velitel 57. zvláštního střeleckého sboru v Zabajkalském vojenském okruhu (Feklenko) a na jeho místo dosazen Žukov. 15. července se Žukov stal velitelem 1. armádní skupiny v Mongolsku - v srpnu 1939 provedl úspěšnou obkličovací operaci u Chalchin-golu. Za úspěch byl 29. srpna 1939 vyznamenán svým prvním titulem Hrdina Sovětského svazu. Zkušenosti z bojů na Dálném východě se Žukov snažil využít i v návrhu nového polního řádu Rudé armády.

V Mongolsku Žukov jako velitel 1. armádního sboru setrvával až do jara 1940, v dubnu 1940 byl povolán do Moskvy a byl k dispozici lidovému komisariátu obrany. Poprvé se tehdy osobně sešel se Stalinem, který se zajímal o zkušenosti z bojů s Japonci. Během rošád ve velitelských funkcích byl Žukov v květnu 1940 jmenován velitelem Kyjevského zvláštního vojenského okruhu (KOVO), což byl největší a nejsilnější vojenský okruh v SSSR. Ze své původní hodnosti sborového velitele byl 4. června 1940 povýšen až na armádního generála, čímž přeskočil řadu kolegů. Během obsazení rumunské Besarábie velel od 25. června 1940 nově zřízenému Jižnímu frontu. Do konce roku 1940 pak setrvával v pozici velitele KOVO, dohlížel na vypracování okružního operačního plánu pro případ války, v okruhu probíhala i důležitá cvičení. Od července 1940 byl také členem Hlavní vojenské rady.

Při shromáždění velitelského sboru Rudé armády v Moskvě ve dnech 23. - 31. prosince 1940 měl Žukov jeden z šesti hlavních referátů na téma „Charakter moderní útočné operace“. Po konci shromáždění proběhly ve dnech 2.-6. ledna a 8.-11. ledna 1941 dvě důležité operačně-strategické hry na mapách, při kterých hrál Žukov opět důležitou roli. První hra měla prověřit severozápadní variantu operačního plánu a Žukov zde hrál „za Němce“ proti veliteli Západního zvláštního vojenského okruhu genplk. Pavlovovi (ve hře jako velitel Severozápadního frontu). Žukov při hře dokázal odvrátit útok Severozápadního frontu a přešel do protiútoku, hra potvrdila nevhodnost severozápadního prostoru pro vedení útočných operací. Ve druhé hře Žukov hrál za svůj okruh (KOVO) jako velitel Jihozápadního frontu a naopak Pavlov hrál „za Němce“. Na rozdíl od první hry zde Žukov splnil všechny stanovené úkoly, rychle prorazil frontu nepřítele, překročil Karpaty a rozvíjel útok dále do karpatské kotliny. V obou hrách zvítězila strana pod velením G. K. Žukova a byl potvrzen předpoklad operačního plánu z 18. září 1940 o větší vhodnosti jihozápadního směru pro vedení útočných operací.

Výsledky her měly závažné personální důsledky, Stalin účastníky her přijal v Kremlu již 2. ledna 1941 a znovu opět po skončení her, kdy se informoval o jejich výsledcích. 14. ledna 1941 vyměnil dosavadního náčelníka generálního štábu Mereckova právě za Žukova. Pod Žukovovým vedením byl dále posílen důraz na jihozápadní směr v operačním plánování, tomu odpovídalo i personální obsazení hlavních pozic v generálním štábu a na lidovém komisariátu obrany (Žukov byl bývalým velitelem KOVO, jeho první zástupce Vatutin byl bývalým náčelníkem štábu KOVO, náčelník operační správy generálního štábu Malandin přišel také ze štábu KOVO, lidový komisař obrany Timošenko byl velitelem KOVO před Žukovem).

Ve funkci náčelníka generálního štábu Žukov setrval až do 29. července 1941, kdy byl po neshodách se Stalinem o dalším postupu z funkce uvolněn a jmenován velitelem Záložního frontu.