Francouzská Cizinecká legie za války

Dobrý den, francouzská Cizinecká legie se, jakožto součást ozbrojených sil Francouzské republiky, druhé světové války přirozeně zúčastnila, a to za několika rozdílných okolností.

Bojových akcí před uzavřením německo-francouzského příměří 22. června 1940 se zúčastnily zejména (Legie okolo roku 1940 dosáhla vůbec největších početních stavů ve své historii, nicméně některé před válkou nově vytvářené jednotky, například 2. jezdecký pluk, 12. ženijní prapor, apod. buď zůstaly posádkou ve francouzských severoafrických državách, anebo byly dokonce rozpuštěny po uzavření příměří mezi Francií a Německem v Compiègne 22. června 1940) následující jednotky:

13. půlbrigáda Cizinecké legie (13^e Demi-brigade de Légion étrangère, 13^e DBLE, česky je termín demi-brigade někdy překládán i jako polobrigáda), vytvořená z vojáků původního 1. pluku Cizinecké legie, která byla součástí spojeneckého expedičního sboru v Norsku (resp. Corps Expéditionnaire Français en Scandinavie - Francouzského expedičního sboru ve Skandinávii) a bojovala v okolí Narviku, jejímž velitelem byl v té době plukovník Raoul Magrin-Vernerey (známější pod pozdější válečnou přezdívkou Monclar).

11. pěší pluk Cizinecké legie (11^èr  Régiment étranger d'infanterie, 11^e REI) v sestavě 6. severoafrické pěší divise (6^e Division d'infanterie Nord-Africaine, 6^e DINA).

12. pěší pluk Cizinecké legie  (12^e Régiment étranger d'infanterie) v sestavě 8. pěší divise (8^e Division d'infanterie, 8^e DIA).

97. průzkumný oddíl (97^e Groupe de reconnaissance de division d'infanterie, GRDI), zformovaný zejména z vojáků 1. a 2. jezdeckého pluku Cizinecké legie, u 7. severoafrické pěší divise.

Mimo to byly na půdě metropolitní Francie umístěny některé menší jednotky, například 11. cizinecký dobrovolnický prapor - 1^èr Bataillon des volontaires étrangers), přičleněný k 192. pěší divisi; a 21., 22. a 23. cizinecké dobrovolnické pochodové pluky (Régiments de marche des volontaires étrangers).

Další jednotky Cizinecké legie byly, jak už jsem výše podotkl, použity jako posádkové síly v rámci francouzské koloniální říše, a nebyly nasazeny na francouzsko-německé frontě.

Po uzavření příměří mezi Francií a Německem pokračovaly některé francouzské jednotky v boji pod vedením v čele s generálem Charlesem de Gaullem - a zpočátku byla jejich největší ozbrojenou jednotkou vůbec právě 13. půlbrigáda Cizinecké legie, evakuovaná po stažení spojeneckých sil z Norska do Velké Británie (z přibližně 14.000 příslušníků francouzské armády kteří se nacházeli ke dni uzavření francouzsko-německého příměří ve Velké Británii, většinou evakuovaných z Norska, se k pokračování v boji pod vedením generála de Gaulla přihlásilo celkem 1.300 osob, z nichž bylo 900 příslušníky Cizinecké legie), která se, mimo jiné, v řadách 1. brigády svobodné Francie (1^ère Brigade Française Libre) účastnila bitvy u Bir Hakeimu. (Této bitvy se jako velitel 6. roty 2. praporu 13. půlbrigády zůčastnil i kapitán čsl. armády Otto Wagner)

V sestavě její následovnické jednotky, 1. divise svobodné Francie (1^ère Division Française Libre, později označované jako 1. divise motorisované pěchoty - 1^ère division motorisée d'infanterie a později 1. pochodová pěší divise - 1^ère division de marche d'infanterie (1^e DMI) se 13. půlbrigáda Cizinecké legie zúčastnila i bojů v Itáli a po srpnu 1944 i na území Francie.

Další jednotky Legie, které zůstaly na území francouzské koloniální říše (k problematice kolonií, včetně fracouzských, za druhé světové války doporučuji tento článek), naopak setrvaly po zbytek války většinou v pasivitě, nebo se poslušny vlády ve Vichy zapojily do bojů proti Spojencům, když se tyto státy proti vůli francouzské administrativy z Vichy pokoušely obsadit území, kde byly tyto jednotky umístěny. To byl případ třeba 6. pluku Cizinecké legie, který v červnu a červenci 1941 bojoval proti britským a spojeneckým silám v Sýrii, které ji obsazovaly v rámci operace "Exporter" (této operace se na straně Spojenců účastnila i 13. půlbrigáda), a po uzavření příměří byly jeho zbytky (v rámci podmínek příměří bylo příslušníkům ozbrojených sil podléhajících dosud Vichy dáno na výběr mezi repatriací na území ovládané Vichy a vstupem do ozbrojených sil Svobodné Francie, čehož menší část z nich využila) sloučeny s 1. pěším plukem cizinecké legie v Alžírsku, resp. jeho částmi; nebo 2. a 3. pěšího pluku Cizinecké legie a 1. jezdeckého pluku Cizinecké legie, které se postavily na odpor britsko-americkým vyloděním ve francouzské severní Africe, operaci Torch.

Po uzavření příměří mezi admirálem Darlanem, a pozdějším převzetí moci na těchto územích Francouzským výborem národního osvobození (Comité français de la Libération nationale, jednalo se o společný orgán gaullistického Francouzského národního výboru v Londýně  - Comité national français - a  tzv. Civilního a vojenského velitelství v Alžíru - Commandement civil et militaire d'Alger - generála Girauda) přešly i vojenské jednotky Francie na těchto územích na stranu Spojenců a spolu s 13. půlbrigádou se na těchto taženích podílely i jednotky Cizinecké legie zde umístěné, případně její jednotky nově vytvořené na těchto územích - z existujících šlo o 1. jezdecký pluk Cizinecké legie (1^èr Régiment Étranger de Cavalerie), podílející se taktéž na vylodění a bojích v jižní Francii, a z nově vytvořených například o několik pochodových praporů 1. pochodového pluku Cizinecké legie (1^èr Régiment de Marche de la Légion étrangere) znovuzaloženého 1. července 1943, resp. jeho 1., 2. a 3. prapor v rámci 5. obrněné divise (5^e Division Blindée), která se 20. září 1944 vylodila v Provence. 

Poměrně výjimečným pak byl případ 5. pěšího pluku Cizinecké legie, umístěném v tehdejší Francouzské Indočíně - poté co se mezi 23. a 26. zářím 1940 podílel na krátkodobém odporu proti japonským vojskům okupujícím Indočínu ve větším počtu, než na jaký dávala Japonsku nárok francouzsko-japonská smlouva z 22. září, (přesněji řečeno čelil japonskému pokusu úplně zemi obsadit, zatímco smlouva, uzavřená mezi představiteli Vichy a Japonskem, Japonsko formálně opravňovala pouze k zřízení opěrných bodů zde, a umístění menšího počtu vojáků, zatímco Japonsko se ji snažilo využít k úplné okupaci Indočíny), zúčastnil se i pohraničního konfliktu mezi Francií a Thajským královstvím mezi říjnem 1940 a květnem 1941, a konečně po definitivní japonské okupaci Indočíny po 9. březnu 1945 (vzhledem k vývoji války na evropském bojišti přestalo Japonsko důvěřovat dosavadní vynucované "ochotě" zdejší francouzské administrativy ke spolupráci s ním), se stal jedním z nejdůležitějších vojenských cílů japonského útoku na francouzské síly v zemi, a po počátečním odporu, kdy utrpěl těžké ztráty, ustoupil na území Kuomintangem ovládané Číny - trasu o délce okolo osmi set kilometrů do provincie Jün-nan (Yunnan) vedoucí často velmi neschůdným terénem urazil za padesát sedm dní.