Francouzi v Bitvě o Británii

vzhledem k charakteru otázky (zjednodušeno na „kde byli francouzští stíhací piloti během Bitvy o Británii“) jistě chápete, že příliš konkrétně odpovědět nelze :-)

Po kapitulaci Francie se vytvořila docela zvláštní situace. Je potřeba vědět, že nemalá část příslušníků francouzských ozbrojených sil velmi ochotně a ráda splnila všechny podmínky kapitulace (v případě letectva zákaz létání a také zneschopnění letadel). Na druhou stranu existovala významná skupina (alespoň v případě letectva), která byla přesvědčena o nutnosti dalšího odporu — těsně před zhroucením Francie byly například bojeschopné letecké jednotky odeslány z Francie do severoafrických kolonií — a jejich příslušníci to jasně chápali tak, že boj bude pokračovat ze Severní Afriky. I tam je ovšem dostihly rozkazy o demontáži vrtulí a podobně.

Také je potřeba mít na paměti, že v červnu a červenci 1940 se ve Francii šířily silné protibritské nálady — britská evakuace z Dunkerque se nutně musela jevit jako „útěk“ a zanechání Francie na holičkách, popularitě Britů nepřispěly ani události okolo francouzského námořnictva^* a samozřejmě své vykonal i pocit vlastní frustrace z porážky.

Z tohoto úhlu prosím posuzujte počet francouzských pilotů účastnících se Bitvy o Británii. Bylo dost obtížné například nejprve de facto dezertovat od stíhací jednotky v Severní Africe (či v samotné dosud neokupované Francii), dostat se nějak do Gibraltaru, odtud lodí do Británie, tam se naučit dostatečně anglicky a ještě absolvovat přeškolení na britskou techniku a to všechno stihnout zhruba od konce června do konce října 1940.

Nedá mi to abych neupozornil, že řada francouzských pilotů se o úlet ze Severní Afriky skutečně pokusila a také na to, že už během Bitvy o Británii existovaly v řadách RAF ve Středomoři letecké jednotky Svobodné Francie. Nelze pochopitelně rovněž předpokládat, že by se v době Bitvy o Británii nacházelo na britské půdě POUZE 13 francouzských letců a všichni by současně aktivně sloužili u operačních squadron — další zcela jistě postupně procházeli výcvikem — např. Albert Littolf či James Denis, rok po skončení Bitvy o Británii byla v rámci RAF vytvořena první francouzská squadrona, č. 340. Tedy oněch třináct stíhacích pilotů zdaleka nebyli všichni, kteří se rozhodli nerespektovat potupnou kapitulaci. Nezapomínejme rovněž na to, že v době kapitulace Francie byla údajně více než čtvrtina stíhacích pilotů francouzského letectva československého původu.

Těmi třinácti účastníky Bitvy o Británii francouzské národnosti byli:

* Událostmi okolo francouzského loďstva je míněno ostřelování francouzské flotily v Mers-el-Kébiru 3. července 1940, dále nálet na bitevní lodě tamtéž 6. července 1940 a konečně nálet na rozestavěnou bitevní loď Richelieu v Dakaru 8. července 1940.

Po nástupu novinového magnáta Lorda Beaverbrooka do čela nově vytvořeného Ministry of Aircraft Production v kvěnu 1940 v Británii stoupla výroba letadel. Například v dubnu a květnu 1940 bylo dodáno 256, resp. 325 nových stíhaček, kdežto v červnu již 446 a v červenci dokonce 496 kusů. V srpnu a září pak čísla dosáhla hodnot 476 a 467.

Nicméně to v určitém smyslu nestačilo — intenzivní letecké boje srpna a začátku září si vyžádaly cca o 50 % větší ztráty strojů, než bylo očekáváno, a tak se pomalu tenčily zásoby stíhaček připravených k expedici z Air Storage Units, kde byly rezervní stroje soustředěny. Například k 9. srpnu bylo k přeletu připraveno 289 strojů (z toho 160 Hurricanů), 16. srpna 235 (109 Hurricanů) a 23. srpna 161 (86 Hurricanů). Situace umožňovala celkem bezproblémové doplňování stavů stávajících jednotek (a to po relativně dlouhou dobu), ovšem už horší to bylo s formováním nových jednotek. Například v první půli srpna dosáhly operačního stavu tři nové squadrony — 1. RCAF, 302. (polská) a 310. (československá), ke konci měsíce i 303. (polská).

Pozice Fighter Command, pokud šlo o stíhací letce, už byla horší — například k 1. září 1940 patřilo do sestavy Fighter Command celkem třiapadesát squadron, což při tabulkovém stavu 26 pilotů dává nominální sílu 1378 stíhačů. Ve skutečnosti ale letců bylo pouze 1023, počítaje v ně i piloty na dovolené. Dalších asi 160 z nich pak teprve dokončovalo operační výcvik, čili každé squadroně v průměru chybělo zhruba deset příslušníků. Nedostatek pilotů byl řešen různě — od „půjčení“ pilotů Fleet Air Arm přes získání dobrovolníků z jiných částí RAF (např. v půlce srpna bylo k přeškolení na stíhače posláno pět dobrovolníků z každé ze čtyř squadron Bomber Command vyzbrojených stroji Fairey Battle a po třech letcích z jedenácti squadron Army Co-operation Command, do jejichž arzenálu náležely letouny Westland Lysander) až po zkrácení výcviku. To způsobilo, že OTU (Operational Training Unit — mezistupeň mezi leteckou školou a operační jednotkou) byly zahlceny a nezvládaly nápor pilotů.

Situace se zahraničními stíhači byla ztížená jazykovou bariérou (přičemž ze všech složek branné moci byla nejpalčivěji pociťována zřejmě právě v RAF), tlakem národních vlád (zejména československé a polské) na tvorbu národních jednotek (čemuž byl nakloněn i velitel Fighter Command, Air Chief Marshal Hugh Dowding) a přecvičením letců na nové typy stíhaček. Dowding navíc odmítl dát zahraničním jednotkám svůj klenot, typ Spitfire, a tak se museli Čechoslováci i Poláci spokojit s Hurricany. To ale znamenalo, že jednak okamžitě z rezerv „zmizí“ minimálně 16 Hurricanů pro každou novou squadronu, jednak vznikala povinnost zajistit náhradu za případné ztráty.

Proto když se 17. srpna na jednání Expansion and Re-equipment Policy Committee rozhodovalo o tvorbě dalších spojeneckých jednotek, bylo sice odsouhlaseno zformování další československé a třech polských squadron, ale tyto měly mít alespoň zpočátku pouze poloviční počet pilotů a právě tolik letounů, aby mohly mít jeden Flight (tedy 6 strojů; v případě 312. (čs.) squadrony šlo o devět strojů čekajících od 31. srpna na naše letce v Duxfordu). Veškerý výcvik navíc probíhal přímo u squadron, aby se ulehčilo právě přetíženým OTU. V důsledku pak trvalo dlouho, než byly jednotky operační.