Financování čs. armády v zahraničí

Dotaz: Financování čs. armády v zahraničí
Tazatel: Boko | Datum: 25. 10. 2006

Přeji dobrý den, velice rád bych se Vás zeptal, jestli nemáte přesnější informace o tom, zdali si muselo Československo platit režiji, výstroj a výzbroj svých vojsk bojujících pod vlajkami spojenců. Děkuji za odpověď.

Autor: Vojtěch Šír | Datum: 18. 11. 2006
Náklady na výstroj a výzbroj čs. armády jak na východě, tak na západě jsme si hradili sami - financovány byly z úvěrů poskytnutých vládami Francie (viz obnovení čs. armády ve Francii v roce 1939), Velké Británie (1940) a SSSR (1941).

Úvěr od Velké Británie po válce musel být plně splacen a výměnou za jeho poskytnutí dala čs. exilová vláda čs. zlato k dispozici spojeneckému válečnému úsilí. K tomu blíže viz:

Financování československé armády v Sovětském svazu


Co se týká situace v SSSR, tak „Vojenská úmluva mezi vrchním velitelstvím SSSR a vrchním velitelstvím československým“ z 18. září 1941 stanovila v bodu 11:

Výdaje spojené se zřizováním a udržováním československých vojenských jednotek na území SSSR budou kreditovány vládou SSSR a budou vráceny československou vládou po ukončení války. Tato otázka bude předmětem zvláštní finanční smlouvy.

Zmíněná finanční smlouva („Dohoda o půjčce poskytnuté vládou Svazu sovětských socialistických republik vládě Československé republiky na udržování československé brigády na území SSSR“) byla podepsána Z. Fierlingerem a A. Vyšinským 22. ledna 1942 v Kujbyševu a její hlavní články zněly:

Článek 1.
Vláda Svazu sovětských socialistických republik poskytuje vládě Československé republiky na výdaje, spojené s udržováním částí prvních jednotek československé brigády na území SSSR v prvním pololetí 1942, bezúročnou půjčku ve výši pěti milionů rublů.

Článek 2.
Umořování této půjčky započíná po uplynutí pěti let od konce války a bude provedeno ve stejných ročních splátkách v době následujících deseti let.

Článek 3.
Vláda Československé republiky se zavazuje umořit půjčku, označenou v článku 1, podle své volby buď v amerických dolarech při kursu Státní banky Svazu SSR v den před provedením platu, anebo dodávkami ve zboží za podmínek, na nichž se obě strany zvláště dohodnou.

Článek 4.
Částka uvedená v článku 1 této dohody bude dána k dispozici vládou Svazu sovětských socialistických republik vládě Československé republiky převedením na zvláštní účet u Státní banky SSSR, otevřený na jméno mimořádného vyslance a zplnomocněnce ministra Československé republiky v SSSR.

Po vyčerpání uvedené částky pěti milionů rublů byla 28. května 1943 podepsána nová „Dohoda o poskytnutí vládou Svazu sovětských socialistických republik vládě Československé republiky peněžních prostředků, materiálů a služeb, potřebných k udržování československé brigády na území SSSR po dobu války“:

Vláda Československé republiky z jedné strany a vláda Svazu sovětských socialistických republik ze strany druhé, berouce v úvahu, že peněžní prostředky  ve výši PĚTI milionů rublů, poukázané dle „Dohody o půjčce poskytnuté vládou Svazu sovětských socialistických republik vládě Československé republiky na udržování československé brigády na území SSSR“ ze dne 22. ledna 1942, v daném okamžiku byly zcela dle svého určení vyčerpány, uzavřely tuto dohodu o následujícím:

Článek 1.
Vláda Svazu sovětských socialistických republik poskytuje vládě Československé republiky peněžní prostředky, materiály a služby, potřebné na udržování po dobu války na území SSSR jednotek československé brigády.

Článek 2.
Vláda Československé republiky ze své strany poskytne vládě Svazu sovětských socialistických republik peněžní prostředky, materiály a služby, potřebné na udržování jednotek Rudé armády v případě, budou-li se nacházet na území Československé republiky.

Článek 3.
Vzájemné vyúčtování bude provedeno oběma vládami dohodou stran po skončení nynější války. Současně budou stanoveny podmínky úhrady salda přímým dlužníkem.

Dohoda tak nestanovovala již žádný finanční limit, obě strany měly hradit náklady spojené s vedením války na svém území a po válce provést konečné vyúčtování.

Ani smlouva z 28. května 1943 ale nebyla konečnou variantou vypořádání finančních nákladů na vydržování čs. jednotek v SSSR. Když se Rudá armáda začala blížit k hranicím Československé republiky, byla 8. května 1944 v Londýně uzavřena „Dohoda o poměru mezi československou správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na československé území“, která ve svém 8. článku předpokládala sjednání nové dohody o finančních záležitostech souvisejících se vstupem Rudé armády na čs. území.

Při jednání v Moskvě s čs. prezidentem Edvardem Benešem sovětský lidový komisař zahraničních věcí V. M. Molotov 21. března 1945 podle čs. záznamu sdělil následující:

Molotov konstatoval, že úvěrová smlouva, uzavřená mezi ČSR a SSSR v květnu 1943, je za dnešních okolností pro SSSR neúnosnou, jelikož stanoví, že výdaje, spojené s vydržováním sovětské armády na československém území, připadnou při konečné bilanci k tíži Sovětského svazu. V době, kdy smlouva byla podepisována, nikdo netušil, že značná část Rudé armády bude muset vésti po dlouhou dobu na československém území těžké boje.

Československé území je vykupováno krví sovětských vojáků a bylo by proto nespravedlivé, aby veškeré výlohy spojené s vydržováním Rudé armády na československém území nesl sovětský stát. Proto je třeba smlouvu revidovati.

Nová a již definitivní „Dohoda mezi vládou Československé republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o vzájemném vyrovnání výdajů na udržování jednotek Rudé armády a jednotek Československé armády po dobu trvání války“ z 31. března 1945 podepsaná Z. Fierlingerem a A. Vyšinským v Moskvě pak stanovovala:

Článek 1.
Vláda Svazu sovětských socialistických republik se zavazuje, že všechny dosud jí vynaložené náklady, peněžní prostředky, materiály, výlohy spojené s vydržováním československých vojenských jednotek, organizovaných v SSSR, budou připsány na účet válečných výdajů Sovětského svazu. Vláda SSSR zavazuje se i nadále do té doby a v takovém rozsahu, jak bude uznáno za nutné sovětským Vrchním velením po dohodě s Vrchním velením Československé republiky, poskytovati československým vojenským jednotkám, které jsou operativně podřízeny sovětskému Vrchnímu velení, veškerou nutnou výzbroj a vojenskou výstroj a strůj, materiály i služby s tím, že náklady budou připsány k tíži rozpočtu Sovětského svazu.

Článek 2.
Vláda Československé republiky se zavazuje náklady jí vynaložené na udržování jednotek Rudé armády: peněžní prostředky, materiály a služby na československém území, připsati na účet válečných výdajů Československé republiky, a zavazuje se dodávati nadále, po celou dobu trvání války, jednotkám Rudé armády, pobývajícím v Československu, nutné peněžní prostředky, materiál a služby s tím, že tyto výdaje budou připsány k tíži rozpočtu Československé republiky.

Článek 3.
Vzhledem k uzavření této dohody pokládá se za zrušenou dohoda z 28. května 1943.

Obě strany se tak zavázaly, že náklady spojené s vydržováním cizích jednotek na svém území po dobu války budou hradit z vlastního rozpočtu. Spolu s touto smlouvou byla ve stejný den v Moskvě podepsána i dohoda o použití sovětské válečné kořisti na čs. území, která sovětské straně umožňovala odvoz „zařízení německých podniků a jiného ukořistěného majetku, které mají podstatně důležitý vojenský význam“.

Obě dohody z 31. března 1945, které nepodléhaly ratifikaci a byly tajné, se brzy staly předmětem sporů v československo-sovětských vztazích. Zejména článek 2 dohody o vyrovnání výdajů, který hovořil o hrazení pobytu RA na čs. území „po celou dobu trvání války“. Sovětská strana předpokládala platnost dohody až do odchodu vojsk RA z Československa. Stejně tak kořistní dohodu si sovětská strana vykládala velice extenzivně. Československá strana nakonec od konečného vyúčtování nákladů pobytu RA ustoupila a ukončení platnosti smluv bylo dohodnuto při jednání v Moskvě v červenci 1946. Některé sporné otázky se ale táhly až do roku 1947 (zásobování RA po jejím odchodu do Rakouska apod.). K tomu blíže viz K. Kaplan - A. Špiritová (eds.), ČSR a SSSR 1945-1948. Dokumenty mezivládních jednání, Brno 1997.