Válka v Číně, a její význam pro druhou světovou válku jako celek

Čínsko-japonská válka otevřeně vypukla již 7. července 1937, tj. po incidentu na mostě Marka Pola (přičemž přerušovaný ozbrojený konflikt proměnlivé intensity de facto existoval mezi Japonskem a Čínou již od roku 1931, doby Mukdenského incidentu a japonské okupace Mandžuska), přičemž vojenské akce rozsáhlého významu v ní probíhaly pouze do doby, než Japonsko zaútočilo na USA v Pearl Harboru, a zahájilo násilné obsazování koloniálních držav evropských národů na Dálném východě, poté význam bojiště v Číně, a intensita bojových akcí na něm, poklesly. Zatímco pro Japonsko se tím objevila četná jiná, pro celkový výsledek války mnohem důležitější bojiště, na která muselo soustředit svou pozornost, Čína byla zbavena nutnosti vést zoufalý osamocený zápas o vlastní existenci, přičemž čínské vedení správně odhadlo, že Japonsko není schopno v globálním konfliktu proti rozhodujícím mocnostem světa obstát, a akce čínských ozbrojených sil byly spíše zaměřeny na udržení vlastních posic, a přípravám na vyřešení vnitropolitické situace v poválečném období. K ofensívním akcím proti japonským silám tak bylo nutno čínské představitele přesvědčovat, což se v průběhu války opakovaně dělo, zejména ze strany vlády USA, která také Čínu po celou válku, v rámci svých možností, podporovala dodávkami zbraní a materiálu; ne vždy se však přesvědčování setkalo s příznivou odezvou. V některých obdobích byl problém přesvědčit čínské představitele, jak vojenské tak politické, aby se alespoň pokusili ubránit území, které potřebovalo americké letectvo dislokované v Číně pro udržování základen k provádění svých bombardovacích operací proti Japonsku.

Křehká jednota mezi tehdejší vládnoucí stranou Kuomintang (Čínská národní strana) a Komunistickou stranou Číny, jíž bylo po japonském vpádu dosaženo, byla brzy (vlastně už před zavlečením USA a Velké Británie do konfliktu s Japonskem) nadrolena vzájemnou nedůvěrou, a obviňováním z úmyslů poškodit jedna druhou, přičemž do jisté míry měly obě strany pravdu, a tato vzájemná nedůvěra vedla k pasívnímu přístupu vůči vnějšímu nepříteli, aby byly zachovány síly pro boj s vnitrostátním soupeřem, a mezi ozbrojenými silami obou složek bylo obtížné dosáhnout efektivní kooperace. Situace Národní revoluční armády Číny (NRA, oficiální označení tehdejší čínské armády) byla komplikována i tím, že mimo jednotek plně podřízených centrální vládě Číny (a Kuomintangu) tzv. ustřední armády, v ní byly začleněny i jednotky místních guvernérů a správců provincií, jakožto jednotky tzv. regionální armády, přičemž jejich podřízenost centrální vládě byla závislá spíše na odlišné míře ochoty s ní spolupracovat, případně schopnosti vlády si tuto poslušnost vynutit, než na jasně dané a nezpochybnitelné struktuře velení a subordinace.

Za součást NRA byla ostatně formálně po uzavření příměří a vytvoření tzv. Druhé sjednocené fronty v roce 1937 považována i ozbrojená formace KS Číny, Rudá armáda, ovšem toto spojenectví, vynucené situací netrvá fakticky dlouho, a již po roce 1940 občas docházelo k bojům mezi oběma složkami, které nabyly na intensitě počínaje regulérní bitvou mezi Novou čtvrtou armádou Rudé armády a silami NRA v lednu 1941 v provincii An-Chuej.   

Aby byla vnitřní situace Číny ještě komplikovanější, na územích okupovaných Japonskem byla v březnu 1940 vytvořena loutková "Reformovaná vláda Číny pro pokrok a blahobyt" (sloučením dvou jiných loutkových vlád - Prozatímní vlády Číny (vznikla v roce 1937) a Reformované vlády Číny (vzniklé v roce 1938) ) se sídlem zpočátku v Nankingu, která si osobovala právo být legitimní vládou celé Číny, a se svými postupně početně sílícími silami se zapojila do bojů na straně Japonska. Napětí ve vztazích mezi Kuomintangem a komunisty vedlo posléze v průběhu války k tomu, že na stranu této projaponské vlády v některých případech přešly celé kompletní jednotky NRA, které se např. octly ve vojensky bezvýchodné situaci, a tento přechod na stranu nepřítele (a tím zachování jejich existence) byl legitimní čínskou vládou víceméně tolerován, jako řešení zachovávající do budoucna její vojenskou sílu pro poválečné období. Tato armáda pak ke konci války dokonce početně převýšila okupační japonské síly.

Co se alespoň přibližných počtů jednotek a obětí týče (situace je komplikována tím, že v době druhé světové války byl např. celkový počet obyvatel východní Asie pouze odhadován, a podobné problémy jsou s určením skutečného počtu příslušníků čínské Rudé armády, která se dělila na tradičně organisované polní síly (např. Nová čtvrtá armáda a Osmá pochodová armáda) a nepravidelné guerillové síly, jejichž početní stav nelze blíže ani odhadnout), existují pouze více či méně přesné odhady, a zjištění přesných údajů je navíc komplikováno i japonským popíráním a zmenšováním rozsahu zločinů, jehož se jejich armáda dopustila, a problematickým vztahem současné vládnoucí strany v Číně k uznání úsilí Kuomintangu v boji proti Japonsku, a snahou o zveličení přínosu KS Číny.

Pokud jde o oběti je stav odhadován přibližně takto (za celou dobu trvání konfliktu): 

Čína: přibližně 4,300.000 mužů, z toho ovšem nejméně 800.000 v provinciálních jednotkách NRA a 400.000 - 600.000 mužů v Rudé armádě. Počet divisí dosahoval počtu přes 400, nicméně tento údaj není příliš užitečný, protože síla čínské divise poměrně závažným způsobem kolísala, a mohla být početně i výzbrojí srovnatelná s tehdejší japonskou nebo evropskou divisí (např. jedna z přibližně dvaceti divisí "německého typu" vycvičených německými poradci v období spolupráce Číny s Německem, případně později čínskými důstojníky podle stejného vzoru) mnohem častěji mohlo jít o početně slabou jednotku (5000 - 6000 mužů), jejíž těžká výzbroj nedosahovala ani kvalit a počtů obvyklých ve vybavení pluku nebo brigády jiných armád. Divise, často vybavené pouze jednou baterií šesti minometů ráže 81 mm jakožto celým divisním dělostřelectvem, pak neměly velkou účinnost v boji. Jiné pěší jednotky neměly ani dostatek pušek a kulometů. (Ještě větší rozdíly panovaly mezi jednotkami provinciálními, které však mohly, byla-li provincie sdostatek zámožná, být vybaveny i lépe než jednotky centrální vlády.) Jediná mechanisovaná divise čínské armády, 200., pak musela být reorganisována v roce 1942 na pěší, protože k její technice německého, sovětského a italského původu se nedostávalo náhradních dílů. Z celkového počtu čínských sil se devět divisí organisovaných ve třech armádách (V., VI., a XVI.) Čínských expedičních sil účastnilo bojů proti Japoncům na severu Barmy (jejich skutečná síla byla ovšem taková, že v západních pramenech bývají většinou zmiňovány jako tři divise), majících za cíl otevřít pozemní spojení mezi územím ovládaným čínskou vládou a britskou Indií, a tím umožnit lepší zásobování Číny a amerických leteckých jednotek na jejím území válečným materiálem, které bylo dosud závislé na letecké dopravě.

Japonsko: Expediční armáda v Číně sestávala z přibližně 680.000 mužů, organisovaných v 17 pěších, 1 tankové divisi, a 25 samostatných brigádách. Ozbrojené síly "Reformované vlády pro pokrok a blahobyt" takzvaná Národní obranná armáda v tomto období dosahovala stavu přibližně 380.000 mužů, a její jednotky disponovaly většinou původním vybavením čínské armády, v omezeném počtu byly vybaveny i japonskými zbraněmi a technikou. Jistou kuriositou zůstává i její používání původních uniforem NRA (se záměnou hodnostní výložky na pravém límci za výložku s číslem divise nebo samostatné jednotky), včetně původního označení národní příslušnosti, související s předstíráním legitimity nankingské vlády.

Pokud jde o sílu japonské armády, přibližně stejné síly jako Expediční armáda v Číně dosahovala i Kwantungská armáda, dislokovaná na okupovaném území Mandžuska, resp. na území loutkového státu Mandžukuo, jejímž hlavním cílem bylo čelit hrozbě případného zapojení SSSR do japonsko-čínského konfliktu; v Barmě a na jihu asijského kontinentu pak bylo dislokováno 8 pěších divisí a jedna samostatná brigáda (max. 160.000 mužů), a na ostatních bojištích, tedy zejména na ostrovech Indického oceánu, Filipínách a v Pacifiku to bylo přibližně 450.000 vojáků, a okolo 40.000 příslušníků námořnictva, čelících tam hrozbě spojeneckých invasních sil. Hlavní roli v boji proti námořním silám USA se ovšem muselo pokusit sehrát Císařské japonské námořnictvo, jež v té době celkově dosahovalo přibližně síly 700.000 mužů. Celkový počet stav japonské pozemní armády přesahoval tehdy 3,100.000 mužů, přičemž z té její části, která byla nasazena do bojových akcí skutečně nejvíce poutalo čínské bojiště, stejně jako po celou dobu války, nicméně z hlediska celkového výsledku války nemohly sebevětší ztráty Japonska zde způsobit jeho porážku a Japonsko odtud v jejím průběhu stahuje síly potřebné na jiných bojištích, přičemž až do počátku léta 1945 byla iniciativa na tomto bojišti v jeho rukou, a úbytek sil japonské armády (dokud je mohlo bezpečně z tohoto bojiště transportovat, což bylo postupem doby silně omezováno akcemi amerických ponorek v Čínském moři) byl kompensován zvětšováním početního stavu armády nankingské vlády. Ta ke konci války dosáhla stavu až 1,200.000 mužů. Japonsku podřízené síly byly schopny ještě mezi dubnem a prosincem 1944 zahájit a úspěšně provést operaci Ichigo, zaměřenou na získání železniční trati Peking - Singapur, a vytlačení amerických bombardovacích sil v Číně ze základen odkud mohly ohrozit japonské ostrovy.

Skutečnou hrozbou pro Japonské císařství však bylo nezadržitelné přibližování amerických obojživelných sil Pacifikem k vlastním japonským ostrovům, využívající masivní převahu ve vzduchu a na moři, kterému bylo nutno stejnými prostředky čelit, aby si Japonsko zachovalo naději na vítězství, a proti kterému mu sebemohutnější pozemní síly nebyly příliš užitečné. V kontextu této hrozby bylo japonskými stratégy čínské válčiště vnímáno jako nejméně závažná hrozba Japonsku.

Celkový přínos Číny k porážce Japonska byl tedy nikoli bezvýznamný, a její vytrvalý odpor, spolu s nechotou uzavřít mír s Japonskem a umožnit mu nerušeně využívat čínské nerostné bohatství a průmyslový potenciál byl pro Japonsko velmi nepříjemný, ale (už třeba vzhledem k tomu, že byla významným způsobem podporována americkým vybavením, výzbrojí, a v neposlední řadě přítomností početných amerických leteckých sil (14^th USAAF) na čínském území) zdaleka ho nelze srovnávat s významem přínosu Spojených států amerických.

Pokud jde o snahu zjistit něco více o Číně během druhé světové války, snaha získat informace je komplikována jak regionální odlehlostí, tak nedostatkem ideologicky nezabarvených pramenů - ať už japonských, či obou hlavních čínských (například existují dvě víceméně stejně dobře podložené varianty týkající se příčiny oné bitvy v provincii An-Chuej, podle jedné napadli komunisté vládní síly, podle druhé tomu bylo naopak), jakož i válečným chaosem (včetně po válce pokračující občanské války v Číně) který z velké části zastírá válečné události, které už samy o sobě byly obtížně přehledné, a většina zájemců je odkázána buď na ideologicky zkreslené prameny čínského původu, případně na kusé zmínky v jiných dílech,  jejichž relevanci je vždy nutné pečlivě zvažovat.  V češtině existují např. díla Josefa Novotného zabývající se japonskými silami na Dálném Východě, z nichž například Causa Dohihara poskytuje obecný, ač ne zcela nezaujatý, vhled do situace v Číně.

*)První údaj je odhad počtu mrtvých v důsledku válečných akcí, druhý odhadem obětí vedlejších důsledků konfliktu, jako byly např. hladomory, epidemie, apod.

**)Japonsko v Číně oficiálně přiznává pouze 200.000 padlých vojáků své armády.