Organizace dělostřeleckých divizí RA

Dělostřelecké divize Rudé armády ve Velké vlastenecké válce byly určeny pro posílení vševojskových svazků a svazů na hlavním směru, a to od září 1942. Formovány byly čtyři hlavní typy dělostřeleckých divizí:

• Dělostřelecká průlomová divize (артиллерийская дивизия прорыва) - měla  celkem až 364 děl, minometů a raketometů, od r.1943 obvykle byla součástí dělostřeleckého průlomového sboru  (dvě dělostřelecké průlomové divize a jedna divize gardových minometů, celkem asi 1000 děl, minometů a raketometů) s úkolem poskytnout silné soustředění palby obvykle těch velkých a největších ráží k zabezpečení průlomu silně vybudované obrany nepřítele a přenesení palby do hloubky sestavy nepřítele
• Kanónová dělostřelecká divize (пушечная артиллерийская дивизия) s úkolem vést palbu na vzdálenější cíle pomocí kanónů střední, velké a největší ráže a vedení protibaterijní činnosti na velké vzdálenosti
• Divize gardových minometů (raketometů - pozn. aut.) (артиллерийская дивизия гвардейских миномётов) s úkolem pokrýt hustou zničující palbou v krátkém časovém úseku velké plochy cíle
• Divize protiletadlového dělostřelectva (зенитно-артиллерийская дивизия) s úkolem poskytovat palebnou ochranu proti letadlům v prostorech soustředění vojsk, velkých letišť, významných dopravních nebo týlových uzlů tam, kde na tyto úkoly nestačily organické prostředky vševojskových jednotek a svazků a vytvářet protiletadlové palebné přehrady na přístupech k takovýmto významným cílům

Divize se skládaly z několika jednodruhových nebo vícedruhových dělostřeleckých brigád nebo pluků a jejich složení nebylo předem pevně dáno organizačním schématem, ale palebným úkolem a směrem či úsekem fronty, na kterém jej měla plnit. Například  průlomová divize měla 6 - 7 dělostřeleckých brigád, kanónová divize měla 4 brigády kanónů. Divize gardových minometů (ve výzbroji tzv. Kaťuša, Andrjuša a Váňuša - raketomety různých ráží) měla obvykle 3 brigády gardových minometů - raketometů dvojího typu: na nákladních automobilech namontovaná odpalovací zařízení a vezená odpalovací zařízení sestavovaná v palebných postaveních na zemi. Podíl vezených nemobilních odpalovacích zařízení se v průběhu války s rostoucími dodávkami hlavně amerických nákladních aut snižoval. Tyto divize se začaly formovat v listopadu 1942; předtím na počátku války bylo této účinné zbraně užíváno po samostatných oddílech, později po plucích a následně se začaly formovat i brigády. Po zařazení raketometů BM-30/31 do výzbroje začaly vznikat i těžké divize gardových minometů.

Divize protiletadlového dělostřelectva měla obvykle 3 pluky hlavňového PL dělostřelectva, mohla ještě mít pluk protiletadlových světlometů, zvukových naslouchacích přístrojů a jednotky velkorážných protiletadlových děl někdy měly mobilní radary sovětské výroby - typy Redut, Pegmatit, jinak také používané letectvem, a SON-2 Turmalin či SON-4. Těchto divizí byla ke konci roku 1943 zformováno celkem 60. U tohoto typu divize bylo hlavňové dělostřelectvo několika různých ráží a tím i různých možností vedení palby jak na vzdušné, tak i na pozemní cíle. Tyto divize byly ponejvíce - nikoli však výlučně - zařazovány do armád PVO  (protivzdušné obrany). Za války bylo zformováno celkem 6 takových armád. První v dubnu 1942 byla Leningradská armáda PVO a pak ji v průběhu času následovaly: Bakuská (V/1942), Zvláštní Moskevská (VII/1943), Zabajkalská, Poamurská a Přímořská (všechny III/1945). U Zvláštní Moskevské armády PVO sloužily mimo jiných vojsk 2 - 3 divize protiletadlového dělostřelectva, popřípadě po jejich odsunu 5 - 9 samostatných protiletadlových pluků - dělostřeleckých, kulometných, světlometných atp. Na počátku války byla obrana proti letadlům u vojsk silně poddimenzovaná - např. automatických kanónů ráže 37 mm bylo u vojsk 1382 kusů, ale tabulkově jich mělo být okolo 5 000. Za dobu války se počet hlavní protiletadlového dělostřelectva zvětšil u střední a velké ráže 3x, u ráží malých dokonce 27x. Pluky a divize PVO tvořily základ protiletadlových dělostřeleckých skupin, jejichž úkolem byla obrana hlavních uskupení vojsk frontů, armád, sborů a divizí. Síly a protředky vojskové PVO působily v těsné součinnosti se stíhacím letectvem leteckých armád jednotlivých frontů.

Zvláštními organizačními jednotkami byly jednotky zálohy vrchního velení (резервы верхнoго главнокомандования  - РВГК), které tvořily kupříkladu stíhací protitankové brigády ZVV. Ty se skládaly ze tří stíhacích protitankových pluků (истpебителный  противотанковый полк) a velmi zajímavé je, že poprvé byly zformovány už v dubnu 1941. Další byly dělostřelecké divize  ZVV. Na konci roku 1941 měly dělostřelecké zálohy ZVV celkem 215 pluků polního dělostřelectva, 8 pluků a 73 samostatných oddílů reaktivního dělostřelectva (raketomety). V té době byl také hlavní stavební jednotkou dělostřelectva pluk, což se v průběhu války poněkud změnilo. Dělostřelectvo ZVV mělo na počátku války celkem 8 % podíl na celkových stavech dělostřelectva, zatímco na konci války to bylo celých 35 %.

Divize měly ve svém složení zahrnuty také podpůrné, velitelské a týlové složky (ty byly pod velením zástupce velitele divize pro týl). Ani tam nebylo složení předem dáno - u motorizovaného dělostřelectva byly opravárenské dílny automobilní techniky a u jednotek vybavených tažnými koňmi byly zase veterinární ošetřovny. Divize měly také řadu jednotek jiných specializací - ženijní, spojovací, automobilní, zdravotní atp. Důležité je jmenovat např. divizní výměnný bod (дивизионный обменный пункт - ДОП), který byl organizován na styku podřízených složek divize - brigáda nebo divize - pluk a na druhou stranu k nadřízené složce (divize - sbor nebo divize - armáda) a jeho úkolem bylo předávat výstroj a výzbroj, týlové zásoby, raněné a poškozenou techniku od jednoho organizačního stupně na druhý a zpět. Podle druhu předávaného a přejímaného sortimentu se vytvářely dva DOP - jeden pro bojové zásoby (munice, technika, palivo) a druhý pro všechny ostatní materiály, raněné nebo doplňky jednotek.

Nižšími organizačními jednotkami byly brigády, pluky, oddíly a baterie. Tyto byly označovány názvem podle druhu výzbroje, tedy kupříkladu brigáda houfnicová, brigáda dalekonosných kanónů, protiletadlový dělostřelecký pluk, minometný oddíl, oddíl gardových minometů, baterie protitankových děl apod. V závislosti na zařazení ve vyšších svazcích měly brigády, pluky a oddíly buď své organické týlové, dopravní a velitelské podpůrné jednotky, nebo jim byly přiděleny vyšším stupněm velení.

Dělostřelecká brigáda organická - v sestavě armád od dubna 1943 - se skládala z dělostřeleckých oddílů a zabezpečovacích jednotek. Tvořila obvykle základ dělostřelecké skupiny armády jak typu vševojskového, tak tankového. Přidávána byla jako posila armádním svazkům či jednotkám působícím na hlavním směru, a to po oddílech nebo vcelku. Od konce roku 1944 v souvislosti se zvýšenými možnostmi formování dělostřeleckých jednotek se začaly formovat i dělostřelecké brigády o třech dělostřeleckých plucích. Dělostřelecký pluk měl na začátku války tři dělostřelecké oddíly o dvou až třech bateriích a zabezpečovací jednotky. Pokud vezmeme v úvahu, že zkrácený tabulkový stav pluku byl tehdy 18 - 24 dělostřeleckých hlavní, je snadné si představit, že při stavu dělostřelectva Rudé armády na počátku války (přibližně 22 000 děl a minometů - bez rotních 50 mm minometů, protiletadlového dělostřelectva a dělostřeleckých hlavní námořnictva) to byla opravdu impozantní síla a velká spousta jednotek, kterým bylo nutno velet a zabezpečit pro ně veškeré potřeby. Do prosince 1942 však to bylo už více než 77 000 hlavní, v červenci 1943 asi 105 000 a v lednu 1945 dokonce 107 300.

S vývojem techniky bylo do výzbroje RA zaváděno velké množství samohybného dělostřelectva, které disponovalo postupně typy SU 76 (lehký), SU 85, SU 100, SU 122 (střední) a těžké ISU 122, ISU 152 a SU 152. To však zvyšovalo palebnou sílu hlavně tankových vojsk.

V prosinci 1942 byla přijata nová organizace dělostřelectva ve střelecké divizi, která zahrnovala celkem 196 děl a minometů. Tato organizace se udržela až do konce války.

Na začátku Velké vlastenecké války měla Rudá armáda následující základní zbraně dělostřelectva:

• praporní: 82 mm minomety a 45 mm PT kanóny
• plukovní: 120 mm minomety a 76 mm děla vz. 1927 
• divizní: 76 mm kanóny vz. 1939, houfnice 122 mm a 152 mm
• sborové: 107 mm a 122 mm kanóny, 152 mm kanónové houfnice.
• gardové minomety - raketomety: Ráže raket RS u BM-8 byla 82 mm, u BM-13 132 mm.
• Dělostřelectvo zálohy vrchního velení bylo vyzbrojeno kanóny, houfnicemi a moždíři ráže 152 - 305 mm. Mezi nimi se mimo jiné vyjímaly licence velmi moderního škodováckého dalekonosného kanónu ráže 210 mm typu VX a houfnice 305 mm typu XV téhož výrobce, vyvinuté koncem třicátých let na požadavky sovětské vojenské správy.

V roce 1942 přišel do výzbroje nový 76 mm divizní kanón, v roce 1943 to byl 76 mm plukovní kanón, 152 mm sborová houfnice a v roce 1944 ještě polní kanón 100 mm. Minomety ráže 82 mm a 120 mm byly modernizovány a vyvinut nový těžký 160 mm minomet.

PT dělostřelectvo dostalo nový 57 mm a zmodernizovaný 45 mm kanón; pro boj s tanky se velmi úspěšně používaly i nové 76 mm a 100 mm kanóny.

Raketometné útvary a svazky dostaly nové, mobilní  BM-30/31 ráže 300 mm. Oddíl BM-31/12 o 96 vypouštěcích rámech dokázal za 2 - 5 minut vypustit 384 střel, které na cíl vzdálený více než 4 km dopravily  s poměrně velkým rozptylem (96 x 216 m) každá 28,9 kg amatolu.

Protiletadlové dělostřelectvo bylo na počátku Velké vlastenecké války vyzbrojeno pouze děly malé a střední ráže a kulomety. Viz níže výzbroj:

• dvojčata a čtyřčata kulometů Maxim ráže 7,62 mm
• velkorážní kulomet ráže 12,7 mm
• automatický kanón ráže 37 mm
• poloautomatický kanón ráže 76,2 mm
• poloautomatický kanón ráže 85 mm

PL dělostřelectvo dostalo v průběhu války dvouhlavňový 25 mm automatický kanón a 85 mm protiletadlový kanón vz. 1944. Tím byl účinný dostřel PL děl zvýšen až na 14 - 15 km a zvětšila se přesnost ničení cílů. 

Prameny:

• Chris Bellamy: Red God of War; Soviet artillery and Rocket Forces, Brassey´s Ltd., London 1986
• Steven J. Zaloga a S. Leland Ness: Red Army Handbook 1939 - 1945, Sutton Publishing 2003
• Vojennyj enciklopedičeskij slovar, Vojenizdat, Moskva 1983 
• arm.gen. Kozlov M. M. a kol.: Velikaja Otečestvennaja Vojna 1941 - 1945, Moskva 1985