Chorvatská námořní legie na Černém moři

Této záležitosti byl věnován rozsáhlejší článek v časopise HPM číslo 9/1999 na str. 14-19 autora Dr. Zvonimira Freivogela. Následující odpověď vychází právě z tohoto textu (byť mi připadá, že text je - pro středoevropana nepříliš znalého dobových reálií Jadranu - poněkud nesrozumitelný). U článku je uveden i výběr další literatury na toto téma.

Po kapitulaci Jugoslávie v dubnu 1941 se Itálie dosti důkladně postarala o to, aby formálně nezávislému Chorvatsku (existovalo jen a pouze díky Německu) bylo mírovými smlouvami zakázáno budovat a vlastnit jak válečné, tak i významnější obchodní loďstvo. Lodi původně plující pod jugoslávskou vlajkou převzali Italové a námořníci chorvatského původu skončili v Paveličově pozemních silách.

Těsně po vypuknutí války na východě, už 24. června 1941, Chorvati nabídli Německu dobrovolníky pro službu v námořnictvu. Jednání o vytvoření samostatné chorvatské jednotky pod německým velením a v německých uniformách pro službu na východní frontě proběhla velmi rychle a již 19. července dorazila první skupina dobrovolníků do přístavu Varna (Bulharsko), který tehdy Němci využívali jako svou základnu v Černém moři. Celkem měla Legie ve stavu 340 mužů.

Po krátkém výcviku dostala Legie první bojový úkol - na původně sovětských rybářských člunech upravených jako minolovky hlídkovat ze základny v Nikolajevu v ústí řeky Jižní Bug. S německým postupem se pak Legie přesunula dále na východ - jedna část měla základnu v Jaltě (jižní Krym) a druhá působila v Azovském moři z přístavu Geničesk a později z Mariupolu. Na Azovském moři museli Chorvati zprovoznit k hlídkové a minolovné činnosti německou kořist - zchátralé dřevěné rybářské čluny, které Sovětům už nestály ani za námahu s jejich zničením na ústupu. Chorvaté ovšem také zprovoznili ukořistěnou školní plachetnici jako ubytovací loď, plovoucí dok o výtlaku 3000 t a několik dopravních lodí. Přestože se Němci a jejich spojenci snažili posílit svou námořní "přítomnost" v Černém moři, Sověti si zachovali značnou početní i technickou převahu. V prosinci 1941 pak Sověti podnikli protiútok a dobyli zpět část poloostrova Krym. V kritickém období musela Legie poslat na pozemní frontu polovinu svých příslušníků.

Na jaře 1942 se Legie zúčastnila podpory další německé ofenzívy - především kladením vlastních minových polí a likvidací těch sovětských. Hlídková činnost byla omezena především technickými možnostmi lodí (plachetnice s pomocnými motory), slabou výzbrojí (kromě min byly na palubách jen kulomety) a sovětskou převahou na moři a zčásti i ve vzduchu. Postupně k hlídkové činnosti přibyly úkoly námořní dopravy. Boje o vládu nad Černým moři byly úporné a dramatické a Legie se jich účastnila seč jí síly stačily.

Na konci roku 1942 se počítalo s přesunem Legie do Kaspického moře, ale události na frontě v zimě 1942-43 (zejména sovětská ofenzíva u Stalingradu) tyto plány zmařily a Legie byla nakonec stažena na odpočinek na základnu ve Varně. Od května 1943 pak Chorvaté postupně přebírali 12 nově stavěných stíhačů ponorek KFK (Kriegsfischkutter), ty už nesly na palubách i flaky ráže 20 a 37 mm, kulomety, hlubinné nálože a také S-Gerät (asdic). Legie se tak mohla přeformovat na 23. U-Jagdflottille (flotila stíhačů ponorek). První sovětskou ponorku potopili Chorvaté 28. srpna 1943 a dále pak vedli vcelku úspěšnou bojovou činnost.

V lednu 1944 přišly k jednotce první německé posily a počítalo se s postupným odchodem Chorvatů domů (po italské kapitulaci se situace na Jadranu zásadně změnila a Chorvaté mohli pod německým protektorátem konečně budovat i námořnictvo), ale německé posádky přicházely pomalu a Chorvaté je museli nejprve vycvičit. V květnu byla Legie konečně soustředěna ve Varně a 15. května 1944 odjela vlakem do Chorvatska.

Tam dorazila po dramatické cestě 20. května 1944 a Paveličova vláda jí nachystala triumfální uvítání. Legie přestala oficiálně existovat a stala se základem pro velmi krátce a skromně existující chorvatské námořnictvo.