Český tisk po atentátu na Heydricha

Dotaz: Český tisk po atentátu na Heydricha
Tazatel: Andrea | Datum: 19. 4. 2008

Dobrý den, zajímalo by mne, jestli dostala legální česká média (České slovo, Národní politika, Lidové listy,...) po atentátu a následné smrti R. Heydricha nějaké pokyny, jak o R. Heydrichovi psát. Jestli bylo vydáno nějaké nařízení nebo podobně. Předem děkuji.

Autor: Vojtěch Šír | Datum: 5. 5. 2008
Český tisk byl i po atentátu na Reinharda Heydricha cenzurně řízen podobně jako v předchozím období - viz český tisk v protektorátu a základní pokyny pro tiskovou cenzuru. Za obsah tisku nesli osobní odpovědnost šéfredaktoři, kterým byly tlumočeny pokyny pro usměrování obsahové linie tisku na pravidelných schůzkách s vedoucím „skupiny Tisk“ z kulturně-politického oddělení Úřadu říšského protektora (do roku 1943 W. W. von Wolmar). Cenzuru technicky provádělo Ústředí tiskové dozorčí služby.

Po atentátu na Heydricha hlavní témata tisku byla: výzvy obyvatelstvu k oznámení všech informací vedoucích k odhalení atentátníků, obsáhlé projevy vedoucích protektorátních představitelů odsuzujících atentát a londýnskou emigraci (Hácha, Moravec apod.), zpravodajství z pompézního pohřebního obřadu v Berlíně. Po dopadení atentátníků pak komentáře zdůrazňující britský původ atentátu, a to jak české obyvatelstvo tuto akci odsuzuje. S tím byla spojena prudká kampaň proti exilovému prezidentu Benešovi („krvavý Beneš atentátník“) a „smečce Židů kolem něj“. Beneš byl dokonce oficiálně „vyloučen z českého národa“.

V následujících letech pak tisk vždy připomínal výročí Heydrichovy smrti komentáři vzpomínajícími na „velkého přítele českého národa“. Jako ukázkový příklad je možné zmínit třeba článek šéfredaktora časopisu Přítomnost Emanuela Vajtauera z 1. června 1943 nazvaný „Po stopách otce vlasti“, ve kterém Heydricha přirovnává ke Karlu IV.:

Karel IV. to byl, kdo našel onen kámen mudrců v našich zemích, způsob, jak dosáhnout horlivé a nadšené spolupráce obou národů tohoto prostoru. Heydrich šel v jeho horkých šlépějích jako věrný sluha Podiven ve šlépějích svatého Václava. A nebyl daleko k tomu, aby se mu dílo karlovské podařilo.

Karla IV. nazýváme Otcem vlasti. Heydricha budeme jednou ve svých dějinách jmenovat Synem Čech a Moravy.

Na toto téma ještě jedna zajímavost: V době nejprudší heydrichiády, pět dní po vyhlazení Lidic se do Večerního českého slova podařilo propašovat text skrývající protiněmecký obsah. Sám šéfredaktor Vajtauer nechal ve svém deníku otisknout servilní básničku „Přísaha českého dělníka“, kterou poslal údajný „Josef Láznička, kovodělník“ do redakce:

Vám, ochránce lidu dělného,
vrahové, když v osudovém ránu,
dětí Vašich drobných nelitujíce
i choti, zlou zasadili ránu,
žen českých dělníků se srdce zachvěla,
všechno se otřáslo v nás,
až slzy z očí vytryskly:
Náš Ochránce - chvěl se nám hlas -
Čas nový, který pro nás vytvářel,
bude nám ztracen, ztracen navždy snad?
Splatit bychom rádi chtěli svůj dluh
krví vlastní. Je marno vše. Rek velký pad.
Nezapomenem však dobrodince rodin svých!
Nezapomenem! Český dělník dlaň k přísaze zdvih!
Přísaháme Vůdci, Říši i mrtvému Zastánci,
že nového řádu budeme věrní ochránci!

Během několika dní po vydání novin se rychle rozkřiklo, že první slova každého řádku dávají dohromady text: „Vám vrahové dětí i žen všechno, až náš čas bude, splatit krví nezapomenem. Nezapomenem! Přísaháme.“ Poslední řádek do básně doplnil sám Vajtauer, kterému se závěr zdál zřejmě málo úderný, proto do skrytého textu nezapadá. Po daném číslu Večerního českého slova nastala velká sháňka a celou věc vyšetřovalo i gestapo, avšak bezvýsledně. Po válce se k autorství básně přihlásil nadporučík čs. armády Václav Sábl.