Poválečná výzbroj čsl. tankových vojsk

Dobrý den,

i když tento web je zaměřen na období 2. světové války, mám za to, že položený dotaz se jí určitým způsobem dotýká. Proto se vám budu snažit odpovědět co nejpodrobněji.

Základem poválečného tankového vojska v ČSR se staly československá tanková brigáda vzniklá v SSSR a 1. československá samostatná obrněná brigáda z Velké Británie (tankový sbor). Doplňovaly je jednotky vyzbrojené trofejním materiálem. Nová organizace vstoupila v platnost 1. října 1945. Nově byl vytvořen tankový sbor, jehož tři brigády (1., 2. a 3.) měly za základ po jednom původním tankovém praporu z československé tankové brigády vojsk vzniklých v SSSR. Tankový sbor ze Západu byl rozdělen na čtyři tankové brigády (11., 12., 13. a 14.) přidělené jednotlivým oblastem.

Tyto brigády měly být organizačně začleněny do rychlých divizí, od kterých však později velení armády upustilo. Z jednotek trofejních tanků byly organizovány dvě tankové brigády (21. a 22.), se kterými se počítalo pro zařazení do poválečných motorizovaných divizí. V roce 1945 mělo naše tankové vojsko devět tankových brigád a těžký tankový pluk, celkem tedy 27 tankových praporů, z nichž 14 mělo plné počty bojové techniky a 13 jich bylo rámcových — mimoto k tankovým brigádám bylo přičleněno sedm praporů samopalníků.

Ohledně výzbroje těchto jednotek došlo v porovnání s předválečným stavem k velké kvalitativní změně. Na rozdíl od předválečné absolutní převahy lehkých tanků byly u jednotek v roce 1945 vesměs převážně střední a těžké tanky, představující poslední typy tanků jak v sovětské, tak v britské armádě a ani trofejní technika nebyla příliš vývojově zastaralá.

Problém byl v poválečném vývoji hlavně s materiálním zabezpečením. Od roku 1945 až do roku 1950 mohla armáda počítat jen s tím, co vládě darovali Spojenci, neboť vlastní československé zdroje byly velmi omezené.

Dne 14. dubna 1945 uzavřela čs. vláda v Moskvě smlouvu, podle které pak do června 1945 armáda obdržela 60 tanků sovětské výroby T-34/85 a už 17. května osm těžkých sovětských tanků IS-2 přímo od tankistů 1. ukrajinského frontu. Na konci července měla čs. armáda celkem 72 střední tanky T-34/85 a 8 těžkých tanků IS-2. Dále byla Sověty předána pro potřeby čs. armády řada trofejních bojových obrněných vozidel, mezi nimi i tanky Pz IV a Pz V Panther.

Československá samostatná obrněná brigáda přijela do ČSR se 190 středními tanky Cromwell IV a VI, 20 tanky typu Challenger a 30 lehkými tanky typu Stuart VI. Dvě kombinované roty vyzbrojené německými trofejními tanky měly asi 30 strojů Pz IV a Pz V. Současně se do výzbroje 21. a 22. tankové brigády dostaly československé tanky LT vz. 38, vyráběné za války pro Wehrmacht jako PzKpfw 38 (t) a celkem 38 kusů jich sloužilo vcelku spolehlivě pod novým označením LT-38/37; ještě v roce 1947 bylo několik z nich nasazeno na Slovensku k podpoře jednotek bojujících s banderovci. Jako zajímavost dodávám, že planetové převodovky Praga - Wilson pocházející z těchto tanků byly v šedesátých létech jako učební pomůcky v učebně konstrukce bojových vozidel ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově, a to k výuce na materiálu OT 64 SKOT. Tento obrněný transportér vybavený motorem Tatra 928-17 totiž měl jen nepatrně modernizovanou převodovku stejného typu.

Ke konci listopadu 1945 měla tedy čs. armáda ve stavu okolo 350 tanků, což bylo o 280 kusů méně, než byl plánovaný tabulkový stav. Další vozidla hodlalo velení čs. armády získat z reparačních požadavků. Od spojenecké komise požadovalo výzbroj pro prapor těžkých tanků a dvě tankové brigády, tedy 50 tanků Pz V či Pz VI a 165 středních tanků Pz IV (označované v čs. armádě jako střední tank T-40/75 N), dále pak vyprošťovací, dílenská a speciální vozidla, mobilní opravářské soupravy pro tankovou techniku, které byly používány německou armádou.

Na podzim 1945 však spojenecká reparační komise předala československé vládní komisi od americké armády 13 tančíků různých typů, 14 stíhačů tanků Hetzer, dva těžké tanky Pz VI, 58 obrněných transportérů pěchoty sedmi různých typů a 12 osmikolových německých obrněných automobilů Puma. Naše vládní komise hodnotila jejich stav jako „relativně špatný“.

V československých zbrojovkách zůstaly na konci války rozpracovány stíhače tanků Hetzer (Jagdpanzer 38 Hetzer) a dalších asi 300 kusů těchto více či méně opravitelných stíhačů zůstalo na území ČSR po německé armádě. 12. 7. 1945 komise z důstojníků velitelství tankového vojska prohlásila tyto stíhače tanků za improvizaci, která nevyhovuje pro přijetí do výzbroje naší armády. Rozhodnuto nakonec bylo 6. listopadu 1945 šalamounsky — z celkem 249 téměř dohotovených vozidel v továrnách Škoda a ČKD převezmou tankové jednotky 200 vozidel upravených pro výcvikové účely. Zbytek si mělo vzít dělostřelectvo a automobilní vojsko.

Hetzery byly do výzbroje zařazeny ve dvou provedeních jako ST-I a ST-III (ST jako Stíhač tanků). ST-III byl určen pro výcvik řidičů a měl zaslepen otvor pro kanon, místo stropního pancíře byla navařena pevná věžička z plechu s osmi otvory, do čelní části vozidla byly namontovány sedačky pro řidiče a instruktora a navařeny byly stupačky. Jako CPV — cvičná pásová vozidla — byla ve výzbroji tankových jednotek ještě v první polovině padesátých let.
Celkem bylo po válce vyrobeno padesát ST-III a 150 ST-I. V létech 1946 až 1950 se také početná dodávka těchto strojů vybavených kanonem 7,5 cm StuK 40 s úsťovou brzdou vyvezla do Švýcarska — celkem 158 kusů (zde používán pod označením Panzerjäger G-13).

Do výzbroje byl dále zařazen i stíhač tanků ST-II, což byl původní válečný Marder III. Toto vozidlo mělo být zařazeno k tankosamohybným bateriím pěších pluků. Nakonec jich bylo přijato pouze 12 a sloužily u 1. tankového praporu v Praze, načež byly brzy úplně vyřazeny. Armáda si ponechala také jistý počet opravených německých válečných StuG III pod označením ShPTK 75/40.

V ČKD bylo v létech 1949 - 1950 vyrobeno na export do Etiopie 20 tančíků AH-IV-Hb (Hb- jako Habeš), což byly prakticky předválečné modely s úpravami hnacího agregátu — motoru. V létech 1945 až 1948 byly zahájeny konstrukční práce na vlastní tankové technice ve Škodových závodech a v ČKD Praha. Některé se dostaly do stádia výroby prototypu, např. ve Škodě dělostřelecký tahač VH-38 s podvozkem Hetzer, v ČKD dělostřelecké tahače DT-I, DT-II a DT-III, plamenometný tak PM-1 na podvozku Hetzer apod.

V letech 1945 až 1950 se nepodařilo vyzbrojit tankové jednotky plným počtem tanků a samohybných děl. Opotřebení techniky vykazovalo v roce 1945 hodnotu okolo 30 % a později 50 % i více. Byly to stroje výhradně válečné výroby: 22 % sovětských, 36 % německých trofejních a 42 % britských.

V rámci unifikace byl však do výzbroje zaveden tank T-34/85, který byl u nás později vyráběn v licenci. V prosinci 1950 a lednu 1951 k nám pak dorazily první transporty se sovětskými tanky a samohybnými děly. Šlo o typy T-34/85, IS-2 a IS-3, samohybná děla SU-76, SU-152 a SU-100. Poslední typ byl jen ukázkový kus a sovětská strana k němu předala výrobní dokumentaci, na jejímž základě byl tento samohybný kanon u nás později vyráběn. To však je již mimo rámec této otázky a odpovědi na ni.

Několik ukázek původní německé techniky používané čs. armádou — v roce 1955 si tato technika zahrála ve filmu Tanková brigáda. Nedochovalo se z ní bohužel nic...

Prameny:

• Holub, Ota: Československé tanky a tankisté, Naše vojsko, Praha 1980
• Francev Vladimír, Kliment Charles: Československá obrněná vozidla 1918 - 1948, Ares 1999
• Francev, Vladimír: Československé tanky, obrněná auta, obrněné vlaky a drezíny 1918 - 1939, ARS-ARM, 1993
• Scheibert, Horst: Německé obrněné jednotky 1939 - 1945, s dodatkem Ivo Pejčocha, nakl. Mustang Plzeň, 1995
• Chamberlain, P., Ellis, C.: Britische und amerikanische Panzer des Zweiten Weltkrieges, München, 1972
• Skibiński, Franciszek: Wojska pancerne w II. wojnie światowej, Wyd. MON, Warszawa, 1982
• Francev, V., Kliment, Ch. K.: Praga LT vz. 38, MBI, Praha 1998
• Francev, V. , Kliment, Ch. K., Kopecký, M.: Jagdpanzer 38 Hetzer, MBI, Praha 2001
• Pejčoch, Ivo: Tanky Praga. Historie obrněných vozidel ČKD 1918 - 1956, Praha 2007